Směrnice pro další výstavbu opevnění
Dne 13.12.1938 byl ve dvaceti kopiích k posouzení rozeslán návrh nové směrnice nazvané "Richtlinie für die weitere Durchführung der Landesbefestigung". Termín pro připomínky byl stanoven na 17.12.1938. Finální podoba směrnice s částečně pozměněným názvem byla následně vydána 28.12.1938. Konečná podoba předpisu se značně liší, především v úvodní části. Zcela vypadly pasáže s vysvětlením odborné terminologie. Právě s ní je v překladu směrnice největší problém, protože české ekvivalenty se hledají pouze obtížně. Z tohoto důvodu je vhodné se neprve s přispěním původní verze zaměřit právě na výklad základní terminologie. Níže je uveden výňatek z úvodní části návrhu směrnice Richtlinie für die weitere Durchführung der Landesbefestigung, který byl nakonec vypuštěn.
Richtlinie für die weitere Durchführung der Landesbefestigung
Berlín, 13. prosince 1938
I. Obecné zásady.
Zkoušky na českých opevněních, hodnocení útočných záměrů protivníka a probíhající technický rozvoj nevyhnutelně vedou k přezkoumání dosavadních názorů na hodnotu a rozšiřování stálého opevnění. Hlavním úkolem opevnění je uvolnit co nejvíce vlastních ozbrojených sil pro operační účely. Stálá opevnění toho dokáží dosáhnout, pokud jeho objekty ochrání vojáky, umožní jim zachovat si maximální palebnou sílu a usnadní vedení rozhodujícího boje zblízka.
Ideálním cílem opevnění, z hlediska úspory zdrojů, je bojiště včetně předpolí a týlu kompletně kontrolované kulomety umístěnými pod betonem a v pancéřových prvcích, které vyžadují minimální počet vojáků k jejich obsluze. V tomto rámci by měl neproniknutelný palebný systém zničit útočníka ještě před zahájením boje zblízka.
Ideálním cílem, z hlediska zachování vlastních sil, je bezpečné ubytování všech vojáků, kteří mají rozdrtit nepřátelský útok a porazit ho v závěrečném boji zblízka.
Splnění tří cílů – ochrana vojáků, maximalizace palebné síly a úspora sil pro rozhodující protiútok – je možné pouze výstavbou těžkého opevnění v několika po sobě jdoucích liniích. Jeho hlavní rysy jsou:
Pevnostní objekty (Werke) a Tvrze (Werkgruppen) s kruhovou obranou se silnou pevnostní výzbrojí, podzemní tunely odolné proti bombám zajišťující velení a zásobování, a také zálohy pro protiútok.
Tento rozsáhlý projekt opevnění vyžaduje roky času a také obrovské množství materiálu a pracovních síl. Tyto zdroje nejsou v současné době k dispozici v potřebném množství a ani v budoucnu nebudou. Z tohoto důvodu je zapotřebí rychlá, obranyschopná forma opevnění jaká byla navrhnuta a implementována na západě v podobě opevněné pozice vybudované v rámci tzv. Limes programu.
Limes je bojiště vybudované podle principů zákopové války, které zahrnuje stálá i polní opevnění určená pro obranné bitvy. Vedení obranné bitvy v takovém prostoru vyžaduje silné jednotky pro počáteční nasazení i pro brzy nezbytné nasazení rezerv. Bojiště Limes je schopné uchovat síly pro boj, ale ne ušetřit jednotky pro operační účely. Významné úspory zdrojů budou možné pouze tehdy, až bude Limes v klíčových bodech a úsecích podstatně posílen následným přidáním těžkého opevnění.
Je zřejmé, že tato následná výstavba zesilujícího opevnění má za následek četné tření a značné dodatečné náklady. Přesto tato forma rozšíření opevnění bude v budoucnu nevyhnutelná, přestože rychle vybudovaná a dokončená fronta v podobě Limes je nepochybně lepší než nedokončená pevnostní fronta. V každém případě bude nutné následné zesílení pomocí těžkého opevnění.
Německá pohraniční opevnění se v současnosti skládají ze směsi stálých a polních objektů, které budou postupně zesilovány a v nejdůležitějších úsecích postupně získají charakter pevnostní fronty.
Následujícím hlavním bodům je třeba věnovat větší pozornost než dříve:
- Rozdělení stávajících pevnostních objektů (Werke) na malé, obtížně zasažitelné objekty,
- kromě primárně požadované čelní palby musí být k dispozici objekty pro boční palbu,
- silnější ochrana mezilehlých prostorů,
- využití tunelů jako důležitých obranných tepen k zajištění rezerv pro protiútoky. Za tímto účelem je nezbytné vybudovat řadu východů,
- zohlednění konečné podoby opevnění již během průzkumu a zahájení počáteční výstavby.
II. Definice pojmů:
V budoucnu budou používány následující termíny:
1.) Typy opevnění:
Opevnění se skládá z objektů stálého a polního typu.
a) Stálá opevnění zahrnují všechna opevnění vybudovaná a nepřetržitě udržovaná v době míru. Jejich hlavní charakteristikou je rozsáhlé použití betonu a pancéřování. Jsou budované v odolnosti proti bombám, palbě, nebo ve výjimečných případech proti střepinám.
b) Polní opevnění zahrnuje jak objekty vybudované pěchotou polním způsobem, které zesilují obranu terénu, stejně jako armovací (mobilizační) objekty pro vojáky postavené stavebními jednotkami.
2.) Formy stálého opevnění:
a) Pevnostní fronty (Festungsfronten).
Úkol: Pevnostní fronty mají umožnit v nich nasazeným jednotkám trvale se bránit nejsilnějším útokům.
Charakteristika: Pevnostní fronty jsou obranné pozice, které jsou díky mírové výstavbě plně připravené k obraně. Jejich zbraně jsou chráněny betonem nebo pancéřováním. Mají stálou posádku a jsou nezávislé na zásobování po dobu týdnů nebo měsíců. Pevnostní fronta nevylučuje použití středního nebo lehkého opevnění. To platí zejména pro opevnění mezilehlých prostorů a v hloubi bojiště.
b) Opevněné pozice (Stellungsfronten)
Úkol: Opevněné pozice mají umožnit vojskům na nich nasazeným bránit se útoku provedenému s využitím běžných zdrojů polní armády.
Charakteristika: Opevněné pozice jsou obranné pozice, kde jsou v době míru permanentně vybudovány alespoň nejdůležitější bojové objekty, překážky, velitelská stanoviště, pozorovací stanoviště a komunikační spojení.
c) Zesílené opevněné pozice.
Zesílené opevněné pozice jsou pozice, kde jsou důležité úseky vybudované jako pevnostní fronta, co se týče úkolů a vybavení.
d)Pevnostní fronty, opevněné pozice a zesílené opevněné pozice lze seskupit pod pojmem „Stálé fronty/Ständige Fronten“.
e) Uzávěrové opevnění:
Úkol: Uzávěrová opevnění slouží k obraně před nepřátelským pozemním průzkumem a průlomem motorizovaných nepřátelských sil, jakož i k bránění nepřátelskému zásobování.
Charakteristika: Uzávěrová opevnění jsou opevnění na dopravních komunikacích, silnicích, cestách, obvykle ve spojení se závorami.
