Výstavba opevnění

Struktura opevnění

Opevnění se dělilo na tzv. opevněné rajóny (U.R. - Укрепленные районы), s délkou 80 - 150 kilometrů. První linii tvořily systémy zátarasů a polního opevnění (neplatí pro opevněné rajóny stavěné přímo na hranicích SSSR). Ve vzdálenosti několika kilometrů za ní se nacházela hlavní obranná linie, skládající se ze stálého opevnění, které se dělilo do "uzlů obrany", které byly navíc rozděleny do tzv. opěrných bodů. Uzel obrany byl 5-10 kilometrů dlouhý a 4-8 kilometrů široký, jejich součástí bylo 3 - 5 opěrných bodů o přibližné výměře 1,5 x 1,5 km, na které se nacházelo 15 - 20 objektů (uzly obrany byly v rámci opevněných rajónu číslovány, stejně jako opěrné body v rámci uzlů obrany, následně byly pojmenovány většinou podle blízké vesnice nebo významné kóty). Celková síla opěrných bodů závisela na jejich poloze a účelu. Především ty, které byly stavěny v blízkosti důležitých komunikace, případně tvořily křídlo opevněného rajónu, mohly zahrnovat více než 20 bojových objektů. Na takový silně opevněný opěrný bod je možné narazit například v Zambrovském opevněném rajónu v okolí obce Sklody, kde se nachází celkem 19 objektů.

Foto
Grafické znázornění struktury opevněného rajónů. Zdroj: Denkschrift
Foto
Teoretická struktura uzlu obrany, který se skládá ze tří opěrných bodů. Ty jsou tvořeny jak stálými (železobetonovými) objekty, tak dřevozemními objekty a polním opevnění. Nedílnou součásti jsou také protipěchotní a protitankové překážky. Zdroj: Denkschrift
Foto
Molotovova linie - Rávsko-Ruský opevněný rajón. Praktická ukázka struktury uzlu obrany č. 5, který se skládal ze tří opěrných bodů v okolí obce Brusno (dnes na území Polska). Opěrný bod č. 1 - Brusno Stare, Opěrný bod č. 2 - Brusno Nowe. Zajímavé je, že realizované objekty opěrného bodu č. 1 víceméně odpovídají této mapě, v případě opěrného bodu č. 2 jsou patrné značné rozdíly jak do umístění, tak i množství a typů objektů. Objekty opěrného bodu č. 3 nebyly do vypuknutí války realizovány.

Naopak při vhodné poloze na strategických výšinách mohl opěrný bod disponovat pouze 4 - 6 silně vyzbrojenými objekty. Například v rámci opěrného bodu Brusno Stare (Rávsko-Ruský opevněný rajón) se nachází na výrazném, avšak malém návrší 6 objektů (2 dělostřelecké sruby, jeden objekt pro boční palbu, jeden pro palbu přímou, oboustranný objekt a pasivní úkryt pro pozorování). Dalším příkladem může být opěrný bod Niedzwiadna (Osovecký opevněný rajón), který se skládá z pěti objektů (1 dělostřelecký srub, dva objekty pro přímou a jeden pro boční palbu a jeden oboustranný objekt, plánováno zde však bylo ještě několik dalších objektů, ty se do vypuknutí války nepodařilo postavit).

V extrémně exponovaných místech se dokonce koncept opěrných bodů do jisté míry potlačuje do pozadí a lze hovořit spíše o souvislé linii opevnění. Takovým příkladem může být okolí města Wasosz v Osovském opevněném rajónu, nebo linie opevnění podél říček Hacinówka a Wolkuszanka v Grodeňském opevněném rajónu.

Tolik teorie struktury ruského opevnění. Reálně bylo starší opevnění budované na Stalinově linii spíše liniového charakteru, tvořené kulometnými objekty pro přímou palbu. Koncepcí se tak podobalo německému opevnění budovanému v průběhu 1. světové války na východní frontě. Teprve v pozdějších modernizačních fázích a na Molotovově linii bylo budováno opevnění dle výše uvedených teoretických zásad. Plné hloubky obrany však do vypuknutí války nebylo nikde dosaženo.

Stalinova linie

Cílem opevnění bylo přehrazení nejohroženějších míst a přístupů k nejdůležitějším městům na hranici s Rumunskem, Polskem, Litvou, Estonskem a Finskem. S výstavbou prvních opevnění na své západní hranici začalo Rusko již v roce 1926 (opevnění v Karelské šíji). Do roku 1935 bylo vybudováno 6 opevněných prostorů: Karelský, Kingisepský, Pskovský, Polocký, Minský, a Mozirský. V průběhu stejného roku bylo započato s výstavbou nových opevněných prostorů na Ukrajině. Celkem se v tomto období podařilo dokončit 3200 objektů různé velikosti, určení, výzbroje a konstrukce. V první stavební fázi se výstavba zaměřila výhradně na blokování důležitých komunikací a přechodů přes vodní toky. Tato postavení byla následně rozšiřována a doplňována dalšími. Mezery mezi nimi nebyly opevňovány, byl tak ponechán prostor pro manévrování polní armády. Vytvořeny byly speciální jednotky obsazující toto opevnění. Většina objektů byla určena pro přímé palby těžkých kulometů, výjimku představovaly dělostřelecké objekty pro kanóny ráže 76,2 mm. Podíl protitankových kanónů na celkové výzbroji opevnění byl asi 20%, a to teprve po započtení objektů z poslední fáze výstavby (později u Molotovovy linie 46%). Kromě malých objektů pro přímé palby byly stavěny v omezené míře také rozsáhlejší tvrze s podzemními chodbami, které byly schopné bojovat i v obklíčení. Velkou nevýhodou se ukázala být velikost objektů a jejich určení především k přímým palbám. Pro nepřátelské dělostřelectvo tak nebyl problém rozeznat jednotlivé objekty a velmi efektivně se na ně zaměřit. Také vybavenost objektů byla do značné míry diskutabilní. Neexistovala zde žádná protichemická ochrana, většina objektů nedisponovala sociálním zázemím a studnou, která by zajišťovala dostatek vody pro chlazení těžkých kulometů.

V roce 1938 bylo dokonce započato s modernizací některých objektů, ve kterých se nahrazovaly těžké kulomety protitankovou výzbrojí. Navíc začala výstavba nových opevněných prostorů, které uzavíraly volná místa mezi starším opevněním a jednotlivé opěrné body byly na nejohroženějších místech doplňovány o moderní objekty. Do podzimu 1939 vyrostlo přibližně 1000 nových srubů, což byla zhruba polovina z celkově plánovaného počtu. Nutné je také dodat, že nově postavené opevnění postrádalo vnitřní vybavení a výzbroj. Celková situace se změnila hned příštího roku, kdy se hranice Ruska posunula hluboko na západ a Stalinova linie se tak ocitla hluboko v týlu. Zároveň byly postupně ukončeny všechny práce, dokončovány byly pouze rozestavěné objekty. V souvislosti s rozbíhající se výstavbou na nové západní hranici byla demontována část vybavení a výzbroje. Až v roce 1941 byla provedena inventarizace objektů, která přinesla katastrofální výsledek. Řada objektů byla částečně nebo úplně zasypána, znečištěna, nebo posloužila okolním "kolchozům" jako sklady ovoce a zeleniny. Okamžitě bylo rozhodnuto o zjednání nápravy. Do vypuknutí války se však stav příliš nezměnil. Těžiště výstavby se v tomto období nacházelo především na přístupech ke Kyjevu.

