Výzbroj a vybavení

Ve střeleckých místnostech bojových objektů se měla nacházet celá řada zbraní, která byla až na výjimky běžnou součástí výzbroje polní armády.

Kulomety

Těžké kulomety tvořily takřka dominantní zbraň používanou v objektech Alpského valu, pouze jako ochrana komunikací sloužily protitankové kanóny a krytí hluchých míst minomety.

Lehký kulomet Breda Model 1930 (Fucile Mitragliatore Breda modello 30) ráže 6,5mm disponoval teoretickou kadencí 500 ran za minutu. Praktická však činila pouze 150 ran s úsťovou rychlostí 620 m/s. Maximální dostřel zbraně činil 2 800 metrů, praktický cca 100 metrů. Munici zajišťoval schránkový zásobník na 20 ran, který se vkládal do úchytu na pravé straně zbraně. Tento systém byl náchylný na poškození. Zbraň byla produkována v desetitisícových sériích v letech 1930 - 1945. Hmotnost činila 10 kilogramů. I přes malou spolehlivost zbraně se jednalo o stěžejní pěchotní výzbroj italské armády. Tato zbraň byla primárně využívána pro ochranu vchodů, a to jak ve střílnách pod betonem, tak v pancéřových strážnicích. Plánovaná pancéřová deska pro ochranu vchodů nebyla nikdy dodána.

Vzduchem chlazený těžký kulomet Fiat Model 14/35 (Fiat–Revelli Modello 1935) ráže 8mm (8x59mm) disponoval kadencí 600 ran za minutu s úsťovou rychlostí 750 m/s. Maximální dostřel činil 5 200 metrů, praktický však okolo 1 000 metrů. Jedná se o modifikaci staršího těžkého kulometu model 1914. Hmotnost samotné zbraně činila 17 kg, podstavce dalších 23 kilogramů. Za pozornost stojí textilní rukojeť na hlavni umožňující její rychlou výměnu v případě přehřátí. Produkován byl v letech 1935 - 1940. První dodávky směřovaly jako protipěchotní výzbroj do tanků, následovaly koloniální a dobrovolnické jednotky a následně se z této zbraně stala dominantní výzbroj objektů Alpského valu, kde byla používána jak ve střílnách pod betonem, tak v jednostřílnových a čtyřstřílnových pancéřových kopulích. Později byla tato zbraň postupně nahrazována kulometem Breda Model 1937.

Vzduchem chlazený kulomet Breda Model 1937 (Mitragliatrice Breda calibro 8 modello 37) ráže 8mm (8x59mm) disponoval teoretickou kadencí 450 ran za minutu. Praktická činila 200 ran s úsťovou rychlostí 800 m/s. Maximální dostřel této zbraně činil 5 400 metrů, praktický včas 800 - 1000 metrů. Munici zajišťoval zásobník na 20 ran. Hmotnost samotné zbraně činila 19,4 kg, trojnožka vážila dalších 18,8 kg. Těžký kulomet byl produkován v letech 1937 - 1943, v aktivní službě vydržel až do 60. let. Přes poněkud problematické nabíjení se jednalo o spolehlivou zbraň, která tvořila páteř pěchotní výzbroje italské armády, a to i přes svoji značnou hmotnost. V objektech Alpského valu se jednalo o přímého nástupce těžkého kulometu Fiat Model 14/35 a využíván byl i po 2. světové válce v reaktivovaných objektech v rámci společné obrany NATO.

Minomety

Minomet 81/14 Model 1935 (Mortaio da 81/14 Modello 35) ráže 81,4mm je velmi zdařilou kopií původně licenčně vyráběného minometu Brandt 81 mm Model 1927 francouzského původu (tento minomet byl pro změnu odvozen od britského 3palcového minometu Stokes). Licenčně nebo v podobě kopií byly tyto zbraně produkovány v celé řadě zemí včetně Československa. Hmotnost kompletu činila 59 kilogramů, samotná hlaveň váží 20 kg. Hmotnost munice dle typu kolísá mezi 3,2 - 6,9 kg. V závislosti na hmotnosti je udávaný také maximální dostřel, který kolísal mezi 1 500 až 3 100 metry. Kadence zbraně činila 18 ran za minutu, maximální dosažitelná až 35 ran. Doporučená vzhledem k vysokému riziku přehřátí hlavně byla však pouze 10 ran/min pří úsťové rychlosti 270 m/s. Ve výzbroji vydržela tato zbraň až do 60. let. Přes jisté pokusy u osazení této zbraně přímo do střílen pevnostních objektů byl minomet používán v otevřených postaveních v blízkosti vchodů (v některých případech byly vyraženy dodatečné výstupy z podzemí přímo do minometných postavení), případně v zesíleném polním opevnění. V prostoru Přímořských alp se zachovala řada minometných postavení vždy pro dva minomety (okolí Isola 2000, hraniční průsmyky).

