NĚMECKÉ FESTY

Historie výstavby německých pevností

V případě výstavby německých festů, jako nejvyššího vývojového stádia opevnění před vypuknutím 1. světové války, se nejedná o koncepci čistě obranných zařízení. Jejich výstavba probíhala v návaznosti na strategické cíle, které určovala polní armáda. Například nejsilnější budované opevnění, obecně nazvané jako Moselstellung, může být považováno jako opevnění zajišťující obranu nově získaných území na úkor Francie. Kromě tohoto však byl počítáno s tím, že v případě příštího válečného konfliktu bude tvořit jakýsi kloub, kde bude útočná část fronty přecházet v obranou. Zatímco na západ od těchto pevností bylo počítáno s ofenzivní činností hluboko na území Francie a to především ve směru na Paříž, bylo nutné na tomto místě zastavit případný útok francouzských jednotek a znemožnit jim průlom do nitra Německa.

Výstavba festů a fortů s mohutným použitím pancéřových prvků spadá většinou do patnácti let předcházejících vypuknutí 1. světové války. Je však nutné vrátit se až do počátku 70. let, kdy v Německu stále probíhá kontinuální výstavba klasického polygonálního opevnění. Teprve v polovině 80. let, kdy dochází k výraznému růstu síly dělostřelectva dochází k prvním modernizacím stávajícího opevnění na nejohroženějších místech a ke konstrukci prvních moderních pevností za použití pancéřových kopulí pro dělostřeleckou výzbroj. Ty se na vnitrozemské opevnění dostaly z pobřežních baterií.

Za dvě hlavní místa, kde byly budovány experimentální objekty s těžkou výzbrojí, lze označit města Thorn (Toruň - Polsko) a Metz (Francie). Silné opevnění z tohoto období bylo vybudované také v Ingolstadtu, do dnešních dnů se zde však téměř nic nedochovalo. Jediné dvě zachovalé kopule firmy Gruson na německém opevnění tak lze nalézt ve fortu Kameke v Metách (nepřístupný), experimentální objekty a pancéřový fort (Feste König Wilhelm I) se nachází ve městě Toruň. V tomto období se však stále jedná o extrémně finančně náročnou záležitost a tak jsou i nadále souběžně stavěny klasické polygonální forty s hlavní výzbrojí umístěnou v otevřených postaveních na valech. Investováno je pouze do pancéřových pozorovacích prvků, umožňujících bezpečné řízení palby.

Foto
Vstup do Fortu Mannstein (1872–1892) a spojovací chodba v kasárenském traktu (Feste Prinz Friedrich-Karl - Pevnost Mety)

Hlavním stavebním materiálem je po celá desetiletí kámen, tam kde nebyl k dispozici ho nahrazuje cihla. Pouze pozvolna se zabydluje jako stavební materiál beton. V první fázi slouží pouze jako zesílení odolnosti stropnic objektů. Jako výlučný stavební materiál začíná být používán až na konci 90. let.

Vzhledem k neustálému technickému vývoji se na konci 19. století nachází stávající opevnění příliš blízko center měst, které mají chránit. To vedlo stavitele nových festů k opětovnému zvětšení průměru pevnostního prstence, případně k výstavbě izolovaných festů na dominantních výšinách dále na předpolí. Moderní festy jsou budovány vzhledem k extrémním finančním nákladům pouze na nejohroženějších místech, tím je prostor takzvaného Moselstellung (Metz, Thionville), Strasbourgu, Brisachu a Isteinu na hranicích s Francií a prostoru Toruň - Grudziadz na hranicích s Ruskem.

Foto
Blokhaus bránící přístupovou cestu k Festu Obergentringen 1899 - 1916 (Pevnost Thionville)

Kromě hlavních pevností na hranicích s Francií bylo opevnění budováno také v okolí Neuf-Brisachu, který je sám o sobě velice zajímavou fortifikační stavbou. Bohužel ze zdejšího opevnění se toho příliš nezachovalo a většina objektů se nachází v naprostých troskách.Jednalo se však převážně o pěchotní postavení. Jediným zachovalým objektem je Fort Heiteren, který je v letních měsících přístupný po předešlé objednávce pro skupiny. Velice podobné opevnění bylo budováno také na východní hranici v prostoru Chelmna a Marlborku. Jednalo se výhradně o zesílená pěchotní postavení a pasivní úkryty. Podobně jako v případě Neuf-Brisachu bylo hlavním cílem udržet v případě nenadálého nepřátelského útoku dostatečné předpolí na významných říčních tocích, ze tkerých by bylo možné po dokončení mobilizace vést účinný protiútok.