Linie probíhala ve směru Karelie, Kingisepp, Pskov, Polock, Minsk, Mozyr, Korosten, Novograd-Volynskij, Kijev, Vinnica, Mogilev-Jampol, Rybnica, Tiraspol. Teprve po začátku výstavby opevnění na nových hranicích začalo být toto opevnění nazýváno "Opevnění na staré západní hranici", později se pro něj vžil název Stalinova linie.

Foto
Stalinova linie - část Minského opevněného rajónu vybudovaná v letech 1931 - 1934 na hranicích s Polskem. Uzly obrany Kolotica a Zaslav. Zdroj: Denkschrift

Výstavba těchto opevnění přinesla celou řadu teoretických výsledků, které se ovšem paradoxně jen málo uplatnily na nově budovaném opevnění. Mezi hlavní závěry patřilo:

 

Počet objektů na jednotlivých úsecích - Stalinova linie 1928 - 1939

 Ve stavu k 1. červnu 1941

Č. UR Název rajonu Délka v km Hloubka v km Objekty nedokončené Objekty dokončené
1. Karelský 80 2-5 - 196
2. Kingiseppský 70 2 - 89
3. Pskovský   2-5 -  
4. Ostrovský 85 2-3 - 147
5. Sebešský 65 2-5 63 -
6. Polotský 55 2 - 202
7. Minský 160 1-2 - 206
8. Slutský 70 3-5 129 -
9. Mozyrský 128 1-2 - 155
10. Korostenský 185 1-3 - 455
11. Novograd-Volyňský 115 1-2 - 261
12. Šepetovský 110 4-5 137 -
13. Ostropolský 50 3-5 89 -
14. Letičevský 125 2-4 - 363
15. Izjaslavský 45 2-5 62 -
16. Starokonstantinovský 60 5 58 -
17. Kamenec-Podolský 60 3-5 - 158
18. Mogilev-Jampolský 140 4 - 276
19. Kyjevský 85 3 - 217
20. Ribnický 120 3 - 236
21. Tiraspolský 159 4 - 318
 

Celkem:

 1967 - 538 3279

 

Foto
Stalinova linie - celková přehledová mapa Polotského opevněného rajónu Zdroj: Denkschrift

Molotovova linie

Když 1. září 1939 vypukla válka, ještě nikdo netušil, že 23. 8. 1939 byla podepsána tzv. smlouva Ribbentrop-Molotov, na jejímž základě došlo k dělení sfér vlivu v Evropě. Fakticky to znamenalo rozdělení Polska a Pobaltských států mezi Rusko a Německo. Nová hranice probíhala přibližně na čáře Pisa - Narwa - Ostroleka - Treblinka - Bug - Belzec - Wislok - San. Jelikož se starší opevnění ocitlo hluboko v týlu, bylo téměř okamžitě po nabytí nových území rozhodnuto o jejich opevňování. Toto opevnění bylo teprve později neoficiálně nazváno Molotovova linie. Celou výstavbu doprovázela celá řada nejasností. Například ze zápisu ze štábní porady v roce 1940 vyplývá, že maršál Žukov kritizoval umístění bojových objektů přímo na hranici (a navíc na místech přímo svádějících k pozorování nepřítelem) a tím pádem i nerespektování hlavních fortifikačních zásad Ruska, kdy hlavní obranné linii má předcházet 10 - 25 km široké "nárazníkové pásmo", skládající se z různých typů překážek, minových polí a polního opevnění. Kritikou nešetřil ani na hloubku hlavní linie opevnění, která podle něj byla zcela nedostačující. Vše měla na svědomí nová koncepce opevněných pásem, která byla schválena společně s projektem výstavby stálého opevnění v létě 1940. Ta předpokládala výstavbu 11 nových opevněných rajonů. Dva z nich měly chránit nově získaná území v Karelské šíji, ostatních 9 mělo vyrůst na nové hranici s Německem. Plán v podstatě vycházel ze starších taktických plánů, které předpokládaly hloubku obrany 30 - 50 kilometrů v závislosti na hloubce předpolí - a právě zde vznikla jedna výjimka. Pokud hranici tvořila nějaká větší řeka, bylo doporučeno, aby opevnění bylo budováno přímo na hranicích, a to na strategických vyvýšeninách nad řekou. Idea to nebyla špatná, jediným problémem byla blízkost hranice, díky čemuž mohl protivník využít momentu překvapení, také samotná výstavba a posléze jednotlivé objekty měl protivník přímo jako na dlani, a proto se o nějakém utajení nedalo ani hovořit. Tato skutečnost se týkala především opevnění na řekách San a Bug (tedy asi 280 kilometrů fronty).

Foto
Molotovova linie - Opěrný bod Sklody a Opěrný bod Szulborze s detailním rozmístěním objektů včetně směrů paleb hlavní výzbroje. Zambrovský opevněný rajón. Zdroj: Denkschrift

Na území Polska se dodnes nacházejí pozůstatky opevněných rajónů - Grodno, Osovec, Zambrov, Brest na severu a Přemyšl a Rava-Russkaja na jihu. První linii tvořily systémy zátarasů a polního opevnění. Ve vzdálenosti několika kilometrů za ní se nacházela hlavní obranná linie, skládající se ze stálého opevnění, které se dělilo do "uzlů obrany", které byly navíc rozděleny do tzv. míst odporu. Uzel obrany byl 5-10 kilometrů dlouhý a 4-8 kilometrů široký, jejich součástí bylo 3 - 5 míst odporu o přibližné výměře 1,5 x 1,5 km, na které se nacházelo 15 - 20 objektů. Koncepce výstavby uzlů obrany doznala oproti starší Stalinově linii značného pokroku, který vycházel z poznatků při obsazování celé řady fortifikací během právě probíhající války. Ve větší části byla opouštěna koncepce budování objektů pro přímé palby, které byly nahrazovány objekty s palbami bočními. Velká pozornost byla věnována protitankové výzbroji a hloubce obrany. Stejně jako Stalinovu linii, také Molotovovu linii vyprojektoval generál Dmitrij Michaljovič Karbyšev (18. února 1945 byl umučen v koncentračním táboře Mauthausen, pouze několik dní před jeho osvobozením). Na výstavbu dohlížela Technická rada při hlavním inženýrském úřadě, které velel zástupce lidového komisaře obrany maršál Boris Michajlovič Šapošnikov (po roce 1941 člen vrchního velení ozbrojených sil SSSR). Vyprojektováno bylo několik desítek základních typů objektů, které sloužily jako všeobecný základ při projektování výstavby uzlů obrany. Od těchto typových řad se však bylo možné odchýlit, a to v souvislosti s konfigurací terénu, výškou podzemní vody (v případě dvoupatrových objektů), potřeby zesílené palby atd.

