Výzbroj

Převážnou většinu vybudovaných objektů tvořily pasivní úkryty s výzbrojí umístěnou v otevřených postaveních v jejich okolí, případně na stropnici. Vybudována však byla také řada kulometných a dělostřeleckých objektů. Jejich výzbroj si většinou sebou přinášela jejich posádka a jednalo se tak o běžné zbraně polní armády. Pouze v omezeném množství se jednalo o speciální pevnostní zbraně.

Dominantní zbraní byl těžký kulomet Maxim 08 (MG08). Jedná se o licenční výrobek, který vzešel z vynálezu Hirama Maxima, rodilého Američana, který však dlouhodobě žil ve Velké Británii, kde také získal občanství. Původní prototyp byl vyvinut v roce 1884, v Německu tuto zbraň produkovala s velkým úspěchem společnost Deutsche Waffen- und Munitionsfabriken A.G.. Vodou chlazený těžký kulomet ráže 7,92 mm měl kadenci 400 - 500 ran za minutu, s maximálním dostřelem 3500 metrů (prakticky okolo 2000 metrů). Munice byla dodávána na pásech po 250 kusech, hmotnost samotné zbraně bez lafetace byla necelých 27 kilogramů bez vody. Úsťová rychlost byla 900 metrů za vteřinu. V průběhu války následovala celá řada modernizací a odlehčení této zbraně. Jedná se především o verzi MG 08/15 a MG 08/18, které byly někdy již označovány jako kulomety lehké. Poslední verze již byla navíc vzduchem chlazená. Do běžné výzbroje pěchoty patřila puška Mauser Modell 98, případně zastaralá Gewehr 88.

V omezeném množství se do opevněných pozic dostaly také pevnostní rychlopalné kanóny ráže 5 cm (5 cm Schnellfeuerkanone). Kadence činila 35 - 40 ran za minutu. Maximální dostřel pak 3200 metrů s úsťovou rychlostí okolo 440 metrů za vteřinu. Nasazeny byly také tzv. Fahrpanzery. Převozná věž F.P.L. 90 (Fahrpanzer) byla v množství několika stovek kusů původně dodána do německých pevností, kde zesilovala palebnou sílu pěchotních postavení. Nasazeny byly také kořistní zbraně z belgických pevností, a to jak rychlopalné kanóny ráže 57mm Nordenfeld na pevnostních lafetách, tak pevnostní kanóny ráže 75 mm včetně pancéřových desek (osazeny v objektech Hollandstellung).

Pancéřové prvky

Do objektů budovaných v rámci armovacích prací pevností těsně před vypuknutím války se v omezeném množství dostávaly pancéřové prvky - především pro pěchotní a dělostřelecké pozorování (např. pancéřová věž P.B.St. 05) a pojízdné věžičky pro rychlopalné kanóny, tzv. Fahrpanzery.

V rámci opevněných pozic budovaných v průběhu války na západní frontě lze v terénu narazit na několik variant pancéřových prvků, které sloužily především pro pěchotní a dělostřelecké pozorování.

Pro pěchotní pozorování bylo v omezeném množství k dispozici přenosné stanoviště označované jako "šnek" (Beobachtungsstand aus Eisenblech mit Kiesfüllung). Původně bylo určeno k osazení do pěchotních parapetů fortů a festů a k strážení linií obvodových překážek. Značný počet se jich dodnes zachoval v pevnostech Metz a Thionville. Na frontě byly osazovány do polního opevnění, často docházelo k jejich dodatečnému zesilování obetonováním, přípradně překrytím vrstou betonu. Jak již originální název napovídá, skládalo ze z dvojitého plechu, po instalaci na místo určení pak byl prostor mezi nimi vyplněn pískem/štěrkem apod.

Specialitou německých polních opevnění bylo pětiúhelníková pozorovací stanoviště, které bylo produkováno v celé řadě variant, které se lišily svojí výškou a počtem pozorovacích průzorů. V základní variantě disponovalo stanoviště dvojicí průzorů a otvorem pro periskop ve vrchlíků. V dělostřeleckých pozorovatelnách pak byla osazována větší stanoviště se čtveřicí průzorů. Existovala také rada dalších variant, v některých případech bylo zcela rezignováno na pozorování pomocí průzorů a používat se pouze otvor pro periskop ve vrchlíku. Pozorovací průzory se urazívaly pomocí vertikálně posuvných uzávěrů.