3.) Odolnost opevnění:
Lehké opevnění - je budováno metodami polního opevnění, jejichž odolnost spočívá především v ochraně proti střepinám. Používají se hlavně v opevněných pozicích a zesílených opevněných pozicích.
Střední opevnění - stálé opevnění v odolnosti B, realizované pomocí betonu a pancéřových prvků, s odolností vůči vícenásobným zásahům z kanónu ráže 22 cm, nebo vůči jednotlivým zásahům větších ráží. Použití v opevněných pozicích, zesílených opevněných pozicích a pevnostních frontách.
Těžké opevnění - stálé opevnění v odolnosti A, realizované pomocí betonu a pancéřových prvků; nabízí ochranu proti vícenásobným zásahům ráže 42 cm a jednotlivým zásahům větších ráží. Používají se v zesílených opevněných pozicích a pevnostních frontách.
V závislosti na umístění a úkolu, který má být splněn, se v uzávěrových opevněních nacházejí vedle sebe různé typy opevnění. U překážek všech druhů se nerozlišuje mezi středním a těžkým opevněním, ačkoli existují rozdíly, zejména pokud jde o protitankové překážky a jejich odolnost vůči různým typům bojových vozidel.
Tloušťky stropů a obvodových stěn z železobetonu jsou:
U odolnosti A - Odolnost vůči bombám - 3,50 m
U odolnosti B - Odolnost vůči střelám - 2,00 m.
Odolnost pancéřových prvků instalovaných v opevněních odolnosti A je ve srovnání s odolností železobetonu snížena, s výjimkou pancéřových kopulí pro pěchotní a dělostřelecké pozorování a otočných věží pancéřových dělostřeleckých baterií. Tuto nižší odolnost pancéřových prvků lze bez obav akceptovat, jelikož kopule představují malé cíle a jsou vystaveny pouze náhodným zásahům. Během měsíců masivního ostřelování nejtěžšími rážemi nebyly věže verdunských fortů někdy vůbec zasaženy a někdy byly jen dočasně vyřazeny z provozu. Pro kasematy vybudované v odolnosti B budou do odvolání použity také pancéřové desky v odolnosti B1, které jsou k dispozici ve větším množství.
4.) Typy objektů. Jednotlivé formy objektů:
a) Formy lehkého opevnění jsou formy polního opevnění, viz
H Dv 276, Předpisy pro polní opevnění,
H Dv 316, All.Pi.
D., D 585, Sbírka stavebních dokumentů.
b) Formy středního opevnění jsou:
Bojová objekty/Kampfstände - umožňují palbu z kopulí, kasemat a střílen s pancéřovou deskou. Kasematy se používají výhradně pro boční palbu; střílny (Schartenstände) jsou určené pro zbraně s přímou palbou.
Velitelská stanoviště a úkryty (s pozorováním, případně i obranou vstupu, viz také bod 19).
Dělostřelecké objekty (Objekty pro dělostřelecké pozorování, dělostřelecké objekty, stanoviště pro obsluhu děl a munici, objekty pro pozorovatele).
c) Mezi formy těžkého opevnění patří:
- Pevnostní objekty (Werke) v rozprostřené nebo jednotné podobě (aufgelöster/geschlossener Form),
- pancéřové dělostřelecké baterie (Panzerbatterien),
- dělostřelecké objekty (Geschützkasematten),
- tvrze (Werkgruppen)
- podzemní komunikace (Hohlgänge).
Výstavba těžkého opevnění - v odolnosti A - se dále předpokládá pro všechny ostatní objekty, které jsou takticky obzvláště důležité nebo vzhledem ke své velikosti a umístění v terénu tuto odolnost vyžadují. To platí zejména pro takové objekty v bezprostřední blízkosti hranic, jejichž dělostřelecké postřelování lze nepřítelem připravit v době míru.
Při určování odolnosti je třeba vzít v úvahu, že objekty v odolnosti A (3,50 m železobeton) vyžadují několikanásobně více stavebního materiálu než objekt v odolnosti B (2,0 m železobeton), takže vzhledem k současnému nedostatku oceli se počet objektů, které lze vybudovat, odpovídajícím způsobem snižuje.
Definice pojmů, vlastnosti:
Pevnostní objekty (Werke) - v rozprostřené i jednotné podobě jsou rozsáhlé, kruhové obrany schopné bojové objekty s mechanickým vnitřním vybavením a speciálními pevnostními zbraněmi, jako jsou pevnostní minomety M.19, plamenomety, otočné pancéřové kopule pro houfnice, protitankové kanóny ráže 5 cm v otočných kopulích nebo kasematách, střední 10 cm kanóny ve věží nebo kasematách.
Velikost jednotných pevnostních objektů je omezena limitovanou účinností různých zbraní seskupených v jednom bloku. Zvýšení počtu, zejména kopulí, nepřichází v úvahu kvůli vzájemnému negativnímu ovlivňování účinnosti zbraní a pozorování. Maximální počet zbraní, které lze kombinovat v jednom objektu, je přibližně:
- 2-3x 3- nebo 6-střílnové kopule,
- 1x 5 cm Pak nebo 10 cm kanón v pancéřové otočné věži,
- 1-2x M.19,
- 1 plamenomet,
- 1 kopule pro pozorování,
- 1-2 kasematy,
- 1 střílna na obranu vchodů.
Tyto jednotné pevnostní stavby by měly být omezeny pouze na výjimečné případy; jejich použití je oprávněné v otevřeném, rovinatém terénu s vysokou hladinou spodní vody, která znemožňuje výstavbu podzemních tunelů. Hlavní nevýhody velkých jednotných objektů spočívají v nemožnosti maskování, velké cílové ploše a riziku jejich neúčinnosti v případě zhoršené viditelnosti, případně cíleného zadýmení.
Pancéřové dělostřelecké baterie (Panzerbatterien) se skládají z kanónů umístěných v otočných pancéřových kopulích (ráže 10 a 15 cm s dlouhou hlavní) s doprovodnými pěchotními bojovými objekty zajišťujícími blízkou obranu, podzemních komunikací a potřebného vybavení. Doba výstavby se předpokládá na 1 1/2 až 2 1/2 roku.
Dělostřelecké objekty/kasematy pro boční palbu (Geschützkasematten) dvou děl se umisťují v hlavní obranné linii nebo uvnitř bojové oblasti tam, kde je možnost boční palby před hlavní bojovou linií nebo do bojiště na vzdálenost okolo 5 km.
Tvrze (Werkgruppen) jsou pevnostní objekty (Werke) sdružené pod jednotným velením. Tyto objeky, ať už v jednotné nebo rozprostřené podobě, jsou propojeny tunely. Zajišťují důležité body, jsou schopné kruhové obrany a jsou obklopené překážkami.
Objekty ve střední odolnosti, které se nacházejí v prostoru tvrzí, mohou být již v době míru propojeny podzemními chodbami se samotnou tvrzí nebo v době konfliktu raženými tunely. Potřebné podlahové prostupy musí být předem připraveny již během jejich výstavby.
Mateřské pevnostní objekty (Mutterwerke) jsou objekty, která přebírají velení, zásobování a podporu okolních objektů.