První stavební práce na Molotovově linii započaly již na podzim 1939. Jednalo se však převážně o výstavbu polních opevnění a menších objektů, které přehrazovaly důležité komunikace. Definitivní rozhodnutí silně opevnit celé nové hranice však padlo teprve 26. června 1940. Projektová a schvalovací činnost spadala pod již zmiňovaný Lidový komisariát obrany. Po průzkumu terénu vznikl tzv. Inženýrský plán, který navrhoval podobu opevnění v dané lokalitě. Tento plán musel schválit Lidový komisariát, Inženýrský plán se tak stal Generálním plánem opevněného prostoru a na jeho provádění dohlížel Technicko-taktický generální štáb Rudé armády. Před začátkem výstavby bylo odsunuto do hlubokého týlu veškeré obyvatelstvo ve vzdálenosti 800 metrů před linií. Jejich majetek byl zabaven, domy strženy a dřevěné části použity jako šalování při betonáži objektů. Lidé byli posílání z části na Sibiř, z části na Volyň, kde dostávali statky po vysídlených němcích. Na výkopové práce bylo používáno obyvatelstvo z okolí, na které se nevztahovalo vysídlení (mimo nich se na stavbě stálého opevnění, polního opevnění a překážek podílely trestanecké vojenské pracovní skupiny a političtí vězni). Poté bylo staveniště obehnáno 3 metry vysokým plotem, za který měli přístup pouze vojáci Rudé armády. Ti byli organizování do speciálních stavebních skupin po 1000 - 1200 mužích. Betonáž probíhala ve třech částech - studna a jímka, základová deska, samotný objekt a dodatečně u objektů, které to vyžadovaly diamantový příkop teprve po osazení střílen (není pravidlem). Samotný srub se betonoval bez přerušení, beton dodávaly tzv. "Betonové závody", které byly postaveny vždy pro určitou část fronty a beton se na staveniště rozvážel nákladními auty. Používání betonových závodů nebylo pravidlem. V řadě případů se míchala betonová směs přímo na staveništi. V tomto případě byla již vykopaná studna používána jako zdroj vody. Kámen do betonové směsi byl dovážen z Kavkazu a z Uralu, protože kámen z místních zdrojů byl zcela nevyhovující. I přesto se v době nedostatku kamene přimíchával do betonu kámen, nasbíraný na okolních polích, což však silně snižovalo jeho pevnost. Po betonáži bylo přistoupeno k vybavování a vyzbrojování objektů. To se dělo zásadně v noci, aby bylo znemožněno pozorování. Po osazení střílen a vybavení objektů bylo přikročeno k vybetonování diamantového příkopu a k maskování. Sruby byly opatřeny záhozy (v některých případech chyběla kamenná rovnanina), jako maskování a antidetonační vrstva se spíše výjimečně používala kamenná rovnanina (na odkrytých místech), v menším měřítku se používaly maskovací nátěry. Pro natažení maskovacích sítí sloužily prodloužené stropní traverzy. Těsně před začátkem války nabralo tempo výstavby ohromných obrátek. Na stavbě bylo nasazeno okolo 140 tisíc lidí. I přes toto úsilí se podařilo dokončit pouze cca. 25% plánovaných objektů. Z 2500 postavených objektů bylo cca. 1000 objektů s protitankovou/dělostřeleckou výzbrojí a 1500 s kulometnou. Při ústupu Rudé armády v červnu 1941 byla část těchto objektů vyhozena do povětří.

Foto
Molotovova linie - Rávsko-Russký opevněný rajón. Část opěrného bodu Brusno Stare byla soustředěna na výrazné kótě severně od obce, odkud bylo možné bočními palbami ovládat rozsáhlé území. Množství a síla zde vybudovaných objektů je zcela ojedinělá. Většina obce se dodnes nezachovala. Zbývající část objektů se nachází na výšinách jižně od obce a na mapě není zanesena. Zdroj: Denkschrift

Do vypuknutí války se nepodařilo ani zdaleka dokončit plánované objekty. Množství těch, které byly dokončeny nebylo vybaveno a vyzbrojeno. V mnoha jiných případech chyběla posádka, která by dokončené a plně vyzbrojené objekty obsadila. Z těchto důvodů nesehrála Molotovova linie významnější roli a její obrana byla spíše lokálního charakteru. Nutno podotknout, že ta místa odporu, která se aktivně bránila, dokázala vzdorovat nepřátelům několik dní a to i v úplném obklíčení. To je případ několika objektů v okolí Přemyšle, do bojů se aktivně zapojily také objekty v Rávsko-Rusském opevněném rajónu (v opěrných bodech Wielky Dzial, Mosty Male, Brusno Stare - které byly částečně vyzbrojeny a vybaveny). Mnoho objektů v tomto prostoru bojovalo do 25. 6. 1941, některé však až do konce měsíce, kdy jim došla munice, potraviny, nebo byly obsazeny útokem z týla za pomocí plamenometů. Při ústupu Rudé armády bylo množství objektů svojí posádkou zničeno. Velmi podobně probíhaly boje o opevnění na přístupech k Bialystoku a Brestu. I přes naprosté využití momentu překvapení se podařilo některé objekty obsadit posádkou a úporně se bránit. Zde se oblíbeným způsobem dobývání srubů stalo prolomení těsnících kulových čepů hlavní výzbroje, kterými byly zbraně uchyceny ve střílnách. Poté následovalo nalití hořlavin do střeleckých místností a jejich zapálení. O zbytek se již postaral založený oheň. Velkým problémem byly také nezabezpečené otvory pro periskopy, které v nich navíc velmi často chyběly. A tak stejně jako většina jiných pevnostních systémů ani Molotovova linie nesplnila svoji úlohu, ostatně nebylo ani v lidských silách dokončit během jediného roku tak rozsáhlé opevnění a vytvořit tak ucelenou linii na více než tisícikilometrové frontě.

Německá armáda nevěnovala obsazeným opevněním přílišnou pozornost. Na některých místech byly provedeny zkoušky odolnosti, z některých objektů byla odvezena výzbroj a u řady z nich provedeno trhání pancéřových prvků. Vydán byl Denkschrift uber die russische Landesbefestigung, který se zaměřil mimo jiné i na Rávsko-Ruský opevněný rajón a to především na opěrné body Wielky Dzial a Brusno Stare. V tom samém prostoru se ve válečném období stala řada objektů úkrytem partyzánských jednotek. Zároveň začalo civilní obyvatelstvo rozebírat materiál ze stavenišť (cement, dřevo, železo) a vnitřní vybavení pro domácí potřeby (pumpy, agregáty). Množství objektů byla v té době stále ještě plně vyzbrojena a tak například z objektu u Brusna si partyzánská jednotka pro svoje potřeby vymontovala protitankový kanón spřažený s těžkým kulometem. Devastace objektů dosáhla svého vrcholu v druhé polovině 40. let. V roce 1949 provedly inženýrsko-ženijní jednotky inventarizaci a konzervaci objektů. To však nezabránilo dalším destrukcím. V současné době je množství objektů znečištěno, jejich okolí se pomalu mění ve skládky odpadu. Spodní patra řady objektů jsou zatopena a jejich okolí je silně zarostlé. Jako příklad může posloužit místo odporu Brusno Stare - jeho celý povrch je tak silně zarostlý, že průzkum je takřka nemožný. Ještě nedávno se toto místo mohlo chlubit jednou velkou raritou - do roku 1995 se tu nacházel zcela zachovalý kanón ráže 76,2 mm. Bohužel byl i se střílnou demontován, navíc poněkud drastickým způsobem a nyní by se měl nacházet ve sbírkách Muzea Wojska Polskiego ve Varšavě. Podobně dopadl také protitankový kanón DOT-4, který se nacházel ještě před několika lety v ruinách bojového objektu Zambrovského opevněného rajónu v opěrném bodě Szulborze. Některé objekty se nachází rovněž na soukromých pozemcích a jejich majitelé s nimi nakládají podle vlastního uvážení (sklad zemědělských plodin, dílna, jejich celkové zasypání, skalka). Dodnes je však možné navštívit celou řadu objektů, ve kterých se nachází zbytky původního vybavení (mříže, pancéřové dveře, zbytky instalací, ventilací) a výzbroje (torzo kanónu ráže 76,2 mm - Wielky Dzial). V řadě objektů, které se dnes nacházejí na území Ukrajiny (Vladimir-Volyňský, Strumilovský, Rávsko-Ruský opevněný rajón), se donedávna zachovala celá řada pancéřových prvků, výzbroje a vybavení. Bohužel v posledních letech jsou na tento "šrot" organizovány organizované nájezdy dobře vybavených skupin, které po sobě zanechávají pouze holé objekty. V některých případech jsou vyřezávány dokonce stropní traverzy.

