HISTORIE VÝSTAVBY OPEVNĚNÍ

V první stavební fázi byla pozornost zaměřena především na východní hranici a to díky neustálé hrozbě, kterou představovalo komunistické Rusko. Celá hranice zde byla rozdělena do úseků Vilnius, Lida, Baranoviči, Polesí, Volyň a Podolí. Ze strategického hlediska připadal nepřátelský útok v úvahu ze dvou klasických směrů - na severu v prostoru Baranoviči a na jihu v okolí města Sarny. Naproti tomu v centrální části tzv. Piňských bažin nebyl větší útok kvůli přírodním podmínkám možný.

Již velmi brzy začaly opevňovací práce v okolí Vilniusu. K obraně byly použity především starší stavby, pocházející z období 1. světové války, které zde vybudovalo Prusko. Kromě modernizací probíhala také v omezené míře výstavba nových objektů, často disponujících podzemními komunikacemi. Jednalo se o zcela netypové stavby, se kterými se není možné setkat na jiných opevněných liniích. Bližší informace o zdejším opevnění však chybí, v terénu bylo identifikováno pouze několik moderních objektů, které se nacházejí přímo na předměstí Vilniusu. Opevnění zde nebylo stavěno jen proti Rusku, ale také proti Litvě.

Výstavba opevnění na východní hranici probíhala také v prostoru Baranoviči - Pinsk (dnešní Bělorusko). S výstavbou zde bylo započato již na sklonku 20. let. Situaci opět výrazně ulehčovalo především existující německé opevnění z období 1. světové války, které bylo na vybraných místech postupně modernizováno a tvořilo především v prostoru Baranoviči základ nově budovaných obranných linií. Na ostatních místech sloužilo jako týlové postavení. Kromě modernizací docházelo také k různým přestavbám a rozšiřování stávajících objektů, využity byly také německé pancéřové prvky. V jiných případech docházelo k propojování kulometných pevnůstek podzemními komunikacemi. V letech 1937 - 1939 bylo kromě rekonstrukcí přistoupeno také k budování nových těžkých a středních bojových objektů. Celkem bylo k obraně připraveno okolo 350 pevnůstek různého typu a určení, což z této pozice tvořilo nejsilněji opevněnou linii na území tehdejšího Polska. Velká pozornost byla věnována výstavbě vodních děl na předpolí, pomocí kterých bylo možné zatopit rozsáhlá území. V souvislosti se stoupajícím napětím na hranicích s Německem byly zdejší stavební jednotky převedeny na hranice s Východním Pruskem, kde bylo započato s budování uzávěrového opevnění v prostoru Nowogród - Wizna - Osowiec - Augustów.

Na centrální a jižní části hranic s Ruskem bylo počítáno s výstavbou v prostoru Hancewicze - Luniniec - Sarny (Hancavičy - Luninets - Sarny). Tento úsek byl zároveň považován za nejohroženější místo celé fronty. Stavebně dokončit se však podařilo pouze opevnění v prostoru Sarny (poté byla pozornost přenesena především na hranice s Německem). V Denkschriftu je zmíněna také výstavba několika těžkých a lehkých objektů v prostoru města Kostopol (Kostopil)severně od Rivne, jejich existenci však není možné ověřit.

Od počátku 30. let však začalo výrazně stoupat riziko také na západní hranici. Výstavba těžkého opevnění se tak následně soustředila na hranicích s Německem na prostor průmyslového srdce Polska - Slezska a na hranice s Východním Pruskem, kde byly opevněny důležité přechody přes řeky Narew a Biebrza (Nowogrod, Osowiec, Goniadz). Počítáno také bylo s opevněním okolí Augustowa a Augustowského kanálu (zde se však do vypuknutí války podařilo vybetonovat pouze tři těžké objekty). Do tohoto prostoru byly přesunuty jednotky, které se do té doby zabývaly výstavbou opevnění proti Rusku v prostoru Baranoviči - Pinsk. V rámci pobřežní obrany byly vybudovány čtyři těžké objekty také na poloostrově Hel, které blokovaly přístup z pevniny.

V souvislosti s rapidně se zhoršující politickou situací v roce 1939 bylo přistoupeno k budování zesíleného polního opevnění podél západních hranic. Budovány byly lehké bojové objekty, jejichž výzbroj tvořily těžké kulomety. Klasickým představitelem je objekt pro boční palbu dvou těžkých kulometů (působících do opačných směrů). Budovány však byly také jednostranné objekty a pozorovatelny. Výstavba probíhala v prostoru Augustow - Osowiec - Lomza - Nowogrod - Ostroleka - Modlin - Mlawa proti Východnímu Prusku. Na západní hranici se výstavba soustředila na prostor Grudziadz - Bydgoszcz - Poznan - Kalisz (včetně týlových postavení) a dále v okolí Lodze, Czestochowe a na křídlech opevnění ve Slezsku. Lehké opevnění se nacházelo také v prostoru Cieszyn - Bialsko-Biala a to v několika liniích proti bývalým hranicím s Československem.

