Musée Du Vallo Alpino - Opera 261

 

Muzeum Alpského valu (Musée Du Vallo Alpino), se nachází u obce Vievola zhruba na půl cesty mezi městečkem Tende a stejnojmenným průsmykem (44.1216358N, 7.5672611E). Je poněkud paradoxní, že jediné muzeum, které se věnuje problematice italského Alpského valu a je umístnosto přímo v jednom z jejich bojových objektů se nachází ve Francii. Jedná se o výsledek třiceti let sběratelské činnosti a deseti let výstavby muzea, které spravuje Associazione per lo Studio del Vallo Alpino. A výsledek rozhodně stojí za to.

V návštěvní dny jsou před vstupem do tvrze vystaveny pěchotní zbraně, které tvořily výzbroj italského opevnění. Až na výjimky nebyla do objektů Alpského valu osazována speciální pevnostní výzbroj, ale použity byly běžné zbraně polní armády.

Lehký kulomet Breda Model 1930 (Fucile Mitragliatore Breda modello 30) ráže 6,5mm disponoval teoretickou kadencí 500 ran za minutu. Praktická však činila pouze 150 ran s úsťovou rychlostí 620 m/s. Maximální dostřel zbraně činil 2 800 metrů, praktický cca 100 metrů. Munici zajišťoval schránkový zásobník na 20 ran, který se vkládal do úchytu na pravé straně zbraně. Tento systém byl náchylný na poškození. Zbraň byla produkována v desetitisícových sériích v letech 1930 - 1945. Hmotnost činila 10 kilogramů. I přes malou spolehlivost zbraně se jednalo o stěžejní pěchotní výzbroj italské armády. Tato zbraň byla primárně využívána pro ochranu vchodů, a to jak ve střílnách pod betonem, tak v pancéřových strážnicích.

Vzduchem chlazený těžký kulomet Fiat Model 14/35 (Fiat–Revelli Modello 1935) ráže 8mm (8x59mm) disponoval kadencí 600 ran za minutu s úsťovou rychlostí 750 m/s. Maximální dostřel činil 5 200 metrů, praktický však okolo 1 000 metrů. Jedná se o modifikaci staršího těžkého kulometu model 1914. Hmotnost samotné zbraně činila 17 kg, podstavce dalších 23 kilogramů. Za pozornost stojí textilní rukojeť na hlavni umožňující její rychlou výměnu v případě přehřátí. Produkován byl v letech 1935 - 1940. První dodávky směřovaly jako protipěchotní výzbroj do tanků, následovaly koloniální a dobrovolnické jednotky a následně se z této zbraně stala dominantní výzbroj objektů Alpského valu, kde byla používána jak ve střílnách pod betonem, tak v jednostřílnových a čtyřstřílnových pancéřových kopulích. Později byla tato zbraň postupně nahrazována kulometem Breda Model 1937.

Vzduchem chlazený kulomet Breda Model 1937 (Mitragliatrice Breda calibro 8 modello 37) ráže 8mm (8x59mm) disponoval teoretickou kadencí 450 ran za minutu. Praktická činila 200 ran s úsťovou rychlostí 800 m/s. Maximální dostřel této zbraně činil 5 400 metrů, praktický včas 800 - 1000 metrů. Munici zajišťoval zásobník na 20 ran. Hmotnost samotné zbraně činila 19,4 kg, trojnožka vážila dalších 18,8 kg. Těžký kulomet byl produkován v letech 1937 - 1943, v aktivní službě vydržel až do 60. let. Přes poněkud problematické nabíjení se jednalo o spolehlivou zbraň, která tvořila páteř pěchotní výzbroje italské armády, a to i přes svoji značnou hmotnost. V objektech Alpského valu se jednalo o přímého nástupce těžkého kulometu Fiat Model 14/35 a využíván byl i po 2. světové válce v reaktivovaných objektech v rámci společné obrany NATO.