Přehled opevněných rajonů na nové hranici 1939-1941

Název O.R.

 Délka linie Hloubka obrany Plánovaných objektů
Murmaňský 85 5 30
Sortavalský 175 4 - 5 30
Kexholmský 80 5 - 15 -
Vyborgský 150 4 - 5 130
Telšiavský 75 5 - 16 366
Šaulievský 90 5 - 16 403
Kaunaský 106 5 - 16 599
Alytuský 57 5 - 16 273
Grodněnský 80 5 - 6 606
Osovecký 60 5 - 6 594
Zambrovský 70 5 - 6 550
Brestský 120 5 - 6 380
Kovelský 80 5 - 6 138
Vladimir-Volyňský 60 5 - 6 141
Strumilovský 45 5 - 6 180
Rávsko-Ruský 90 5 - 6 306
Přemyšlský 120 4 - 5 186
Černovický Přípravná fáze - -
Verchněprutský 75 5 - 6 7
Nižněprutský 77 5 - 6 8
Dunajský Přípravná fáze - -
Oděský Přípravná fáze - -

Denkschrift über die russische Landesbefestigung

Podobně jako při zkoumání opevnění jiných zemí, lze také v případě ruského opevnění považovat za stěžejní publikaci ze sérií tzv. Denkschriftů, v tomto případě Denkschrift über die russische Landesbefestigung, který byl vydán Oddělením vyhodnocování cizích stálých opevnění (Atb. Auswertung fremder Landesbefestigung), které spadalo pod Vrchní velitelství pozemních vojsk (Oberkommando des Heeres). Denkschrift byl vydán v Berlíně dne 1.2.1942, z tohoto důvodu například neobsahuje bližší informace o pevnosti Sevastopol, která byla obsazena až v průběhu roku 1942. Informace o této operaci a o opevnění na Krymu obsahuje publikace Nachtrag zu den Denkschriften über fremde Landesbefestigungen, který byl vydán až v roce 1943.

Na první pohled zaujme Denkschrift svojí velikostí. Ze všech vydaných denkschriftů obsahuje nejvíce stránek (477) a téměř 500 mapových a fotografických podkladů. Obsahová struktura je velice podobná jako u ostatních, ovšem za jistou slabinu lze označit duplicitní informace nacházející se v různých částech publikace, či případně časté odkazy mezi různými kapitolami.

Struktura publikace:

  1. Všeobecná část (Allgemeiner Teil)
  2. Způsob boje (Kampfweise)
  3. Způsob výstavby (Bauweise)
  4. Výstavba a podrobnosti (Bauausführung und Einzelheiten)
  5. Polní opevnění (Feldbefestigungen)
  6. Úloha opevnění ve válce (Rolle der Landesbefestigungen im Kriege)

ad 1) VŠEOBECNÁ ČÁST

Ve všeobecné části se nachází na prvních 26 stránkách obecné informace o SSSR. Jedná se především o informace geografické, o struktuře obyvatelstva, nebo o mocenské struktuře. Obsažen je také výčet jednotlivých svazových republik. Velká pozornost je věnována dopravní infrastruktuře v Rusku. Ta se na začátku 40. let nacházela v katastrofálním stavu. Dobře zpevněné silnice se omezovaly pouze na propojení důležitých měst, ostatní komunikace se především v jarním období proměnily na téměř bezedné bažiny. Podobná situace byla i u železniční dopravy. Postaveno bylo v celém Rusku 81 000 kilometrů železnic, z čehož pouze malá část byla dvoukolejná. Naopak relativně dobrého hodnocení se dočkala říční doprava. Podobně optimisticky tomu je i při hodnocení nerostného bohatství a průmyslu. Za hlavní průmyslové oblasti země jsou zde označeny Leningrad s 16% průmyslu, okolí Moskvy s 28%, Dněstr a Doněck s 25%, Groznyj a Baku s 8% a Ural se 14% průmyslové základny. Velká pozornost je také věnovány celkovému hodnocení armády. Zmíněny jsou velké čistky, které proběhly ve 30 letech, v textu jsou navíc použity také části projevu Stalina, který charakterizuje hlavní úlohy Rudé armády. Na posledních šesti stránkách je podrobně vypsána předpokládaná výzbroj Rudé armády dělostřelectvem počínaje a ponorkami konče.

Na dalších téměř sto stranách se již nachází o poznání zajímavější čtení. Kratičce jsou zde představeny starší ruské fortifikační stavby, zmíněna je problematika pobřežní obrany a nastíněny dva hlavní směry vojenského nástupu do Ruska. Z tohoto pohledu se jako nejohroženější jevily směry na Kyjev na jihu a nástupní prostory na Moskvu a Petrohrad na severu. Především v případě Petrohradu byla zmiňována jeho slabina spočívající pouze v padesátikilometrové vzdálenosti od hranic. Zmíněn je zde vliv francouzské a německé fortifikační školy na formování zásad ruských opevněných rajonů.

Za počátek výstavby ruského opevnění je zde považován rok 1931 (výstavba prvních objektů však započala již v roce 1928), kdy generálové Tuchačevský a Šapošnikov doslova protlačili svojí koncepci opevněných prostorů. V celé knize je navíc zmiňována skutečnost, že hlavním cílem výstavby stálého opevnění v Rusku nebyla obrana, ale podpoření útočných aktivit Rudé armády. Hlavním cílem tedy bylo zabezpečit nástupní prostor vojsk a ulehčit tak přípravám útoku na protivníka.

Za stěžejní část této kapitoly lze považovat třetí a pátou subkapitolu. Ve třetí části s názvem Richtlinien für den Ausbau und Aufgaben (Směrnice pro výstavbu a její úlohy) je popsána samotná koncepce opevněných rajonů a to jak podle směrnice z 21.5.1938, kterou se řídila výstavba opevnění na nové hranici, tak podle starší směrnice, kterou se řídila výstavba v letech 1931 - 1934. Základní koncepce však zůstává stejná. Nejvýše postavenou jednotkou je tzv. opevněný rajón (Befestigtes Gebiet). Jeho délka může dosahovat až 180 kilometrů. Hlavním úkolem je krytí důležitých komunikací probíhajících v jeho prostoru. Jeho výstavba se řídila několika pravidly, dány byly jasné požadavky na hloubku předpolí, na polní opevnění, které se nacházelo nejen v předpolí, ale bylo i nedílnou součástí hlavní obranné linie a týlových postavení. Právě v týlových postaveních hrálo rozhodující úlohu těžké dělostřelectvo, které bylo umístěno v otevřených palebních postaveních. Jisté požadavky byly kladeny také na volné prostory, které měly vzniknout jak na křídlech jednotlivých opevněných rajonů, tak v jejich rámci. Zde byl ponechán prostor pro polní jednotky a umožňoval jejich operativní přemisťování a vedení protiútoků.