Silný fest byl vybudován na pravém břehu Rýna nedaleko obce Istein. Hlavním cílem bylo uzavřít komunikace vedou od pevnostního města Belfort se silnou vojenskou posádkou. Okolo roku 1920 byl fest zcela zničen. Na stejném místě bylo později budováno moderní opevnění začleněné do Westwallu. Dle původních plánů se mělo jednat o megalomanskou stavbu s desítkami kilometrů podzemních prostor, včetně úkrytu pro několik stovek tanků. Do zastavení prací ve 40. letech se toho však příliš postavit nepodařilo a po skončení války čekal většinu objektů stejný osud jako jejich předchůdce.

Spíše jako zajímavost lze zmínit opevnění města Tsing-tau v současné Číně, které bylo Německem velmi silně opevněno, a kde bylo vybudováno několik pancéřových fortů. O ně byl sveden marný boj v roce 1914 a následně obsazen Japonskem.

Ale zpět na evropský kontinet. Z hlediska vývoje výstavby opevnění na území Německa a vzhledem ke stavu zachovalých objektů patří za pozornost především:

Pevnost Strasbourg

Po obsazení Strasbourgu v roce 1871 vyvstala akutní potřeba zesílení opevnění tohoto strategicky významného města. Před starší opevnění tak byla v poválečném období předsunuta obranná linie, kterou tvořil vodní příkop se zemním valem, v jehož týlu byla umístěna celá řada úkrytů. Pro potřeby obrany samotného příkopu bylo použito neobvyklého řešení. Již v době výstavby byly bojové objekty postavené na vnitřní straně příkopu považovány za příliš exponované a snadno zničitelné nepřátelskou palbou. Pro zvýšení bojové hodnoty tak byl vyhlédnut produkt společnosti Cammell ze Sheffieldu. Dovezeno bylo pět pancéřových kaponiér, které byly obloženy žulovými bloky. Výzbroj tvořily čtyři kanóny, pravděpodobně ráže 80 mm.

Dodnes se dochovaly tři exempláře. Jeden z nich se však bohužel nachází v nepřístupném areálu vojenské akademie. Zbylé dva jsou však z venčí volně přístupné.

Foto
Pancéřová kasemata společnosti Cammell ze Sheffieldu osazená v Pevnosti Strasbourg

V následujících letech bylo započato dále od města s budováním úplně nového pevnostního prstence, jehož páteř tvořily unifikované pevnosti nazývané Biehlerův fort. V mezipolí byly stavěny menší objekty, polní dělostřelecké baterie a linie pěchotních úkrytů.

Jisté stavební úpravy zde byly prováděny ještě v průběhu války. K zesílení palebné obrany byla na severní části obranného prstence postavena pancéřová baterie Cerisiers (Kirschbaumhohe). Z této stavby stavby se však nic nedochovalo, po její demolici posloužila jako skládka odpadu a následně byla zavezena zeminou.

Feste Kaiser Wilhelm II (Mutzig)

V průběhu let po obsazení Alsasla a Lotrýnska vyvstala potřeba uzavřít přístupové trasy ke Strasbourgu a nespoléhat se pouze na prstenec opevnění v jeho bezprostřední blízkosti. Z tohoto důvodu bylo vybíráno vhodné místo, ze kterého by bylo možné pomocí dalekých paleb kontrolovat rozsáhlá území a především klíčové komunikace vedoucí z Francie. Vybrán byl masiv nad obcí Mutzig, podle které v současné době nese fest také jméno. Jeho plochý hřeben poskytoval dostatek místa pro stavbu rozsáhlého opevnění, navíc se zde umístěné dělostřelecké baterie nacházejí vysoko nad okolním terénem, který mohou bez větších problémů kontrolovat. Část úbočí je navíc dostatečně strmá na to, aby poskytovala ochranu před případným pěchotním útokem. Jisté nebezpečí tak představoval pouze útok po severních svazích.

Se stavbou bylo započato v roce 1893 a plynule pokračovala až do roku 1916. Za více než dvacet let výstavby tak byla z původně plánovaných pěti pancéřových fortů vybudována největší německá pevnost s názvem Feste Kaiser Wilhelm II. Fest vyniká řadou specifik a prolínají se v něm snad veškeré stavební fáze moderní německé fortifikační výstavby.