Minomet 81/14 Model 1935 (Mortaio da 81/14 Modello 35) ráže 81,4mm je velmi zdařilou kopií původně licenčně vyráběného minometu Brandt 81 mm Model 1927 francouzského původu (tento minomet byl pro změnu odvozen od britského 3palcového minometu Stokes). Licenčně nebo v podobě kopií byly tyto zbraně produkovány v celé řadě zemí včetně Československa. Hmotnost kompletu činila 59 kilogramů, samotná hlaveň váží 20 kg. Hmotnost munice dle typu kolísá mezi 3,2 - 6,9 kg. V závislosti na hmotnosti je udávaný také maximální dostřel, který kolísal mezi 1 500 až 3 100 metry. Kadence zbraně činila 18 ran za minutu, maximální dosažitelná až 35 ran. Doporučená vzhledem k vysokému riziku přehřátí hlavně byla však pouze 10 ran/min pří úsťové rychlosti 270 m/s. Ve výzbroji vydržela tato zbraň až do 60. let. Přes jisté pokusy u osazení této zbraně přímo do střílen pevnostních objektů byl minomet používán v otevřených postaveních v blízkosti vchodů (v některých případech byly vyraženy dodatečné výstupy z podzemí přímo do minometných postavení), případně v zesíleném polním opevnění. V prostoru Přímořských alp se zachovala řada minometných postavení vždy pro dva minomety (okolí Isola 2000, hraniční průsmyky).

Lehký minomet Brixia Model 1935 (Brixia Model 35) ráže 45mm byl zaveden do výzbroje armády pro boj na krátkou vzdálenost, optimálně do 200 metrů. Maximální dostřel činil 500 metrů při kadenci 8 ran/min, kterou bylo teoreticky možné zvýšit až na 25 ran/min. Praktická kadence se nacházela někde uprostřed. Problémem této zbraně byla poměrně malá ráže s omezeným účinkem, naopak výhodou byla velká přesnost a kadence zbraně, což z ní dělalo ideální obranný prostředek, který byl alternativou k ručním granátům. Munice byla odpalována pomocí patron, dodávána byla v dřevěných bednách po třiceti kusech se třemi zásobníky po deseti patronách. Tento minomet nalezl své uplatnění v polním opevnění v okolí objektů Alpského valu. Připravená palebná postavení byla určena pro 1 - 3 minomety Brixia.

Vnitřní vybavení tvrze

Podobně jako řada dalších tvrzových objektů Alpského valu v tomto prostoru, neměla ani Opera 261, ve které se muzeum nachází, vybudovaný vchodový objekt, jehož součástí měla původně být i strojovna. Při rekonstrukci tak byl objekt nahrazen pancéřovou strážnicí. Samotná tvrz byla vybudována podle zásad oběžníku (circolare) 200.

16.5.1939 byl vydán rozkaz k výstavbě opěrného bodu Vievola (13. Caposaldo di Vievola), který měl být tvořen celkem pěti objekty s cenou 1 milion Lir. Hlavním úkolem bylo blokování silnice vedoucí k průsmyku Tende a dále na Cuneo. Zdejší opevnění patřilo do 2. Sektoru Alta Roja - Gessi, Subsektor II/A Alta Roja - VI. Skupina Colle di Tenda - Sabbione. Vzhledem ke skutečnosti, že se jednalo o týlové postavení, před kterých se nacházely další dva rozsáhlé opěrné body, jednalo se o poměrně malý uzávěr. Ve čtyřech případech se mělo jednat o malý betonový objekt typu 7000 (Opera 257 a 260 vyzbrojená jedním protitankovým kanónem pro přímou palbu a opery 258 a 259 vyzbrojené dvojicí těžkých kulometů). Pouze jediný objekt - Opera 261 - měl kavernové provedení a postaven byl podle typové řady 200. Výzbroj tvořily dva kulomety umístěné ve třídílných pancéřových deskách staršího typu s proměnlivou sílou pancéřování dosahující až 25cm a jeden protitankový kanón 47/32 Mod 1935. K dispozici bylo také pozorovací stanoviště se dvěma průzory umístěné v celé tvrzi nejvýše.

Podobně jako řada dalších tvrzových objektů Alpského valu v tomto prostoru, neměla ani Opera 261, ve které se muzeum nachází, vybudovaný vchodový objekt, jehož součástí měla původně být i strojovna. Při rekonstrukci tak byl objekt nahrazen pancéřovou strážnicí z desek o síle 30 mm. Do strážnice se osazoval lehký kulomet Breda Model 1930 (případně bylo možné použít i těžký kulomet), k dispozici byly tři střílny. Za vchodem se nachází za prvním záhybem chodby (vpravo) v následujícím levém záhybu turecký záchod. Toto provedení vstupní chodby mělo chránit před přímou střelbou do nitra tvrze v případě obsazení vchodového objektu/objektů. Hned za toaletou následují první pancéřové protiplynové dveře, které oddělují ubikace od zbytku objektu. Za nimi se po levé straně nachází místnost, která byla původně určena pro zásobníky na vodu. V rámci rekonstrukce sem byla umístěna strojovna, která se jinak měla nacházet v nepostaveném vchodovém objektu.