Foto
Grafické znázornění struktury opevněného rajónů. Zdroj: Denkschrift

Každý z opevněných rajónů měl obsahovat pět až šest uzlů obrany (Stützpunktgruppen). Uzel obrany se měl rozkládat na ploše přibližně 10 x 10 kilometrů a obsahovat přibližně 3 - 5 opěrných bodů (Stützpunkt). Právě opěrný bod je základní stavební jednotkou ruských fortifikací. Samotný Denkschrift rozděluje opěrné body do tří kategorií podle jejich síly, potažmo podle počtu postavených stálých objektů. Síla jednotlivých opěrných bodů se liší podle důležitosti bráněného prostoru. V praxi je možné narazit na opětné body obsahující 5 objektů, na druhou stranu není problémem v opěrném bodě nalézt více než 20 objektů. Navíc je zde zmíněn také pojem opevněné úseky (Befestigte Abschnitte), které jsou považovány za jakýsi mezistupeň mezi polním opevněním a opevněnými rajóny. Zesíleny byly pouze malým počtem stálých objektů, v pozdější době měly být přestavěny na opevněné rajóny.

Pátá kapitola se věnuje klasifikaci jednotlivých opevnění, které vybudoval SSSR do vypuknutí války v roce 1941. Jako první jsou jmenována opevnění na tzv. Molotovově linii, v ruské terminologii označované jako Opevněné rajony na nové hranici (Укрепленные районы на новой границе).

Podle německé inventarizace bojeschopných objektů, které se nacházejí na nové hranici, se do vypuknutí války podařilo dokončit okolo 1100 objektů, v následující struktuře:

dalších 800 objektů se nacházelo v různém stádiu výstavby - z této struktury bohužel není možné určit typy jednotlivých objektů (až na dělostřelecké sruby).

Opevnění na nové hranici je dále členěno do čtyř zvláštních vojenských okruhů:

U Oděského vojenského okruhu je však rovnou připojena poznámka, že i jeho samotný popis je zařazen v popisu staršího opevnění. Toto rozčlenění navíc nerozlišuje jednotlivé opevněné rajóny a ani v dalším textu se s nimi nepracuje. Ekvivalent vojenských okruhů a jednotlivých opevněných rajonů je zhruba následující:

Baltický vojenský okruh:

Západní vojenský okruh:

Kijevský vojenský okruh:

Foto
Mapa hranic vojenských okruhů na západní hranici se znázorněním budovaných opevnění na nové západní hranici (Molotovově linii). Zdroj: Denkschrift

Podobně jako v předešlém případě, je Stalinova linie rozdělena v publikaci na vojenské okruhy. A sice na Petrohradský, Západní, Kyjevský a Oděský. Na rozdíl od předešlého členění je v tomto případě použito i rozdělení na jednotlivé opevněné rajóny a sice následovně:

Petrohradský vojenský okruh:

Západní vojenský okruh:

Kyjevský vojenský okruh:

Oděský vojenský okruh:

Na tomto místě je nutné uvést také členění opevněných rajonů tak, jak ho uvádějí ruské prameny:

Opevněné rajóny na staré hranici (1928 - 1939)

Také v tomto případě následuje popis jednotlivých opevnění nalezených při inventarizaci objektů v průběhu roku 1941. Z pochopitelných důvodů zde chybí popis opevněných rajónů budovaných v Leningradském vojenském okruhu na hranicích s Finskem. Z mapových podkladů vyplývá, že některé opevněné rajóny byly mylně slučovány do sebe. Například obrázek číslo 31 spojuje Minský a Slucký opevněný rajón. Na závěr je uvedena tabulka, která sumarizuje celkový počet stálých opevnění na západních hranicích a jejich srovnání s Maginotovou linií:

Název opevnění Délka v km Počet stálého opevnění Opevnění/Km
Rusko      
a) Hraniční opevnění 1300 1113 0,9
b)Stalinova linie 1835 3096 1,7
Celkem 3135 4208 1,3
Francie 848 6085 7,7

Poměrně velká pozornost je v celé publikaci věnována pobřežnímu opevnění. Na pobřeží Baltského moře je pozornost zaměřena především na přístavy Libau (Liepoja), Windau (Ventspils), Riga, Baltisch - Port (Paldiski), Reval (Tallinn),  ostrovy Ösel (Saaremaa), Abruka (Kaarma), Moon (Muhu), Dagö (Hiiumaa) a Worms (Vormsi), poloostrov Hangö (Finsko), zálivy Luga, Koporja, a silně opevněný Kronstadt v ústí řeky Něva do moře.

Zmíněno je také pobřežní opevnění na poloostrově Kola v okolí Murmaňsku, tedy na pobřeží Severního ledového oceánu a v okolí přístavu Archangelsk v Bílém moři. V prostoru Černého moře je pozornost věnována především opevnění v okolí přístavů Oděsa, Otschakow (Očakov) a Sevastopol.

Závěr kapitoly se zabývá tzv. Räumungsplanem, podle kterého postupovaly ruské jednotky při ústupu před nepřítelem. Hlavním cílem bylo zničit nejen veškeré komunikace, ale i průmyslové podniky, přístavy, a jakoukoliv infrastrukturu, která by mohla posloužit útočícím jednotkám. K těmto účelům byly vypracovány podrobné směrnice, které určovaly, kdo má pravomoc, či povinnost zničit jednotlivé objekty. Vzhledem k velkému počtu neschůdného terénu, ať již bažin, či širokých řek, byla pozornost kladena především na ničení mostů a zpevněných komunikací.

ad 2) ZPŮSOB BOJE

Poměrně zajímavé kapitole je věnováno necelých padesát stránek textu, navíc je doplněna celou řadou velice zajímavých, především mapových podkladů, které částečně pocházejí z ruských dokumentů, nalezených v podzemních prostorech pevnosti, která se nachází přibližně 10 kilometrů severovýchodně od Novogradu - Volyňského (zde Zwiahel, pevnost v publikaci označována jako Werkgruppe Hulsk, nebo Werkgruppe A).

Ale vraťme se na začátek kapitoly. Text se zde nejprve věnuje ochraně hranic v době míru. Tímto úkolem byly pověřeny nově vytvořené Jednotky ochrany hranic (Grenzschutzkorps, nebo Grenzwachttruppen). Jejich celková síla měla být na úrovni 120 000 mužů. Jednalo se o speciální síly, které měly lepší výzbroj, než Rudá armáda, plat vojáků byl o poznání vyšší, než příslušníků řadového vojska. Jejich hlavním cílem bylo kromě kontroly hranic a ostrahy strategicky důležitých bodů, také zpomalit případný postup útočících vojsk a umožnit tak mobilizaci zbytku armády. Jejich obranný boj se měl odehrávat především v předpolí hlavní obranné linie a umožnit tak plné obsazení bojových objektů jejich posádkou. Zajímavostí je, že po členech těchto jednotek se požadovalo, aby po skončení vojenské služby zůstali bydlet v pohraničí, kde sloužili (na tomto místě je nutné zmínit, že původní obyvatelstvo bylo až na drobné výjimky vystěhováno z příhraničních oblastí dále do vnitrozemí, alespoň základní údržba krajiny pak měla být prováděna právě tímto novým a řádně prověřeným obyvatelstvem).

K obsazování samotného stálého opevnění byly určeny zvláštní jednotky, zde označovány jako kulometné prapory (Besondere M.G.-Bataillone), případně zvláštní ženijní prapory (Besondere Pionier-Bataillone). Průměrná mírová síla praporu byla závislá na síle obsazovaného opevnění, jako příklad je uváděn prapor z Brestského opevněného rajónu, který se skládal ze 35 důstojníků (z čehož byl jeden dělostřelecký a jeden zpravodajský), 14 politických komisařů, 88 poddůstojníků a 517 řadových vojáků. Jejich výzbroj tvořilo 60 těžkých kulometů a dvě děla. Tato výzbroj byla zcela závislá na počtu střílen obsazovaného opevnění. Reakční doba těchto jednotek byla 2 hodiny. Jejich cílem bylo odolávat útoku protivníka po dobu 3 dnů.

Hlavní výzbroj jednotek tvořily zbraně speciálně určené pro pevnostní jednotky a sice těžký kulomet Maxim ráže 7,62 mm na pevnostní lafetě, 4,5 cm pevnostní protitankový kanón spřažený s těžkým kulometem a 7,6 cm pevnostní kanóny. Všechny tyto zbraně jsou podrobněji popsány ve 4. kapitole. Kromě těchto zbraně je zde obsažen i výčet dělostřeleckých zbraní používaných polní armádou.

Další část textu vychází ze tří předpisů Rudé armády pro vedení války v opevněných rajónech. Patrně za nejdůležitější lze považovat Předběžnou směrnici pro bojovou službu ve stálých opevněních (Vorläufige Vorschrift für den Gefechtsdienst in den ständigen Befestigungen). V textu jsou vymezeny hlavní úkoly jednotek, členění opevněných rajónů na předpolí (Vorfeld), hlavní obrannou linii (Hauptverteidigungszone, nebo Hauptkampffeld) a týlová obranná postavení (die rückwärtige Verteidigungsstellung) a jejich hlavní úkoly v průběhu bojů. Za zajímavost lze považovat váhu, která byla kladena právě na týlová postavení a především na těžké dělostřelectvo zde umístěné. Uvedeny jsou zde různé příklady využití těchto koncepcí, a to na příkladech Brestského opevněného rajónu a Minského opevněného rajónu. Popsány jsou i vybrané bojové operace, které se odehrály při obsazování opevnění především na řece Dněstr. Na závěr je uvedena studie palebných prostorů již zmíněné tvrze, nacházející se v Novograd-Volyňském opevněném rajón, která je doplněna celou řadou mapové dokumentace.

Na závěr této kapitoly si neodpustím citovat pasáž Denschriftu, který se týká charakteristiky Brestského opevněného rajónu, který se v současnosti nachází na území Polska, a lze ho tak bez problémů prozkoumat:

Příklad popisu obranného postavení (uzlu obrany) u Drohyczyna v Brestském opevněném rajónu dle Denkschriftu

Obranné postavení Brestského opevněného rajónu lze označit na říční postavení bez předpolí. Hlavním úkolem bylo společně se sousedními opevněnými rajóny zabránit nepřátelským silám překročit řeku Bug směrem na východ. Řeka Bug, která se západně od Drohiczyna stáčí směrem na severozápad, stejně jako přechod přes řeku mezi Tonkiele a Frankopolí s navazující hustou dopravní sítí, tvoří v této oblasti taktické předpoklady pro výstavbu stálého opevnění. Úsek obsahoval jeden uzel obrany se třemi opěrnými body. Severně navazovalo pouze polní opevnění v velkou hloubkou obrany, jižně se naopak nacházelo další zesílené opevnění ve formě dalšího navazujícího uzlu obrany.

Bug, zde se šířkou okolo 130 metrů, je dostatečnou protitankovou překážkou. Z tohoto důvodu bylo možné rezignovat na výstavbu pásma zátarasů. Přímo u Bugu, na místech, která byla v případě vyššího stavu vody silně podmáčena, ležela linie bojových předsunutých postavení tvořených silně vybudovaným polním opevněním, jejichž cílem bylo zabránit nepřátelským jednotkám překročit řeku, a to obzvláště tankovým jednotkám. Hlavní bojová linie byla umístěna na táhlých návrších, která kopírovala tok Bugu.

Foto
Mapa obranného postavení (uzlů obrany) u Drohyczyna v Brest-Litevském opevněném rajónu. Zdroj: Denkschrift

Opěrný bod Wierzchuca-Nagorna měl hloubku dvou kilometrů a ležel ve vzdálenosti přibližně 2 kilometry od Bugu. Opěrný bod Putkowice - Nadolne - Nagorne, 2 kilometry hluboký, byl vzdálený jeden a půl kilometru od Bugu. Oblast okol Putkowic a dolina Bugu byly dobře pokryty jeho palbou.

Jádro celého uzlu obrany tvořil opěrný bod Minczewo - Milewo, který pokrýval plochu o rozměrech 2 kilometry širokou a 2 kilometry hlubokou. Opěrný bod ležel více než tři kilometry daleko od Bugu, jeho palba pokrývala celé okolí Minczewa - Milewo. Palebnou sílu zesilovaly dva do země zakopané tanky. Další jižně položený opěrný bod Wolka Zamkowa - Runice patřil k sousednímu uzlu obrany, ležel jeden a půl kilometru od Bugu a kryl přechody přes něj v okolí Tonkiele. Palebně se kryl se severně položeným opěrným bodem Minczewo.

Dále v týlu popisovaného úseku bylo možné vypátrat další dva opěrné body. Jejich výstavba však ještě nezapočala. Jejich zanesení v mapě odpovídá výsledkům ruských průzkumných prací. (na mapě uvedeny jako geplanter Stützpunkt). Většina objektů se ještě nacházela ve výstavbě. Postaveno bylo nápadně velké množství klamných objektů.¨Zbraně ve stálých objektech tohoto úseku byly nasazeny převážně pro boční palby. Přímé palby zajišťovaly především těžké kulomety, které byly umístěny v hloubi opěrných bodů.

 

ad 3) ZPŮSOB VÝSTAVBY

Úvod kapitoly obsahuje rozčlenění ruských objektů podle několika hledisek. Jako základní je použito členění na bojové a pozorovací objekty. Použity jsou však termíny:

Podle druhu provedení jsou členěny objekty na stálé objekty, objekty v polostálém provedení a objekty v polním provedení. Rozčleněny jsou zde i opěrné body, a sice podle počtu objektů a jejich výzbroje do tří kategorií. Jistou úlohu zde hrála také plocha, na které se opěrné body nacházely. Pro určení síly jednotlivých opěrných bodů je rozhodující množství dělostřeleckých srubů a objektů pro protitankové kanóny. V souvislosti s popisem objektů stavěných po roce 1939 jsou již použita jednoznačnější označení:

V následující části jsou popisovány různé způsoby umístění bojových objektů v závislosti na geografických podmínkách. Pozornost se opět zaměřuje na opěrné body v Brestském opevněném rajónu, tentokrát v okolí města Siemiatycze. Součástí jsou i obrazové přílohy, opět především z Brestského,Vladimir-Volyňského, Strumilovského a Rávsko-Rusského opevněného rajónu. Velká pozornost je věnována odolnosti stálých objektů, jejíž členění je na rozdíl od jiných fortifikačních škol odlišné a daleko komplikovanější.

Následuje ještě podrobnější popis jednotlivých typových objektů. Představitelem starších objektů stavěných na Stalinově linii jsou dva objekty pro přímou palbu, zde uváděné pod pojmy základní forma B a M (Grundform B, Grundform M). Novým stavebním formám, používaným po roce 1939 je tu věnována daleko větší pozornost, a to jak objektům pro přímou palbu, tak pro boční. Dále jsou popisovány jednotlivé místnosti bojových objektů a jejich účel. Jako jistou zajímavost lze chápat malé objekty zesíleného polního opevnění, které bylo možné skládat z betonových prefabrikátů. Celkové členění bojových objektů podle druhů v této části kapitoly je následující:

Tento výčet dále pokračuje poněkud překvapivě popisem opěrného bodu, který je proveden stejně, jako charakteristika bojových objektů, nachází se zde mapka opěrného bodu a několik celkových fotografií. Popisovány jsou zde opěrné body Brusno Stare (v Denkschriftu jako Höhe 335) a Wielki Dzial (V Denkschriftu jako Höhe 390).