Podzemní chodby (Hohlgänge): jednotlivé objekty rozprostřených pevnostních objektů a pevnostní objekty tvrzí jsou dohromady propojeny pomocí podzemních chodeb různých profilů. Samy o sobě nemohou podzemní systémy zajistit velení, ubytování a zásobování posádky. Jsou důležité především pro nasazení záloh do protiútoku.
Pojem Malý pevnostní objekt v odolnosti B (B-Kleinstwerk) - dosud používaný pro pevnostní objekty v odolnosti B bez strojovny s jednou 6-střílnovou kopulí a střílnou na obranu vchodů již nebude používán. Nyní jsou zahrnuty do skupiny bojové objekty (Kampfstände).
Pouhých 14 dnů stačilo k výrazné změně celého dokumentu. Dobře patrná je především snaha o opuštění koncepce těžkého opevnění a upřednostnění středního opevnění s typizovanými stavbami. Některé pasáže o těžkém opevnění byly sice zachovány, ale pouze v omezené podobě a silně degradována byla koncepce Jednotných pevnostních staveb (B-Werků), které by v sobě koncentrovaly velké množství pevnostní výzbroje.
Richtlinie für den weiteren Ausbau der Landesverteidigung
Berlín, 28. prosince 1938
1. Obecné zásady.
Úkolem opevnění je vytvořit již v době míru v hloubce členěné Hlavní bojiště (Hauptkampffeld) pro všechny typy zbraní ve formě stálého opevnění.
Stálá opevnění jsou budována v blízkosti hranic, aby se co nejméně německé půdy dostalo do rukou nepřítele.
Velení určí, v jakém rozsahu bude provedena počáteční výstavba Hlavního bojiště. Tato počáteční výstavba (erste Ausbau) má umožnit posádkám objektů dlouhodobě odolat nepřátelskému útoku, který nebude proveden nejtěžšími útočnými prostředky. Obecně se v takticky důležitých úsecích má zajistit výstavba 15–20 objektů na kilometr fronty a v méně důležitých sektorech 10–12 objektů. Počáteční výstavba zahrnuje také překážky nezbytné pro obranu proti nepřátelské pěchotě a tankům. Pokud není nařízeno jinak, jsou budována opevnění středního typu (viz bod 2).
Fáze zesilující výstavby (Verstärkungsausbau) se provádí na takticky klíčových úsecích tak, aby obrana dlouhodobě odolala i těm nejsilnějším nepřátelským útokům, a to buď dodatečnou výstavbou těžkého opevnění, nebo dalším zahuštěním stávajícího opevnění, především zvětšením jeho hloubky. V prvním případě je žádoucí zahájit výstavbu těžkého opevnění současně s počáteční výstavbou, nebo alespoň behem průzkumné fáze určit jejich plánované pozdější umístění. Velení proto musí v rámci celkového plánování stanovit co nejdříve plán zesilující výstavby. Plná obranyschopnost opevněné pozice však nesmí být závislá na dokončení plánované zesilující výstavby.
Během mobilizace budou pozice, které ještě nejsou dostatečně silně opevněné, doplněny armovací výstavbou podle zásad armovacích předpisů. Jako doplněk ke stálému opevnění bude často nutné vytvořit další objekty ve formě polního opevnění, zejména v případech, kdy se počítá s přísunem dalších posil.
Jako vodítko pro průzkum a počáteční výstavbu opevněné pozice by se obecně měla předpokládat šířka fronty 20 km na divizi (v síle pěší divize); konkrétní podoba by měla být určena velením podle taktické důležitosti a terénu.
Každý divizní sektor by měl být vybaven 9 lehkými a 6 těžkými dělostřeleckými bateriemi; kromě toho je pro ně připraven stejný počet náhradních pozic. Tyto pozice slouží také jako příprava pro rozmístění dodatečných dělostřeleckých baterií.
Průzkum a výstavba pěchotních bojových objektů musí brát v úvahu základní princip, že rozhodující okamžiky v pěchotním boji se odehrávají na krátkou a velmi krátkou vzdálenost. Proto musí být na tyto vzdálenosti zajištěno dostatečné palebné pokrytí.
Pokud takto vybudované bojové objekty nejsou schopné zároveň zajistit boj s nepřítelem na velkou vzdálenost, musí být tento úkol splněn rozmístěním těžké výzbroje v otevřeném terénu. Tato metoda zároveň umožňuje skrýt polohu stálého opevnění před nepřítelem.
V zásadě by obrana měla být zajištěna kombinací čelní a boční palby.
To nevylučuje použití objektů čistě k bočním palbám na místech k tomu vhodných.
V hloubce opevněné pozice lze počet bojových objektů minimalizovat; často stačí vybudovat bojové objekty a úkryty na nejdůležitějších místech obranného pásma. V průběhu boje posádka opouští úkryty a palbu vede přes parapety zákopů nebo z otevřeného terénu. Totéž platí pro posádky bojových objektů stálého opevnění, pokud již nemohou plnit svoji bojovou roli uvnitř samotných objektů.
Pro provádění protiútoků je nutné vybavit podzemní systém podzemními pohotovostními úkryty a vhodnými východy. Ty musí být skryté před pozorováním nepřítele a připravené pro obranu zblízka.
I při obraně objektů stálého opevnění vede dělostřelectvo palbu s maximální mobilitou. Vzhledem k velkému počtu potřebných palebných pozic nemůže být jejich palba vedena s rovnoměrnou intenzitou. Jak baterie, které zpočátku pálí na blížícího se nepřítele z předních pozic, tak i většina baterií, které se postupně rozmisťují v hluboké formaci za hlavním bojištěm, se musí spokojit s lehčí intenzitou palby. Naopak baterie permanentně umístěné na hlavním bojišti nebo v jeho blízkosti musí být schopné pálit s obzvláště velkou intenzitou. Konkrétní detaily jejich rozmístění upravují pokyny uvedené v bodě 12.
Průzkum a výstavbu dělostřeleckých pozic lze řádně provést pouze tehdy, pokud je velením včas stanoveno plánované členění dělostřelectva.
Pro návrh celé opevněné pozice je klíčový průzkum rozmístění dělostřeleckých pozorovacích stanovišť. Jejich stupňovité uspořádání do hloubky musí zajistit, aby všechny baterie mohly účinně pálit na útočníka i v případě, kdy jsou hlavní pozorovací stanoviště vyřazena, a aby mohly také úspěšně bojovat proti jakémukoli nepříteli pronikajícímu do hloubky bojiště.
2. Odolnost stálého opevnění.
Při výstavbě stálého opevnění je třeba rozlišovat mezi lehkou, střední a těžkou odolností. Lehké opevnění je opevnění prováděné pomocí metod polního opevnění, jehož odolnost je obecně ochrana proti střepinám nebo odolnost proti střelám lehkých ráží. Střední opevnění je stálé opevnění provedené pomocí železobetonu a pancéřových prvků, dosahující odolnosti B, která nabízí ochranu proti vícenásobným zásahům ráže 22 cm. Těžké opevnění je opevnění provedené z železobetonu a pancéřových prvků s odolností třídy A; nabízí ochranu před vícenásobnými zásahy děly ráže 52 cm.
Tloušťky stropů a obvodových stěn z železobetonu jsou:
- v odolnosti A - proti bombám - 3,50 m,
- v odolnosti B - proti střelám - 2,00 m.