Lehký minomet Brixia Model 1935 (Brixia Model 35) ráže 45mm byl zaveden do výzbroje armády pro boj na krátkou vzdálenost, optimálně do 200 metrů. Maximální dostřel činil 500 metrů při kadenci 8 ran/min, kterou bylo teoreticky možné zvýšit až na 25 ran/min. Praktická kadence se nacházela někde uprostřed. Problémem této zbraně byla poměrně malá ráže s omezeným účinkem, naopak výhodou byla velká přesnost a kadence zbraně, což z ní dělalo ideální obranný prostředek, který byl alternativou k ručním granátům. Munice byla odpalována pomocí patron, dodávána byla v dřevěných bednách po třiceti kusech se třemi zásobníky po deseti patronách. Tento minomet nalezl své uplatnění v polním opevnění v okolí objektů Alpského valu a jejich nasazení bylo výslovně požadováno v oběžníku 7000. Připravená palebná postavení byla určena pro 1 - 3 minomety Brixia.

Protitankové kanóny

V souvislosti s rostoucím rizikem útoku obrněné techniky začaly být v bojových objektech osazovány zbraně, které by byly schopné tuto hrozbu eliminovat.

Jako protitanková výzbroj byly v objektech Alpského valu nejprve použity původně námořní kanóny Nordenfelt 57/43 umístěné za masivní pancéřovou deskou o hmotnosti 2100 kg. Jednalo se o poměrně staré kanóny, které však byly k dispozici v poměrně velkém množství a disponovaly velkou úsťovou rychlostí. Od roku 1937 však byly do nových objektů určeny jako protitankové zbraně kanóny polní armády 47/32 Model 1935, které nahrazovaly také původní kanóny Nordenfelt (střílna a stojan původního kanónu byly ponechány). Původně produkt rakouské společnosti Böhler byl licenčně zakoupen a dále produkován řadou zbrojovek na území Itálie, kde se stal standardní podpůrnou zbraní armády, která nahrazovala zastaralé kanóny 65/17 Model 1908/1913. Kadence zbraně byla maximálně 28 ran/min, praktická cca o polovinu menší s maximálním dostřelem 7000 metrů. Největší výhodou zbraně byla nízká hmotnost, která dosahovala v polním provedení 277 kilogramů. Při palbě bylo nutné demontovat kola. V opevnění byly budovány různé varianty střeleckých místností. Zbraň bylo možné použít přímo v polním provedení v rozměrných betonových střílnách, kdy byly pro opěrná ramena lafety připraveny prohlubně v podlaze. Časté také bylo provedení, které bylo realizováno v muzejním objektu - Pod střílnu byl zabetonován trojhranný ocelový nosník, na který se uchytila po demontáži pouze horní část lafety s kolébkou a samotnou hlavní. V tomto provedení byla kompletní hmotnost zbraně něco málo přes 150 kilogramů. K hlavní bylo možné připevnit optický zaměřovač.

