TYPOLOGIE OBJEKTŮ

Typologie objektů polského opevnění není natolik jednoznačná jako například v případě Československa. Budovaná opevnění byla rozdělena na stavby v kompetenci polní armády, která v rámci svěřených úseku stavěla lehké objekty pro těžké kulomety a pozorovací objekty a na stavby budované zvláštními jednotkami na hlavních pevnostních liniích. Ty se řídily podle vzorů vydávaných v jednotlivých letech. Od původních velmi malých objektů vyzbrojených pancéřovými kopulemi pro těžké kulomety se postupem let dospělo až k velkým stavbám se silnou kulometnou a protitankovou výzbrojí. Budované objekty byly přizpůsobeny povaze terénu a úkolům, které měly plnit.

Denkschrift über die Polnische Landesbefestigung člení objekty na lehké oboustranné, jednostranné a pro přímou palbu, přičemž do této kategorie započítává i malé starší bojové objekty, které disponovaly dvěma střílnami pro těžké kulomety (do protilehlých směrů) a pancéřovou polokopulí pro přímou palbu těžkého kulometu. Druhou kategorií byly těžké objekty, disponující velkou palebnou silou, obvykle osazené pancéřovými zvony. Objekty zde byly rozděleny na jednostranné a oboustranné s tím, že toto členění bylo uvedenou pouze pro příklad a objekty byly konstruovány na základě konkrétních požadavků.

Zde uvedené členění se drží rozdělení objektů na lehké, střední a těžké opevnění, přičemž v kategorií lehkého opevnění jsou zahrnuty objekty zesíleného polního opevnění, ve střední kategorií menší kulometné objekty obvykle postrádající pancéřové kopule pro těžké kulomety a v kategorii těžkých objektů jsou zařazeny velké bojové objekty se silnou výzbrojí.

Lehké opevnění

Podle definice stálého opevnění, které se používalo v Polsku před 2. světovou válkou, se v případě lehkého opevnění nejednalo o opevnění permanentní. Proto bylo lehké opevnění zařazováno do kategorie polního opevnění a díky tomu jeho výstavba spadala zcela do kompetence příslušné vojenské posádky, zodpovědné za daný úsek. Tato praxe byla zavedena v roce 1939. Z tohoto důvodu bylo lehké opevnění výhradně používáno k zesílení polního opevnění (až na výjimky - např. Slezsko). Hlavní výzbroj tvořil jeden, případně dva těžké kulomety určené pro boční palbu. Kulomety byly ve střílnách umístěny na polních lafetách. Ve výjimečných případech byly vybudovány v rámci linií lehkého opevnění také pevnůstky pro přímou palbu těžkých kulometů. Popsána je zde praxe u objektů budovaných proti Německu. Na východní hranici byla především v první fázi vybudována, případně reaktivována, řada malých pevnůstek pro přímé palby těžkých kulometů.

 

 

Těžké objekty

Těžké objekty se podobají těžkému opevnění stavěnému u nás v arabské odolnosti s jednodušším vnitřním vybavením. Až na výjimky byly určeny pro boční palbu, častou variantou také byly objekty, které měly veškerou kulometnou výzbroj umístěnou v pancéřových zvonech.

Objekty lze rozdělit na oboustranné pěchotní sruby, jednostranné pěchotní sruby, sruby určené pro palbu z jedné nebo dvou pancéřových věží pro těžké kulomet, dělostřelecké sruby pro dva polní kanóny ráže 75 mm a smíšené objekty. Výzbroj tvořily těžké kulomety, protitankové kanóny a kanóny ráže 75 mm.

Většina těžkých objektů byla vybavena pancéřovou kopulí nebo pozorovacím zvonem. Moderní objekty byly jen výjimečně dvoupatrové. Záleželo především na jejich poloze a výzbroji. Při větším množství potřebné munice a posádky se přistupovalo k dvoupatrovým verzím.

Typologie těžkého opevnění prošla v průběhu let velkým vývojem. Z původně budovaných malých pevnůstek, které disponovaly pancéřovými kopulemi pro těžké kulomet (koncepce z roku 1933) a později také střílnami pro těžké kulomety pro boční palbu (koncepce z roku 1935) dospěl postupem let vývoj k čím dál větším objektům, ve kterých byla umístěna silná výzbroj včetně protitankových kanónů a dělostřelectva. Původně malé pevnůstky byly nahrazovány většími objekty, které však byly až na výjimky pouze jednopatrové. Od roku 1936 jsou výjimečně stavěny již poměrně velké bojové objekty. Převládají však spíše úsporné stavby s polokopulemi pro těžký kulomet, se střílnami pod betonem pro těžký kulomet a případně také polní protitankový kanón. Velmi sofistikované objekty jsou budovány od roku 1937. Následně v roce 1939 dochází kvůli intenzivní výstavbě k výraznému zjednodušení staveb i používaných pancéřových prvků, a to především kvůli zahájení výstavby středních objektů. Oproti tomu těžké objekty získávají velmi silnou výzbroj včetně pevnostních protitankových kanónů.

Vstup byl řešen zalomenou chodbičkou s mřížemi a pancéřovými dveřmi. V některých případech nebyly použity mříže, ale vstup uzavíraly rovnou pancéřové dveře, přičemž vstupní chodba sloužila pro protichemickou obranu. Prostor před vchodem a také samotná chodba byly chráněny pomocí střílen pro lehké kulomety a uvnitř pro ruční zbraně. K dispozici byla studna, strojovna a filtrovna vzduchu. Pro odpočinek posádky byly určeny skromné ubikace a velmi jednoduché sociální zázemí. Ve směru střílen hlavních zbraní bylo do zdí zabudováno zařízení pro odpalování světlic, nechyběl zde nouzový východ krytý pancéřovou deskou, k blízké obraně byl k dispozici granátový skluz. Na stropnici byl umístěn alespoň jeden pancéřový zvon. Oblíbenou kombinací byla polokopule pro těžký kulomet s pozorovacím zvonem.

 

 

Dělostřelecké objekty

Ve velmi omezeném množství byly budovány dělostřelecké objekty. Pokud pomineme východní hranice meziválečného Polska, lze dnes tento typ objektu navštívit ve Slezsku, v okolí Osovce a na hranicích se Slovenskem v prostoru Wegierska Górka. Častější variantou bylo umístění polního děla do kombinovaného objektu, který měl více funkcí a jeho výzbroj tvořily také těžké kulometu a případně také protitankový kanón.

Nejznámnějšími dělostřeleleckými objekty na území Polska je dvojice objektů opěrného bodu Bobrowniki. Jejich ideální poloha umožňovala bočně postřelovat linii opevnění v severním i jižním směru. Téměř identické objekty byly určeny každý pro dvojici kanónů ráže 75. V týlové stěně se nachází kromě vchodu také dva obdélníkové otvory, který bylo možné polní kanón protáhnout dovnitř. Uprostřed objektu se nachází místnost velitele se vstupem do malého pozorovacího zvonu. Po stranách pak střelecké místnost děl. Každé dělo mělo k dispozici dvě střílny s okenicemi. Samotná zbraň byla umístěna na otočné plošině. Za střeleckou místností se nacházela malá předsíň, kterou bylo nutné protáhnout dělo při instalaci. Na obou stranách objektu byly umístěny střelecké místnosti těžkého kulometu, určeného pro blízkou obranu. Za nimi se pak nacházela místnost se strojovnou a na opačné straně ubikace posádky.

Další zajímavý dělostřelecký objekt je součástí opěrného bodu Wzg. 304,7. Umístěn je v bezprostřední blízkosti silnice a jeho jeden kanón ráže 75 mm měl k dipozici opět dvojici střílen pro přímou a boční palbu. Dvoupatrový objekt kromě malého pozorovacího zvonu disponoval také polokopulí pro těžký kulomet.

 

 

Střední objekty

Jakýmsi mezistupněm mezi lehkým opevněním, budovaným jako zesílení polních postavení, a těžkými objekty byly střední stavby různého typu a určení. Primárně se jednalo o kulometné objekty, často určené k přímé palbě. Jako jistý vzor lze spatřovat starší německé objekty pocházející z období 1. světové války, které byly v řadě případů na východní hranici modernizovány a začleňovány do nově budovaných linií. Jistá podobnost je zde také s ruskými objekty budovanými na tzv. Stalinově linii. Jednalo se o jednoduché jednopatrové stavby, které se skládaly z několika střeleckých místností, ve kterých byly umístěné těžké kulomety. K dispozici bylo pouze minimální zázemí. V některých případech byly na stropnici umístěny pozorovací zvony.

V modernějším provedení byly stavěny střední objekty těsně před vypuknutím války dle koncepce z roku 1939. Zde již byly palby hlavních zbraní povětšinou vedeny do bočních směrů. Těžké kulomety byly umístěny ve střílnách pod betonem, které bylo možné uzavírat pomocí pancéřových uzávěrů, případně byly vybaveny pancéřovou deskou. K dispozici byl obvykle jeden nouzový východ ve kterém se nacházela střílna pro ruční zbraň. Prostor v okolí vstupu byl chráněn pomocí střílen pro lehké kulomety. Blízkou obranu zajišťoval navíc také granátový skluz, nechybělo ani zařízení pro vystřelování světlic. Ve výjimečných případech byl osazován také zvon různého určení.

 

 

Úkryty, velení a pozorovatelny

Na území současného Polska se nachází jediný velitelský objekt, který byl vybudován ve Slezsku v týlu bojového postavení. Nachází se v parku Redena v Chorzówě. Jednalo se o dvoupatrový objekt, který kromě filtrovny a strojovny obsahoval ubikace a místnosti pro komunikaci a velení.

V omezeném množství byly budovány také samostatné dělostřelecké pozorovatelny a úkryty pro munici.

 

 

Překážky

Velká pozornost byla věnována výstavbě protipěchotních a protitankových překážek. Velice oblíbeným způsobem bylo především umělé zatopení širokého předpolí, které obvykle umožňovala vybudovaná soustava zdymadel. Řada opevněných linií se také opírala o výrazné toky, které byly dostatečnou protitankovou překážkou a obrana se tak mohla soustředit pouze na důležité komunikace (silniční a železniční mosty).