Ve tvrzích typu 200 byl instalován standardizovaný systém rozvodu stejnosměrného proudu. Nejčastěji používaným byl benzinový motor o objemu 247 cm3 s elektrickým generátorem Guidetti Condor U 1620 s maximálním výkonem 1,6 kW s napětím 72-90 V a hmotností něco mále přes 100 kilogramů. Výrobcem byla společnost Meccaniche Guidetti - Condor Universal Motors z Milána. Na generátor byla napojena soustava akumulátorů (skládající se z 10 baterií), které vyrovnávaly napětí a dodávaly energii v případě odstavení generátoru. Výkon postačoval k osvětlení za pomocí slabých žárovek a k filtrování vzduchu. V celém podzemí byly k dispozici výklenky pro nouzové osvětlení pomocí olejových lamp, případně svíček. Po straně strojovny byla v prohlubni pod úrovní podlahy umístěna nádrž na benzín o objemu 430 litrů. V menších objektech se používal generátor stejného výrobce Guidetti Condor PV400 s maximálním výkon 400W. Jeho hmotnost činila pouze 20 kilogramů. Ten je ve strojovně vystaven na polici nad akumulátory (posledním modelem používaným ve velkých objektech byl generátor Pellizzari 8 kW, u kterého byl jako záložní nasazen prvně popisovaný Guidetti Cindor U 1620). V tomto případě byly k dispozici čtyři nádrže o celkovém objemu 1000 litrů.

V podzemí dále následuje kasárenský sál, ve kterém se nejprve nachází sklad proviantu, následuje místnost velitele objektu (velitelské stanoviště) s postelí, psacím stolem a telefonní přípojkou. Vedle psacího stroje je zde vystaven originál rozkazu k výstavbě zdejšího opěrného bodu. Následují velké ubikace, ve kterých se nacházejí třípatrové postele pro posádku, vystaveny jsou zde bedny s vybavením první pomoci, stůl, lavice, úchyty pro osobní zbraně posádky a další drobnější vybavení. V závislosti na důležitosti objektu byly uvnitř skladovány zásoby potravin na 10, 5 nebo pouze 2 dny. Zásoby munice, která se skladovala ve střeleckých místnostech a ve výklencích spojovacích chodeb byla normována obdobným způsobem na 30, 15 nebo 4 dny.

V rohu ubikací se nachází ventilátor a soustava filtrů pro zásobování tvrze čerstvým vzduchem. Pohon mohl být prováděn elektricky (pokud byla v objektu k dispozici strojovna), případně ručně. Vzhledem ke zkušenostem z 1. světové války byla značná pozornost věnována problematice ochrany proti bojovým plynům a zásobování posádky čerstvým vzduchem. Samotný oběžník 200 se nijak hlouběji nevěnoval dané problematice. Změna přišla až s oběžníkem 300, který byl vydán 21. ledna 1932. Ten stanovoval tyto základní požadavky:

• Interiér objektů je nutné rozdělit dle velikosti do několika vzduchotěsných částí, které je možné oddělit rychle ovladatelnými uzávěry (dveřmi). Vstupy do úkrytů musí být opatřeny dvojicí vzduchotěsných dveří s rozestupem minimálně 1 metr. Vstupy do bojových objektů musí být opatřeny dvojicí vzduchotěsných dveří s rozestupem minimálně 2,5 metrů, aby bylo možné mezi ně uložit nosítka.
• Definuje minimální množství přísunu vzduchu na jednoho vojáka - 3 m3 v bojových místnostech a 5m3 v ubikacích.
• Nutnost zajistit regeneraci vzduchu pro všechny objekty, které mohou být vystaveny dlouhodobé dělostřelecké palbě, a to za pomoci filtrů absorbujících CO2 a uvolňující kyslík na dobu 9 - 12 hodin.
• Objekty musí být vybaveny ventilačním systémem s ventilátory, které jsou schopné nasávat vzduch, v případě potřeby ho filtrovat a odvádět z interiéru již nedýchatelný vzduch. Nasávání je umístěno na stinných místech s dobrou cirkulací vzduchu, kde je malá pravděpodobnost, že se budou kumulovat bojové plyny, mimo dosah nepřátelské palby (většinou v rámci vchodů, nebo v jejich blízkosti).
• U menších bojových objektů budou instalovány ruční ventilátory. U dělostřeleckých baterií a větších objektů, především těch, které tvoří silniční uzávěry, je možné filtrační systém centralizovat a instalovat zde elektrické ovládání. Vždy však musí být k dispozici také ruční ovládání pro případ výpadku elektrické energie, a to i po jednotlivých oddělitelných částech interiéru.
• Při kalkulaci velikosti ventilace je nutné brát v úvahu velikost chodeb, ubikací, posádky, množství střeleckých místností a jejich výzbroj. To platí především pro dělostřelecké baterie, kde je nutné v případě palby kompletně vyměnit vzduch ve střelecké místnosti během 1 minuty.