Foto
Baterie č. 1 Fortu Mutzig s kanóny na štítových lafetách

 

 

Pevnost Méty (Metz)

Mety jsou pravděpodobně nejsilněji opevněným městem na světě. Německo začalo toto město opevňovat okamžitě po jeho získání v roce 1871. Nejprve byly k obraně využity starší francouzské forty, které se částečně nacházely v různé fázi výstavby. S jistými změnami tak byly stavebně dokončeny a věnec opevnění byl navíc zesílen několika zcela novými objekty.

Postupem let byly přidávány pancéřové baterie, které se nacházeli v mezilehlých prostorech starších fortů. Většina z nich se dodnes nezachovala, jednou z výjimek je pancéřová baterie Plappeville, která se donedávna nacházela v aktivním vojenském prostoru. Poměrně rozlehlá stavba se nachází jižně od stejnojmenného fortu na táhlém hřebeni. Fakticky se skládá ze dvou pancéřových baterií, které jsou navzájem propojeny podzemní komunikací. Každá baterie disponuje vlastní pozorovatelnou, které jsou vysunuty směrem k nepříteli. Přístup do nich zajišťují rovněž podzemní komunikace, nacházející se v nepříliš velké hloubce pod povrchem.

Foto
Kasemata nedokončené pěchtní tvrze Marival - Pevnost Mety

Netrvalo však dlouho, a v okolí Metz začal být budován nový prstenec opevnění, jehož výstavba probíhala ještě v průběhu 1. světové války. Zde již byly budovány mohutné festy, mezilehlé prostory byly kryty pěchotními forty a řadou dalších menších obranných staveb. Na nejohroženějších místech byla ještě před tento prstenec vysunuta mohutná pěchotní postavení, které využívala konfigurace terénu k vybudování odolných obranných linií.

Seznam hlavních pevnostních staveb pevnostního prstence Metz:

Opevnění prvního pevnostního prstence

Opevnění druhého pevnostního prstence

Festy

I-Werky a pěchotní postavení

 

 

Pancéřové baterie (francouzské názvy)

 

 

 

Pevnost Thionville

Obranu severního křídla Moselstellung zajišťovaly tři festy, ze kterých pouze jeden (a to zároveň nejsilnější) byl vybudován na levém, tedy k nepříteli směřovaném břehu řeky. V průběhu války zde byla vybudována celá řada malých betonových objektů zesilujících obranu a tvořící souvislou linii s polním opevnění. Budovány byly také otevřené dělostřelecké baterie. Také o zdejší opevnění byly svedeny boje na sklonku 2. světové války.

Diedenhofen (Thionville) byl strategicky důležitý především jako křižovatka významných komunikací a železnice, které odtud směřovaly směrem na Trier a Saarlouis. Zdejší opevnění tvořilo severní křídlo tzv. Moselstellung, které bylo důležitým opěrným bodem na hranicích s Francií, se kterým bylo počítáno při plánovaných vojenských operacích dle tzv. Schlieffenova plánu.

Festy v okolí Thionville:

Foto
Vstup do objektu elektrárny festu Konigsmachern

 

 

 

Pevnost Toruň

Pevnostní město Toruň (Thorn) je ukázkou přechodu od polygonálního opevnění k moderním pancéřovým fortům. Za fest zde byl označován pouze jediný pancéřový fort (Fort I - König Wilhelm I), postaveno zde však bylo několik pancéřových baterií a pokusných objektů.

Na východní hranici byla v druhé polovině 19. století upřena pozornost při opevňovacích pracích na tři důležitá města - Poznaň, Toruň a Königsberg, ve kterých byly postaveny moderní pevnostní prstence. Pouze v Toruni však došlo v průběhu let k výraznějším modernizacím a výstavbě stovek dalších objektů, které výrazně zesilovaly obranu. Hranice s Ruskem totiž probíhaly pouhých deset kilometrů od města.

Hlavní část výstavby probíhala v letech 1872 - 1894, přičemž s konstrukcí prvních fortů bylo započato v roce 1877. Tato první fáze trvala do roku 1884. Druhá fáze navazovala v letech 1888-1893. Později se již výstavba zaměřovala na menší objekty, dělostřelecké baterie a pancéřová baterie. Přičemž tato etapa skončila až v roce 1914.