Pro objekty stálého opevnění je normou střední úroveň odolnosti - tj. B.
Objekty s konstrukční odolností A (3,50 m železobetonu) vyžadují výrazně více stavebního materiálu a představují vyšší náklady ve srovnání se stavbami s odolností B (2,00 m železobetonu). Proto je lze budovat pouze v omezené míře.
Pro rozmístění těžkého opevnění jsou rozhodující následující faktory:
- operativní význam celé fronty,
- taktický význam jednotlivých úseků,
- terénní úpravy,
- velikost a funkce objektů.
Použití objektů v odolnosti A je nezbytné u pancéřových dělostřeleckých baterií a žádoucí pro takové objekty v bezprostřední blízkosti hranic, jejichž dělostřelecké postřelování lze nepřítelem připravovat již v době míru.
Náklady na výzbroj a samotnou výstavbu objektů stálého opevnění musí být v rozumném poměru k počtu osazených zbraní a jejich předpokládanému účinku.
3. Pořadí výstavby.
Následující pokyny slouží jako vodítko pro pořadí, ve kterém bude prováděna výstavba:
a) V počáteční fázi výstavby je obecně vyžadováno následující:
- Souvislá protipěchotní překážka před Hlavní bojovou linií (H. K. L.)
- Souvislá protitanková překážka před Hlavní bojovou linií (H.K.L.)
- Výstavba souvislé čelní a boční kulometné palebné přehrady vedené z bojových objektů, výstavba nejdůležitějších bojových objektů, stejně jako jednotlivých úkrytů členěných do hloubky.
- Souvislá protitanková palebná přehrada před hlavní bojovou linií v terénu vhodném pro tanky.
- Výstavba objektů pro dělostřelecké pozorování a řízení palby a úkrytů pro posádku a munici pro jednotlivé baterie; zaměření a vytyčení zbývajících pozic pro dělostřelecké baterie.
- Výstavba nejdůležitějších velitelských stanovišť až po divizní velitelské stanoviště.
- Rozšíření komunikační sítě dle platných zásad (viz také bod 19).
- Započetí výstavby těžkého opevnění na klíčových místech; to je usnadněno možností dodatečného osazení pancéřových prvků do vybetonovaných objektů.
b) V rámci zesilující výstavby je obecně nutné požadovat:
- Další bojové objekty pro pěchotu a dělostřelectvo vybudované do hloubky opevněné pozice.
- Rozšiřování a zvyšování počtu překážek.
- Další dělostřelecké pozorovatelny, velitelská stanoviště a úkryty.
- Rozšíření telefonní sítě.
- Dokončení a rozšíření těžkého opevnění v nejdůležitějších bodech.
4. Velikost objektů.
Vzory typizovaných objektů (Regeltypen) jsou vodítkem pro stanovení potřebné výzbroje a velikosti posádky.
Pokud se uvažuje o výstavbě pevnostních objektů (Werk), měly by být co nejvíce rozprostřené a malé (tzv. rozprostřené pevnostní objekty).
Do šířky i hloubky rozprostřený pevnostní objekt má následující výhody:
- zabezpečuje větší prostor,
- jeho jednotlivé objekty se snáze maskují,
- zajišťuje roztříštěnost nepřátelské dělostřelecké palby,
- riziko zadýmení je nižší,
- jednotlivé jeho části (kopule) jsou vlivem jejich malých rozměrů cílem, který lze zničit pouze náhodnými dělostřeleckými zásahy, a proto je lze vybudovat i ve slabší odolnosti (A1 nebo B).
Velikost jednotných pevnostních objektů (geschlossenen Werke) je omezena limitovaným množstvím výzbroje, kterou je možné seskupit v jedné stavbě.
Větší koncentrace pancéřových kopulí se nedoporučuje kvůli vzájemnému negativnímu omezování palebných vějířů a pozorovacích možností.
5. Podzemní komunikace.
Jednotlivé objekty rozprostřených pevnostních objektů a pevnostní objekty (Werky) v rámci tvrze (Werkgruppe) jsou vzájemně propojeny podzemními chodbami různých profilů. Kromě toho mohou být jednotlivé pevnostní objekty a tvrze propojeny navzájem a se zápolím pomocí systému podzemních chodeb.
Tunely nejen zajišťují bezpečné zásobování posádky, ale mají také umožnit posádce a dodatečně vyslaným posilám provedení rychlých a efektivních protiútoků.
Podzemní chodby a systémy podzemních chodem spojující jednotlivé pevnostní objekty a tvrze proto musí mít dostatečný počet pohotovostních úkrytů a rychle dostupných, v krytých místech vybudovaných východů.
Podzemní tunely jsou vhodné i pro střední typy objektů, zejména na strmých svazích směřujícím k předpokládanému směru postupu nepřítele, kde není možné jinak bezpečně realizovat pohyb posádky a plynulé zásobování.
6. Vchodové objekty.
Vchodové objekty jsou zřizovány za účelem zajištění obrany hlavních vstupů do podzemních tunelových systémů. Jsou obzvláště důležité, protože jsou pravděpodobným cílem nepřátelského dělostřelectva, bojových vozidel a výsadkářů. Pro blízkou obranu těchto vchodových objektů v odolnosti A bude obvykle potřeba v okolí vybudovat několik bojových objektů s různou výzbrojí.
Postaven musí být větší počet vchodů, než je kalkulováno pro potřeby zásobování. Kromě toho musí být zajištěny vedlejší tunely do skrytých pasivních objektů umožňujících vstup pro pěší.
Zásobování může být zajištěno:
- terénními nákladními vozy,
- polní úzkorozchodnou železnicí,
- pomocí soumarů (ve zvláštních případech).
K zásobování primárně slouží nákladní vozidla.
Vstupy do podzemí proto musí být navrženy tak, aby bylo možné bezpečně překládat zásoby z nákladních vozidel do transportních prostředků používaných v podzemí.
Použití úzkokolejné železnice přichází v úvahu pouze tehdy, pokud terén umožňuje krytý přístup a její vedení neodhalí vstupy do podzemí.
V případě nepřátelské dělostřelecké palby proti vchodovým objektům jsou tyto nahrazeny nadzemními vchody do jednotlivých objektů, a východy pro výpadové jednotky, pomocí kterých bude prováděno zásobování za tmy.
7. Účinnost - Maskování.
Účinnost a maskování musí být v rovnováze. Účinnost objektů má přednost před maskováním.
Zamaskování objektů a jejich přizpůsobení terénu ztěžuje nepřátelský pozemní a vzdušný průzkum, zejména zaměřování cílů pomocí leteckého pozorování. Obzvláště obtížené je maskování pancéřových prvků s kruhovým odměrem. Vzdálenost od spodního okraje střílny k okolnímu terénu by v ideálním případě neměla překročit 30 cm, aby se zabránilo zbytečnému vyčnívání objektu nad okolí. Nízká vegetace, hloubka sněhu atd. nesmí být záminkou pro vyšší umístění střílny. Pro jejich odstranění a pro vyčištění palebného pole v případě mobilizace musí být zajištěno potřebné vybavení (kosy, lopaty, nůžky na živý plot, pily atd.).