Předepsáno bylo také barevné provedení rozvodů, které by usnadňovalo orientaci. Přívod čerstvého vzduchu do objektů měl být označen žlutě, zeleně rozvod z ventilátoru/filtrů vedoucí do střeleckých místností a ubikací. Oranžové potrubí mělo odvádět vzduch mimo objekt, případně zpět k filtrování/regeneraci. Červené a modré potrubí mělo vracet regenerovaný/sycený vzduch zpět do oběhu. Opět se jedná spíše o teorii a prakticky není možné se s tímto uspořádáním setkat. Většina potrubí, pokud se zachovala, je natřena zeleně. Výjimečně je možné narazit také na žlutě označené potrubí u přívodů vzduchu.

Prakticky bylo instalováno zařízení, které umožňovalo běžné větrání, větrání přes filtry v případě použití bojových plynů a uzavřený oběh (regeneraci vzduchu) v případě zničení nasávání vzduchu, nebo vyčerpání filtrů v kombinaci s použitím bojových plynů. Osazovány byly plynové filtry S.C.M. 35, jejichž množství záviselo na velikosti objektu. Každý filtr byl schopný dodávat 500 litrů vzduchu za minutu. V běžných objektech byla nejčastější kombinace 3 nebo 4 filtrů. Požadavek na regeneraci vzduchu v prostoru ubikací byl řešen pouze výjimečně a dle dostupných informací nebyl příliš funkční. Použity byly speciální kapsle pohlcující CO2 a současně produkující kyslík, případně hydroxid sodný, pohlcující CO2. V tomto případě však musel být použit jiný zdroj kyslíku.

Vzduchotechniku do tvrzí dodávala společnost Cerpelli & C. z La Spezia, která měla bohaté zkušenosti ze stavby lodí. Potrubí bylo vedeno v chodbách ve výšce cca 160 cm, v některých případech bylo zapouštěno do zdí. V ubikacích se potrubí nacházelo ve výšce cca 250 cm. Na jedné straně se nacházely v rozestupu cca 3 metrů ramena klesající až do úrovně okolo 60 cm nad zemí, která přiváděla čerstvý vzduch. Na opačné straně sálu se ve výšce 2,5 metru nacházelo nasávání zkaženého vzduchu, který byl buď odváděn mimo objekt pomocí prostupů se zpětným ventilem, nebo znovu filtrován. Do střeleckých místností byl čerství vzduch veden potrubím pod střílny hlavních zbraní, kde se na něj napojovaly plynové masky s gumovou hadicí, které musela obsluha při palbě používal. Pouze v případě dělostřeleckých střílen se potrubí nacházelo nad otvorem střílny. Zároveň měl být ve střeleckých místnostech udržován mírný přetlak, který by vytlačoval plyny vznikající při střelbě mimo objekt. Prakticky však nebylo udržování přetlaku ve střeleckých místnostech funkční a spoléháno bylo především na přirozenou ventilaci. K tomu sloužily prostupy, které se pro nasávání vzduchu nacházely obvykle po stranách střílen a otvory v nejvyšším místě střelecké místnosti pak odváděly vzduch do opancéřovaných komínků umístněných na stropnici, případně nad střílnami hlavních zbraní.

Použité sady ventilačního zařízení se liší sektor od sektoru. Obecně jsou popsány tři základní typy. V muzeu je osazen ventilační systém Cerpelli, který oproti ostatním dvěma variantám není příliš kompaktní. Osazen je sadou filtrů S.C.M. 35, na jejichž vstupu a výstupu je měřák tlaku, který měl detekovat jejich případné vyčerpání. Stejný výrobce dodával také elektrický ventilátor PC 2 o výkonu 300 W s rychlostí 2200 otáček za minutu. Fungoval při napětí 72 - 90 V, což odpovídalo výkonu elektrického generátoru Guidetti Condor U 16. Stejný typ filtračního zařízení je také součásti muzea ve Fortu Bramafam (Museo del Forte di Bramafam) v Bardonecchii, kde se nacházejí také torza zbývajících dvou typů. Jejich výrobcem byla společnost Aeromeccanica Marelli P.A. z Milána. Jednalo se o typ SG 45 pro tři filtry a TV 426 pro čtyři filtry.