Těsně před vypuknutím války byla navíc budována linie opevnění na přístupech k městu Zywiec na hranicích se Slovenskem. Do jejího začátku se podařilo stavebně dokončit celkem pět objektů v prostoru Wegierska Górka, a pět objektů v prostoru Przyborów - Krzyzowa. Další opevnění se nacházelo v projekční fázi.

Opevnění na Polesí

Již na konci 20. let se stalo prioritou armády opevnění na východní hranici, mimo jiné také v prostoru Polesí, kde hrozilo velké nebezpečí od sousedního Ruska. O tento prostor spolu obě země ještě v roce 1920 vedly dlouhé boje. Zdejší přírodní podmínky přímo vybízejí k výstavbě stálého opevnění. Rozsáhlá předpolí bylo možné pomocí stavebních úprav celoročně zatopit, nacházelo se tu množství řek a bažin, průchod obrněných jednotek tak byl omezen pouze na malé množství přechodů. Severní křídlo opevnění bylo navíc opřené o rozsáhlé prostory bažin, kde bylo plánováno vybudovat řídkou síť blokhazů. Navíc se zde nacházelo starší opevnění z období 1. světové války.

První terénní průzkumy proběhly v letech 1928 - 1935. Jejich výsledkem byl návrh na vytvoření táhlé linie zátopových oblastí pomocí soustavy zdymadel, které byly následně vytvořeny v letech 1935 - 1939. Dále bylo rozhodnuto o opevnění tří úseků s celkovou délkou 430 kilometrů (Sarny - 170 km, Luniniec - 140 km, Hancewicze - 120 km). Celkem zde mělo být postaveno 660 těžkých objektů (Sarny - 358, Luniniec - 127, Hancewicze - 175), které měly být vyzbrojeny velkým počtem pancéřových prvků. Hlavní výzbroj měly tvořit těžké kulomety. V menší míře se počítalo s nasazením protitankových kanónů a dělostřelectva.

Jako první začala výstavba v nejjižněji položeném úseku Sarny, který měl být připraven k obraně v září 1939. Ostatní dva úseky o rok později. Výstavba v prostoru Sarny probíhala v letech 1936 - 1939. V ostatních místech zůstalo pouze u plánů. Do roku 1939 se podařilo postavit okolo 188 těžkých objektů, většina z nich však nebyla kompletně vybavena. Navíc od začátku roku 1939, kdy začala gradovat hrozba napadení ze strany Německa se veškeré úsilí obrátilo na západ a z části zdejších objektů bylo dokonce demontováno vybavení a odesláno do Slezska. Další těžká rána pro zdejší opevnění přišla v průběhu války, kdy byla většina objektů zničena, a to ve dvou vlnách v roce 1941 a 1944. Část pancéřových prvků byla použita Ruskem při výstavbě opevnění na nové hranici s Německem v letech 1940 - 1941 (Molotovova linie). V dobrém stavu se dodnes nacházejí pouze objekty na jižním křídle opevněné linie, které byly ve stavu těsně po betonáži a nepodařilo se do nich osadit většinu pancéřových prvků.

Opevnění ve Slezsku

První myšlenky na opevnění Slezska se dají datovat do období vzniku novodobého Polska, kdy se jeho součástí stala také tato důležitá průmyslová oblast. V první fázi zde však bylo vybudováno pouze polní opevnění a v průběhu 20. let také několik kulometných objektů. Již v roce 1931, kdy se situace v Německu stávala čím dál tím více nepřehlednou bylo toto opevnění obsazeno armádou a vznikl první koncepčně ucelený návrh výstavby stálých opevnění. Jeho finální verze byla přijata v roce 1933 a neprodleně bylo započato s budováním nových pevností. Opevnění mělo být rozděleno do tzv. míst odporu, která se měla skládat z množství malých objektů, těžkých bojových objektů, dělostřeleckých srubů, úkrytů pro munici a pro mužstvo, polního opevnění a husté sítě překážek.

V prvních plánech se stěžejními staly malé objekty s pancéřovou polokopulí, ve které měl být umístěn těžký kulomet. Dělostřelecké objekty měly být vyzbrojeny polním kanónem ráže 75 mm. V srpnu 1933 započala výstavba prvního místa odporu, které se jmenovalo podle své lokalizace "kóta 304,7". Do konce roku se podařilo vybetonovat pět objektů, s jejich vybavením a maskováním to však bylo horší. Veškeré práce se podařilo dokončit v roce následujícím, včetně dělostřeleckého srubu, úkrytů, polního opevnění a překážek. Ještě na podzim bylo započato s výstavbou objektů na obou křídlech. Do tohoto období spadá také začátek výstavby místa odporu "Szyb Artura". V následujících dvou letech přibyla také výstavba v prostoru Bobrowniki.