Dělostřelectvo

Dělostřelecké tvrze byly budovány podle zásad oběžníku 200 a později 15000. Stavebně se od sebe značně lišily. Především na začátku 30. let byly používány speciálně upravené zbraně, důraz byl kladen na jejich maskování. Pokud to bylo alespoň trochu možné, umisťovaly se střílny hlavních zbraní do kolmých skalních stěn. V ostatních případech se pro ně budovaly malé betonové objekty. Hlavní výzbroj tvořily kanóny ráže 75 mm (75/27 model 1906). Kanón byl sejmut ze své polní lafety a umístěn na úzkorozchodný vozík systému Decauville. Při palbě byl vozík pevně přichycen k pancéřové desce o síle 10cm, která pokrývala celou stěnu střelecké místnosti a hlaveň vyčnívá ven. V případě potřeby bylo možné vozík s hlavní zasunout do střelecké místnosti a střílnu uzavřít. Výjimečně došlo k umístění v pancéřových kopulích označovaných jako typ 6. V tomto případě měla zbraň odměr 40° a náměr -15°/+30°. Dělostřelecké tvrze byly extrémně finančně náročné, z tohoto důvodu se budovaly pouze na nejohroženějších místech, většina dělostřeleckých baterií se stále nacházela v otevřených postaveních. Do výzbroje byl následně zaveden i další typ uchycení kanónu ráže 75 mm pod označením Typ 4. Jednalo se o pevnostní verzi kanónu umístěného na vysoké lafetě. Hlaveň byla uchycena do kulového čepu, které se otáčel v malé pancéřové desce osazené do stěny dělostřeleckého objektu. Díky provedení lafety dosahovala tato zbraň náměru -15°/+40° a odměru 60°.

ak již bylo zmíněno, byly dělostřelecké tvrze budovány na nejohroženějších místech a blokovaly tak většinou důležité horské komunikace. Většina dělostřeleckých bateriích se však nacházela v otevřených postaveních. Dle připravenosti k boji byly budovány tři typy baterií. S označením SP se jednalo o dělostřelecké tvrze, které byly permanentně připravené k palbě. Pod označením AA se jednalo o dělostřelectvo schopné zrychleného uvedení do bojové pohotovosti. Poslední označení AA patřilo standardním bateriím.

Na základě oběžníku 15 000 byly v posledních letech budovány objekty také například pro kanóny ráže 65 mm (65/17) 75 mm (75/13 Škoda) a 100 mm houfnice (100/17 - souhrnně pro původní varianty vz. 1914 i vz. 1916).

Pancéřové prvky

Hlavní výzbrojí Alpského valu byly výše popsané kulomety Breda a Fiat, které se uchycovaly do jednoduchých pevnostních lafet. Obsluhu zajišťovali tři vojáci. Ve střelecké místnosti byla k dispozici náhradní hlaveň kulometu a veškeré potřebné vybavení pro její výměnu a chlazení. Jako první byla používána třídílná deska, která nesla originální název "deska pro střílnu v kasematě nebo ve skále pro kulomet" (Piastra per feritoie di gola in Casematte o in roccia per mitragliatrice). Rozdělena na tři části byla kvůli usnadnění transportu na špatně přístupná místa ve vysokohorském terénu. Produkovala se ve dvou variantách. V obou případech činil odměr 60°. Lišily se náměrem zbraně, který byl buď +/- 15° nebo 0° až -30°. Obě varianty byly navíc vyráběny buď z lité oceli, nebo lité uhlíkové oceli, což ovlivňovalo jejich výslednou hmotnost. Středový díl střílny se při betonáži zazdil do stěny objektu, jeho hmotnost ve všech variantách činila cca 1050 kg. Proměnlivá síla pancíře dosahovala maximální tloušťky 25 cm, většina desky byla nicméně silná 20cm. Zbývajíc dva díly - horní a dolní tvořily obložení vnitřní stěny střelecké místnosti. Jejich hmotnost se v závislosti na typu střílny a použitému materiálu pohybovala mezi 1320 - 1500 kilogramy za obě části. Nástupcem byla jednodílná kompaktní mírně zaoblená pancéřová deska z chromniklové oceli nesoucí oficiální název Piastre a minimo spessore frontale per mitragliatri. Střílna byla primárně určena pro čelní palby těžkého kulometu. Díky její síle 20 cm nebylo nutní budovat silné čelní stěny bojových objektů - proto název deska s minimální čelní tloušťkou pro kulomet. Produkovala se opět ve dvou variantách - v obou případech činil odměr zbraně 60°. Lišily se náměrem, který byl buď +/- 15° (hmotnost 2775 kg) nebo 0° až -30° (hmotnost 3100 kg). S pozdějšími oběžníky 7000 a 15000 přišly na řadu obyčejné pancéřové desky malých rozměrů 130x125 cm se sílou 7 cm a odměrem zbraně 60°.