Bojová část

Bojová část tvrze je opět od ubikací oddělena pomoci plynotěsných pancéřových dveří, aby se zabránilo vnikání plynů vznikajících při palbě dále do nitra objektu. Jak již bylo zmíněno, vytváření mírného přetlaku ve střeleckých místnostech bylo spíše iluzorní, a tak byli obránci odkázáni na plynové masky připojené k ventilačnímu systému. Tvrz disponuje dvěma objekty pro těžký kulomet, jedním pro protitankový kanón a pozorovatelnou. Spojení se sousedním objektem zajišťoval fotofon (fotofonica) umístěný v jednom z objektů pro těžký kulomet. Zatímco střílny pro kulomety disponovaly masivními třídílnými střílnami, jejichž síla místy dosahovala až 25 cm, byla střílna PTK tvarovaná z prostého betonu. Nad bojovými objekty byla umístěna malá pozorovatelna se dvěma průzory, přístupná pomocí dlouhého schodiště. Munice se skladovala přímo v bojových místnostech, případně ve výklencích ve spojovacích chodbách.

Fotofonová komunikace je jedním ze specifik Alpského valu. Tuto technologii přenosu zvuku pomoci měnícího se paprsku světla vynalezl A. G. Bell v roce 1880. Jedná se o jednosměrnou komunikaci z vysílací stanice do přijímací stanice. Na Wikipedii je systém popsán následovně: "Vysílač - první čočka usměrňuje světlo stálé intenzity na pružné zrcadlo. To se zakřivuje působením zvuku a tak střídavě zaostřuje a rozostřuje jeho paprsky. Ty se odráží do druhé čočky, která je soustředí do určité vzdálenosti na zrcadlo přijímače. Přijímač - je vybaven parabolickým zrcadlem, v jehož ohnisku je selenový člen (selen je totiž výrazným fotoodporem). Přicházející paprsky jsou na něj zaostřovány a podle proměn světla mění inverzně svůj elektrický odpor (silnější světlo → menší odpor → silnější proud), to tedy znamená, že hlasitější zvuk na vysílači znamená i silnější signál na přijímači. Stejnosměrný elektrický proud, který prochází selenem, je takto modulován na proměnlivý podle přicházejícího signálu a při průchodu reproduktorem je vytvořen původní zvuk." Počáteční nadšení z této technologie začaly brzy hatit problémy se zvukovým přenosem nejčastěji způsobené povětrnostními podmínkami. S technologií je nadále experimentováno, postupně se mění systém fungování přijímače, ovšem k většímu rozšíření nikdy nedojde. Fotofonu se pochopitelně chytila také armáda, především námořnictvo. Definitivní konec přichází v průběhu 50. let 20. století. Do výbavy italské armády byl fotofon zařazen v roce 1935. Skládal se ze dvou částí, stanice s elektronikou a bateriemi a optického aparátu. Jednosměrnost zařízení byla vyřešena umístěním dvou optických tubusů vedle sebe (vysílač a přijímač). Optika disponovala pro polní použití hledáčkem, kterým jí bylo možné směrovat na protilehlou stanici. Použitý systém pracoval díky vyměnitelným filtrům jak ve viditelném, tak infračerveném spektru. Existovaly dva průměry optických tubusů (fotofonového potrubí) - 115 a 180 mm, což ovlivňovalo také jejich dosah. Pro potřeby opevnění byly do stěn objektů - nejčastěji v blízkosti vchodů nebo do jedné ze střeleckých místností umístěny dva ocelové tubusy, každý o průměru 180 mm. Díky nim je možné poměrně snadno při průzkumu opevnění dohledávat sousední objekty, protože tubus musel být směrován přímo na protilehlou vysílací stanici. Při obsazení objektu posádkou pak byl optický přístroj připevněn na úchyt na konci ocelového tubusu. Teoretický dosah zařízení činil 5 - 10 kilometrů. Vysokohorské podmínky (mlha, silný déšť, sněžení) však umožňovaly dosah na mnohem kratší vzdálenost. Již v roce 1940 byl celý systém vyhodnocen jako zcela neefektivní a začal se plánovat přechod na vysílačky. V muzeu je aktuálně vystavena stanice s elektronikou, samotný optický aparát je například v expozici muzea ve Fortu Bramafam (Museo del Forte di Bramafam) v Bardonecchii.