Přelomovým se stal rok 1936. Vyprojektovány byly nové objekty, které byly mohutnější, s větší odolností a výzbrojí. Výzbroj je rozšířena o protitankový kanón. Těmito novými objekty jsou zesilovány stávající místa odporu a přibývají další - například místo odporu Kamien a Lagiewniki. V roce 1937 bylo vybetonováno okolo 50 těžkých objektů, především v prostoru okolo centra průmyslové oblasti (prostor Bytom - Czarny Las). V následujícím roce pokračovalo jejich vybavování, budovány byly především lehké objekty, úkryty a polní opevnění.

Celá linie byla následně rozdělena do tří úseků - Bobrowniki, Chorzów a Kochlowice. V roce 1939 bylo přistoupeno k dodatečnému budování obranných linií na křídlech, které měly alespoň částečně zabránit obejití zdejšího opevnění. Na některých místech se podařilo vybetonovat těžké objekty, jinde byly nahrazeny lehkým opevněním nebo pouze opevněním polním. Budována byla také předsunutá postavení, zesilovány protipěchotní a protitankové překážky, vznikala minová pole a dokončovány byly palebné průseky. Před začátkem války tak bylo k obraně připraveno 60 kilometrů pevnostní linie, jejíž hlavní slabina se nacházela na jejích křídlech. Do začátku války bylo vybudováno okolo 200 objektů různých typů, odolností a kvality. Dodnes lze ve Slezsku narazit na velké množství objektů se zachovalými střílnami a pancéřovými prvky. V některých z nich se nacházejí muzea opevnění.

Prvním místem odporu, které bylo zadáno do výstavby se stala "kóta 304,7", jihozápadně od Dabrówki Wielkiej. Práce zde začaly již v roce 1933. Oproti svým pozdějším následovníkům byly objekty konstruovány neobyčejně skromně a jejich půdorys je tak minimální. Hlavní zbraň - těžký kulomet byl umisťován hlavně do pancéřových polokopulí s tloušťkou 170 mm. Objekty nebyly plynotěsné, čelní stěna a strop měly tloušťku 150 cm, týlová stěna 100 cm. Nejpoužívanějším objektem se zde stal malý srub, jehož hlavní výzbroj byla umístěna v pancéřové polokopuli (celkem 6 objektů). Těžký kulomet mohl působit přímou nebo boční palbou ze tří střílen. Celý objekt byl situován pod úrovní terénů, vybavení bylo poměrné skromné, počítáno bylo pouze s ubytováním posádky a s místem pro munici. I další objekty jsou poměrně malé, jedná se především o pozorovatelny, malé sruby pro boční palbu ze střílen pod betonem a v jednom případě jsou v objektu umístěny zády k sobě dvě polokopule pro těžký kulomet. Nedílnou součástí je také hustá síť polního opevnění, střeleckých postavení a překážek. Nejtěžší výzbroj je umístěna v dělostřeleckém srubu pro dělo ráže 75 mm. Dělostřelecký objekt je nejstarší svého druhu ve Slezsku. Hlavní výzbroj tvořil polní kanón ráže 75 mm, který mohl svojí palbou působit ze dvou střílen, z nichž jedna mířila do předpolí a druhá umožňovala boční palbu. Aby bylo usnadněno otáčení děla mezi střílnami, byl zkonstruován speciální otočný podstavec, na který se kanón umisťoval. Poměrně velké střílny bylo možné uzavírat dvoukřídlovými pancéřovými okenicemi. Vjezd pro kanón bylo možné uzavřít pancéřovými dveřmi. Vchod do objektu kryla ochranná střílna. Kromě střelecké místnosti se zde nacházel sklad munice a vchod do spodního patra s ubikacemi, přístupem do pozorovacího zvonu a do polokopule pro těžký kulomet a místnost pro telefonistu.

Dodnes se většina objektů dochovala ve velice dobrém stavu. Jedinou nevýhodou je jejich umístění většinou v husté zástavbě velkých aglomerací Slezska, často jsou zcela zarostlé nebo slouží jako skládky odpadu. V interiéru se až na drobné výjimky nedochovalo žádné vybavení. V posledních letech došlo na jižním křídle k demolici několika těžkých objektů kvůli nové zástavbě.

Opevnění Wizny

Nedaleko soutoku řek Narew a Biebrza existoval jeden ze dvou možných přechodů v úseku Nowogród - Osowiec. Prvním z nich byl most ve městě Lomza, který však byl dostatečně chráněn silnou ruskou pevností, která prošla v meziválečném období modernizací, při které byly do valů vestavěny malé pevnůstky. Na levém břehu řeky byly navíc postaveny v průběhu roku 1939 dodatečné lehké objekty.