Nejlepšího maskování v otevřeném terénu se dosáhne vrstvením země do mírných svahů a jejich osázením popínavými rostlinami (rozkaz OKH 11 c 41 Gen Std In Fest Ia Nr. 2100/36 body 70-75). V okolí již dříve rostoucí vegetace musí být zachována.
Překrývání prostoru před vstupy do objektů je neslučitelné s požadavky na obranu vchodů a účinnost vchodových střílen.
Osvědčilo se vytváření speciálních pracovních jednotek, které zajišťují počáteční maskování a výsadbu po dokončení staveb, překážek apod.
8. Palebné plány těžkých kulometů.
Bezpečná palba těžkého kulometu je zajištěna z:
- 3- nebo 6-střílnové pancéřové kopule,
- střílny pro těžký kulomet pro přímou palbu,
- střílny (kasematy) pro těžký kulomet pro boční palbu,
- ze střílny na obranu prostoru před vchodem/vchody,
- z otevřených palebných postavení.
Jsou vyžadovány jak čelní, tak boční palby; cílem je plně ovládat terén v okolí objektu na velmi krátkou vzdálenost a ideálně také na krátkou vzdálenost před hlavní bojovou linií (H.K.L.). Palba na velké vzdálenosti se přednostně vede z otevřených palebných postavení, která se navíc často mění, aby se zabránilo předčasnému odhalení permanentních bojových objektů.
Pro čelní palbu by měly být primárně používány pancéřové kopule (3- a 6-střílnové), které jsou díky svému tvaru méně citlivé na palbu nepřátelského dělostřelectva.
V současnosti je dostupný pouze malý počet pancéřových kopulí, což umožňuje jejich použití pouze v nejdůležitějších místech; dále je možné budovat objekty, do kterých budou šestistřílnové kopule instalovány až dodatečně.
Dodatečná montáž třístřílnových kopulí je možná pouze v omezeném rozsahu (viz příloha, bod 40).
Střílny kulometných objektů se střílnou směřující k nepříteli by se měly používat pouze za výjimečných okolností, kdy okolní terén vylučuje efektivní zasažení střílny nepřátelskou dělostřeleckou palbou z účinné vzdálenosti. Jejich použití bude proto méně časté na hlavní bojové linii, ale častější v týlu.
V budoucnu by se měla ve větší míře využívat boční palba z kulometných střílen (kasemat) s jedním nebo dvěma těžkými kulomety. Nejdůležitější zásadou jejich umístění je, že jejich střílny jsou směrem od nepřítele opatřeny ochrannou stěnou, takže je obtížnější je zasáhnout soustředěnou palbou nepřátelského dělostřelectva nebo pancéřových vozidel.
Kulometné střílny bez možnosti čelní palby jsou připraveny k palbě proti překvapivému útoku díky možnosti čelního pozorování (ze zvonu nebo periskopu).
9. Protitanková obrana.
Aktivní protitanková obrana je zajištěna:
a) čelní palbou:
- pomocí otočné věže s kanónem ráže 10 cm,
- otočné věže s protitankovým dělem ráže 5 cm,
- polního protitankového kanónu ráže 3,7, 4,7 nebo 5 cm ve střílnách,
- polního protitankového kanónu ráže 3,7, 4,7 nebo 5 cm v otevřených palebných postaveních. Zbraně jsou umístěny v otevřeném terénu nebo v palbě odolných úkrytech;
b) boční palbou:
- pomocí kasematy pro protitankový kanón ráže 5 cm,
- kasematy pro kanón ráže 10 cm,
- polního protitankového kanónu ráže 3,7, 4,7 nebo 5 cm v pancéřové desce.
Protože 5cm protitankový kanón a odpovídající pancéřové desky nejsou v současné době k dispozici, je nutné naplánovat jejich dodatečnou instalaci. Do doby jejich osazení je v otvoru pro desku možné nouzově osadit protitankový kanón.
Rozsah, v jakém by měly být k dispozici pancéřové desky pro protitankové kanóny ráže 3,7 cm a 4,7 cm, závisí na počtu vyrobených desek a bude dále specifikován. Použití objektů pro protitankové kanóny s přímou palbou je povoleno pouze v týlové části bojiště, kde se vzhledem k terénu neočekává ze země řízená nepřátelská palba proti střílnám.
Protitankové kanóny ráže 5 cm jsou schopny prorazit pancíř všech stávajících a očekávaných středních tanků na vzdálenost až 1000 m. Kasematní kanón ráže 10 cm (střední) dokáže prorazit pancíř i těch nejtěžších známých tanků na vzdálenost 1500 m.
Nevýhody středního kasematního kanónu ráže 10 cm, který je ve srovnání s protitankovým kanónem ráže 5 cm dostupný pouze v omezeném počtu, spočívají v jeho nižší kadenci a nižší razanci. Trajektorie střely kanónu ráže 10 cm dosahuje na vzdálenost 1000 m výšky až 3,65 m, tj. nad siluetou tanku.
Střední kasematní kanón ráže 10 cm je však se svým účinným explozivním granátem schopen zasáhnout i proti živé síle až do vzdálenosti 7000 m.
Proto tam, kde terén umožňuje účinnou palbu na větší vzdálenosti a proti útočící pěchotě, by měla být zajištěna instalace středních kasematních kanónů ráže 10cm s odpovídající výbavou včetně tříštivě explozivních a průbojných granátů.
Výjimečně mohou přicházet v úvahu také lehké polní houfnice umístěné v kasematách pro boční palbu, např. pro boj s nepřátelskou pěchotou, která ke krytí používá vyřazené tanky.
Předběžné směrnice pro protitankovou obranu (OKH Gen Std H In Fest Ia Nr. 645 38 ze dne 2.5.1938) poskytují další vodítka; zůstávají v platnosti, pokud nejsou v rozporu s touto směrnicí.
10. Protitankové překážky.
Nejlepšími a nejlevnějšími překážkami jsou přírodní překážky, jako jsou bažiny, voda, husté lesy a příkré svahy; výběr průběhu hlavní bojové linie je jimi rozhodujícím způsobem ovlivněn.
V terénu, který není překážkou pro pohyb bojových vozidel, je nutné vytvořit umělé překážky; jejich typ bude muset záviset na terénu a dostupných surovinách.
Pokud lze vytvořit umělé vodní překážky rozšířením vodních toků, regulací řek, jejich přehrazením nebo využitím vysoké hladiny podzemní vody, jsou tyto překážky vhodnější než všechny ostatní. Nezbytné inženýrské stavby (jezy, pohyblivé mosty) jsou použity zároveň jako bojové objekty, vyzbrojeny jsou zejména kulomety a dělostřeleckou výzbrojí určenou k bočnímu postřelování vodních ploch.
Vodní překážky, zejména úzké a s plochými břehy, musí být prověřeny z hlediska možnosti přistávání a vyjíždění nepřátelských obojživelných vozidel. Dodatečné překážky proti obojživelným vozidlům, stejně jako proti rychlým motorovým člunům a jiným způsobům překročení vodních ploch je třeba plánovat s pozdější prioritou. (Viz OKH Gen Std Jn Fest la Nr. 39a 2100 38 ze dne 22.4.38).