Jako kulometná výzbroj sloužily výše popsané kulomety Breda a Fiat, které se uchycovaly do jednoduchých pevnostních lafet. Ve střelecké místnosti byla k dispozici náhradní hlaveň kulometu a veškeré potřebné vybavení pro její výměnu a chlazení. V muzejním objektu jsou osazeny dva exempláře starší třídílné desky, která nesla originální název "Deska pro střílnu v kasematě nebo ve skále pro kulomet" (Piastra per feritoie di gola in Casematte o in roccia per mitragliatrice). Rozdělena na tři části byla kvůli usnadnění transportu na špatně přístupná místa ve vysokohorském terénu. Produkována byla ve dvou variantách. V obou případech činil odměr 60°. Lišily se náměrem zbraně, který byl buď +/- 15° nebo 0° až -30°. Obě varianty byly navíc vyráběny buď z lité oceli, nebo lité uhlíkové oceli, což ovlivňovalo jejich výslednou hmotnost. Středový díl střílny byl při betonáži zazděn do stěny objektu, jeho hmotnost ve všech variantách činila cca 1050 kg. Proměnlivá síla pancíře dosahovala maximální tloušťky 25 cm, většina desky byla nicméně silná 20cm. Zbývajíc dva díly - horní a dolní tvořily obložení vnitřní stěny střelecké místnosti. Jejich hmotnost se v závislosti na typu střílny a použitému materiálu pohybovala mezi 1320 - 1500 kilogramy za obě části. Nástupcem byla jednodílná kompaktní mírně zaoblená pancéřová deska z chromniklové oceli nesoucí oficiální název Piastre a minimo spessore frontale per mitragliatri. Střílna byla primárně určena pro čelní palby těžkého kulometu. Díky její síle 20 cm nebylo nutné budovat silné čelní stěny bojových objektů - proto název deska s minimální čelní tloušťkou pro kulomet. Produkována byla opět ve dvou variantách - V obou případech činil odměr zbraně 60°. Lišily se náměrem, který byl buď +/- 15° (hmotnost 2775 kg) nebo 0° až -30° (hmotnost 3100 kg). S pozdějšími oběžníky 7000 a 15000 přišly na řadu obyčejné pancéřové desky malých rozměrů 130x125 cm se sílou 7 cm a odměrem zbraně 60°.

Jako protitanková výzbroj byly v objektech Alpského valu nejprve použity původně námořní kanóny Nordenfelt 57/43 umístěné za masivní pancéřovou deskou o hmotnosti 2100 kg. Jednalo se o poměrně staré kanóny, které však byly k dispozici v poměrně velkém množství a disponovaly velkou úsťovou rychlostí. Od roku 1937 však byly do nových objektů určeny jako protitankové zbraně kanóny polní armády 47/32 Model 1935, které nahrazovaly také původní kanóny Nordenfelt (střílna a stojan původního kanónu byly ponechány). Produkt rakouské společnosti Böhler byl licenčně zakoupen a dále vyráběn řadou zbrojovek na území Itálie, kde se stal standardní podpůrnou zbraní armády, která nahrazovala zastaralé kanóny 65/17 Model 1908/1913. Kadence zbraně byla maximálně 28 ran/min, praktická cca o polovinu menší s maximálním dostřelem 7000 metrů. Největší výhodou zbraně byla nízká hmotnost, která dosahovala v polním provedení 277 kilogramů. Při palbě bylo nutné demontovat kola. V opevnění byly budovány různé varianty střeleckých místností. Zbraň bylo možné použít přímo v polním provedení v rozměrných betonových střílnách, kdy byly pro opěrná ramena lafety připraveny prohlubně v podlaze. Časté také bylo provedení, které bylo realizováno v muzejním objektu - Pod střílnu byl zabetonován trojhranný ocelový nosník, na který se uchytila po demontáži pouze horní část lafety s kolébkou a samotnou hlavní. V tomto provedení byla kompletní hmotnost zbraně něco málo přes 150 kilogramů. K hlavní bylo možné připevnit optický zaměřovač.

 

Další fotografie - Musée Du Vallo Alpino - Opera 261, Vievola

Externí fotogalerie ve vyšším rozlišení - pěchotní výzbroj objektů Alpského valu

Externí fotogalerie ve vyšším rozlišení - vnitřní vybavení tvrze

Externí fotogalerie ve vyšším rozlišení - bojová část tvrze