Naproti tomu přechod v obci Wizna nedisponoval starším ruským opevněním, a proto bylo rozhodnuto opevnit tento prostor pomocí nejen lehkého, ale také těžkého opevnění. Lehké opevnění bylo plánováno vybudovat přímo v blízkosti přechodu přes řeku, těžké opevnění se nacházelo přibližně 3 kilometry v týlu a to po obou stranách řeky Narew. Pomyslná linie opevnění zde totiž opouštěla řeku Narew a pokračovala severním směrem podél řeky Biebrzy. Vybudovat se zde podařilo čtyři střední těžké objekty na jižním břehu Narwy a tři těžké objekty na severním břehu , které kryly průchod mezi řekou a severně položenými bažinami. V ranné fázi výstavby se nacházela řada dalších objektů a to jak lehkých v předsunutém postavení, tak těžkých v hlavní obranné linii.

Na začátku války byly o zdejší pozici svedeny těžké boje. Veškeré stavebně dokončené pevnosti byly v roce 1944 vyhozeny do povětří ustupující německou armádou.

Opevnění Osowce a Goniadze

V roce 1874 bylo Ruskem započato s výstavbou nového opevnění na břehu řeky Biebrzy v Osowci. Hlavním cílem bylo blokování důležité silniční a železniční komunikace, které probíhaly tímto prostorem. Postupem let byly vybudovány 4 silné moderní forty. V období 1. světové války sehrálo toto opevnění významnou roli a nepříteli se nepodařilo tuto pevnost obsadit. Ruská armáda však byla kvůli vysokým ztrátám donucena ustoupit a téměř všechny objekty vyhodila do povětří.

V roce 1918 připadla tvrz Osowiec nově vzniklému Polsku. Až na konci 20. let se podařilo některé objekty opravit - jednalo se především o kasárenské budovy a proběhlo také několik studijních prací o využití pevnosti. Teprve růst napětí ve 30. letech donutil armádu k aktivaci pevnosti. Kromě obnovy starších staveb prošel Fort č. II, který je jako jediný na severním břehu řeky, kompletní modernizací. Na čele fortu bylo postaveno na valech pět bojové objektů s kulometnou výzbrojí. Na stropnici dvou z nich byla osazena výsuvná otočná kopule. Jednalo se o kopule Senkpanzer M.02 pro kanón ráže 80mm, které pocházely z Fortu Dunkowiczki pevnostního prstence Přemyšl. Kopule byly dodatečně zesíleny dalším předpancířem a přezbrojeny na těžký kulomet, přičemž se jedná o unikátní řešení v rámci polského opevnění. Na stropnici dvou objektů byly navíc osazeny pozorovací zvony ruského původu.

Na severním břehu řeky se počítalo s výstavbou dalších těžkých objektů, do vypuknutí války se však podařilo dokončit pouze dělostřelecký srub, který se nachází v blízkosti silničního a železničního mostu. Hlavní výzbroj měly tvořit dva kanóny ráže 75mm.

Na levém břehu řeky byl v blízkosti Fortu IV postaven další těžký bojový objekt. Původní ruský blokhauz Nr 1024 umístěný na čele Fortu I byl přebudován na dělostřelecký srub, který dvěma kanóny ráže 75mm postřeloval umělý kanál a řeku Biebrzu ve směru ke Goniadzi. Na stropnici byl k dispozici pozorovací zvon. Oba sruby se dochovaly v relativně dobrém stavu.

Na začátku 2. světové války kapitulovala pevnost bez boje. Německá armáda následně vyhodila většinu objektů do povětří, protože podle smlouvy mělo toto území 26. září 1939 připadnout Rusku. Ta některé objekty částečně opravila a využila je jako sklady pro nově vznikající Molotovovu linii, která se stavěla přibližně 10 km západně.

O něco východněji bylo budováno těžké opevnění na břehu řeky Biebrzy v okolí obce Goniadz. Do vypuknutí války bylo pravděpodobně vybudováno sedm středních objektů, přičemž šest spadalo do opěrného bodu Goniadz a jeden do sousedního Dawidowizna (zde bylo plánováno postavit celkem 6 objektů). V současné době jsou všechny zničeny.

Opevnění v okolí Augustowa

V souvislosti s výstavbou vodních cest v okolí Augustowa bylo počítáno také s výstavbou těžkého opevnění, které by chránilo důležité komunikace v jeho okolí. Do vypuknutí války se podařilo dokončit dva těžké objekty jižně od města a jeden přímo v centru Augustowa, ten je však dnes zcela zničen.