Jako protitanková výzbroj byly v objektech Alpského valu nejprve použity původně námořní kanóny Nordenfelt 57/43 umístěné za masivní zaoblenou pancéřovou deskou o hmotnosti 2100 kg, která překrývala celou čelní stěnu střelecké místnosti. V následujících letech byly střílny protitankových kanónů tvarovány pouze z betonu.

Čtyřstřílnová kopule pro dva těžké kulomety

Provedení kopule pro kulomet schopné postřelovat celé své okolí se nejvíce blíží německým typům. Také v tomto případě byla kopule určena pro dvojici těžkých kulometů, které mohly působit najednou do různých směrů. Nejednalo se však o šesti střílnové, ale o čtyř střílnové provedení. Oficiálně označení znělo Kopule pro těžký kulomet Mod. 1914 nebo Mod. 1914/1935 ráže 8 mm (Torrette per mitragliatrici pesanti Mod. 1914 e calib. 8 Mod. 1914-1935). Každá ze střílen navíc díky poměrně velké otočné vložce disponovala značným odměrem 100°. Střílny bylo možné po vyjmutí těžkého kulometu zcela uzavřít. Do zvonu se vstupovalo po žebříku skrz poklop v podlážce. Produkována byla ve čtyřech základních typech:

• Model 1 - jednalo se o dvoudílnou kopuli s pancéřováním silným 20 centimetrů, což poskytovalo odolnost proti středním rážím dělostřelectva. Vrchlík měl hmotnost 16 tun a produkován byl z chromniklové oceli. Podkladový prstenec s hmotností 9,9 tuny byl vyroben z uhlíkové oceli a částečně tvořil šachtu do kopule, částečně byl zcela zalitý do stropnice objektu. Samotné vložky střílen vážily 560 kilogramů a vyráběny byly z chromniklové ocel
• Model 2 - byl opět produkován jako dvoudílná kopule se sílou stěn 15 centimetrů, což poskytovalo odolnost proti středním rážím dělostřelectva. V tomto provedení byl podkladový prstenec o poznání nižší a celková výška kopule po sestavení tak byla o téměř metr menší. Osazovány zde byly identické střílnové vložky o celkové hmotnosti 560 kilogramů. Samotná kopule byla produkována ve dvou variantách - vrchlík mohl být buď z chromniklové nebo běžné oceli.
• Model 3 - byl vůbec nejlehčí variantou věže v odolnosti proti malým rážím. Síla pancéřování činila 8 centimetrů a produkována byla jako jednodílná. K dispozici byly dvě varianty, které se lišily svojí výškou, resp. hloubkou zapuštění do stropnice objektu. Osazen zde byl také jiný typ střílnové vložky o celkové hmotnosti 320 kilogramů. Díky malé síle pancéřování střílny nápadně vystupovaly z kopule, díky čemuž je tento typ poměrně snadno identifikovatelný. Pro výrobu byla použita uhlíková ocel.
• Model 4 - je identický s Modelem 1. Jediným rozdílem je síla vrchlíku z chromniklové oceli, která měla činit 15 centimetrů. Odlišný byl pravděpodobně také systém osazení podkladového prstence do stropnice objektu.

Tento typ kopulí byl primárně instalován do objektů typu 200. Do pozdějších staveb dle oběžníku 7000 a 15 000 se až na naprosté výjimky nedostal. Jejich největší množství bylo osazeno na nejohroženějších místech na hranicích s Francií, především v Sektorech Bardonecchia a Moncenisio a poměrně v hojné míře byly použity také na hranicích s Jugoslávií. V tomto případě byly pravděpodobně hlavním důvodem specifické požadavky na kruhovou obranu uzávěrů důležitých komunikací, jak to požadoval oběžník 800 definující koncepci obrany v zalesněných, velmi nepřehledných oblastech na východní hranici Itálie. Především Model 3 byl dále použit ve velkém množství pro obranu přístavu Zara (Zadar), na různých místech při obraně italského pobřeží a ostrovů a také během tažení v Africe.