Zbývající protitankové překážky v pořadí podle jejich bojové hodnoty jsou:
- Železobetonové překážky,
- suché výkopy s betonovou zadní stěnou o tloušťce přibližně 1,5 m (výkresy budou následovat),
- stoupající pivotové překážky,
- zahnuté ocelové zábrany (vysoká spotřeba oceli).
Kromě toho je nutné provést přípravy na rozmístění silných minových polí. Kromě protitankových kanónů jsou miny nejúčinnějším prostředkem obrany proti tankům. Mají tu výhodu oproti ostatním překážkám, že jsou kladeny nepozorovaně a zneškodňují nepřátelská bojová vozidla díky tomu, že se jim nemohou jednoduše vyhnout jako viditelným pevným překážkám.
Tam kde je možné vybudování protitankových příkopů (většinou ne podél překážek před hlavní bojovou linií), tam je vhodné je vybudovat. (OKH Gen Std H Jn Fest III č. 6159 38 ze dne 8.9.38.)
Vedení protitankových překážek.
Je nutné vybudovat souvislou tankovou překážku přibližně 100 metrů před prvními bojovými objekty. Pro její vedení platí následující zásady:
- boční postřelování kulomety a protitankovými kanóny z kasemat,
- čelní palba kulomety, protitankovými kanóny nebo děly z otočných pancéřových věží, protitankovými kanóny vojsk v otevřených palebných postaveních nebo výjimečně ve střílnách bojových objektů,
- překážka nesmí bránit pozorování a čelnímu působení zbraní,
- překážka by měla být maskována proti nepřátelskému pozemnímu pozorování, aby útočník nemohl vyhodnotit účinek své dělostřelecké palby,
- blížící se bojové vozidlo by nemělo najít nepřátelskou palbou prostřílené mezery a mělo by být nuceno pohybovat se tam a zpět v dosahu protitankového kanónu,
- Cílem je oddělit tankovou překážku od překážek proti pěchotě a posunout ji dále od bojových objektů tak, aby ničivá palba dělostřelectva namířená proti jiným obranným zařízením nezasáhla protitankovou překážku.
(Umístění protitankových překážek ve vztahu k překážkám proti pěchotě viz kapitola 11.)
11. Protipěchotní překážky.
Hlavní překážkou proti pěchotě je plošná drátěná překážka. Je 10 metrů široká a musí být postavena alespoň ve dvou deseti metrových pásech, jedna je umístěna před a druhá za protitankovou překážkou. Protipěchotní drátěná překážka chrání za ní položenou protitankovou překážku před zničením pěchotou a ženijními demoličními týmy, zatímco překážka za ní slouží k bezprostřední obraně prvních bojových objektů, s jejichž obvodovými překážkami je propojena. Obě linie protipěchotních překážek musí být možné postřelovat systémem bočních paleb.
V případě, že stavební materiál není v dostatečném množství k dispozici, měly by být překážky zpočátku vybudovány v šířce 5 m. Jejich pozdější rozšíření by však mělo být zohledněno od samého začátku.
Tam, kde je možné vybudovat pouze jeden pás překážek o šířce 5 m, by měl být vybudován ten, který se nachází přímo před vlastními bojovými objekty. Dalšími možnostmi jsou zadrátování protitankové překážky, výsadba trnitých keřů, případně položení min a skrytých náloží před překážkou a uvnitř ní.
Je vhodné umístit překážky tak daleko od sebe a od bojových objektů, aby byl útočník nucen zasahovat tyto cíle těžkou dělostřeleckou palbou jednotlivě a spotřebovával tak více munice.
Výše uvedené pokyny slouží jako směrnice pro návrh vedení linie překážek v otevřeném, rovinatém terénu. Jakýkoliv jednotný typ překážek nepřichází v úvahu. Terén určuje nejen typ překážky, ale i její design. Pro postřelování překážek platí stejné základní principy jako pro překážky protitankové.
Vedení překážek a jejich vzdálenost od bojových objektů nemůže záviset pouze na možnosti jejich pozorování ve tmě a v mlze. Tyto situace vždy vyžadují zvláštní opatření, jako jsou otevřená pozorovací stanoviště, odposlouchávací stanoviště a hlídky.
Zvláštní pozornost je třeba věnovat osvětlení předpolí a mezilehlých prostorů (kromě osvětlovacích a signalizačních zařízení také světlomety).
Flanderské ploty (protipěchotní překážka z dřevěných kolíků a ostnatého drátu) jsou pro stálé opevnění také cenné; zejména na bojišti přichází výstavba hustě propletených flanderských plotů v úvahu, protože méně brání palbě a pozorování než drátěné překážky.
Obvodové překážky kolem pevnostních objektů (Werken), tvrzí a kolem obzvláště důležitých samostatných objektů v hlavní bojové linii by měly být, pokud možno, konstruovány jako plošné drátěné překážky a v místech, kde je protíná palebný sektor těžkého kulometu nebo protitankového kanónu, nebo kde brání pozorování, by měly být sníženy nebo uspořádány jako nástražné překážky.
12. Dělostřelectvo.
Objekty pro velení a pozorování.
a) Nejdůležitějšími objekty pro rozmístěné dělostřelectvo jsou pozorovací stanoviště, velitelská stanoviště praporu a telefonní síť pro veškeré dělostřelectvo určené k nasazení. Systém dělostřeleckého pozorování je vybudován tak, aby velitelská stanoviště praporu byla propojena se všemi pozorovacími stanovišti ve svém sektoru a navzájem mezi sebou, aby bylo možné využít každé pozorovací stanoviště pro každou nasazenou baterii prostřednictvím centrálních velitelských stanovišť. Kromě toho je pro každou baterii zřízeno kabelové telefonní spojení s pozorovacím stanovištěm, které je pro ni určeno, a obdobně z každého palebného postavení k příslušnému velitelskému stanovišti praporu.
U dělostřeleckých pozorovatelen je obzvláště důležité, aby byly dobře maskované a oddělené od ostatních bojových objektů tak, aby na ně namířená nepřátelská dělostřelecká palba neznemožnila pozorování a řízení palby. Proto jsou dělostřelecké pozorovatelny budované ve střední odolnosti bez jakékoli vazby na bojové úkoly zahrnující kulomety nebo protitankové kanóny (nedisponují žádnou výzbrojí); u těžkého opevnění je standardem samostatná pancéřová kopule jako součást rozprostřeného pevnostního objektu. Dělostřelecká pozorovací stanoviště by měla být organizována do hloubky.
V hloubce bojišti bude často užitečné použití pancéřových pozorovacích stanovišť umístěných na pozorovacích věžích.
Výstavbu objektů pro dělostřelecké pozorování je možné začít již před dodáním samotných pancéřových kopulí. Betonové šachty určené k pozdějšímu osazení pancéřových kopulí jsou dočasně zakryty. Konkrétní pokyny k jejich provedení budou následovat.
b) Palebná postavení.
Rozmístění dělostřelectva pro obrannou bitvu musí být připraveno tak, aby přiměřená část baterií mohla být nasazena na hlavním bojišti s plným využitím jejich dostřelu; pro tyto baterie a jejich alternativní pozice musí být zajištěna ochrana pomocí betonových objektů.