Původně bylo určeno k osazení do polního opevnění a do předsunutých pozorovacích stanovišť. Postupně však byly osazovány také do pěchotních pozorovatelen, pasivních úkrytů a jako nástavba nad vchody do kavernových úkrytů. Sloužily také v dělostřeleckých pozorovatelnách. Nejvíce exemplářů se dodnes zachovalo v okolí Lille a na týlovém postavení podél řeky Aisne. V meziválečném období došlo k jejich hojnému použití v pozorovatelnách na Maginotově linie, díky tomu se nacházejí také ve sbírkách řady pevnostních muzeí. Snatoviště se až na místě určení skládalo z řady menších dílů. Jejich tloušťka kolísala mezi 1 až 3 centimetry.

Opět pouze ve velmi omezeném množství byly do objektů pro dělostřelecké pozorování a do velitelských objektů osazovány malé pozorovací zvony s dvojicí průzorů (některé varianty disponovaly ve vrchlíku také otvorem pro periskop). Hmotnost kolísala dle typu mezi 600 a 1400 kg. Dodnes se zachovalo pouze několik kusů, v okolí Metz se nacházejí pravděpodobně tři exempláře.

K dispozici byly také menší kopule pro pozorování určené primárně pro polní použití. Tvarovány byly ze 3 cm tlustého plechu, v prostoru vrchlíku byl zvojen s mezerou 5 cm, která byla obvykle vyplněna betonem. K dispozici bylo šest pozorovacích průzorů o rozměru 8 x 8 cm. Tento typ kopule byl pravděpodobně záležitostí především východní fronty, ale použit byl také na západě. V meziválečném období se desítky kusů dostaly do rukou polské armády, která je použila na řadě míst na východní i západní hranici.

V posledním roce výstavby opevnění se do budovaných objektů dostala rozměrná dvoudílná pancéřová deska pro periskop s rozměry 200 x 200 cm a předpisovou sílou pancíře 4 cm. Průměr otvoru pro periskop činil 30 centimetrů. Měření v terénu nicméně ukazují, že produkovány byly také silnější varianty až do 7 cm tloušťky. Do stropnice byly desky uchyceny soustavou silných šroubů, které končily po obvodu místnosti pro pozorovatele. Primárně byly určeny pro dělostřelecké pozorovatelny umístěné v týlu opevněných pozic, narazit na ně je však možné také v linii pěchotních úkrytů. Od poloviny roku 1918 se jednalo o jediný oficiálně dodávaný pancéřový prvek sloužící k výstavbě opevnění. Starší typy bylo možné použít pouze ze skladových zásob. Ve velkém množství byly osazovány do objektů Michelstellung. Největší koncentrace zachovalých exemplářů je v okolí obce Jonville-en-Woëvre. Deska se velmi podobá pancíři osazovanému do německých objektů v meziválečném období.

Pancéřové štíty pro pozorování byly osazovány do samostatných pěchotních pozorovatelen, velitelských objektů a pasivních úkrytů. K dispozici byl jeden malý pozorovací průzor, který se nacházel těsně nad stropnicí objektu, do kterého byl osazen. K pozorování tak měl primárně sloužit otvor (zajištěný dvojicí masivních posuvných uzávěrů) ve stropnici pro periskopické pozorování. Produkována byla patrně řada varint se shodnou šířkou okolo 135 cm. Lišily se především tloušťkou pancéřování, které se pohybovalo od 3 do 7 centimetrů a také tvarováním/zahnutím štítu.

Na stejném principu byly produkovány také štíty pro těžký kulomet. V tomto případě byl pozorovací průzor nahrazen rozměrnější střílnou. Opět bylo produkováno několik typů, které se lišily tvarem pancíře i samotné střílny. V dokumentaci se tento typ pancíře objevuje již na konci roku 1916, k masivnímu nasazení však patrně došlo až na konci roku 1917 a v roce 1918.