Jednostřílnové kopule pro těžký kulomet

Použití jednostřílnových kopulí pro těžký kulomet je definováno v oběžníku 300. Určeny byly pro objekty v přehledném rovinatém terénu. Produkovány jsou ve dvou variantách. Těžší dvoudílná pro použití v dobře přístupném terénu a rozložitelná na čtyři části, vhodná pro transport v horských oblastech. V tomto případě mají jednotlivé díly maximálně 5,5 tuny. Těžší varianta s proměnlivou sílou pancéřování 30 - 20 centimetrů byla produkována z uhlíkové oceli a nesla oficiální označení Pancéřová kasemata odolná velkým rážím (Casematte metalliche resistenti ai grossi calibri). Určená byla pro dva muže, odměr zbraně činil klasických 60°, náměr +/- 15°. Vrchlík kopule vážil 20 tun, podkladový prstenec 10 tun. Kopule byla po instalaci zcela zapuštěna do stropnice objektu a vyčnívala pouze menší část se střílnou. Do kopule se vstupovalo po žebříku skrz poklop v podlážce.

Druhá čtyřdílná varianta byla produkována v několika variantách. Samotný vrchlík kopule byl dvoudílný a produkovaný z chromniklové oceli. Podkladový prstenec pokrýval celou výšku přístupové šachty a skládal se také ze dvou dílu, vyrobených z uhlíkaté oceli. Odměr těžkého kulometu činil klasických 60°. Čtyři varianty kopule pak poskytovaly různý náměr, a to 0° až -30°, +10° až -20°, +/-15° a +20° až -10°.

Kopule tohoto typu byly osazovány na hranicích s Francií v hojném počtu v nejohroženějších Sektorech Moncenisio, Bardonecchia a Monginevro, v omezeném množství v Sektorech Baltea, Media Roja a pravděpodobně také Bassa Roja, zatím co v Sektorech Alta Roja-Gessi, Stura, Maira-Po a Pellice - Germanasca nebyly nejspíš použity vůbec. Značné množství jich naopak nalezlo své uplatnění na hranicích s Jugoslávií. Ve velkém množství mířily především do rovinatého terénu, ve kterém nebylo možné účinně skrýt objemné betonové bloky. Jedná se tak především o sektory Postumia (Postojna) a Timavo (Pivka).

Pozorovací zvony

Podobně jako v jiných zemích, byl i v Itálii produkován pro potřeby opevnění zvon pro pozorování a blízkou obranu. Primárním účelem bylo pozorování, nicméně tři z celkem šesti průzorů byly větších rozměrů a umožňovaly uchycení lehkého kulometu. Umístěny byly směrem k nepříteli a umožňovaly palbu v rozsahu 190°. Na opačné straně se nacházely tři pozorovací průzory s celkovým rozsahem 220°. Oficiálně byla označována jako Aktivní pozorovatelna (Osservatori attivi). Skládala se ze dvou dílů, vrchlíku a podkladového prstence, který zvyšoval odolnost zvonové šachty. Horní díl se střílnami měl hmotnost 5,4 tuny, podkladový prstenec 5,25 tuny. Celková výška činila 375 cm, vnější průměr vrchlíku činil 113 cm. Síla pancéřování dosahovala 15cm, ze stropnice zvon vyčníval cca 65 centimetrů. Kovová podlážka se uchycovala do výstupků uvnitř zvonu. Přístup byl pomocí žebříku a poklopu v podlážce. Zvony byly používány primárně na nejohroženějších úsecích linie. Často na výrazných místech, kde byly sice součástí pěchotní tvrze, ale sloužily primárně pro dělostřelecké pozorování. Na rozdíl od ostatních pancéřových zvonů/kopulí byl tento typ hojně používán také v objektech budovaných podle oběžníku 15 000. Hojného použití se dočkal také v poválečném období na nově budovaných opevněních v rámci společné obrany NATO.

Kopule pro dělo ráže 75mm

Výjimečně docházelo k umístění kanónů ráže 75 mm v pancéřových kopulích označovaných jako typ 6. V tomto případě měla zbraň odměr 40° a náměr -15°/+30°. Oficiálně byla kopule označována jako Pancéřová kasemata pro kanón 75/27 Mod 1906 odolná proti těžkému dělostřelectvu (Cassematte metalliche per cannoni da 75/27 Mod 1906 restenti ai grossi calibri). Značná hmotnost v kombinaci s vysokohorským terénem, do kterého byla často určena vedla k výrobě čtyř segmentů, ze kterých se kopule skládala až na místě určení. Tři z nich měly hmotnost okolo 10 tun, vchodová část vážila 8 tun. Hmotnost celého kompletu po sestavení činila 39,2 tuny. Většina produkce mířila do prostoru Mont Cenis na hranicích s Francií a Rijeky na hranicích s Jugoslávií.