Převážná část dělostřelectva v jeho konečné obranné formaci (viz bod 1) je umístěna tak daleko v týlu, aby byla chráněna před účinky hlavní dělostřelecké palby nepřítele, a přesto mohla plně přispět k rozhodující obraně proti pěchotnímu útoku na hlavní bojovou linii (H.K.L.). Palebná postavení a náhradní palebná postavení pro tyto baterie, stejně jako pro baterie přesunuté sem později z předních pozic (viz oddíl 1), musí být zaměřena a vytyčena. Výstavba palbě odolných úkrytů pro obsluhu a munici je součástí fáze „zesilující výstavby“.
Je třeba rozlišovat mezi:
- Pancéřovými dělostřeleckými bateriemi,
- dělostřeleckými objekty/kasematami pro boční palbu,
- dělostřeleckými objekty pro přímou palbu (o jejich stavbě bude teprve rozhodnuto),
- otevřenými nebo lehce krytými dělostřeleckými postaveními (informace o jejich typu bude následovat) s palbě odolnými úkryty pro obsluhu a munici,
- úkryty pro děla.
Pancéřové baterie se skládají z trvale instalovaných speciálních děl v otočných věžích (lg. 10 cm-Kan. a s.H.T., později možná i lg. 15 cm-Kan. (kanón s dlouhou hlavní)) s přidruženými bojovými pěchotními objekty, podzemními komunikacemi a sklady zásob.
Jsou umístěny na bojišti tak vpředu, že jsou sice stále ještě skryty před nepřátelským pozemním pozorováním, ale přesto je zaručeno plné využití jejich odměru a dostřelu.
Jejich hlavními úkoly jsou:
- Rušivá palba proti nepřátelským týlovým komunikacím,
- boj s nepřátelským dělostřelectvem,
- ničení míst koncentrace nepřítele při přípravách jeho útoku,
- podílí se na odražení útoku proti hlavní bojové linii (H. K. L.)
Výhody pozoruhodně účinného děla proti nepřátelské palbě, vysoké kadence a dobrých palebných schopností s 360° odměrem a vysokou manévrovatelností díky systému řízení palby jsou vyváženy nevýhodami, jako je fixní nasazení, vysoké náklady a dlouhá doba výstavby. Umístění pancéřových dělostřeleckých baterií je proto opodstatněné pouze v nejdůležitějších úsecích linie opevnění.
Záměrem je začít s výstavbou pancéřových baterií před dodáním otočných věží, využít betonové konstrukce pancéřových baterií k ubytování vojáků a ukrytí munice a umístit provizorně děla polní armády v jejich bezprostřední blízkosti.
Betonové šachty, určené k pozdějšímu umístění dělových věží, budou dočasně uzavřeny. Konkrétní nařízení týkající se praktického provedení tohoto nouzového opatření budou následovat.
Výstavba pancéřových baterií se provádí na základě návrhu velitelů armádních skupin nebo na rozkaz OKH.
Dělostřelecké kasematy (pro 2 děla) se umisťují v hlavní obranné linii nebo uvnitř bojové oblasti tam, kde je možnost boční palby před hlavní obrannou linií nebo do bojiště na vzdálenost okolo 5 km.
Střílny dělostřeleckých kasemat musí být z přední strany zakryty a zajištěny proti účinkům cílené palby.
Jejich primárním účelem je zasáhnout nepřátelskou pěchotu; mohou také sloužit k protitankové obraně. Jako jejich výzbroj přicházejí v úvahu:
- Lehké polní houfnice (l. F. H.),
- kanóny ráže 7,5 cm,
- kanóny ráže 8,8 cm.
- polní kanóny 96/16,
- kanóny ráže 10 cm.
Objekty určené k přímé palbě děl jsou určeny k výstavbě pouze ve výjimečných případech, a to především v týlu hlavní bojové linie.
Pro baterie umístěné uvnitř hlavního bojiště, pokud se nenacházejí v pancéřových dělostřeleckých bateriích, se staví následující objekty:
- Otevřená nebo lehce krytá (o jejich podobě bude teprve rozhodnuto) dělostřelecká postavení (i náhradní pro změnu pozic), palbě odolné úkryty pro obsluhu a munici v bezprostřední blízkosti palebných postavení děl.
Palebné pozice děl jsou určené jak pro lehké polní houfnice, tak pro kanóny ráže 10 cm a těžké polní houfnice, aby bylo zajištěno mobilní přesouvání dělostřeleckých baterií dle aktuální potřeby.
Mobilita dělostřelectva je nejjistějším prostředkem, jak zabránit jeho odhalení nepřátelskými sledovacími prostředky; nabízí také možnost rychlého vytváření silných ohnisek odporu v obraně, nasazením dodatečného dělostřelectva.
Úkryty pro děla.
Výstavba úkrytů pro děla, příslušnou obsluhu a munici se doporučuje tam, kde je možné jejich umístění do svahů směrem od nepřítele tak, aby byla zajištěna rychlá příprava děl k palbě.
Systémy měření světla a zvuku:
Pokyny pro instalaci a demontáž systémů měření světla a zvuku se připravují a budou zveřejněny samostatně (systémy pro detekci polohy nepřátelských dělostřeleckých baterií pomocí měření polohy záblesků děl při jejich palbě a vyhodnocování zvukových vln).
13. Obrana v lesnatém terénu.
Na jedné straně je důležité využít přirozených výhod lesa k obraně, ale na druhé straně je důležité jej posílit opevněním, aby jeho odolnost nebyla horší než u úseků v otevřeném terénu.
Les proto musí být od svého okraje směřujícího k nepříteli, a to i před hlavní obrannou linií a mimo dostřel zbraní hlavní obranné linie, posílen do prakticky neproniknutelné překážky. Prostředky k dosažení tohoto cíle jsou lesní opatření, drátěné překážky, miny, skryté nálože a návnady. Pokud to v době míru není možné, musí být provedeny odpovídající přípravy pro případ mobilizace.
Během delší obranné bitvy se výhody lesa pro obránce do určité míry zmenšují. Proto je nutné přijmout opatření, aby se kladl větší důraz na čelní palbu a pozorování než bylo stanoveno dříve. Obrana lesa se nesmí spoléhat pouze na boční palbu před protipěchotní překážky vedoucí podél palebných sektorů. Účinnost přímé palby na vzdálenost 150 m lze zvýšit prořezáváním a odklízením podrostu, nikoli kácením stromů.
Při využívání lesů je třeba zohlednit riziko požáru; zejména jehličnaté lesy jsou ohroženy lesními požáry, předpis H. Dv. 451/1 poskytuje důležité informace o ochraně před šířením lesních požárů.
Opatření je třeba konzultoval s lesnickými odborníky.
Protitankové překážky jsou stavěny pouze tam, kde to vyžaduje stav lesa. Aktivní protitanková obrana je zajištěna mobilními protitankovými kanóny umístěnými v otevřených palebných postaveních.
14. Příprava terénu před opevněnou pozicí.
V prostoru před opevněnou pozicí musí být proveden průzkum a připravena veškerá opatření vhodná k ztížení útočníkova postupu a provádění bojových operací, a to jak jeho zdržováním, tak způsobováním ztrát na živé síle i technice. Tato opatření zahrnují mimo jiné kladení min v obcích a samotách a na jiných místech, která by mohla útočníka přilákat. Použití skrytých náloží, včetně těch s časovanými roznětkami, je rovněž povoleno.