Jako příklady tvrzí s podzemními chodbami jsou uvedeny stavby jihovýchodně od Novogrodu Volyňského a celá řada tvrzí, které se nacházejí na řece Dněstr. V rámci části dělostřelecká palebná postavení jsou uvedeny i příklady železobetonových krytů, jak pro posádku, tak pro munici. S pasivními objekty, které sloužily jako ubikace, sklady munice, nebo velitelské štáby, je možné se setkat výhradně na Stalinově linii. Naproti tomu objekty zesíleného polního opevnění je možné nalézt téměř kdekoliv na území SSSR. Kromě obou zmíněných hlavních obranných linií byly stavěny také v okolí důležitých měst a komunikací. Celá řada speciálně konstrukčně řešených objektů se nacházela především v okolí měst Leningrad a Moskva.

Další popis se věnuje různým druhům vojenských staveb, které byly součástí pobřežních baterií u Baltského a Černého moře. Společně s plány jednotlivých objektů se zde nachází také popis jednotlivých baterií.

Na závěr kapitoly je provedeno hodnocení bojových objektů, na které zaútočil Wehrmacht během prvních dnů války. Hodnocena je odolnost objektů proti dělostřeleckému ostřelování. Podobně je studována také kvalita pancéřových prvků počínaje střílnami pro těžký kulomet a protitankový kanón a konče kořistními pancéřovými kopulemi. Velké chvále se těší především účinek německého protiletadlového kanónu ráže 88 milimetrů na ruské stálé opevnění. Hodnocen je také účinek plamenometů a trhacích náloží. Popisovány jsou také příklady obsazení bojových objektů na začátku války. Velký prostor je věnován válečným operacím v okolí města Sokal.

ad 4) VÝSTAVBA A PODROBNOSTI

Přes svůj poněkud zvláštní název, lze tuto kapitolu považovat za stěžejní část celé publikace. A to i přes to, že ji lze charakterizovat jako jakési odkladiště informací, které se nevešly do jiných kapitol, případně prohlubují informace obsažené v jiných kapitolách. Na úvod se nachází popis výstavby jednotlivých objektů a to včetně velice zajímavých skutečností.

Samotná výstavba byla velice dobře naplánována a umožňovala dobré utajení taktických informací o jednotlivých objektech. Převážná část přípravných prací byla centralizovaná na jedno místo, na kterém se připravovala armatura, vyrábělo bednění a míchal beton. To umožňovalo nasazení velkého počtu civilního obyvatelstva, aniž by byla ohrožena bezpečnostní opatření. Tito pracovníci byli nasazení hlavně na zemní práce, přípravu staveniště, míchání betonové směsi, transportní práce, přípravu bednění a armatury. Teprve dalšími činnostmi se zaobíraly vojenské jednotky, které v podstatě sestavovali přímo na staveništi objektu předem připravenou skládačku. Civilní pracovníci však nebyli schopni určit, na jaký typ objektu bednění a armaturu připravují.

Foto
Molotovova linie - opuštěný betonářský závod ze kterého byl dopravován beton na staveniště jednotlivých objektů pomocí nákladních automobilů. Zdroj: SA-KUVA

Samotná výstavba byla rozčleněna do dvanácti kroků, každá z nich trval 3 - 4 dny. Tím pádem bylo možné bojový objekt dokončit za 36 - 48 dní. Jednotlivé stavební kroky byly následující:

Podrobně je popsán systém vázání armatury a zároveň je uvedena největší nevýhoda zvoleného postupu. Jednotlivé pruty totiž nebyly navzájem provázány, a tak často docházelo v případě výbuchu k odtrhávání velkých částí stěn, nejčastěji však celých stropů. Stejně tak se velice často odtrhávaly kořistní pancéřové kopule a to i v případě použití malého množství výbušnin.

Detailně je zde popsána i technika stavby betonových objektů, stavěných z předem připravených prefabrikátů a stejně tak i dřevěných objektů.

Foto
Molotovova linie - staveniště bojového objektu pravděpodobně ve Vyborgském opevněném rajónu opuštěné po vypuknutí války. Zdroj: SA-KUVA

Pozornost je věnovaná také chronickému problému výstavby stálých opevnění v podmínkách nížinatých oblastí a sice řešení existence vysokého stavu podzemní vody. Rozebíráno je zde i další řešení ochrany stálých objektů před dělostřeleckou palbou, především pomocí zemních valů, a používáním kamenné rovnaniny u stěn objektů. Podrobně je rozebírána problematika řešení vstupu do objektů. Je zde podrobně sledován vývoj těchto řešení od počátku 30. let až do roku 1941. Podobně je rozebírána také technika stavby podzemních chodeb a vchodových objektů. Neméně podrobně je věnována pozornost nouzovým východům z bojových objektů, které byly hojně používány a to v celé řadě variant.

Popsané pancéřové prvky jsou rozděleny do několika kategorií:

Podrobně jsou popsány zbraně použité v pevnostních objektech. Jedná se o již zmíněný pevnostní kanón ráže 7,6 cm, protitankový kanón ráže 4,5 cm a těžký kulomet Maxim. Zmíněny jsou také dělostřelecké systémy pobřežních baterií. Podobně jsou popisovány také použité periskopy, vybavení strojoven, ventilátory a filtry vzduchu, vytápění, systém zásobování vodou, odpadové hospodářství a osvětlení.

Tradičně velká pozornost je věnována protipěchotním a protitankovým překážkám. Navíc jsou zde zmíněny i netradiční formy překážek jako například hluboká orba, různé formy propadel proti tankům i pěchotě, různé druhy min, vyrobených například z dělostřeleckých granátů a různé formy obrany využívající plamenomety. Vzhledem k geografickým podmínkám se hojně využívalo vodních překážek a to v celé řadě podob, v určitých případech byla stavěna také zdymadla.

Veliké oblibě v ruské armádě se těšily různé formy maskování, které byly propracovány do nejmenšího detailu. Uvedeny jsou příklady umělých kamenů, pařezů, náhrobků, nebo dokonce mrtvých koní. Maskovány byly jednotlivé dělostřelecké věže pobřežních baterií, většinou pomocí vegetace, naopak bojové objekty ve vnitrozemí byly často maskovány za hospodářské budovy, hromady dříví a podobně.

Poslední část této kapitoly je věnována komunikačním prostředkům používaným v objektech stálého opevnění a v pobřežních bateriích. Nastíněn je zde systém komunikace mezi jednotlivými objekty, mezi opěrnými body, mezi jednotlivými uzly obrany, popřípadě mezi opevněnými rajóny. Podobně je nutné rozlišovat komunikaci i do hloubky opevněných rajonů po linii předpolí - hlavní obranná linie - týlová postavení.

ad 5) POLNÍ OPEVNĚNÍ

Na necelých třiceti stránkách této kapitoly se nachází především fotografické materiály různých forem polního opevnění. Původně bylo plánováno jako zesílení opevněných rajónů, vlivem válečných událostí však byla v hojném počtu stavěna na celém území SSSR, především na důležitých přístupových cestách k velkým městům. A tak je tu uveden nejen příklad polního opevnění v kombinaci se stálým opevněním na řece Dněstr, či polní opevnění na řece San severovýchodně od města Přemyšl, ale i polní opevnění na přístupu na poloostrov Krym, či v ulicích Kyjeva. Bohatá fotografická dokumentace je věnována dřevozemním stavbám a okopům pro tanky.