Desky pro dělostřeleckou výzbroj a dělostřelecké pozorování

Do starších dělostřeleckých tvrzí byly osazovány rozměrné pancéřové desky. Hlavní výzbroj tvořily kanóny ráže 75 mm (75/27 model 1906). Kanón byl sejmut ze své polní lafety a umístěn na úzkorozchodný vozík systému Decauville. Při palbě byl vozík pevně přichycen k pancéřové desce o síle 10cm, která pokrývala celou stěnu střelecké místnosti a hlaveň vyčnívá ven. V případě potřeby bylo možné vozík s hlavní zasunout do střelecké místnosti a střílnu uzavřít.

Do výzbroje byl následně zaveden i další typ uchycení kanónu ráže 75 mm pod označením Typ 4. Jednalo se o pevnostní verzi kanónu umístěného na vysoké lafetě. Hlaveň byla uchycena do kulového čepu, které se otáčel v malé pancéřové desce osazené do stěny dělostřeleckého objektu. Díky provedení lafety dosahovala tato zbraň náměru -15°/+40° a odměru 60°.

Pro účely dělostřeleckého pozorování byly do dělostřeleckých tvrzí, pozorovatelen, případně do bojových objektů s dobrým výhledem na předpolí osazovány speciální pancéřové desky.

Ostatní pancéřové prvky

Do interiéru všech bojových objektů vybudovaných na Alpském valu byla instalována řada různých plynotěsných pancéřových dveří. Ve vchodech je možné setkat se také s mřížemi. U dělostřeleckých tvrzí, do kterých bylo nutné dopravit rozměrné polní kanóny (týká se typu 15 000) byly osazovány také masivní pancéřové dveře, odpovídající značným rozměrům podzemních chodeb. Specialitou jsou také pancéřové strážnice, které v některých případech nahrazovaly vchodové objekty. Nacházely se v nich 3 střílny, do kterých bylo možné uchytit lehký kulomet.

Technické vybavení

Ve tvrzích typu 200 byl instalován standardizovaný systém rozvodu stejnosměrného proudu. Nejčastěji používaným byl benzinový motor o objemu 247 cm3 s elektrickým generátorem Guidetti Condor U 1620 s maximálním výkonem 1,6 kW s napětím 72-90 V a hmotností něco mále přes 100 kilogramů. Výrobcem byla společnost Meccaniche Guidetti - Condor Universal Motors z Milána. Na generátor byla napojena soustava akumulátorů (skládající se z 10 baterií - 60 V), které vyrovnávaly napětí a dodávaly energii v případě odstavení generátoru. Výkon postačoval k osvětlení za pomocí 16 - 24 W žárovek. V celém podzemí byly k dispozici výklenky pro nouzové osvětlení pomocí olejových lamp, případně svíček. Po straně strojovny byla v prohlubni pod úrovní podlahy umístěna nádrž na benzín o objemu 430 litrů. V menších objektech se používal generátor stejného výrobce Guidetti Condor PV400 s maximálním výkon 400W. Jeho hmotnost činila pouze 20 kilogramů. Ten je ve strojovně vystaven na polici nad akumulátory (posledním modelem používaným ve velkých objektech byl generátor Pellizzari 8 kW, u kterého byl jako záložní nasazen prvně popisovaný Guidetti Condor U 1620).

Obvykle v ubikacích, nebo v samostatné místnosti v jejich blízkosti se nacházel ventilátor a soustava filtrů pro zásobování tvrze čerstvým vzduchem. Pohon mohl být prováděn elektricky (pokud byla v objektu k dispozici strojovna), případně ručně. Vzhledem ke zkušenostem z 1. světové války byla značná pozornost věnována problematice ochrany proti bojovým plynům a zásobování posádky čerstvým vzduchem. Samotný oběžník 200 se nijak hlouběji nevěnoval dané problematice. Změna přišla až s oběžníkem 300, který byl vydán 21. ledna 1932. Ten stanovoval tyto základní požadavky:

• Interiér objektů je nutné rozdělit dle velikosti do několika vzduchotěsných částí, které je možné oddělit rychle ovladatelnými uzávěry (dveřmi). Vstupy do úkrytů musí být opatřeny dvojicí vzduchotěsných dveří s rozestupem minimálně 1 metr. Vstupy do bojových objektů musí být opatřeny dvojicí vzduchotěsných dveří s rozestupem minimálně 2,5 metrů, aby bylo možné mezi ně uložit nosítka.
• Definuje minimální množství přísunu vzduchu na jednoho vojáka - 3 m3 v bojových místnostech a 5m3 v ubikacích.
• Nutnost zajistit regeneraci vzduchu pro všechny objekty, které mohou být vystaveny dlouhodobé dělostřelecké palbě, a to za pomoci filtrů absorbujících CO2 a uvolňující kyslík na dobu 9 - 12 hodin.
• Objekty musí být vybaveny ventilačním systémem s ventilátory, které jsou schopné nasávat vzduch, v případě potřeby ho filtrovat a odvádět z interiéru již nedýchatelný vzduch. Nasávání je umístěno na stinných místech s dobrou cirkulací vzduchu, kde je malá pravděpodobnost, že se budou kumulovat bojové plyny, mimo dosah nepřátelské palby (většinou v rámci vchodů, nebo v jejich blízkosti).
• U menších bojových objektů budou instalovány ruční ventilátory. U dělostřeleckých baterií a větších objektů, především těch, které tvoří silniční uzávěry, je možné filtrační systém centralizovat a instalovat zde elektrické ovládání. Vždy však musí být k dispozici také ruční ovládání pro případ výpadku elektrické energie, a to i po jednotlivých oddělitelných částech interiéru.
• Při kalkulaci velikosti ventilace je nutné brát v úvahu velikost chodeb, ubikací, posádky, množství střeleckých místností a jejich výzbroj. To platí především pro dělostřelecké baterie, kde je nutné v případě palby kompletně vyměnit vzduch ve střelecké místnosti během 1 minuty.

Prakticky bylo instalováno zařízení, které umožňovalo běžné větrání, větrání přes filtry v případě použití bojových plynu a uzavřený oběh (regeneraci vzduchu) v případě zničení nasávání vzduchu, nebo vyčerpání filtrů v kombinaci s použitím bojových plynů. Osazovány byly plynové filtry S.C.M. 35, jejichž množství záviselo na velikosti objektu. Každý filtr byl schopný dodávat 500 litrů vzduchu za minutu. V běžných objektech byla nejčastější kombinace 3 nebo 4 filtrů. Požadavek na regeneraci vzduchu v prostoru ubikací byl řešen pouze výjimečně a dle dostupných informací nebyl příliš funkční. Použity byly speciální kapsle pohlcující CO2 a současně produkující kyslík, případně hydroxid sodný, pohlcující CO2. V tomto případě však musel být použit jiný zdroj kyslíku.

Vzduchotechniku do tvrzí dodávala společnost Cerpelli & C. z La Spezia, která měla bohaté zkušenosti ze stavby lodí. Potrubí bylo vedeno v chodbách ve výšce cca 160 cm, v některých případech bylo zapouštěno do zdí. V ubikacích se potrubí nacházelo ve výšce cca 250 cm. Na jedné straně se nacházely v rozestupu cca 3 metrů ramena klesající až do úrovně okolo 60 cm nad zemí (někdy byla zapuštěna do zdi), která přiváděla čerstvý vzduch. Na opačné straně sálu se ve výšce 2,5 metru nacházelo nasávání zkaženého vzduchu, který byl buď odváděn mimo objekt pomocí prostupů se zpětným ventilem, nebo znovu filtrován. Do střeleckých místností byl čerství vzduch veden potrubím pod střílny hlavních zbraní, kde se na něj napojovaly plynové masky s gumovou hadicí, které musela obsluha při palbě používal. Pouze v případě dělostřeleckých střílen se potrubí nacházelo nad otvorem střílny. Zároveň měl být ve střeleckých místnostech udržován mírný přetlak, který by vytlačoval plyny vznikající při střelbě mimo objekt. K tomu sloužily prostupy s opancéřovanými komínky umístněné obvykle nad střílnami zbraní. Prakticky však nebylo udržování přetlaku ve střeleckých místnostech funkční a spoléháno bylo především na přirozenou ventilaci.