Jádro výstavba samotných fortů tvořil standardizovaný, tzv. Biehlerův fort, který byl stavěn v hojném počtu na území celého Německa v letech 1870 - 1890. Autorem byl Hans Alexis von Biehler. Stejné objekty obdržely také pevnosti Poznaň a Königsberg. Hlavní dělostřelectvo zde bylo stále umístěno na valech. Všechny forty však v pozdějších letech prošly různými modernizacemi, které spočívaly především v jejich vybavení pancéřovými pozorovacími zvony a stanovišti (např. PBSt. 87) a zesílení stropnic. Těžké dělostřelectvo navíc bylo ve většině případů přestěhováno mimo samotné stavby do polních baterií. Forty tak přebraly roli pěchotní obrany. Z klasických fortů se v nejlepším stavu zachoval Fort II - Yorck (Fort IV Stanislaw Źólkiewski), ve kterém je dnes umístěno muzeum, restaurace a hostel. Všechny pancéřové prvky pro pozorování se zachovaly dodnes.

Nejmodernějším fortem (pancéřovým fortem) pevnosti je Fort Ia - König Wilhelm I, který se nachází severně od řeky Visly na východním křídle pevnosti. Postaven byl v letech 1888-1892. Jednalo se o první prototyp pancéřového fortu, které byly později stavěny na západní hranici (pancéřové forty Ostfort a Westfort v Mutzigu byly stavěny až v letech 1893-1897) a zároveň jediný exemplář pancéřového fortu na východní hranici. Postaven byl z cihel, pouze některé části byly zesíleny betonem. Obranu obvodového příkopu zajišťovaly kanóny umístěné v kaponiérách na kontreskarpové straně. Na obou stranách byly do sestavy fortu integrovány otevřené dělostřelecké baterie. Ke kasárenskému traktu byla přistavěna pancéřová baterie, která se skládala ze čtyř pancéřových kopulí pro houfnice ráže 210mm. Pozorování zajišťovaly dvě stanoviště P.B.St. 87 a dva pěchotní zvony WT 90.

Ostatní zajímavé objekty se nacházejí na jižní straně řeky Visly, a to především na západní straně pevnostního prstence. Nejzajímavějšími stavbami jsou pancéřové baterie. Jako první byl postaven samostatný objekt pro jednu pancéřovou kopuli s kanónem ráže 105mm. V jeho blízkosti se nachází baterie pro čtveřici kanónů ráže 105mm ve štítových lafetách. K dispozici zde byl také pozorovací zvon P.B.St. 96 leicht. V dobrém stavu se zachovaly dvě pancéřové baterie postavené v okolí Fortu VI - Winrich von Kniprode. Pancéřová baterie I (Panzerbatterie I) byla postavena v letech 1899 - 1902. Vyzbrojena byla čtveřicí houfnic ráže 150mm v pancéřových kopulích H.P.T. 95, dělostřelecké pozorování zajišťovala kopule P.B.St. 96. Všechny pancéřové prvky se zachovaly, baterie se však nachází v nepřístupném areálu vojenské základny. Ve stejném období byla postavena také pancéřová baterie II (Panzerbatterie II), která disponovala stejnou výzbrojí. Na stropnici se zachoval pouze pancéřový pozorovací zvon.

Kromě výše popsaných moderních opevnění se v Toruňi zachovalo velké množství starších objektů budovaných zde Pruskem v první polovině 19. století. Za pozorovnost stojí především zbytky Fortu Svatého Jakuba (Jakobsfort), který se nachází nedaleko železniční stanice Toruň - Město.

 

 

 

Pevnost Grudziadz

Severně od Toruně se výstavba soustředila do tří důležitých míst (Chelmno, Grudziadz a Marlbork). Hlavním cílem bylo udržet důležitá předmostí před obtížně překročitelnou řekou Vislou a později také chránit mosty přes ní vybudované.

Prvním důležitým městem po toku řeky bylo Chelmno, kde přepravu přes řeku zajišťoval přívoz a s výstavbou pontonového mostu bylo počítáno až v případě vypuknutí válečného konfliktu. Od roku 1900 zde bylo započato s výstavbou pěchotních opěrných bodů, pěchotních úkrytů, dělostřeleckých baterií a muničních úkrytů. Status tvrze obdrželo město až v roce 1910. Další zesilování předpolí probíhalo v letech 1910-1914. Těžiště obrany zde spočívalo na pěchotních opěrných bodech (Infanteriestützpunkt), jejichž střed tvořil mohutný kasárenský trakt, který byl obehnán zemním valem a pásem protipěchotních překážek, před kasárna byly vysunuty 1-2 střážnice. Jako stavební materiál sloužily cihly a beton.

