HOME

STELLUNGSBAU

Koncepce výstavby opevnění v podobě malých objektů rozprostřených podél zákopových systémů není nijak nová. Jejich návrhy byly vytvářeny pro účely armovacích prací ohrožených pevností (v případě západní fronty - Metz, Thionville, Strasbourg), a pro výstavbu na předem vybraných místech vhodných k obraně. Jednalo se jak o poměrně velké pěchotní úkryty (I-Raum), tak o menší stavby pro ukrytí munice (M-Raum) a dělostřelců (A-Raum), strážnice a později také pěchotní a dělostřelecké pozorovatelny. Níže umístěný obrázek pochází z učebnice pro ženijní vojsko z roku 1901 (Leitfaden für den Unterricht in der Befestigungslehre und im Festungskrieg an den Königlichen Kriegschulen - v digitální podobě ZDE), kde je uveden jako příklad betonového úkrytu budovaného za použití vlnitého plechu, který zrychluje jeho stavbu. Je jím možné zesilovat polní opevnění v případě, že je očekáváno jeho dlouhodobé obsazení. Tyto úkryty bylo možné budovat v pravém úhlu k zákopu (pod předprsní), nebo podélně přímo v zákopu.

Návrh úkrytů zesilujících polní opevnění z roku 1901

Později v průběhu 1. světové války probíhala intenzivní výstavba opevnění na místech, kde fronta na západě zamrzla na podzim 1914. Budování objektů nebylo nijak výrazněji limitované a díky tomu vznikla celá řada variant objektů - pozorovatelen, úkrytů, velitelských objektů, objektů pro signalizaci, kulometných a dělostřeleckých objektů. Stavby se navíc značně liší i v jednotlivých úsecích fronty (Armádních skupinách). Zlom přichází v červnu 1916, kdy vychází Sammelheft der Vorschriften für den Stellungskrieg für alle Waffen a především jeho první dvě části - Teil 1a. Allgemeines über Stellungsbau a Teil 1b. Einzelheiten über Stellungsbau. Tyto dokumenty shrnují zkušenosti získané z prvních válečných let a poskytují vodíkto pro další efektivní výstavbu.

Nepříznivý průběh válečných operací všek vede v létě 1916 k výměně vrchního velení na západní frontě. Bitvy na Sommě a u Verdunu spotřebovávají ohromná množství vybavení, munice, zbraní a především vojáků. Jako neudržitélné se jeví především trvání na pasivní obraně v první zákopové linii, která je vystavena intenzivní nepřátelské dělostřelecké palbě. V srpnu 1916 je ze své funkce odvolán náčelník generálního štábu Erich von Falkenhayn a místo něho se velení na západní frontě ujímá Paul von Hindenburg, se kterým přichází také Erich Friedrich Wilhelm Ludendorff. Kromě požadavku na výrazné zvýšení zbrojní výroby přichází také změna taktiky vedení zákopové války.

Již 8.9.1916 se koná v Cambrai konference, kde jsou diskutovány varianty ve změně obranné taktiky. Výsledkem je dohoda na zkrácení západní fronty, což uvolní tolik potřebné jednotky do rezerv. Zároveň je rozhodnuto o výstavbě silného opevnění pod názvem Siegfriedstellung. To je budováno mimo dosah nepřátelské dělostřelecké palby a skryto před pozorováním. Je opuštěna koncepce lineární obrany a zavedena obrana v bojových zónách (Kampfzone). Samotná výstavba probíhá v zimně 1916/1917 a k překvapivému ústupu německé armády dochází v rámci operace Alberich v březnu 1917.

S touto změnou strategie souvisí i změna platných předpisů. Sešit Allgemeines über Stellungsbau z června 1916 je již v listopadu nahrazen novým vydáním, které již odpovídá přechodu na hloubkovou obranu. Do konce války se předpis dočká ještě dvou aktualizací - vždy v srpnu let 1917 a 1918. Zohledněny jsou zde zkušenosti získané v bojích následujících let a také příchod nových typů zbraní - např. tanků. Druhá část předpisu Einzelheiten über Stellungsbau vychází v upravené verzi o měsíc později - 25.12.1916. Dne 15.11.1917 navíc vychází dodatek k části 1b ze dne 15.12.1916 - Einzelheiten über Stellungsbau pod názvem Betonbauten s podrobným manuálem k výstavbě opevnění (tyto dva předpisy jsou platné až do 26.08.1918, kdy vychází nová verze části 1b).

Níže je v levém sloupci umístěn volný překlad první varianty Obecných zásad výstavby opevněných pozic z června 1916 (Allgemeines über Stellungsbau - originál v PDF), pod ní se nachází poslední verze předpisu vydaná 10.08.1918 (Allgemeines über Stellungsbau 1918 - originál v PDF). V digitální podobě byly donedávna tyto dokumenty ke stažení na www.uni-hannover.de. Ve druhém sloupci je umístěn překlad předpisu Podrobněji k výstavbě opevněných pozic z června 1916 (Einzelheiten über Stellungsbau). Překlad předpisů do angličtiny (Allgemeines über Stellungsbau ve verzi 11/1916 a Einzelheiten über Stellungsbau ve verzi 06/1916) je součástí knihy Trench Fortifications 1914-1918 A Reference Manual, kterou vydalo nakladatelství Naval & Military Press ve spolupráci s The Imperial War Museum.

Obecné zásady výstavby opevněných pozic 1916

Allgemeines über Stellungsbau

Různé okolnosti, za nichž jsou vytvářeny obranné pozice (Verteidigungsstellungen) (před nebo během boje, při postupu nebo ústupu, atd.), nedovolují stanovení závazných předpisů předpisy pro jejich výstavbu. Proto lze stanovit pouze obecné zásady výstavby.

1. Musí být bezpodmínečně zajištěna houževnatá obrana v jednotlivých úsecích. K tomu je zapotřebí několika opevněných pozic (Stellungen) v řadě - alespoň dvou – potřebných k tomu, aby se zabránilo protivníkovi rozvinout se po částečném proražení přední linie. K tomuto účelu slouží také příčné zákopy (Riegelgräben), které umožňují bočně působit na pronikajícího nepřítele.

2. Rozestup mezi pozicemi musí být takový, aby byl vyloučen útok na týlovou pozici ve stejnou dobu jako na pozici před ní ležící. Na každou další týlovou pozici tak musí být proveden zcela nový útoku, zejména je k tomu nutné předsunutí nepřátelského pozorování a alespoň části dělostřeleckých baterií. V závislosti na terénu tak bude rozestup 1 až 2, případně více km.

3. Každá opevněná pozice se skládá z nejméně 2 souběžných linií zákopů za sebou. Hlavní bojová linie (Hauptkampflinie) je obvykle přední linie, pouze pokud je první linie v nepříznivé poloze, lze vědomě tuto zásadu opustit. Zadní linie nesmějí být narušeny dělostřeleckou palbou vedenou proti hlavní bojové linii. Na druhé straně nesmí být vzdálenost příliš velká, aby byl zaručen rychlý přístup ze zadní linie k obraně před nepřátelským útokem, k protiútoku atd., bude kolísat mezi 50 a 100 m (viz také odst. 8 Spojovací příkopy).