Použité sady ventilačního zařízení se liší sektor od sektoru. Obecně jsou popsány tři základní typy. Je jím buď systém Cerpelli, který oproti ostatním dvěma variantám není příliš kompaktní. Osazen je sadou filtrů S.C.M. 35, na jejichž vstupu a výstupu je měřák tlaku, který měl detekovat jejich případné vyčerpání. Stejný výrobce dodával také elektrický ventilátor PC 2 o výkonu 300 W s rychlostí 2200 otáček za minutu. Fungoval při napětí 72 - 90 V, což odpovídalo výkonu elektrického generátoru Guidetti Condor U 16. Stejný typ filtračního zařízení je také součásti muzea ve Fortu Bramafam (Museo del Forte di Bramafam) v Bardonecchii, kde se nacházejí také torza zbývajících dvou typů. Jejich výrobcem byla společnost Aeromeccanica Marelli P.A. z Milána. Jednalo se o typ SG 45 pro tři filtry a TV 426 pro čtyři filtry.

Fotofonická komunikace je jedním ze specifik Alpského valu. Tuto technologii přenosu zvuku pomoci měnícího se paprsku světla vynalezl A. G. Bell v roce 1880. Jedná se o jednosměrnou komunikaci z vysílací stanice do příjimací stanice. Na Wikipedii je systém popsán následovně: "Vysílač - první čočka usměrňuje světlo stálé intenzity na pružné zrcadlo. To se zakřivuje působením zvuku a tak střídavě zaostřuje a rozostřuje jeho paprsky. Ty se odráží do druhé čočky, která je soustředí do určité vzdálenosti na zrcadlo přijímače. Příjímač - je vybaven parabolickým zrcadlem, v jehož ohnisku je selenový člen (selen je totiž výrazným fotoodporem). Přicházející paprsky jsou na něj zaostřovány a podle proměn světla mění inverzně svůj elektrický odpor (silnější světlo → menší odpor → silnější proud), to tedy znamená, že hlasitější zvuk na vysílači znamená i silnější signál na přijímači. Stejnosměrný elektrický proud, který prochází selenem, je takto modulován na proměnlivý podle přicházejícího signálu a při průchodu reproduktorem je vytvořen původní zvuk." Počáteční nadšení z této technologie začaly brzy hatit problémy se zvukovým přenosem nejčastěji způsobené povětrnostními podmínkami. S technologií je nadále experimentováno, postupně se mění systém fungování příjimače, ovšem k většímu rozšíření nikdy nedojde. Technologie se pochopitelně chytila také armáda, především námořnictvo. Definitivní konec přichází v průběhu 50. let 20. století.

Do výbavy italské armády byl fotofon zařazen v roce 1935. Skládal se ze dvou částí, stanice s elektronikou a bateriemi a optického aparátu. Jednosměrnost zařízení byla vyřešena umístěním dvou optických tubusů vedle sebe (vysílač a přijímač). Optika disponovala pro polní použití hledáčkem, kterým jí bylo možné směrovat na protilehlou stanici. Použitý systém pracoval díky vyměnitelným filtrům jak ve viditelném, tak infračerveném spektru. Existovaly dva průměry optických tubusů (fotofonového potrubí) - 115 a 180 mm, což ovlivňovalo také jejich dosah. Pro potřeby opevnění byly do stěn objektů - nejčastěji v blízkosti vchodů nebo do jedné ze střeleckých místností umístěny dva ocelové tubusy, každý o průměru 180 mm. Díky nim je možné poměrně snadno při průzkumu opevnění dohledávat sousední objekty, protože tubus musel být směrován přímo na protilehlou vysílací stanici. Při obsazení objektu posádkou pak byl optický přístroj připevněn na úchyt na konci ocelového tubusu. Teoretický dosah zařízení činil 5 - 10 kilometrů. Vysokohorské podmínky (mlha, silný déšť,…) však umožňovaly komunikaci na mnohem kratší vzdálenost. Již v roce 1940 byl celý systém vyhodnocen jako zcela neefektivní a začal se plánovat přechod na vysílačky. V muzeu je aktuálně vystavena stanice s elektronikou, samotný optický aparát je například v expozici muzea ve Fortu Bramafam (Museo del Forte di Bramafam) v Bardonecchii.