Dále po proudu již následovalo město Grudziadz, které již disponovalo starším silným opevněním. Impulzem k další stavební činnosti zde byla pravděpodobně výstavba nového železničního a silničního mostu. V souvislosti s tím bylo rozhodnuto o vysunutí obrany dále od města a především o opevnění důležitých výšin na předpolí. Jako první započala výstavba tří fortů - Stremotzin, Grosser Pfaffenberg a Kleiner Pfaffenberg.

Fort Stremotzin - uzavíral přístupy do města vedoucí podél řeky od jihu. Jeho jádro tvořil pěchotní opěrný bod s velkou kasárenskou budovou obehnaný zemním valem, do kterého byly vestavěny strážnice. Postupem let byly v okolí budovány - pancéřová baterie pro kanóny ráže 105mm ve štítových lafetách, postavení pro dělostřelectvo menší ráže (Fahrpanzery) a řada dalších úkrytů. Většina objektů je v současnosti silně poškozena.

Grosser Pfaffenberg (1890-1898) - společně se sousedním "festem" uzavíral přístupy k městu od východu včetně dvou železnic. Jako první byly postaveny tři menší kasárenské objekty se zemním valem, následovala výstavba hlavních kasáren (s pozorovacími zvony PBT94 a PBT96) a na ně napojené pancéřové baterie pro čtyři kanóny ráže 150mm v kopulích HPT 93. V pozdějších letech byly stavěny další úkryty, pozorovatelny, strážnice, postavení pro Fahrpanzery a počítáno bylo také s polní baterií dělostřelectva. Celý fest byl obehnán pěchotní překážkou a fortovou mříží. Fest se zachoval ve velmi dobrém stavu. Jeho postupné ničení začalo až v 90. letech 20. století. Aktuálně se nachází na soukromém pozemku a je zpřístupňován pouze výjimečně, přičemž majitel údajně příliš nestojí o nezvané návštěvníky. Současně s tím však přestalo i drancování objektů.

Kleiner Pfaffenberg (1892 - 1898) - se nachází v těsné blízkosti výše popsaného festu a měl také stejné zadání. Skládá se však pouze ze dvou velkých kasárenských traktů, které byly obehnané zemním valem, protipěchotní překážkou a fortovou mříží. Hlavní výzbroj, kterou tvořilo 12 děl (90 a 120mm) byla umístěna v otevřených bateriích. Později zde bylo postaveno několik menších úkrytů a postavení pro Fahrpanzery.

Celý prstenec byl v průběhu let zesilován pomocí řady pěchotních opěrných bodů. Především na jihu se však z některých z nich naprosto nic nedochovalo, a tak nejsou na níže umístěné mapě vyznačené. Na jižním křídle navíc obranu kromě polních dělostřeleckých baterií zesilovala také další pancéřová baterie pro čtveřici kanónů ráže 105mm ve štítových lafetách (Schirmlaffettenbatterie Waldhof). V roce 1914 proběhla další vlna výstavby zesílených pěchotních postavení, umístěných na předpolí. Na severním křídle je možné narazit také na lehké opevnění, které zde na konci 30. let vybudovalo Polsko.

Pro úplnost je nutné se zde zmínit ještě o dvou místech, které se nacházejí dále na sever. Na levém břehu Visly se nedaleko obce Maly Garc dochovala v dobrém stavu polní baterie z let 1901-1902 pro 6 kanónů ráže 100mm. Posledním místem, kde zde bylo vybudováno moderní opevnění bylo město Marlbork. Předmostí zde bylo předsunuto před řeku Nogat, která tvoří východní rameno Visly v její deltě. V letech 1899 - 1915 zde bylo postaveno 14 pěchotních postavení a jeden pěchotní opěrný bod, řada úkryty a polních baterií. Pouze výjimečně se zde nacházela také postavení pro Fahrpanzery.

Popis výstavby, výzbroje a vybavení, kterému se věnují tyto stránky tak vychází z konstrukce výše popsaných pevností.