4. Pro nejpřednější pěchotní linii opevněné pozice postačí palebné pole (Schussfeld) několika stovek metrů, možná méně, pokud existují silné překážky. Čím větší je vlastní palebné pole a rozhled z vlastních pozic, tím snazší je pro nepřítele pozorování a vedení dělostřelecké palby. Na druhé straně velmi omezený rozhled z vlastního opevnění nutí k větší připravenosti k boji, která v dlouhodobém horizontu unavuje obránce. V případě týlových linií (rückwärtigen Linien), u nichž má být zajištěna obrana pouze po ztrátě přední linie, musí být do větší míry zajištěno, aby se nacházely co nejdále od průzkumu nepřátel, pozorování, a tím i účinků dělostřelectva. Vzhledem k těmto okolnostem budou vedeny na svazích směrem od nepřítele, napříč lesy atd.

5. Přirozené opěrné body (vesnice, hospodářské usedlosti, zalesněné oblasti) musí být v celém svém rozsahu připraveny k obraně a obzvlášť silně vybudovány. Pokud jsou tyto body rozptýleny, musí být v případě potřeby obklopeny uzavřeným zákopovým systémem. Výstavba opěrných bodů a uzavřených zákopů může být prováděna jak v rámci výstavby opevněných pozic, tak mezi nimi. Uzavřené zákopy jsou vytvářeny v rámci opevněné pozice kombinací částí přední a zadní linie se dvěma spojovacím zákopy (Verbindungsgräben) tak, aby vytvořily obranný systém schopný kruhové obrany.

6. Před všemi liniemi, příčnými zákopy, opěrnými body a uzavřenými zákopy musí být vytvořeny spolehlivé překážky. Vzhledem k účinkům těžké dělostřelecké a minometné palby se doporučuje instalace do několika pásů oddělených mezerami. Elektrické překážky jsou vhodné pouze tehdy, pokud nejsou silně postřelovány. Šetří také osádku první linie v době klidu. V případě elektrických překážek musí být přijata opatření, která zajistí, že vojáci jimi nebudou ohroženi.

7. Chytře vytvořené spojovací zákopy musí být vybudovány v hojném množství, zejména mezi různými liniemi jednotlivých opevněných pozic. Podstatně ulehčují protiútoky a umožňují větší části posádky držet se v zadní linii, je-li vhodná taktická situace. To snižuje ztráty a šetří energii. Kromě toho musí do opevněné pozice vést přibližovací zákopy (Annäherungsgräben), a to v případech, pokud není v dané oblasti k dispozici dostatečné krytí. Spojovací a přibližovací zákopy jsou dle potřeby vybudovány zároveň jako příčné zákopy nebo jako boky uzavřeného zákopového systému.

8. Hluboké a úzké zákopy zajišťují dobré krytí, ale ztěžují pohyb a snadno se zavalí zeminou. Hloubka a šířka tedy musí být k sobě v určitém poměru. Pokud je to možné, je třeba vyvarovat se vysoké úrovně předprsní, jsou jasně viditelné, rychle zničitelné, přičemž zasypávají zákopy. Pro ochranu před bočním postřelováním jsou pěchotní linie obecně opatřeny četnými traverzami a spojovací a přibližovací zákopy musí být provedeny vlnitě.

9. Úkryty odolné proti postřelování (vyhloubené a vybetonované prostory) se osvědčily velmi dobře. Lidé, kteří v nich byli při ne příliš velké obsazenosti ubytováni, snášeli velmi dlouhé a opakované nejsilnější ostřelování. Je vhodné zřídit mnoho malých objektů (maximálně pro 20 osob). Musí být zajištěno několik pohodlných a dobře zabezpečených východů. Posádka schopná odrazit neočekávaný útok musí být bezpečně ubytována na hlavní bojové linii nebo bezprostředně za ní. Zbytek posádky opevněné pozice musí najít ubytování v identických objektech umístěných v druhé linii. Před vlastními (útočnými) operacemi, k nimž jsou zapotřebí větší jednotky, pro ně musí být zajištěno dostatečné a bezpečné ubytování v předních zákopech. Aby mohly být početné rezervy udržovány těsně za pěchotními postaveními (Infanteriestellung), je nutné vybudovat podzemní ubytovací prostory tak, aby zůstaly co nejdéle ochráněny před účinky nepřátelské dělostřelecké palby.

10. Pro včasné odhalení nepřátelského útoku musí být zajištěna možnost pozorovat nepřátelské postavení i při nejsilnějším ostřelování, a to jak z přední linie, tak z týlových pozorovacích stanovišť. V přední linii jsou zvláště vhodná zrcadlová zařízení (periskopy), která jsou zabudována do stropů úkrytů. Pozorování ze štěrbinových průzorů je samo o sobě výhodné, ale v první linii jsou průzory většinou zasypány nebo zničeny nepřátelskou palbou, protože je lze jen stěží skrýt před pozorováním. Otevřená pozorovací stanoviště v přední linii jsou také rychle vyřazena z činnosti, a proto neposkytují žádnou záruku pro včasné odhalení nepřátelského útoku. V zadních pozicích je obvykle možné pozorování ze štěrbinových průzorů. Objekty musí být skryty před pozorováním a musí být pokud možno odolné proti postřelování.

11. Čelní obranná palba pěchoty se odehrává přes parapet pomocí pušek, těžkých a lehkých kulometů. Pokud je vzdálenost od nepřátelské pozice velmi krátká, pak by se při čelním použití kulometů v přední linii mělo zvážit, zda mohou být k palbě připraveny včas. Pokud tomu tak není, musí být použity více v týlu na vyvýšených místech.

12. Kromě účinků čelní palby by se hlavní pozornost měla soustředit na palbu boční. Ta umožňuje obranu dlouhých linií s minimálním počtem sil. Prováděna může být z míst v linii, která mohou být k tomu účelu odpovídajícím způsobem zalomena, nebo z v týlu ležících objektů pro boční palbu. Pro boční palby se obzvláště hodí těžké a lehké kulomety. Boční postřelování týlu (od 2. linie nebo ze zvláštních objektů pro boční palbu) nabízí výhodu, že objekty není tak snadné vyřadit z činnosti nepřátelskou palbou. Na vyvýšených místech je výhodné skrytě umístit například betonové objekty se střílnami. Pro boční palbu v úvahu přicházejí také lehké rychlopalné kanóny.

13. Umístění pěchotních postavení musí, pokud to podmínky dovolují, brát ohled na úlohu dělostřelectva. Pro dělostřelectvo je žádoucí:

  1. Výhodná poloha hlavních pozorovacích stanovišť. Pozorovací stanoviště musí být kryta pěchotou, a je-li to možné, musí být umístěna tak daleko v týlu, že jsou skryta před palbou proti pěchotním liniím, a měla by umožnit pozorování celé oblasti před pěchotním postavením.

  2. Skryté umístění je výhodnější, tj. podle bojových úkolů v odpovídající vzdálenosti od nepřítele. Velký dostřel našich děl nesmí vést k tomu, aby dělostřelectvo zůstalo co nejvíce v týlu. Tomu je třeba zabránit především kvůli nutným dlouhým telefonním linkám. Na druhou stranu je třeba poznamenat, že baterie by neměly být v dosahu dělostřelecké palby namířené proti pěchotě.

  3. Dobré, terénu přizpůsobené krytí, zejména palbě odolné stavby pro obsluhu a střelivo.

Také pro nasazení dělostřeleckých rezerv musí být přijata výše uvedená bezpečnostní opatření.

14. Aby bylo zajištěno účinné velení i během nepřátelského útoku, musí být velitelská stanoviště velitelů úseků (pluk) a podúseků (prapor) postavena v dělostřelecké palbě odolném provedení a umístěna v takových místech, aby příslušní velitelé dokázali udržovat pomocí poslů stálou komunikaci mezi sebou navzájem a také do přední bojové linie. Dále jsou schopni nasadit rezervy nacházející se v týlu včas v rozhodujících místech dle jejich uvážení. Kontakt velitelů s jednotkami a jejich osobní vliv na jejich bojovou činnost musí být zachován za všech okolností. Je naléhavě žádoucí, aby velitelská stanoviště měla možnost pozorovat bojiště daného úseku a sousední oblasti (viz odst. 10). Totéž platí pro velitelské stanoviště vyššího velení. Nelze-li toho dosáhnout z důvodu terénních podmínek nebo s ohledem na dosah nepřátelské palby, jsou pozorovatelé (důstojníci) dotyčných štábů v dostatečném množství rozmístěni na vhodná místa, s těmito důstojníky a dalšími důležitými pozorovacími místy musí být zajištěno spojení.

15. Bezpečný přenos zpráv z předních linií do vyšších velitelských míst v týlu a naopak má zvláštní význam, vyžaduje pečlivě zvážená opatření. Početné telefonní linky jsou nutné, ale nelze očekávat, že budou zachovány při silné nepřátelské palbě. Náhradní prostředky (zařízení světelné signalizace, jiná signalizační zařízení, poštovní holubi) musí být proto vždy po ruce a často kontrolovány z hlediska jejich použitelnosti. Zvukové signály (pomocí zvonů, gongů, sirén apod.) se ukázaly jako velmi užitečné pro alarmování posádky.

16. Budování opevněných pozic obecně zahrnuje také zlepšení životních podmínek vojsk. Mezi ně patří: budování kasáren, zásobování vodou, údržba a výstavba silnic, budování mostů a stezek. Obzvláště naléhavá je výstavba a rozšíření polní železnice pro zásobování municí, potravinami (v případě potřeby skladovaných ve 2. nebo 3. linii), stavebním materiálem atd.

17. Opevněná pozice je budována podle velmi specifických pracovních plánů založených na pečlivém průzkumu. Při jejím umístění a výstavbě je třeba vzít v úvahu deštivé období, např. vedení přibližovacích zákopů v korytech neprovádět do hloubky, ale ve svahu. Výstavba drenážních systémů se provádí již v období sucha.

18. Údržba vybudovaného polního opevnění vyžaduje velkou pracovní sílu. V případě týlových linií a pozic je často nutné vyrovnat se s nedostatkem pracovníků postupnou výstavbou opevnění, tj. stavět úkryty, překážky, pozorovací stanoviště, objekty pro boční palbu, sklady munice, drenážní systémy atd., ale je vhodné se zcela nebo částečně zdržet vytváření zákopů a spojovacích zákopů a pouze určit jejich směrování. Pokud není rezignováno na výstavbu kompletních opevněných pozic (včetně zákopů), musí se provést čas od času jejich údržba.

 

 

Obecné zásady výstavby opevněných pozic (10.8.1918)

Allgemeines über Stellungsbau

I. Všeobecné zásady

1. Výstavba opevnění slouží převážně k obraně. Hlavními důvody pro obranu v opevněných pozicích jsou:

  1. Úspora bojových jednotek

  2. Snížení vlastních, zvýšení nepřátelských ztrát

  3. Využití terénu tak, že pro vlastní vojáky představuje výhodné, pro nepřítele nevýhodné bojové podmínky

2. To podmiňuje: Členění opevnění do hloubky a vedení boje převážně nikoliv v linii, ale v bojových zónách (Kampfzonen).

3. Celá oblast držená obránci je za použití všech přirozených výhod, které nabízí (vesnice, lesy, lomy, rokle apod.) přestavěna pro houževnatou úsekovou obranu takým způsobem, že je vybudována jedna nebo více hlubokých opevněných bojových zón, ve kterých se vytvoří útočníkovi tím více překvapivých obtíží, čím dále postupuje. Ztráta nebo opuštění jednotlivých částí nesmí ohrozit celkovou situaci.

4. Každá bojová zóna zahrnuje zařízení pro pěchotu, dělostřelectvo a moždíře, pro velení, komunikační spojení a také pro zásoby.

5. V každé bojové zóně je určena hlavní linie obrany (Hauptwiderstandslinie). Je vhodné jí pojmenovat. Před hlavní linií odporu se nachází předpolí, jehož hloubka závisí na terénu, výhledu, situaci na bojišti a vlastní síle. Zpravidla by se mělo usilovat o hloubku 1-3 km. Hluboká bojová zóna (Tiefenzone) je zřízena v rámci a za hlavní linií obrany. V jejím rámci, případně za ní musí být v případě potřeby zajištěny dělostřelecké baterie pomocí ochranného postavení dělostřelectva (Artillerieschutzstellung) (viz oddíl 16). Na přehledové mapy je třeba vyznačit pouze obecný průběh hlavní linie obrany a v případě potřeby polohu ochranného postavení dělostřelectva. Přibližná hloubka celé bojové zóny včetně předpolí může být identifikována barvou nebo šrafováním.

6. Je nutná pečlivá výstavba opevněných linií. Pouze dobře připravená pozice nutí protivníka k časově náročným přípravám a použití neobyčejného množství sil a prostředků, současně komplikuje pohyby tanků a chrání před překvapivými útoky. Odpor bojové zóny však nemůže být založen pouze na síle výstavby, protože i rozsáhlá výstavba podlehne časem soustředěné nejtěžší nepřátelské palbě, a protože morální síla posádky ani v dobře vybudovaných opevněných pozicích při rigidním držení pozic v nejtěžší dělostřelecké palbě nebude rozhodně růst. Je proto důležité navrhnout polohu opevněné pozice tak, aby byla nepřátelská palba prostorově roztříštěná a zmatena klamnými cíly.

7. Zásadní význam má nízká rozpoznatelnost všech objektů a pohybu jednotek. To platí také pro maskování a klamné objekty (viz oddíl 48), protože jinak může nepřítel snadno rozlišit mezi skutečnými a klamnými stavbami. Je třeba poznamenat, že pohyb, dokonce i jednotlivých lidí, lze pozorovat okem na velmi velké vzdálenosti. Naproti tomu letecká fotografie ukazuje hlavně barevné rozdíly. Z tohoto důvodu má letecké krytí (proti fyzickému pozorování a fotografování) během výstavby a v klidných časech velký význam. Objekty musí být znovu a znovu kontrolovány vlastním letectvem.

8. Způsobem výstavby musí být nepřítel klamán o důležitosti jednotlivých objektů. Ve velkém množství se musí používat masky (maskování - Masken) a klamné objekty (Scheinanlagen). Čím více objektů všeho druhu je k dispozici v bojových zónách, a čím šikovněji jsou rozmístěny v terénu, tím těžší je pro nepřítele rozpoznat nejpevnější místa a soustředit na ně palbu, tím více střeliva a času potřebuje pro zničení pevnostních objektů. Přehnaná odolnost jednotlivých objektů je proto škodlivá. Tam, kde je vyžadováno příliš mnoho (např. příliš silné betonové objekty, příliš široké překážky), je možné stavět méně, a to výše zmíněným způsobem. Objekty, které neslouží bojovým účelům, ale kráse, jsou ze stejného důvodu zakázány.

