SOVĚTSKÁ OPEVNĚNÍ

Sovětský svaz (Svaz sovětských socialistických republik - SSSR) vznikl v roce 1922 na základech Ruského impéria, které zaniklo v revolučních bojích roku 1917. Po 1. světové válce a následných letech občanské války, ve které zvítězili Bolševici, ztratilo Rusko část svého území na západních hranicích ve prospěch nově vzniklých států (např. Polsko, Litva, Lotyšsko, Estonsko, Finsko). Katastrofálně skončila po počátečních úspěších také Polsko-sovětská válka v letech 1919-1921, jejímž cílem bylo ovládnout ztracená území na západních hranicích a vytvořit si předmostí pro expanzi dále do Evropy. Součástí mírové smlouvy byla ztráta značného území v Bělorusku a na Ukrajině a garance samostatnosti těchto republik, která však nebyla nikdy naplněna a obě země byly následně včleněny do Sovětského svazu.

Zavedeno bylo plánované hospodářství a kolektivizace zemědělství. Na úspěšnosti industrializace byla závislá také Rudá armáda (Dělnicko-rolnická rudá armáda) a její modernizace která ve 20. letech nepostupovala podle představ. V té době vznikl také požadavek na provizorní zabezpečení důležitých komunikací vedoucích od nových hranic do hloubky SSSR. Především v souvislosti s předešlými válečnými zkušenostmi se pozornost zaměřila hlavně na přístupy k důležitým městům - Leningradu a Kyjevu.

Stalinova linie

Nutno podotknout, že SSSR měl přes velké ztráty vojenského personálu v občanské válce a dalších konfliktech jisté zkušenosti s fortifikační výstavbou. Na počátku 20. století modernizovalo tehdy ještě Ruské impérium celou řadu svých pevností. Na území současného Polska se jedná především o tvrze Modlin, Brest a Osovec. V průběhu 1. světové války sice nesehrály výraznější roli, částečně to však bylo způsobeno nedokončenou přestavbou a slabou výzbrojí. V průběhu 1. světové války bylo silné opevnění budováno v okolí Helsinek a Tallinu. Zatímco v Tallinu se jednalo o megalomanské stavby po vzoru německých festů, v Helsinkách bylo budováno primárně zesílené polní opevnění s řadou konstrukčně velmi pokročilých malých bojových objektů. Ani po změně režimu ruská armáda nelenila a velmi záhy se pustila do opevňování strategicky důležitých přístavů (Vladivostok, Sevastopol) a posléze v druhé polovině 20. let do opevňování svých západních hranic. Ke zvolené koncepci výstavby vedly nejen zkušenosti z 1. světové války (patrně včetně inspirace německou výstavbou opevnění v průběhu války na východní frontě), ale také zkušeností s výstavbou opevněných rajonů (zesíleného polního opevnění), která probíhala v průběhu revoluce a následné občanské války (1917-1920) v okolí důležitých měst.

Výstavba prvních objektů započala pravděpodobně již v roce 1926 v Karelské šíji a v okolí města Polotsk. Od roku 1928 se pak postupně rozběhla výstavby ve 13 opevněných rajónech na nejdůležitějších směrech na západní hranici.

Do širšího povědomí vstoupilo toto nově budované opevnění na západních hranicích SSSR pod "propagandistickým" názvem Stalinova linie. Již zde se zrodila finální podoba koncepce ruského fortifikačního stavitelství. Jejím základem byly takzvané opevněné rajóny, které byly stavěné na nejohroženějších místech hranic s Rumunskem, Polskem, Litvou, Lotyšskem, Estonskem a Finskem, jejichž délka kolísala od 50 do cca 185 kilometrů, s teoretickou hloubkou obrany okolo 50, praktickou okolo 5 kilometrů. Tempo výstavby nebylo prvních cca 10 let nijak závratné a výrazně zrychlilo až s blížící se 2. světovou válkou. V tomto období byly navíc zaváděny nové typy objektů a pancéřových prvků, které se výrazně lišily od těch starších. Řada z nich ovšem zůstala stavebně nedokončená v souvislosti s přesunem pozorovnosti na nově budované opevnění na nové západní hranici.

Molotovova linie

V Zimní válce získal Sovětský svaz rozsáhlá území na úkor Finska, především v prostoru Karelské šíje. Do dlouhodobého pronájmu mu navíc připadl také například poloostrov Hankö, který začal okamžitě opevňovat. Krom toho byla zahájena výstavba čtyř nových opevněných rajónů, které spadaly do Leningradského vojenského okruhu.

Nejseverněji položeným byl Murmaňský opevněný rajón, jehož výstavba probíhala od léta 1940. Na frontě dlouhé 85 kilometrů bylo do přerušení prací údajně stavebně dokončeno a vyzbrojeno 12 objektů a 30 vybetonováno. Těžiště obrany pravděpodobně spočívalo na zesíleném polním opevnění. Hlavní cílem byla obrana Rybářského poloostrova a přístupů k Murmaňsku.

Sortavalský opevněný rajón měl blokovat silnice vedoucí k severní straně Ladožského jezera. Plánován byl na délku 175 kilometrů. Výstavba začala v létě 1940 a do přerušení prací v srpnu 1941 se podařilo stavebně dokončit a vyzbrojit přibližně 30 objektů a dalších 30 bylo v různých fázích výstavby. Těžiště obrany v srpnu 1941 spočívalo na zesíleném polním opevnění s dřevozemními objekty.

Kexholmský opevněný rajón byl budován na přístupech k severozápadní straně Ladožského jezera. Opevnění bylo pravděpodobně vysunuto do bezprostřední blízkosti nových hranic s Finskem a levým křídlem se opíralo o řeku Vuoksa severně od Svetogorsku. Obecně se udává, že stavebně dokončeno a vyzbrojeno bylo v srpnu 1941 cca 10 objektů. Toto číslo ovšem bude pravděpodobně vyšší.

Vyborgský opevněný rajón se nacházel na nejohroženějším místě nových hranic s Finskem. Na 150 kilometrech fronty probíhala od léta 1940 nejrozsáhlejší výstavba opevnění ze všech výše popsaných opevněných rajónů. Opevnění se rozkládalo mezi Finským zálivem a řekou Vuoksa severně od Svetogorsku. Výstavba nejprve probíhala přímo na hranicích s Finskem, která byla zajišťována pomocí velkého množství dřevozemních objektů různých typů, který byly vybudovány vyšší stovky. Až ke konci roku 1940 začala stavba stálého opevnění, které se soustředilo do 5 opěrných bodů, ve kterých se do srpna 1941 podařilo vybetonovat pravděpodobně 56 objektů, příčemž více než polovina z nich byla i vybavena. Opět i v tomto případě bude číslo parně vyšší, než zde udávané. Aktuálně lze dohledat lokaci 64 objektů, přičemž naprostá většina z nich je dnes zničená. Opěrné body Vankhatimperi, Khyasyalya, Louko, Kananoya a Nyaveri se velmi špatně hledají, obce prošly nejen poválečným přejmenováním, ale následně také zanikly, nicméně nacházejí se zhluba v linii mezi železniční stanicí Bulsovskaja (Бусловская) a hraničním přechodem Brusničnoje (Брусничное). Blokují tak nejkratší možnou trasu od finských hranic k městu Vyborg. Útočící finská armáda v roce 1941 nicméně toto opevnění obešla a vlastní posádky tak byly nuceny objekty před svým ústupem vyhodit do povětří.

Po rozdělení Polska mezi Německo a SSSR v roce 1939 přistoupily okamžitě obě strany k zabezpečování nových hranic. Stará ruská opevnění na tzv. "Stalinově linii" se ocitla hluboko v týlu a ztratila na své důležitosti. A tak bylo okamžitě po vytyčení nových hranic přistoupeno k projekčním pracím, které měly vést k výstavbě nového opevněného pásma. Tuhý boj byl veden o samotný průběh linie. Navrženy byly dvě varianty - první vedoucí ve vzdálenosti 20 - 50 kilometrů od hranic, druhá - vedoucí přímo podél nových hranic (využívající přírodní překážky v podobě řek San, Bug, Biebrza). Po vleklých sporech byla zvolena druhá varianta, která však byla kritizována celou řadou osob z armádního velení (mimo jiné Žukov).

Za 18 měsíců se podél nové hranice dlouhé necelých 1000 kilometrů podařilo postavit stovky bojových objektů uspořádaných do třinácti opevněných rajonů. Na pozůstatky opevnění lze dnes narazit od Baltického moře po Poloninské Karpaty na území celkem čtyř států (Litva, Bělorusko, Polsko, Ukrajina). Z hlediska přístupnosti objektů jsou pro průzkum nejvhodnější opevněné rajóny nacházející se na území Polska - Grodněnský (část), Osovecký, Zambrovský, Brestský (část), Ravsko-Ruský (část) a Přemyšlský. Především těmito úseky se zabývají tyto stránky.

Čtyři nejseverněji položené opevněné rajóny na nových hranicích s Německem spadaly do Baltického vojenského okruhu. Jejich výstavba v roce 1940 zaostala hluboko za očekáváním a oproti jižněji položeným sousedům se zde podařilo postavit pouze minimální procento plánovaných objektů. Vzhledem ke strategické poloze dostal tento úsek opevnění v plánech výstavby na rok 1941 do jisté míry "přednost" před ostatními a v posledních měsících před vypuknutím války zde bylo nasazeno velké množství pracovníků, jejichž cílem bylo urychlit tempo výstavby.

Telšiavský opevněný rajón - začíná u Baltského moře severně od Klajpedy, v prostoru Palangy. Délka opevněného rajónu je 75 kilometrů a končí v prostoru Judrénai. V rámci linie mělo být postaveno 8 uzlů obrany. Plánováno bylo postavit celkem 366 objektů, ze kterých mělo být do vypuknutí války dokončeno 23. Toto číslo je však pravděpodobně velice podsazené. Potvrzená je v současnosti existence přibližně 90 objektů v různém stádiu výstavby.

Šaulievský opevněný rajón - je přibližně 90 kilometrů dlouhý a rozkládá se v prostoru Pajüris - Jurbarkas. V rámci opevněného rajónu bylo postaveno celkem 6 uzlů obrany, ve kterých bylo naplánováno postavit celkem 403 objektů. Podle oficiálních údajů mělo být do vypuknutí války postaveno celkem 27 objektů (číslo bude ve skutečnosti pravděpodobně vyšší). V terénu bylo dosud nalezeno přibližně 120 objektů v růsném stádiu výstavby.

Kaunaský opevněný rajón - se rozkládá v prostoru Jurbarkas - Kalvarija. Na 105 kilometrech fronty mělo být v 10 uzlech obrany postaveno celkem 600 objektů, ze kterých se podařilo po stavební stránce dokončit podle dostupných údajů celkem 31. I přes svoji exponovanou polohu se v terénu podařilo identifikovat okolo 100 objektů, přičemž většina se ovšem nachází v raném stádiu výstavby, často byl proveden pouze výkop, případně základová deska.

Alytuský opevněný rajón - je nejkratším opevněným rajónem ze zde popisovaných. Přesto v pěti uzlech obrany mělo být postaveno přes 270 objektů. Rozkládá se mezi Kalvarií a Kapciamestisem. Oficiálně se uvádí, že po stavební stránce bylo dokončeno celkem 20 objektů. Na internetu jsou však v současné době k dispozici informace o přesnějším průběhu linie a počtu nalezených objektů, z nich plyne, že se v daném prostoru nachází okolo 130 bojových objektů v různé fázi výstavby. Nejsilnější opevnění se přitom nachází na křídlech opevněného rajónu. Především u hranic s Běloruskem se řada objektů zachovala ve velice dobrém stavu.

Přes svoji délku pouze okolo osmdesáti kilometrů, měl být Grodeňský opevněný rajón jedním z nejsilnějších. V hlavní a týlové linii bylo plánováno postavit okolo 600. objektů různé velikosti a určení. Severní křídlo opevnění se nachází v Bělorusku, pokračuje podél Augustovského kanálu a dále podél řek Wolkuszanka a Biebrza okolo Sztabina až po Goniadz. Na linii necelých třiceti kilometrů se zde (na území Polska) podařilo vybetonovat okolo 100 objektů. Spíše než uzlový charakter obrany zdejší opevnění připomíná liniové opevnění. Oproti jiným opevněným rajónům se zde nachází velké množství oboustranných objektů. Na území Běloruska, se nachází devět opěrných bodů. Podle dostupných informací o Grodněnském opevněném rajónu se podařilo do vypuknutí války postavit zhruba 168 objektů, Dalších 20 se mělo nacházet v raném stádiu výstavby. Pouze na území Polska se však dodnes podařilo v terénu identifikovat okolo 200 objektů v různých stádiích výstavby a dalších příbližně 110 se nachází na území Běloruska. O zdejší opevnění se na začátku války aktivně bojovalo a řada z nich nese stopy po nepřátelské palbě. Zároveň se velké množství zdejších objektů zachovalo ve velice dobrém stavu. V posledních letech byla většina zbývajícího vnitřního vybavení objektů nacházejících se na území Polska ukradena. Na území Běloruska je naproti tomu možné dodnes nalézt objekty včetně lafet a pozůstatků hlavní výzbroje (torza L-17, DOT-4).

Jako jeden z mála se nemohl Osovecký opevněný rajón opírat o přírodní překážky. Další jeho zvláštností byla poměrně velká vzdálenost od hranic, která umožňovala vybudování hlubokého předpolí. Osovský opevněný rajón začíná severně od Nowogrodu na soutoku řek Narew a Pisa. Táhne se severním směrem až k městu Kolno, kde začíná pomalu zahýbat na východ přibližně po čáře - Gromadzyn - Lachowo - Niedzwiadna - Wasosz - Komosewo - Bialaszewo - Ciemnoszyje. Do týlového postavení byla zahrnuta také stará ruská pevnost Osovec s celou řadou moderních objektů, které zde vybudovalo Polsko v meziválečném období. Celková délka Osovského opevněného rajónu se pohybovala okolo devadesáti kilometrů, na kterých mělo být postaveno necelých 600 objektů. Specialitou Osovského opevněného rajónu je výstavba poměrně malých, ale zato velmi silně vyzbrojených opěrných bodů na dominantních výšinách, které postřelovaly dlouhé protitankové příkopy na předpolích. Jednotlivé stavby byly navíc spojovány pomocí podzemních komunikací, které byly vybetonovány ve výkopu a následně zahrnuty zeminou. Jejich délka kolísá od několika desítek až po sto metrů. Vždy se však jedná o propojení maximálně dvou objektů s jedinou výjimkou. Východně od Wasosze byly propojeny tři objekty (dva pro přímou palbu a jeden pro palbu boční), bohužel v jejich podzemí byly po léta uloženy vysoce toxické prostředky na ochranu rostli. V současné době jsou všechny vstupy zabetonovány. Stupeň dokončenosti jednotlivých opěrných bodů se velice různí. V některých místech se nestihlo do vypuknutí války doslova ani kopnout do země. Naproti tomu je zde možné narazit na stavebně dokončená místa odporu (Niedzwiadna, Dolegy). V nejohroženějším místě celé linie přechází uzlový systém obrany opět spíše do liniového provedení. To platí pro úsek od obce Dolegy po Komosewo. Mezi nejzachovalejší opěrné body patří: Ciemnoszyje (ve dvou objektech jsou osazeny německé pancéřové dveře!) a Gromadzyn Stary, kde se zachovala celá řada pancéřových prvků a vnitřního vybavení. Vedle nich rozhodně za pozornost stojí i opěrné body Niedzwiadna, Dolegy a okolí Wasosze, kde se zachovala celá řada objektů propojených podzemní komunikací. Bohužel samotné objekty jsou zbaveny veškerých pancéřových prvků včetně zárubní dveři. Aktuálně bylo v prostoru Osoveckého opevněného rajónu identifikováno přibližně 200 objektů v různých fázích výstavby.

Zambrovský opevněný rajón byl opět poměrně krátký, měl uzavírat mezeru mezi řekami Bug a Narew. Také on se nemohl opřít o výraznější přírodní překážky. Navíc jeho úlohu komplikovala poměrně hustá dopravní síť vedoucí z Varšavy na Bialystok. Z tohoto důvodu se výstavba v první fázi soustředila hlavně na uzavření těchto hlavních komunikací. Na zbylé oblasti měla přijít řada až později. Hlavní obranná linie začínala u města Nur na řece Bug a pokračovala po čáře Szulborze - Dabrowa - Prosienica - Sniadowo - Miastkowo (Zabickie) - Nowogrod. V okolí města Nowogrod byly do systému Zambrowského opevněného rajónu vloženy také polské objekty z meziválečného období. Jeho délka dosahovala sta kilometrů, na kterých mělo být podle plánů postaveno něco přes 500 objektů. Zambrowský opevněný rajón je z dnešního pohledu plný protikladů. Je zde možné narazit na nádherně zachovalé objekty s pozůstatky vybavení, stejně tak jako na celou řadu totálně zničených objektů, které pomalu mizí pod nánosy všudypřítomných odpadků. Aktuálně bylo v terénu identifikováno okolo 200 objektů v různé fázi výstavby.

Brestský opevněný rajón je nejdelším ze všech. Celých svých 180 kilometrů kopíruje v době vzniku hraniční řeku Bug. Začíná jižně od Brestu na území současného Běloruska (kde se nachází přibližně 100 stavebně dokončených objektů) a pokračuje na území Polska , kde končí severně od Wierzchuci Nagórnej. Také na území Polska bylo postaveno něco přes 100 objektů. Tento opevněný rajón je podrobně popsán v Denkschriftu über die russische Landesbefestigung, nachází se zde také celá řada mapových podkladů. Stejně tak je tomuto opevněnému rajónu věnována i samostatná publikace, která vyšla v roce 2001 v Bialystoku pod názvem Linia Molotowa - Sowieckie fortifikacje graniczne z lat 1940 - 1941 na przykladzie 62 Brzeskiego rejonu umocnionego. Autorem je Tomasz Wesolowski. Především na území Běloruska se zachovala v řadě objektů velká část vnitřního vybavení.

Kovelský opevněný rajón měl měřit 80 kilometrů. V jeho prostoru mělo být postaveno 138 objektů, které měly být uspořádány do devíti uzlů obrany. Vzhledem k tomu, že se v jeho případě nejednalo o strategicky důležitou oblast, nedostaly se práce dál, než k projektové přípravě. Do vypuknutí války se pouze podařilo postavit několik objektů zesíleného polního opevnění na předpolí hlavní linie. Dnes se z větší části nachází na území Ukrajiny.

Vladimir-Volyňský opevněný rajón se již opírá o východní břeh řeky Bug. Celý rajón se nachází na území Ukrajiny. Jeho délka měla činit přibližně 60 kilometrů, na které se mělo nacházet v osmi uzlech obrany přes 140 objektů. Podle oficiálních informací mělo být po stavební stránce dokončeno 97 z nich. V terénu se však podařilo dosud identifikovat okolo 120 objektů v různých fázích výstavby.

Hlavním cílem Strumilovského opevněného rajónu bylo vykrýt proluku mezi Rávsko-Ruským a Vladimir-Volyňským opevněným rajónem a kryl přístupy k městům Sokal a Červonograd. Vzhledem ke své délce necelých 45 kilometrů mělo být na něm postaveno velké množství objektů. V pěti uzlech obrany se mělo nacházet 180 objektů. Podle dostupných údajů by mělo být po stavební stránce dokončeno něco okolo 84 objektů (číslo však bude nejspíš řádově vyšší).

Rávsko-Russký opevněný rajón je jedním z nejsilněji opevněných na celé Molotovově linii. Hlavním důvodem je jeho strategická poloha. V případě rozsáhlejšího útoku do hlouby Ruska je odedávna jednou ze strategických variant vedení útoku na Lvov a následně na Kyjev. V případě nově ustanovené hranice mezi Německem a Ruskem se jako nejohroženější jevily dva nástupní prostory na jižní části hranice, na kterých se nenacházely žádné výraznější přírodní překážky. První z nich byly důležité komunikace vedoucí z Přemyšle do Lvova a druhým oblast mezi řekami San a Bug, kterou vedla pouze jedna důležitější komunikace, spojující Lublin se Lvovem. Ta prochází také městečkem Rava–Russkaja. Právě v okolí tohoto města vyrostla do vypuknutí války v rekordní době zhruba 60 kilometrů dlouhá linie opevnění. Na území dnešního Polska se na dvaceti kilometrech linie nachází šest silně opevněných opěrných bodů, okolo kterých se táhnou kilometry protitankových příkopů. Rozestavěno bylo také jedno týlové postavení, uzavírající vedlejší komunikace západně od města Rava Russkaja. Na území Ukrajiny na nacházejí další tři poměrně velké opěrné body a několik menších. Hlavní obranná linie má tak délku přibližně 30 kilometrů.

Na obou křídlech se nacházejí pouze menší objekty a zesílené polní opevnění v blízkosti komunikací. K zesílení obrany mělo dojít až v následujících letech. Také na předpolí hlavní linie byla postavena celá řada menších objektů, které svojí palbou blokovaly důležité komunikace.

Další řádky se budou věnovat opěrným bodům, které se nacházejí na území Polska. Opěrné body se rozkládají v prostoru Nowe Brusno – Polanka Horyniecka – Stara Huta – Huta Lubycka – Deby – Mosty Male. Prvním z nich je opěrný bod Brusno Nowe. Nachází se na loukách jižně od stejnojmenné obce. Čtyři objekty se navíc nacházejí v okolí obce Podemszczyzna. Skládá se z patnácti objektů, z nichž je jeden dělostřelecký srub, devět objektů pro boční palbu, jedno velitelské stanoviště a ostatní jsou určené k palbě přímé. Na severozápadním křídle se nacházejí zbytky nedokončeného protitankového příkopu. Všechny objekty jsou dobře zachovalé, i když ne do všech se podařilo osadit pancéřové prvky. Některé objekty měly být osazeny kořistními polskými pancéřovými kopulemi pro těžký kulomet. Pouze o necelé dva kilometry východněji se nachází další velký opěrný bod – Brusno Stare. Je rozdělen na dvě části, které se rozprostírají na dvou strategických výšinách. Na kótě 360,6 m.n.m. se nachází uskupení šesti silně vyzbrojených objektů, to vše na rozloze 100 x 300 metrů. Celé návrší je obehnáno dodnes zachovalým protitankovým příkopem. Zároveň se tu nachází nejsilněji vyzbrojený objekt postavený na Molotovově linii. Hlavní výzbroj tvořily dva protitankové kanóny a čtyři těžké kulomety. Zbývajících 11 objektů se nachází v okolí jižněji položené kóty 364,8 Brusno. Převážně se jedná o menší kulometné objekty, které svojí palbou kryjí členitý terén na úpatí kopce.

Následující opěrný bod se nachází severovýchodně odtud, v okolí kóty Wielki Dzial – 389,5 m.n.m. Jedná se o dominantní kótu celého prostoru. Z tohoto důvodu se tu nacházejí hned tři dělostřelecké sruby, které byly schopné vést daleké boční palby do prostoru sousedních opěrných bodů. Zbylých 11 objektů (z toho 5 pro boční palbu a 6 pro přímou) se nachází v relativně dobrém stavu. Celý povrch je obehnán protitankovým příkopem, vzhledem k poměrně bujné vegetaci je orientace v terénu především v letních měsících poněkud problematická a fotografování téměř nemožné. Opět v lesnatém a poměrně členitém terénu se nachází sousední opěrný bod Goraje. Jeho čtrnáct objektů (z toho sedm pro boční palbu a čtyři pro palbu přímou) se dochovalo ve velice dobrém stavu. K vidění je zde řada pancéřových prvků a všechny objekty jsou velice dobře fotografovatelné. Opět zde nechybí ani pozůstatky protitankového příkopu.

Pouze několik stovek metrů východním směrem se nachází opěrný bod Deby. Terén tu přechází do rovinatého charakteru. A tak se i všechny objekty nacházejí v otevřeném terénu a jsou velice dobře identifikovatelné. Řada objektů je ovšem poškozena v důsledku bojů v roce 1941. Hlavním úkolem totiž byla ochrana důležité silnice a železnice vedoucí do hlouby Ruska. Poškození jednotlivých objektů jsou poměrně rozsáhlá a jejich ruiny slouží jako skládky odpadu.

Stejný úkol měl také sousední opěrný bod Mosty Male, který také přimyká k výše jmenovaným komunikacím. Na táhlém, ne příliš dominantním návrší se nachází 15 objektů, z čehož hned čtyři objekty jsou dělostřelecké sruby. Mimo to se tu nachází i jeden oboustranný objekt a několik objektů pro boční palbu, které měly osazené kořistní pancéřové zvony. Také zde došlo k rozsáhlejším destrukcím a to jak vlivem válečných událostí, tak i později, kdy byly vytrženy některé pancéřové prvky.

Přemyšlský opevněný rajón je nejjižněji položeným opevněním na celé Molotovově linii na území Polska. Linie opevnění se táhne podél řeky San od Leska, přes Sanok do Přemyšle a území Polska opouští u hraničního přechodu v Medyce. Na území Ukrajiny se nachází slaběji vybudované obranné pozice aby severněji navázal Rávsko-Ruský opevněný rajón s objekty nacházejícími se opět na území Polska. Velkou část linie se podařilo do vypuknutí války zajistit pouze za pomocí zesíleného polního opevnění. Opěrné body byly vybudovány v prostoru Lesko - Sanok a Mielnów - Krasiczyn - Přemyšl - Medyka. V okolí Přemyšle bylo vybudováno také opevnění ve druhém sledu. Přímo ve městě se první objekty nacházely na nábřeží, tedy přímo na hranicích s Německem. K výstavbě řady pevnůstek bylo využito starších rakousko-uherských opevnění, především zemních valů. Zatímco těžké objekty v prostoru Lesko - Krasiczyn jsou zcela zničeny, zachovala se celá řada staveb přímo v Přemyšli a jeho okolí a to včetně částí vnitřního vybavení.

Zdroje

Po dlouhé roky byl jediným zdrojem informací Denkschrift über die russische Landesbefestigung, který vydala pro své potřeby německá armáda v roce 1942. Kromě průzkumu terénu sloužil Denkschrift jako výchozí publikace také polským monografiím, které se věnovaly problematice ruského opevnění. Několik knih vyšlo na Ukrajině se zaměřením na opevnění v okolí Kyjeva a Kamence Podolského. I když evidentně existovalo velké množství dokumentů ke všem budovaným opevněným rajónům, uzlům obrany, opěrným bodům i k jednotlivým objektům, včetně palebných map, nikdy jsem zatím na podobné dokumenty na internetu nenarazil kromě těch otištěných v Denschriftu a je vůbec otázkou, kolik jich přežilo samotnou válku. Obdobná situace je také u dobových fotografií, kterých je s výjimkou Denkschriftu naprosté minimum a těch pár zde umístěných jsem v průběhu mnoha let stáhl z různých diskusních skupin. Jedinou výjimkou je bohatý fotografický materiál z finského archivu SA-KUVA. Fotografie pocházejí jednaz z léta 1941, tedy přímo z válečných operací od vojenských zpravodajů a velké množství fotografií pak patrně ze srpna 1943, kdy byla nejspíše provedena inspekční cesta po opevnění v prostoru Karelské šíje. Velký zlom při průzkumu opevnění na území Polska přinesla skupina Kriepost, jejíž členové věnují řadu let průzkumné a publikační činnosti včetně několika zajímavých knih. Na stránkách www.kriepost.org se nachází nejen řada informací o Molotovově linii, ale také mapa s v terénu identifikovanými objekty. Informace týkající se ruského opevnění z dalších německých zdrojů lze nalézt také v archivních dokumentech na stránkách germandocsinrussia.org. Poměrně dobře bylo zpracované na internetu ruské opevnění na území Běloruska, stránky jsou však již jistou dobu nedostupné, to samé platí i o řadě diskusních fór v Rusku a na Ukrajině s výjimkou fortification.ru a rufort.info.

Severně od Minsku je součástí vojenského parku také několik udržovaných objektů Stalinovy linie (stalin-line.by). V Polsku byla/je prováděna rekonstrukce minimálně tří objektů, z toho dvou přímo na nábřeží v Přemyšlu. Aktuálně funkční je nejspíš jediné z nich. Severně od Petrohradu existuje muzeum v dělostřeleckém objektu reaktivovaném v období Studené války s bohatou venkovní expozicí (Музей КаУР в Артиллерийском полукапонире). Stále funkční jsou také internetové stránky věnované Karelskému opevněnému rajónu kaur.ru.

V popisu jednotlivých opěrných bodů není použito jejich původní označení, ani původní číslování objektů. V několika málo dostupných původních plánech jsou jednotlivé uzly obrany a opěrné body v rámci opevněných rajónů číslovány a jednotlivé objekty nesou pětimístné číselné označení.