15. Kavernové úkryty.
Měly by se hojně využívat kavernové úkryty s více východy, vyztužené betonovými stropnicemi. Tam, kde to terén dovolí, představují plnohodnotnou alternativu k betonovým úkrytům. Jsou vhodné jako např. ošetřovny, úkryty pro zálohy, munici atd. umístěné v týlu nebo v zadní části hlavního bojiště.
Výstavba tunelů a kavernových galerií se nabízí jako náhrada za podzemní chodby na Hlavním bojišti pro propojení bojových objektů, vytvoření východů pro protiútoky atd.
Byly vydány zvláštní předpisy týkající se obložení štol jako náhrada za výdřevu.
16. Klamné objekty.
Dosavadní rozsáhlý stavební program a požadované výsledky vedly k vynechání všech objektů, která nejsou nezbytně nutné pro obranu; to zahrnuje i výstavbu klamných objektů k oklamání nepřátelských zpravodajských služeb a leteckého průzkumu.
Během plánované výstavby - na západě i na východě - dojde ke zvýšenému používání klamavých opatření.
Výstavba klamných objektů nesmí být ponechána na uvážení místních podřízených velitelů; spíše musí být systematicky prozkoumávána a prováděna podle pokynů velení.
17. Obrana vchodů.
Obrana vstupů do objektů by měla zároveň umožnit vedení daleké palby hluboko do hlavního bojiště; proto je tento typ obrany obecně žádoucí a také je zahrnut v podobě standardizovaných objektů. Uspořádání obrany vchodů a její potenciální účinnost však vedou k vyčnívání objektu z okolního terénu a ztěžují maskování.
V mnoha případech se proto bude muset od obrany vstupů upustit ve prospěch maskování; to platí zejména pro objekty pro dělostřelecká pozorování a podzemní úkryty. V tomto případě musí být palba do prostoru vchodů zajištěna z jiných bojových objektů.
18. Velitelská stanoviště, úkryty.
Velitelská stanoviště a úkryty musí disponovat vybavením pro pozorování (periskopy, zvony).
Bojová objekty a pozorovatelny mají při výstavbě obecně větší prioritu než úkryty. Proto, pokud to dostupnost pancéřových prvků dovolí, by se bojové objekty měly stavět jako první, a to i za cenu toho, že do nich budou pancéřové prvky instalovány až dodatečně.
19. Výstavba komunikačních sítí.
Základními směrnicemi zůstávají „Takticko-technická směrnice pro výstavbu a provoz komunikačních zařízení na opevněných pozicích“ (OKH 47c1 Gen Std Jn Fest VIII č. 281/36 ze dne 24.4.36). Do vydání revidované verze přizpůsobené novým zásadám se vydávají následující rozkazy:
a) Pevnostní komunikační sítě se rozprostírají po celé hloubce opevněné pozice a obecně končí u divizních velitelských stanovišť. Telefonní síť za divizními velitelskými stanovišti má být nejprve vybudována nad zemí. Je třeba připravit spojení se sítí týlových stanovišť a zároveň tuto síť rozšiřovat pro účely velení.
Během Počáteční výstavby je nutné vytvořit uzavřenou podzemní kabelovou síť sahající k nejpřednějším stálým bojovým objektům, včetně přípojek pro řízení dělostřelecké palby. Její výstavba a postupné rozšiřování by měly splňovat požadavky celkového plánu výstavby s konečným cílem eliminovat potřebu pokládky dalších polních kabelů armádou. V zásadě musí být ve stavebních plánech stanovena možnost připojení všech plánovaných stálých objektů, a to i v případě, že přípojky nebyly u již vybudovaných objektů zatím provedeny.
Výstavba druhého příčného spojení (viz b) a síťování mezi prvním a druhým příčným spojením zůstává vyhrazena pro fázi Zesilující výstavby, stejně jako další doplňování a zahušťování telefonní sítě, které vyplývá z výstavby dalších bojových objektů. Dále mají být zřízeny speciální komunikační objekty (viz c) a odolná odposlouchávací stanoviště pro shromažďování zpravodajských informací.
b) V hloubce bojiště je telefonní komunikační síť vylepšena druhým příčným spojením a zasíťována celá oblast mezi těmito dvěma souvislými příčnými spojeními. V závislosti na terénu a umístění prvního příčného spojení vede druhé příčné spojení 3 000–5 000 metrů za hlavní obrannou linií. Slouží především k přenosu komunikace mezi sektorovými velitelskými stanovišti (velitelství pluku) a posilovým dělostřelectvem. Druhé příčné spojení by obecně mělo sestávat ze dvou kabelů, každý s 10 páry drátů (viz nákres na konci textu).
c) Komunikační objekty slouží k překrytí telefonní sítě bezdrátovými směrovými komunikačními zařízeními (optické komunikační zařízení, pevnostní rádio, optické signalizační zařízení).
Počet a umístění těchto objektů závisí na podmínkách viditelnosti na bojišti. Výhodná místa jsou ta, ze kterých lze přijímat komunikaci v různých směrech. Rozhodujícím faktorem pro výběr vhodného místa pro tyto izolované objekty je však umístění velitelských stanovišť, pro které musí být prioritně zajištěna vícevrstvá komunikace. Proto je vhodné umístit komunikační objekty v blízkosti velitelských stanovišť.
Jako vzory pro jejich stavbu se používají konstrukční výkresy č. 4 a 5.
d) Pokládka telefonních kabelů:
Při dostatečném času na výstavby, dostupných finančních prostředcích a pracovní síle by měly být telefonní kabely položeny následovně:
V okruhu přibližně 300 m kolem stálých objektů a v dalších oblastech, které přitahují dělostřeleckou palbu, musí být kabely uloženy 2,5 m hluboko a opatřené chráničkou kabelového vedení. Ve zbývající části hlavního bojiště a za ním je hloubka pokládky 2,0 m bez chráničky. Při využití přirozeného krytí (strmé svahy) a za obzvláště obtížných půdních podmínek (bažina, skalní podloží) lze hloubku pokládky snížit na 1,0 m.
Ve skalnatém podloží musí být kabely opatrně a jemně uloženy do země, kabelové výkopy musí být důkladně zasypány kamennou drtí, pokud to dovolí obnova povrchu a půdní vegetace, a v okruhu 300 m od stálých objektů musí být vyztuženy cementovou maltou.
Pevnostní objekty (Werken) musí být obecně propojeny dvěmi, případně třemi trasami, pokud není možné použít podzemní chodby. Propojení se provádí následovně:
V okruhu přibližně 100 m od pevnostního objektu musí být kabely položeny způsobem, který je co nejvíce odolný vůči bombám, a to vrtáním a v případě potřeby i s použitím servisních šachet.
Hloubka průniku dělostřeleckých projektilů vyžaduje dostatečné krytí:
- v jílovité půdě nejméně 15 m,
- v písčité půdě nejméně 10 m,
- V kamenité půdě nejméně 5 m.
- Za obzvláště obtížných půdních podmínek (podzemní voda, hornina) lze hloubku pokládky snížit na nejméně 10, 8 resp 4 metry.
Následně se kabely pokládají dle obecně platných předpisů.
Příloha: