Výzbroj a vybavení objektů

Kulometná výzbroj

Nejrozšířenější zbraní na Molotovově linii byl těžký kulomet Maxim vz. 1910/1930 ráže 7,62 mm. Vodou chlazenému kulometu dodával munici pás na 250 nábojů umístěný v plechové bedýnce. Kulomet byl napojen na chladící systém, skládající se ze dvou plechových nádrží - na studenou a na horkou vodu. Hlaveň kulometu byla uchycena společně se záměrným dalekohledem do kulového kloubu, který uzavíral střílnu a zabraňoval tak proniknutí bojových plynů do objektu. Náboje byly odváděny skluzem mimo objekt (v případě přítomnosti diamantového příkopu), nebo do jímky pod podlahou objektu, kterou však bylo nutné po čase vybrat.

Maximální teoretický dostřel byl 5000 metrů (praktický 2200) při teoretické kadenci 600 ran za minutu (praktické 250 - 300), odměru +/- 30° a náměru +/-10°. Obsluhu tvořili tři muži. Ve starších objektech na Stalinově linii byly umisťovány do jednoduchých střílen tvarovaných z betonu zesílených pouze v prostoru ústí střílny kovovou vložkou případně okenicí. Samotná střílna byla poměrně rozměrná, kulomet byl umisťován buď na dřevěnou, nebo na kovovou lafetu, na kterou bylo napojeno také sedátko pro střelce. Teprve v nejmodernějších objektech byl použit systém uchycení s označením NPS-3, ve kterém byly těžký kulomet a optika osazena v kulovém kloubu pevně uchyceném ve střílně objektu. Odpad nábojnic byl sveden mimo střeleckou místnost do diamantového příkopu, případně do jímek pod podlahou u objektů pro přímou palbu bez diamantového příkopu.

Protitanková výzbroj

Hlavní protitankovou zbraní byla pevnostní verze protitankového kanónu ráže 45 mm vz. 34, umístěná na lafetě spolu se vzduchem chlazeným kulometem Maxim vz. 39 DS. Tento systém byl nazýván DOT-4 a byl umístěn do střílny skládající se ze dvou částí o síle 40 mm a hmotnosti 1545 kg. Hlaveň kanónu, těžkého kulometu a záměrný dalekohled KT-1 byly uchyceny do kulového kloubu o síle 230 mm. Vystřelené nábojnice byly odváděny do diamantového příkopu, případně do jímek pod objektem. Hmotnost kanónu byla 2364 kilogramů. o odměru +/- 30° a náměru od + 12° do - 12°. Maximální teoretický dostřel kanónu byl 4800 metrů (praktický 3000), kadence se pohybovala v rozmezí 20 - 25 střel za minutu. Obsluhu tvořili 4 muži.

Těžký kulomet vz. 1939 DS byl původně projektován jako samostatná zbraň. Jako velká slabina jeho předchůdce TK vz. 1910/1930 bylo považováno jeho vodní chlazení, nehodící se pro použití v pevnostních objektech. Proto byl vyvinut nový vzduchem chlazený kulomet určený speciálně do pevnostních objektů. Bohužel již od počátku se konstruktéři potýkali s velkými problémy a i když byl kulomet zaveden do sériové výroby, přetrvávala u něj vysoká poruchovost, kterou se již nepodařilo odstranit. Z tohoto důvodu bylo upuštěno od jeho montování do kulometných střílen, kdy by jeho porucha představovala velké oslabení palebné síly a byl dodatečně montován k protitankovým kanónům. V objektech zesíleného polního opevnění byly dále používány běžné polní varianty protitankových kanónů

Dělostřelecká výzbroj

Pro ničení větších uskupení nepřítele a pro daleké palby byl do dělostřeleckých objektů osazován kanón ráže 76,2 mm vz. 27 a jeho pozdější modifikace vz. 38/39 a vz. 40 s označením L-17. Kanón byl spolu se zaměřovacím dalekohledem KT-4 montován do kulového kloubu o síle 160 mm. Kloub byl zasazen do střílny, která se skládala ze dvou částí o síle 40 mm (vnitřní) a 160 mm (vnější). Maximální teoretický dostřel kanónu byl 12000 metrů (praktický 7300 metrů) při kadenci 25 ran/min. Odměr kanónu byl +/- 30° a náměr od -12° do +12°. Obsluhu tvořilo 5 mužů. Kromě dělostřeleckých srubů byl instalován také do zesíleného polního opevnění a menších provizorních objektů. Starší verze pevnostního kanónu v objektech Stalinovy linie byly do střeleckých místností vestavěny v ocelovém rámu s oválným pancéřovým štítem (typ M1902/1932). Jejich ochranu zesilovaly sklopné pancéřové desky. Do nejstarších objektů byly dokonce tyto kanóny osazovány na pevnostních Durlacherových lafetách z období Ruského impéria.

Hojného využití se dočkaly také věže z vyřazené tankové výzbroje Rudé armády, pro které byly projektovány malé betonové objekty zapuštěné pod úroveň terénu, případně byly osazovány do zesíleného polního opevnění, nebo jednoduše zakopávány po úroveň věže. Jednalo se například o věže z tanků T-18, T-24 a T-26 s kanónem ráže 45mm. V některých případech byly původní kanóny nahrazeny dvojicí kulometů ráže 7,62 mm Děgťarev verze DT. Pro účely výstavby opevnění bylo vyčleněno okolo 700 tanků. Své místo nacházely často v týlu opěrných bodů, na místech s dobrým kruhovým výstřelem, v blízkosti komunikací a dokonce i hraničních přechodů.

Dělostřelecký komplet L-17 byl nejčastěji osazován ve dvou kusech do dělostřeleckých objektů pro boční palbu a vynikal velmi specificky tvarovanou střílnou. Jediné částečné torzo kanónu na území Polska se zachovalo v jednom z objektů Rávsko-Ruského opevněného rajónu. Jeden téměř kompletní exemplář se nachází ve sbírkách Vojenského muzea ve Varšavě. Další například v muzeích ve Finsku, Rusku a v Bělorusku. Pro usnadnění instalace střílen byly její části opatřeny popisky. Pouze ve výjimečných případech byly budovány dělostřelecké objekty pro přímou palbu (aktuálně jsou známé 2 exempláře). Na Stalinově linii byl v omezeném množství budován také oboustranný dělostřelecký objekt vyzbrojený čtveřicí kanónů.

Použití pevnostních výzbroje v německých a finských fortifikacích

Na finských opevněních budovaných v letech 1942-1944 byly stavěny dělostřelecké sruby pro kořistní pevnostní kanóny ruského původu L-17 ráže 76mm. Ukořistěno bylo v roce 1941 celkem 13 kusů, které se v té době nacházely v ruském opevnění budovaném přímo na hranicích s Finskem. Po repasování záhy první várka osmi kusů zamířila na Svirské postavení a na Maselskou šíji (vždy po čtyřech kusech). Zbylé zbraně byly k nasazení připraveny až v roce 1944. Použití pevnostního kanónu L-17 je doloženo na Maselské šíji a Svirské linii. Je pravděpodobné, že také na VT-linii došlo k instalaci několika kusů této zbraně. K dispozici je jedna dobová fotografie z prostoru obce Terenttilä (východní část VKT-linie, záreň v tomto prostoru končila také VT-linie) na které je část dělostřeleckého objektu se střílnou L-17 a vpravo nad ní umístěnou kopulí pro TK. Narozdíl od objektů na Maselské šíji a Svirské linii není vestavěn do skalního masivu. Před střílnou se nachází velký diamantový příkop. Stěny jsou z maskovacích důvodů obloženy kamenem. Fotografie pochází ze srpna 1944, není na ní dokončen zához výkopu objektu. Po ukončení války zůstalo 10 kusů na území, které obsadilo Rusko, 3 kusy se v té době nacházely v týlovém postavení na území Finska, na Salpa linii.

Řádově větší množství kompletů L-17 i pevnostních protitankových kanónů DOT-4 získala německá armáda. Ta záhy začala zkoumat možnosti jejich nasazení ve vlastních opevněních. Pro nás nejznámější realizací jsou železobetonové stěny osazené těmito zbraněmi, které byly vybudovány v Olomouci, nebo na předmostí Bratislavy. Odtud také pochází DOT-4, který je deponován v Darkovičkách.

Zbraně pro blízkou obranu

Pro ochranu vchodu a zápolí objektu bylo hojně využíváno lehkého kulometu ráže 7,62 mm vz. 1929 DT nebo vz. 1927 DT. Maximální dostřel se pohyboval okolo 1500 při teoretické kadenci 600 ran za minutu (praktická okolo 100 ran za minutu). Munice byla podávána z bubnového zásobníku s 63 náboji. Střílny byly uzavíratelná pomocí malé pancéřové záklopky. Později byla vyvinuta speciální pancéřová deska s označením PZ-39. Ve střílně chránící vstupní chodbu objektu se počítalo s použitím osobních zbraní posádky.

Pancéřové kopule a pozorování

Hlavním zdrojem získávání informací bylo pro objekty ruského opevnění periskopické pozorování. Periskopy PSF a TU (zvětšení 1,5x a 4x) byly standardně používány ve všech typech objektů pro přímé a boční palby a dokonce i v polním opevnění. Typy TU-1 a Per 27 (oba zvětšení 4x) byly použity v pozorovacích stanovištích a v některých bojových objektech, PER 40 a PER 50 (oba zvětšení 10x) byly používány výhradně v dělostřeleckých srubech.

Pouze ve výjimečných případech a na nejohroženějších místech byly do bojových objektů osazovány pancéřové kopule pro pozorování a kulometnou výzbroj. Jejich koncepce vycházela z produkce pro potřeby pobřežního dělostřelectva a modernizace fortů ze začátku 20. století. Jejich použití bylo limitováno nedostatkem financí, výrobních kapacit a technologií - producent nebyl schopný vyrobit kopuli v jednom odlitku. Kopule tak byly dodávány ve třech dílech a montovány až na místě. Jednalo se o dva válcovité díly a stropní desku.

Do objektů byly osazovány pozorovací zvony dvou typů, jeden z nich byl primárně určen pro pobřežní obranu. Obdobné kulometné kopule byly produkovány v několika variantách určených pro jeden nebo dva těžké kulomety. Jednostřílnová verze se skládala celkem ze 4 dílů (jedna vrchní deska) a dvoustřílnová z 5 dílů (jedna vrchní deska).

Společně s obsazením Polska v roce 1939 se do rukou SSSR dostal velký počet pancéřových kopulí instalovaných, případně připravených k instalaci, v bojových objektech především v prostoru Polesí. Tyto pancéřové prvky byly hojně instalovány do nově vznikajících objektů především v Přemyšlském, Rávsko-Rusském a Strumilovském opevněném rajónu. Jednalo se především o různé typy kopulí pro těžké kulomety a v omezeném množství také o moderní zvony pro pozorování a blízkou obranu.

Vnitřní vybavení

Ve větších nejmodernějších objektech se nacházel agregát o výkonu 6,5 kw, který zajišťoval stálé napětí 36V. Jako rezervní zdroj energie byly používány akumulátory. Pro případ nouze byly objekty vybaveny petrolejovými lampami. V případě objektů s 1 nebo 2 místnostmi byly k osvětlení používány akumulátory, v některých případech byl malý objekt napojen na rozvodnou síť z větších objektů s vlastní strojovnou. Filtrovna byla umístěna pouze ve vícepatrových objektech, skládala se z baterie filtrů (2-6), ručního a elektrického ventilátoru a nasávání vzduchu. V malých objektech byla ventilace nahrazována používáním plynových masek. Starší objekty budované na Stalinově linii určené pro přímou palbu těžkých kulometů často postrádaly jakékoliv vnitřní vybavení. V řadě případů se dokonce počítalo s nocováním posádky v polním postavení mimo bojové objekty.

Pouze ve výjimečných případech se na území Polska v interiérech dochovaly zbytky vnitřího vybavení. Jedná především o různé typy rozvodů, podkladových prstenců pro periskop a jejich tubusy, úchyty pro nádrže na vodní chlazení hlavních zbraní, části vybavení studní a septiků. V některých případech je možné narazit na litinové turecké záchody, většinou jsou však pouze tvarované z betonu. Specialitou Grodněnského opevněného rajónu jsou zachovalá značení v interiérech objektů, která udávala kudy mají vést rozvody elektřiny, kde mají být umístěny filtry, rozvody vzduchu, světla, vypínače apod.

Opět pouze výjimečně se dodnes zachovaly v bojových objektech vnitřní pancéřové dveře, je to výhradně záležitost Přemyšlského a Osoveckého opevněného rajónu a ve výjimečných případech také Zambrovského. Zajímavá je skutečnost, že v řadě případů se jedná o dveře německé výroby, které se do objektů dostaly až později v rámci reaktivací.