Vchodové střílny a dveře

Především v ranných fázích výstavby se do objektů dostávalo velké množství vchodových střílen a odolných pancéřových a plechových dveří.

Překážky

Podrobný popis protipěchotních překážek se nachází v záložce Stellungsbau. K dispozici bylo několik základních typů překážek od nouzových variant určených k výstavby v blízkosti nepřítele (systém Lochmann, válcové překážky, španělský jezdec), přes nouzové varianty s použitím dřevěných kolíků po ocelové varianty. Budovány byly v několi řadách za sebou, včetně týlových pozic. Jejich hlavním cílem pak zpomalení útočníka, zabránění jeho přilnutí k obranným pozicím, případně nasměrováním útočníka do křížové, ideálně boční, palby těžkých kulometů, případně rychlopalných kanónů.

S rostoucím množstvím tanků, které se pohybovaly po bojišti notně vzrostla také potřeba protitankové obrany. Používala se řada variant od protitankových příkopů, většinou vzniklých úpravou zákopů, po různé varianty protitanovýcho zdí, uzávěrů silnic, případně překážek z kolejnic nebo ocelových profilů. Protipěchotní překážky byly navíc masivně doplněny soustavou protitankových minových polí.

Maskování

Značné pozornosti se především v posledních letech války těšilo důkladné maskování. Základní pokyny jsou opět uvedeny v záložce Stellungsbau. Hlavním cílem bylo především ukrytí jednotlivých objektů opevněné pozice před leteckým pozorováním. To samé se týká také dělostřeleckých baterií, tratí úzkorozchodné železnice a zásobovacích cest. Poměrně často docházelo k budování falešných stromořadí a cest, jejichž cílem bylo znesnadnění orientace v terénu.

Těžké dělostřelectvo/Pobřežní obrana

Po ustálení západní fronty zůstalo v rukou německé armády přibližně 40 kilometrů pobřeží v okolí belgického města Oostende. Pod taktovkou námořnictva zde byl vybudován značný počet pobřežních dělostřeleckých baterií včetně protileteckých. Jejich hlavní výzbroj disponovala rážemi od 88 do 381 mm. K dispozici byl také velký počet pozorovatelen a stanovišť řízení palby. Většina děl se nacházela v otevřených betonových palebných postaveních. K výstavbě betonových objektů došlo pouze v několika případech. K dispozici byly odolné sklady munice a úkryty pro obsluhu. Hlavním cílem byla ochrana ponorkových základen a obrana před případným nepřátelským vyloděním. Baterie Pommern vyzbrojená dělem ráže 381 mm (SKL/45) působila svojí palbou nikoliv ve směru moře, ale na podporu nedaleké fronty ve Flandrech. Protiletecké baterie s děly ráže 88 a 105 mm se soustředily v okolí měst Oostende a Brugy. Pobřežní baterie byly rozděleny do několika skupin - tři byly určeny k ochraně přístavů Oostende, Blankenberghe a Zeebrugge. Zbylé byly po dvou určeny pro blízkou obranu pobřeží a pro vedení dalekých paleb proti nepřátelskému loďstvu.

V rámci západní fronty bylo instalováno pobřežní dělostřelectvo pro podporu pozemních operací. Většinou se jednalo o umístění na mobilních platformách, umožňujících operativní nasazení. Kromě toho však bylo vybudováno 16 permanentních baterií pro těžká námořní děla, většinou s účelem podpořit útočné operace. Hned tři se tak nacházejí severovýchodně od Verdunu.

Další fotografie pobřežních baterií

Úzkorozchodná železnice

Pro přepravu velkého množství stavebního materiálu a následně munice, vybavení a dalších zásob byla vybudována poměrně hustá síť úzkorozchodných železnic, které plynule navazovaly na velká železniční nákladová nádraží. Odtud bylo zajištěno napojení na velké muniční a ženijní sklady (parky). Koleje byly nicméně vedeny dál do opevněných pozic, primárně k zásobování dělostřeleckých baterií. Vedeny nicméně byly také do pěchotních postavení. Pro dopravu byly dispozici nákladní i osobní vagóny, které byly taženy parními i dieslovými lokomotivami.