9. Výstavba opevněné pozice nesmí způsobit, že se jednotky pevně usadí na jednom místě. Spíše musí bojovat pružně a ofenzivně. Při výstavbě opevněné pozice musí být jednotlivé objekty postaveny tak, aby usnadňovaly přesuny uvnitř pozice a umožňovaly protiútoky mezi jednotlivými stavbami. Musí být zajištěno náhradní umístění všech zbraní, včetně velitelských a komunikačních objektů. Výstavba všech spojení je důležité.

II. Bojové zóny (Obecně)

10. Pokud je to možné, nelze se spokojit s jednou bojovou zónou, ale je nutné vytvořit několik takových zón za sebou. Tím se nejen dosáhne větší bezpečnosti proti jakýmkoli překvapivým průlomům, ale také se protivník nutí, aby provedl zdlouhavé opakované přípravy k útoku. Především to však výrazně zvyšuje vlastní operativní volnost.

11. Je výhodné, když různé bojové zóny neleží příliš blízko za sebou, ale z různých důvodů může být nutné vybudovat zóny blízko sebe, nebo je dokonce sloučit. Čím dále od sebe zóny leží, tím obtížnější může být případný přechod z jedné zóny do druhé. Pokud nejsou zóny řazeny blízko za sebou, musí být uzavřeny ve vhodných meziprostorech tak, aby pád nebo vzdání se části zóny nevynutil kapitulaci její velké části.

12. Výstavba všech zón je prováděna podle stejných podstatných zásad. Pokud je však od začátku výstavby předpokládáno vedení tuhých bojů v nejpřednější zóně, bude přirozeně věnována zvláštní pozornost právě její výstavbě. Protože je však vždy nejasné, zda lze rozsáhlý útok rozpoznat včas, neměla by být zanedbána výstavba oblasti bezprostředně sousedící s nepřítelem, v neposlední řadě proto, že toto nezůstane nepříteli bez povšimnutí a následně by toho mohl využít. V následujících zadních zónách, které nejsou bezprostředně ohroženy, je nutné se spokojit s jednoduchou výstavbou kvůli nedostatku času a pracovních sil. Průzkum, zaměřování, příprava materiálu a vyhotovení dělostřeleckých palebných plánů (Artillerieplanmaterials) by však mělo být podporováno všude, kde je to možné.

III. Umístění bojových zón

13. Pro obecný průběh bojové zóny je rozhodující princip přenechání nejnepříznivějšího terénu nepříteli a výběr nejvhodnějšího terénu pro sebe, podle následujících aspektů:

  1. Nepřítel by měl být nucen bojovat v oblasti, která je co nejpřehlednější, bez přirozeného krytí, se špatnými komunikacemi a podmínkami pro ubytování.

  2. Vlastní jednotky by měly být umístěny do terénu bohatého na krytí, který je vhodný pro úsekovou obranu, s dobrým pozorováním, komunikacemi a podmínkami pro ubytování.

14. Obecně pro to platí následující:

  1. Ovládání výšin není pro obranu rozhodující.

  2. Přírodní překážky (voda, bažiny, strže) jsou důležité, pokud chrání před tanky.

  3. Čím více jsou zásobovací cesty do pozic skryty nepřátelskému působení, tím snazší je udržovat bojovou sílu a zásobovat jednotky. Pokud neexistují žádné přirozeně kryté komunikace, musí být vybudováno mnoho přibližovacích cest (Annäherungswege).

  4. Pozice dělostřeleckého pozorování a samotné dělostřelecké pozice musí být zajištěny pěchotními bojovými pozicemi (Infanteriekampfstellungen).

  5. Obranné objekty pěchoty leží takticky nejlépe na svazích odvrácených od nepřítele těsně za linii hřebene (postavení na odvráceném svahu - Hinterhangstellung). To je nejlepší způsob, jak se zbavit nepřátelského pozemního dělostřeleckého pozorování. Palebné pole je méně důležité.

    Pokud však obecná taktická situace a zejména pozorování dělostřelectva a týlové komunikace vyžadují, aby přední linie pěchoty byla umístěna přímo na hřebeni nebo na svahu skloněném směrem k nepříteli (postavení na svahu k nepříteli - Vorderhangstellung), musí být ostatní objekty postaveny tak, aby byly skryty před bezprostředním nepřátelským pozorováním.

    Nelze učinit zásadní rozhodnutí pro nebo proti linii na předním nebo odvráceném svahu. Obrázek níže poskytuje základ pro posouzení.

    Pokud strmost svahů neumožňuje umístění obranné linie za hřebenem, instalace zabezpečených přístupů na zadních svazích, stejně jako oboustranné boční postřelování dělostřelectvem, zákopovými moždíři, kulomety a puškami usnadňují udržení nebo opětovné získání takové pozice.

Varianty umístění opevněné pozice v terénu a možnosti dělostřeleckého pozorování

IV. Obranné objekty pěchoty

15. Obranné objekty pěchoty se skládají ze zákopových systémů, opěrných bodů, kulometných hnízd, opevněných míst (Anklammerungspunkte), jednotlivých úkrytů všeho druhu a skupin úkrytů a jsou v závislosti na umístění chráněny překážkami.

Bojové a spojovací zákopy, překážky a úkryty a dobré spojení umožňují udržet opevněnou linii v běžné poziční válce s omezenou posádkou. Jsou však také nezbytné v těžkých bojích pro řádné velení, ubytování a zásobování jednotek v zadních liniích v okamžiku, kdy se přední linie změní v pozici plnou kráterů (Trichterstellung).

16. Pěchotní pozice (Infanteriestellung) se budují jako systém sestávající z několika souběžných, nepravidelných zákopů, které jsou budovány v rozestupu přibližně 150 až 400 m. Jednotlivé linie zákopů musí být navzájem spojeny dostatečným množstvím spojovacích zákopů. Přibližovací zákopy, které nejsou nikdy dostatečně početné, vytvářejí napojení na týl. Všechny zákopy musí být přizpůsobeny terénu takovým způsobem, aby se do nich nepřítel nemohl dívat z žádné strany a aby bylo obtížné je prozkoumat ze vzduchu. Postačí omezené palebné pole. Boční palby jsou zvláště efektivní.

Mezi jednotlivými liniemi, mezi a za zákopovými systémy musí být využita každá příležitost k obraně. K tomuto účelu slouží opěrné body - větší často uzavřená opevnění využívající vesnice, lesíky apod. a opevněná místa - malé příkopy, krátery, zříceniny domů, lesíky, živé ploty a podobně. Opěrné body a opevněná místa jsou postupně vzájemně propojovány zákopy, překážkami, přibližovacími cestami tak, aby se vytvořily nové zákopové systémy.

Vesnice vyžadují i při silném opevnění hodně posádky a jsou zvláště dobrým cílem pro dělostřelectvo. Je tedy třeba čelit snaze o přílišné zesílení obrany a velké přestavbě obcí pro potřeby poziční války při tuhých bojích. Obce mají svůj význam pro ubytování vojáků v klidném období, jejich úprava k boji a využití k ubytování je často snazší než vytvoření nových objektů v otevřeném terénu, ale je dobré zahrnovat obce do obranných linií obezřetně, aby nebyly v boji o ně vázány příliš velké síly. V týlu se nacházející obce jsou uzpůsobeny pro obranu a blokování komunikací.

V lesích, pokud porost ještě nebyl zničen palbou, může být namísto zákopového systému vhodný systém do hloubky členěných, vzájemně se postřelujících blokhausů.

Všechny objekty musí být umístěny tak, aby bylo snazší znovu získat ztracené části linie. Šikmo k frontě probíhající příčné zákopy, opěrné body a opevněná místa mají zabránit tomu, aby se protivník po částečném proražení přední linie rozvinul a roztáhl se do boků obsazením linie z týla. To je obzvláště důležité na hranicích sektorů. Útočící jednotky se konečně musí vidět vpředu a na bocích obklopeni zákopy a překážkami a musí být rozstříleni dobře skrytými kulomety a zákopovými moždíři, jakož i dělostřelectvem působícím ve vlastním bojovém prostoru.

Samostatné bojové linie před dělostřeleckými bateriemi (asi 1-3 km za hlavní linií odporu) jsou v případě potřeby určeny pro zabezpečení dělostřelectva (pozice pro ochranu dělostřelectva - Artillerieschutzstellung).

Hloubka takto připravené zóny by měla být až několik kilometrů. Externě rozpoznatelný rozdíl mezi předpolím, hlavní linií odporu, hloubkovou zónou a pozicí dělostřelecké ochrany by neměl existovat.

17. Kostru všech pěchotních bojových objektů tvoří pozice těžkých kulometů a úkryty.

18. Kulomety jsou umístěny do hloubky a většinou nasazeny pro boční palbu tak, aby ležely všechny zákopy a každý bod v mezilehlé oblasti před a za vlastní přední linií pod boční křížovou palbou kulometů, aniž by nepřítel poznal, odkud palba vychází. Proto se často doporučuje jejich instalace do hloubky na skrytých místech. Je požadována vzájemná krycí palba.

Kulomety rozmístěné v týlu v terénu ve formě šachovnice musí být schopny zasáhnout do boje přední bojové zóny přímou nebo nepřímou palbou z dálky. Použití v četách je pravidlem. Musí být k dispozici náhradní palebná postavení.

Jednotlivé kulometné čety (Maschinengewehrzüge) nebo družstva (Maschinengewehrgruppe) musí být rozčleněny tak, aby je bylo možné v první linii použít k boji s nízko letícími letouny.

Kulomety musí být instalovány nenápadně. Objekty pro těžké kulomety dříve použitého typu se musí zlikvidovat. Objekt je určen pouze k ochraně zbraně, munice a obsluhy během nepřátelské dělostřelecké a moždířové palby a musí umožňovat rychlou připravenost k palbě. Palba je zpravidla vedena přes parapet.

19. Úkryty musí být skrytě rozmístěny, a v prostoru rozděleny takovým způsobem, aby bylo možné jednotlivé útvary držet pohromadě a zásobovat je. Za tímto účelem jsou často stavěny úkryty ve skupinách. Cílem by mělo být, aby celá útočná síla, kromě předních pozic, stejně jako pohotovostní jednotky a rezervy, pokud jsou v dosahu nepřátelské dělostřelecké palby, byly umístěny v úkrytech.

Pod pojmem „palbě odolný“ (Schusssicherheit) se rozumí odolnost proti nepřetržité palbě z ráže 15 cm. Odolnosti vůči bombám (Bombensicherheit) znamená ochranu proti neustálé palbě z kalibru 22 cm, těžkých zákopových moždířů a jednotlivým zásahům ještě těžších děl.

Odolnosti vůči palbě a bombám je u úkrytů nejlépe dosaženo hluboko v podloží vyraženými nebo betonovými objekty. V prvním případě hluboké umístění úkrytu ztěžuje posádce dostat se rychle ven, zatímco betonové úkryty nebo ještě lépe železobetonové úkryty zajišťují, že posádka je rychle připravena k boji.

Takové objekty ale vyžadují hodně času a pracovních sil. Pokud je potřeba vybudovat hodně takových staveb, musí se úsporně a jednodušeji stavět.

Kde nejsou k dispozici úkryty odolné vůči palbě nebo bombám a nelze je ani postavit (např. v oblasti rozryté dělostřeleckou palbou), měla by být zajištěna alespoň nenápadná ochrana proti počasí.

V předních částech opevněných pozic je při stavbě úkrytů hlavní pozornost upřena na připravenost k boji, své místo zde najdou stanoviště s omezenou kapacitou a v malé hloubce (beton, železo, trámy). Velké a hluboko vyražené úkryty v přední linii jsou lidskou pastí. Jsou zničeny nejpozději ve chvíli, kdy jsou nepřítelem rozstříleny překážky.

Dále v týlu mohou mít úkryty větší kapacitu (pro 1 až 2 družstva - Gruppe), v tomto případě není ve velké hloubce vyražený úkryt nebezpečný. Protože se však zadní linie mohou v průběhu boje stát předními liniemi, je nutné od začátku zajistit, aby byly ve všech liniích umístěny také menší úkryty (viz také oddíl 20).

Čím větší jsou úkryty, tím nutnější jsou pohodlnější, skrytější a dobře zajištěné východy. Výhodné je podzemní spojení mezi úkryty a napojení na spojovací cesty.

Velký význam se přikládá přípravě úkrytů k okamžité obraně instalací pozorovacích a kulometných stanovišť a střílen na postřelování zákopů (Grabenstreichen), jakož i vytvářením překážek, které však nesmí odhalit umístění úkrytu.

20. Pro včasné odhalení nepřátelského pěchotního útoku musí být zajištěna možnost pozorovat předpolí před a v bojové zóně, a to i při nejsilnější nepřátelské palbě. Spolehlivé pozorování ve spojení s rychlým varováním má zásadní význam pro boj, zejména pro obranu proti překvapivým útokům (viz oddíl 46).

V blízkosti nepřítele se nedá s jistotou očekávat zachování vybetonovaných pozorovacích stanovišť, které tak neposkytují spolehlivou záruku pro včasné odhalení nepřátelského útoku, zřízení těchto objektů je proto nutné také v týlu tak, že je odtud prováděno pozorování a případně vyhlášen poplach. Přítomnost takového pozorování však nezbavuje žádnou jednotku povinnosti, starat se o vlastní bezpečnost prostřednictvím pozorování, což mohou provádět dle okolností pozorovatelé v otevřeném postavení.

21. Početné překážky v celé hloubce bojových zón v síťovém uspořádání jsou zásadní. Musí být vybudovány nepravidelně a s náležitým ohledem na dělostřelectvo a zákopové moždíře v několika oddělených řadách (většinou řídká drátěná překážka) tak, aby byly obtížně rozpoznatelné a uvedly v omyl nepřítele, který vstoupí do obranného pásma. Jejich umístění nesmí umožňovat vyvodit závěry o jiných bojových zařízeních a nesmí bránit volnému pohybu bojových jednotek. Na překážky musí být výhled a musí být zajištěny palbou na krátkou vzdálenost.

22. Také zákopy musí být v první linii vedeny tak, aby byly díky přizpůsobení se terénu a zemnímu krytí co nejvíce mimo dohled.