Foto
Provizorní objekt z pancéřových plátů vyzbrojených pevnostním kanónem ráže 76,2 mm. Zadní část je nicméně provedena dřevozemním způsobem. Tyto objekty byly budovány v různých variantách v hojném počtu na přístupech k Leningradu, kde blokovaly důležité komunikace a železnici.
Foto
Dřevozemní objekt vestavěný do hospodářského stavení vyzbrojený pevnostním kanónem ráže 76,2 mm.

ad 6) ÚLOHA OPEVNĚNÍ VE VÁLCE

Kratičká závěrečná kapitola se snaží rekapitulovat válečné operace vedoucí k obsazení jednotlivých opevnění na území SSSR. Do jisté míry je zbytečná, protože již v jednotlivých částech knihy jsou popsány vybrané bojové operace, které se odehrály jak na Molotovově linii, tak na Stalinově linii. Zde jsou navíc zmíněny i boje o jednotlivé pobřežní baterie u Baltského a Černého moře.

Foto
Molotovova linie - Rávsko-Russký opevněný rajón, Opěrný bod Mosty Male. Dělostřelecký srub s kanóny ráže 76,2 mm a jedním těžkým kulometem po obsazení Wehrmachtem. Staveniště je proti pozorování kryto již částečně zřícenou ohradou, ta měla předepsanou výšku 2,5 metrů.
Foto
Molotovova linie - nákres objektu pro boční palbu pevnostního protitankového kanónu DOT-4 a těžkého kulometu z dokumentu o průzkumu ruského opevnění. Později se identický nákres objevil v dokumentu Auszug aus Kriegswehrmacht der Union der Sozialistischen Sowietrepubliken Teil A z ledna 1942 a o měsíc později byl otištěn také v Denkschriftu. Zdroj: germandocsinrussia.org

Koncepce opevněných rajónů dle ruských pramenů

Jak již bylo zmíněno, finální koncepce opevněných rajónů vznikla v druhé polovině 20. let 20 století. Hlavním formujícím faktorem byly zkušenosti z občanské války, kdy byl tento typ opevnění, obvykle v polní podobě, budován na ochranu důležitých průmyslových, dopravních a politických center.

Opevněný rajón byl definován jako jako ženijně připravená oblast v podobě uzlů obrany skládající se ze stálého a polního opevnění, které se vzájemně kryjí a tvoří jeden celek společně s překážkami a minovými poli a jsou určené k dlouhodobé obraně. Obsazeny jsou speciálními jednotkami určenými k plnění obranných úkolů. Hlavní cílem bylo zastavit postup nepřítele a poskytnout dostečný časový prostor k vedení útoku v jiných místech fronty. Koncepci rozvíjel S. A. Chmelkov po celá 20. léta.

Výstavba třinácti opevněných rajónů byla zahájena v roce 1928 na nejohroženějších směrem. Kromě Karelské šíje mezi ně patřily klasické nástupní prostoru do Ruska, které byly přehrazeny v prostoru Polotsku, Mozyru a Kyjeva. Vůbec první objekty začaly vznikat v Karelském a Polotském opevněném rajón pravděpodobně již v roce 1926.

Opevněné rajóny nesly názvy podle měst, ve kterých se nacházelo jejich velitelství. Kromě toho byly také číslovány. V průběhu 2. světové války byly některé opevněné rajóny rušeny a místo nic získávaly čásla nově zřizované, což poněkud znepřehledňuje situaci. Kromně západní hranice bylo opevnění budováno také na Kavkazu (řada objektů byla patrně donedávna aktivně využívána, především v Arménii), na Dálném východě (v okolí Vladivostoku) a v průběhu Studené války došlo k rozšíření výstavby na celou hranici s Čínou. Velmi silné opevnění lze díky přehlednému terénu identifikovat například v okolí Zabajkalsku.

Níže je uveden přehled nejdůležitějších opevněných rajónů. Vynechána je řada těch, které byly budovány na Dálném východě, které nemají bližší specifikaci, nebo vznikly pouze na krátkou dobu v rámci válečných operací v průběhu 2. světové války:

V rámci Zakavkazského vojenského okruhu byly budovány 4 opevněné rajóny na hranicích s Tureckem. O tomto opevnění je pouze minimum informací. Část jejích objektů je pravděpodobně dodnes využívána. Od pobřeží Černého moře byly budovány:

Batumský opevněný rajón (51. opevněný rajón) blokoval přístupy od tureckých hranic k tomuto městu. Vzhledem k velmi členitému terénu mají jednotlivé opěrné body spíše uzávěrový charakter. Pozornost se zaměřila především na komunikace vedoucí podél pobřeží a podél řeky Čoroch.

Achalkalakský opevněný rajón blokoval primárně komunikace v okolí jezera Kartsakhi a další komunikace na přístupech k městu Achalkalak (Achalkalaki, Gruzie).

Leninakánský opevněný rajón byl ze všech nejsilnější. Vybudován byl v poměrně přehledné krajině na přístupech k městu Gjumri (Arménie). V období Studené války byl dále zesilován velkým množství tankových věží a zesíleného polního opevnění. Došlo také k přezbrojení objektů z protitankových kanónů DOT-4 a kanónů ráže 76,2 mm na ZIF-26 ráže 85 mm. Část objektů se patrně dodnes nachází v aktivní vojenské pohraniční zóně, kterou kontrolují ruské jednotky.

Jerevanský opevněný rajón blokoval přístupy od hranic k hlavnímu městu Arménie. Objekty byly umístěny přímo na hranici, kde se mohla obrana opírat o koryto řeky Araks.

Role opevněných rajónů ve Studené válce

Konec 2. světové války přinesl na mapě Evropy rozsáhlé změny nejen hranic, ale také zón vlivu. Nová Železná opona ve zformovala stovky kilometrů daleko od vybudovaných opevnění. To byl také patrně důvod, proč většina opevněných rajónů na západní hranici zůstala ve stavu, v jakém se nacházely na konci války. Přesto se dají najít výjimky. Jednalo se především o obranu Petrohradu na Karelské šíji, kde byly objekty v letech 1950-1955 znovu vyzbrojeny a vybaveny a udržovány v bojeschopném stavu. Budováno bylo také nové opevnění a provedeno přezbrojení na nové výkonější typy zbraní, jednalo se především o nový výkonný kanón ráže 85 mm na pevnostní lafetě ZIF-26 instalovaný do dělostřeleckých srubů. K vyřazení zdejšího opevnění došlo v 60. letech, nicméně bylo dále udržováno až do roku 1995. Identická situace, jak již bylo zmíněno, panovala také na hranicích s Tureckem a Čínou. V Arménii jsou pravděpodobně některé objekty v aktivních vojenských oblastech dodnes, především v okolí města Gyumri. Dle několika fotografií z Arménie, které jsou na internetu k dispozici, došlo také k přezbrojení kasemat z pevnostních protitankových kanónů DOT-4 na ZIF-26. Také na hranicích s Čínou byly objekty modernizovány a dále udržovány až do konce Studené války. Díky otevřenému terénu v Zabajkaské oblasti (Čita), jsou zde jednotlivé objekty na satelitních snímcích velmi dobře identifikovatelné a nachází se jich zde značné množství.

Níže je uvedena struktura opevněných rajónů v 70.-80. letech 20. století (opevnění se koncentruje na Dálný východ a Kavkaz):