Podle stejných kritérií se musí přizpůsobit zákopy při rozšiřování kráterů na zákopové postavení tak, aby se co nejvíce přizpůsobily existujícím kráterům.

23. Ve zvláštních případech mohou namísto přístupových zákopů usnadnit pohyb v bojových zónách podzemní chodby (tunely nebo ruské sapy - russische Sappen). Pokud tunely slouží také jako místa pro týlové rezervy, musí být použito mnoho vchodů a ventilačních šachet, aby se zabránilo zadušení. V blízkosti přední bojové linie jsou tunely hodnoceny stejně rizikově jako hluboko ražené úkryty v předních liniích (viz oddíl 19).

V. Objekty pro dělostřelectvo

24. Dělostřelectvo potřebuje především zabezpečená pozorovací a velitelská stanoviště, k tomu je zapotřebí velké množství odolných pozic, krytů pro obsluhu, střelivo a vybavení, jakož i dostatečné spojení umožňující zásobování.

25. Všechny objekty musí brát v úvahu požadavky na členění do hloubky (viz oddíl 2 a další) a pohyblivé vedení boje.

26. Dělostřelecké pozorování potřebné pro dělostřelecký boj nebo pro palbu na vzdálené cíle bude zřídka možné z těsné blízkosti děl. Pozemní pozorování má rozhodující význam.

Čím obtížnější jsou podmínky pozorování, tím důležitější je bezpečně vybudované spojení mezi bateriemi, pozorovatelnami a velitelskými stanovišti (letci, balóny, pozemní pozorování, pozemní jednotky). Kromě drátových spojení, se kterými nelze při těžkých bojích ve velkém měřítku počítat, musí být zajištěna instalace bezdrátových komunikačních zařízení, jmenovitě zejména antén pro letecké navádění.

Pro boj s nepřátelskou pěchotou a tanky, které pronikly do vlastní bojové zóny, je nezbytné pozorování z bezprostřední blízkosti děl.

Podle těchto zásad musí být pro potřeby pozemního pozorování vybráno a vybudováno velké množství pozorovatelen, které musí být obzvlášť pečlivě skryty. Měly by byt ukryté před nepřátelskou palbou. Pozorovatelny v bezprostřední blízkosti bojových objektů pěchoty budou snadno a předčasně zničeny.

27. Velitelská stanoviště viz. oddíl 44.

28. Nepřítel bude klást největší důraz na určení polohy našich dělostřeleckých pozic. Má k tomu k dispozici pozemní a letecký průzkum, ale také různé geometrické a měřící metody. Zatímco je možné se do značné míry chránit před průzkumem pomocí masek (maskování), terénního krytí a umělých krycích prostředků, bude přesná poloha baterie při déle trvající palbě téměř jistě stanovena nepřítelem pomocí geometrického měření. Z toho vyplývá, že naše dělostřelectvo musí kromě přiměřeně obratného, skrytého nasazení nebo použití všech prostředků ke krytí a klamání nepřítele, také měnit pozice v průběhu palby, což platí také pro jednotlivé kanóny.

Jsou proto zapotřebí četné předem zaměřené pozice s připravenými palebnými plány. To také umožňuje při velkých bojích okamžité a vhodné rozmístění dělostřeleckých posil.

29. Význam dobře vybudovaného krytí (maskování) proti nepřátelské palbě by neměl být podceňován, samozřejmě za předpokladu, že bude největší péče věnována krytí před průzkumem a pozorováním dělostřelecké palby. Na druhou stranu nebude možné vytvořit pro všechny baterie dělostřelectva dobře vybudované a před pozorováním skryté pozice. Proto budou často zvolena otevřená postavení. I v těchto případech je třeba zvážit co nejlepší krytí proti pozorování, ale zejména je třeba se vyhnout umístění na nápadných místech nebo v jejich blízkosti, která by nepříteli umožnila snadno určit jejich polohu.

30. Pokud je to možné, musí být úkryty pro obsluhu děl postaveny nenápadně přímo u dělostřelecké baterie nebo v malé vzdálenosti od ní (viz oddíl 19).

31. Dále je důležité chránit munici. Je naprosto nesprávné hromadit velké množství munice v jednotlivých úkrytech, zejména u cest. Munice by měla být rozdělena na menší množství. Pokud není možné bezpečné skladování v objektech odolných proti nepřátelské palbě a leteckému bombardování, musí být zajištěna alespoň ochrana proti povětrnostním vlivům a letecké maskování.

32. Dělostřelecká postavení/objekty musí být nenápadné a umístěné v nepravidelných vzdálenostech od sebe. Ve výjimečných případech může být užitečné zbraně silně zakrýt shora (zastřešit). Vzhledem k tomu, že v takových případech je přímá střelba na krátkou vzdálenost nebo na pohybující se cíle obtížná, je třeba přijmout opatření, aby bylo možné rychle dostat dělo z tohoto krytu.

33. Přístupové cesty, dopravníky nebo koleje vedoucí k dělostřeleckým pozicím musí být skryté před nepřátelským pozorováním. Většina dělostřeleckých baterií je v tomto ohledu nepříteli prozrazena nedostatkem opatrnosti. Na druhou stranu je možné snadno svést nepřítele pomocí klamných cest a železnic. Dále viz. odstavec 47.

34. Každá baterie, stejně jako velitelské a pozorovací stanoviště jsou nenápadně vybavené pro blízkou obranu.

35. V zásadě musí být v poziční válce přijata preventivní opatření pro nasazení dodatečného dělostřelectva při plánovaném útoku a obraně. Kromě náhradních pozic (oddíl 28) musí být proto připraveny četné dodatečné palebné pozice v souladu se zamýšleným účelem (zesílené pozice, muniční sklady v jejich blízkosti, zajištění krytí proti pozorování atd.).

VI. Objekty pro zákopové moždíře

36. Podobné objekty jako pro dělostřelectvo jsou vyžadovány také pro zákopové moždíře.

37.Zákopové moždíře všech typů určené k efektivní střelbě během útoku musí být umístěny tak daleko do předních linií, aby cíle byly ve výhodném dostřelu.

38. Na druhou stranu by měly být zákopové moždíře určené proti pěchotě (většinou lehké) instalovány tak daleko v týlu, aby byly mimo dosah nepřátelské dělostřelecké palby vedené proti přední části bojové zóny. Do předpolí patří jen ve výjimečných případech a většinou dočasně (např. pro obranu proti tankům).

39. Palbě a bombám odolná výstavba objektů pro zákopové moždíře je velmi časově náročná. Při útoku je vyloučena. Také v obraně je výhodnější vybudování mnoha, i když slabších postavení - často otevřených - před malým počtem silných objektů. Hlavní obrana před nepřátelskou dělostřeleckou palbou spočívá v mobilitě.

VII. Objekty proti tankům

40. U všech objektů musí být také brána v úvahu jejich účinnost vůči tankům.

41. Přírodní překážky lze často snadno rozšířit tak, že poskytují dostatečnou ochranu proti tankům (bažiny, ničení mostů, podkopání strmých svahů atd.).

42. Klasické zákopy a překážky obecně nebrání s jistotou pohybu tanků, ale zpomalí jej, nasměrují určitým směrem a tím usnadní obranu.

43. V místech, kde jsou pravděpodobné útoky tanků, jsou také vytvářeny bariéry, pasti nebo minová pole. Je nezbytná ochrana před předčasnou detekcí těchto překážek. Na druhé straně mohou mít smysl také klamné objekty.

VIII. Ostatní objekty

44. Velitelské objekty musí být postaveny, je-li to možné, v palbě odolném nebo lépe bombám odolném provedení. Měli by být umístěny takovým způsobem, aby velitelé velitelského stanoviště měli výhled před, za a do boku objektu směrem k dalším velitelským stanovištím, nebo alespoň by měli být schopni s nimi udržovat kontakt pomocí poslů.

Musí být zváženo umístění špionážních a úderných jednotek v blízkosti velitelského stanoviště.

45. Pro pozorovací důstojníky vyšších štábů je za určitých okolností potřeba předsunout na výhodná místa objekty pro pozorování na dlouhé vzdálenosti.

46. Výstavba velitelských a komunikačních spojení a poplašných systémů vyžaduje pečlivé zvážení použitých prostředků.

Vzniká řada telefonních sítí. Pro jejich vedení se osvědčily otevřené, ne příliš hluboké, kabelové výkopy. Ústředny vyžadují výstavbu bombám odolných objektů.

Kromě toho jsou pro radiové stanice, signální spojení a pro zemní telegrafii (obvykle v blízkosti štábů) nezbytné speciální úkryty. Je třeba vždy poznamenat, že drátová spojení jsou zničena a selhávají vlivem nepřátelské palby hned po začátku těžkých bojů.

Pro zbývající informace porovnejte sborník předpisů pro poziční válku, Sešit 9.

47. Rozšíření silnic a železniční sítě má zásadní význam pro budování opevněných pozic, při dodávkách střeliva, potravin, stavebních materiálů atd. Dopravní síť musí být připravena včas na období silného provozu.

Železnice a úzkorozchodné železnice, polní a dopravníkové dráhy s dostatečnou vykládací kapacitou musí být co nejblíže předním pozicím všech zbraní. Cesty musí být k dispozici ve značném množství. Je žádoucí oddělit příjezdové a odjezdové trasy. Musí být zajištěny náhradní cesty pro silnice, které se nacházejí pod nepřátelskou palbou. Dobré značení cest je výraznou úlevou pro provoz a zabraňuje přerušení provozu.

Zásadní je neustálé sledování stavu silnic a železnic a včasná příprava materiálu pro jejich opravu. Neprovedení okamžitých oprav v případě drobných škod často následně povede k nenapravitelnému poškození.

48. Klamné objekty a masky (viz oddíl 8) jsou velmi cenné pro zmatení nepřítele. Jednotky musí být vyškoleny, aby je používaly při každé příležitosti. Jejich použití však nesmí být zřejmé.

49. Budování opevněných pozic obecně zahrnuje také zlepšení životních podmínek vojsk. To by nemělo být podceňováno, aby se zachovalo zdraví a vnitřní síla vojsk.

Patří mezi ně: výstavba kasáren, ochrana před chladem a vodou, sklady potravin, zlepšení zásobovacích tras atd.

IX. Výstavba opevněných pozic

50. Při budování opevněných pozic je pro dosažení cíle rozhodující dobré plánování práce a správné rozdělení sil a zdrojů. Pokud tomu tak není, bude dosaženo jen pomalého pokroku navzdory výdajům velkých zdrojů a času, zatímco naopak lze v překvapivě krátké době vybudovat četné a dobré objekty. Práce blízko nepřítele vždy vyžaduje hodně času. Vykonaná práce se zde jen těžko vyplácí. Proto je často lepší, budovat opevněné pozice hlouběji v týlu, kde lze stavět mnohem rychleji.

Proto musí být pro všechny stavby v opevněné pozici vypracovány pracovní plány na základě pečlivého průzkumu a výpočtů. Je však třeba se vyhnout nadměrnému papírování.

Náhlé změny plánů, jakmile jsou jednou odsouhlaseny a náhlé přesunutí pracovní síly vždy vedou ke značnému zpoždění a snížení výkonu. Při změně stavebního dozoru dané lokality proto není vhodné, aby chtěl nový dozor implementovat své taktické představy, které se mohou v nevýznamných detailech lišit od názorů jeho předchůdců.

51. Před zahájením výstavby opevněných pozic musí být v dostatečném předstihu provedena konzultace s geology přiřazenými k zaměřovacím pracovištím (Vermessungsabteilung). V mnoha případech mohou ušetřit spoustu práce. Jejich nejdůležitější oblastí činnosti pro vojsko je výběr vhodných půdních vrstev pro výstavbu (např. pro stavbu tunelů), nalezení stavebních materiálů (např. štěrk) a pomoc s odvodněním a zásobováním vodou.

Rovněž je nutné včasné zaměření a výroba nebo příprava četných map a náčrtů pro všechny typy zbraní.

52. Řízení výstavby opevněných pozic je zásadně záležitostí taktického velení (Armádní vrchní velitelství – Armeeoberkommando, A.O.K., Velení armádního sboru – Generalkommando, Genkdo., divize).

U opevněných pozic, které nejsou prováděny jednotkami (týlové bojové zóny), jsou zapotřebí zvláštní stavební štáby, které musí mít dostatek personálu na to, aby bylo možné přiřazené pracovníky řádně zaměstnat a kontrolovat.

I v místech, kde jsou nahrazeni vojáky, je žádoucí udržovat kontinuitu práce (např. při výstavbě skupin úkrytů určených pro frontové rezervy).

53. Nejpřednější a často také druhá bojová zóna, pokud je v dosahu nepřátelské palby, musí být vybudovány bojovými jednotkami s podporou rezerv (ženisté, zeměbranci) a zvláštních pracovních sil (armovací jednotky). Vedení je většinou věcí divize rozmístěné v nejpřednější zóně (viz oddíl 52).

54. Dále v týlu přebírá toto vedení Armádní vrchní velitelství (A.O.K.) nebo Velení armádního sboru (Genkdo.). Z větší části budou pro výstavbu k dispozici pouze pracovní oddíly, které mohou být pouze na významných úsecích vedeny a podporovány rezervami a ženisty, zeměbranci a rezervisti. Frontové jednotky musí být informovány o průběhu práce.

55. Nejpřednější zóna, bude-li získána v boji a následně vybudována, bude mít často nedostatky v rozvržení a provedení. Úkolem budování pozice v klidném období je napravit takové nedostatky.

56. V těžkých bojích se přední zóna brzy stane kráterovou pozicí. Obnovovací práce během boje jsou obecně beznadějné. Během silných bojů nezbývá než pracovat výhradně na týlových pozicích. Po pominutí bojů mohou být v poli kráterů postupně vybudovány úkryty a překážky a krátery mohou být nenápadně spojeny bojovými a spojovacími zákopy, případně, protože práce blízko nepřítele je velmi únavná a postupuje jen pomalu, je možné pracovní síly a stavební materiál použít i po pominutí bojů pouze v týlu. V tomto případě může být při obnovení těžkých bojů nutné opustit kráterové postavení. Rozhodující pro jejich opuštění jsou pouze obecná hlediska, zejména bod 1. Rozhodnutí musí být učiněno včas, aby nedošlo ke ztrátě bojové síly, pracovních sil a stavebního materiálu.

57. Stavba každé opevněné pozice začíná - poté, co byly odsouhlaseny stavební plány (viz oddíl 50) - zajištěním stavebního materiálu a dalších zásob. Předpokladem je rozšíření silniční a železniční sítě. Kromě toho je třeba vytvořit dostatečně velká skladiště odpovídající vysoké poptávce po stavebním materiálu a včas rozšířit možnosti ubytování.

58. Z jednotlivých objektů opevněných pozic jsou nejdůležitější úkryty, objekty pro boční palbu, pozorovací a velitelská stanoviště a výstavba spojení. Poté následují překážky. Čistě zemní práce přicházejí na řadu jako poslední. Pokud nebudou zákopy trvale udržovány, což vyžaduje velké množství pracovní síly, rychle se rozpadají.

59.Při výstavbě musí být zohledněny změny ročních období. Přibližovací zákopy v úžlabinách by neměly být např. kvůli vodě umístěny na jejich dně, ale na svazích. V suchém období musí být instalovány odvodňovací systémy, instalace kamínek musí být provedena včas.

X. Stavba opevněných pozic během útoku

60. Pro přípravu útočných operací musí být opevněné pozice náležitě upraveny. K tomu patří:

  1. rozšíření předních zákopů pro jednotky zahajující útok proti nepříteli, odstranění překážek a označení útočných cest,

  2. výstavba úkrytů a krytých zákopů pro umístění útočících jednotek a jejich rezerv,

  3. vytvoření spojovacích zákopů až k přední linii, zvětšení dopravních a komunikačních spojení,

  4. stavba nebo zaměření nových pozic dělostřelectva a zákopových moždířů, příprava změny jejich umístění do přední linie,

  5. vytvoření skladů munice, vybavení a proviantu, rozšíření ženijních skladů,

    práce na objektech pro ubytování a stravování, výstavbě silnic, rozšíření klasické, úzkorozchodní a dopravníkové železniční sítě.

Podrobnosti se liší případ od případu (terén, existující pozice, síla a aktivita nepřítele a vlastních jednotek). V zájmu zachování překvapení, které je obvykle klíčové pro úspěch, je rozsah práce extrémně omezený a je nutné vynaložit značné úsilí na jeho zamaskování.

Podrobněji k výstavbě opevněných pozic

Einzelheiten über Stellungsbau

Úvodní poznámky

1. Všechny výkresy v těchto pokynech se považují pouze za obecné předlohy.

2. Jelikož je struktura pozice co do členění a síly do značné míry závislá na taktickém významu a místních podmínkách konkrétního úseku, jsou tyto podmínky také rozhodující pro zvolení odpovídajících stavebních postupů pro výstavbu jednotlivých objektů.

.

.

Typy objektů

Obecně

23. Druh a počet jednotlivých objektů se liší v závislosti na okolnostech.

24. V nejpřednějších liniích musí být výstavba palbě odolných objektů provedena nejjednodušším způsobem vzhledem k blízkosti aktivního nepřítele. Výstavba může být zjednodušena například rozsáhlým použitím bednění z vlnitého plechu, betonováním proti vrstveným pytlům s pískem nebo proti zemi. V tomto případě je nutné se vyhnout obtížným bedněním a vázání železných výztuží. Aby se snížily nároky na množství materiálu, který je nutné na stavbu dopravit, postačují nejnižší přípustné tloušťky stropů a stěn.

25. Blokhauzy (Blockhäuser), tj. jako bojové objekty postavené dřevěné konstrukce, případně zesílené zeminou, lze použít pouze v lesních postaveních. Mohou být snadno zničeny přímou palbou dělostřelectva, a proto je lze použít pouze tam, kde je taková hrozba méně pravděpodobná.

26. Aby se ztížilo pronikání toxických plynů, musí být východy objektů opatřeny závěsy, které lze v případě potřeby navlhčit (studenou vodou a podobně). Sklápěcí zástěny mohou při zasypání ztěžovat vojákům rychlé obsazení zákopů, a proto se používají pouze tam, kde takové nebezpečí nehrozí. Pevné dveře ve východech jsou obecně nevhodné, protože jejich trosky je v případě zničení blokují.

Přísun čerstvého vzduchu je prováděn pomocí uzavíratelného potrubí, které zajišťuje jeho cirkulaci.

Stavební materiály

27. Beton nabízí velmi dobrou ochranu před účinky palby.

Beton je směs cementu, písku a kamenů (oblázky - kačírek nebo drobné kamenivo). Aby se v krátké době dosáhlo zvýšené pevnosti, měly by být tyto materiály smíchány v následujících poměrech: 1 díl cementu, 2 díly písku, 4 díly kamene. Směšovací poměr se vytváří pomocí pytlů s pískem nebo jiných standardních nádob, 5 cementových pytlů vyrobených v Německu má objem asi 1/5 m³.

28. Písek a kameny musí být tvrdé a ostré. Nesmí obsahovat žádné hliněné ani zemité složky. V mnoha případech jsou písek a kameny přítomné na místě stavby zcela nevhodné.

29. Pokud nejsou v ženijních skladech k dispozici žádné stroje na míchání betonu, rozprostře se písek na velké desce v tenké rovnoměrně vysoké vrstvě a na něj se nasype cement. Poté následuje nejprve zaschnutí, následně se sprchou přidá voda a vzniklá směs se promíchá pomocí lopatky, dokud nemá malta jednotnou barvu. Měla by být pouze tak vlhká, aby mohla být tvarována rukou. Štěrk, který byl pečlivě vyčištěn a navlhčen na jiné míchací plošině je rovnoměrně rozprostřen, hotová směs je na něj rozložena a celá hmota je zpracována pomocí 2 až 3 lopat. Takto připravená směs musí být okamžitě dopravena do místa použití, rozprostřena ve výšce 20 až 30 cm, stlačena a poté může být nanesena další vrstva. Pro dosažení požadované pevnosti potřebuje beton tvrdnout po několik týdnů.

30. Ručně míchaný beton obvykle nedosahuje pevnosti betonu vyráběného míchacím strojem.

31. Někdy, např. při provádění betonářských prací v předních liniích může být vhodné promíchat beton v týlu za sucha a potřebnou vodu přidat až v místě použití.

32. Je-li třeba betonovat během mrazu, je nutné kameny, písek a vodu nahřát a množství přidané vody snížit. Vzniklá směs by měla být chráněna před větrem. Na namrzlých stavebních částech by nemělo být dále betonováno. U částí stavby, u nichž není vyžadována bezpodmínečná suchost, lze do vody přidat 2% soli. Při teplotě pod -6 °C není povoleno žádné betonování.

Chlad, kterému je vystaven beton před začátkem tuhnutí, tzv. zatuhnutí, poškozuje beton více než chlad, působící teprve po zatuhnutí, tj. během postupného vytvrzování, ke kterému dochází později. Kromě 2% soli existují i další přísady, které lze získat v ženijních skladech.

33. Železobeton se obvykle vytváří vložením železa do betonu ve formě sítě vzájemně propojených železných tyčí. Jako náhrada za železné pruty mohou být v jedné nebo více samostatných a křížově uložených vrstvách betonovány také železniční kolejnice nebo železné nosníky. Železná výztuž nesmí být tak hustá, že není možné pečlivé dusání betonu.

Aby byly železné výztuže zcela zality betonovou hmotou, měl by se poměr betonu namísto 1:2:4 změnit až na 1:2:2 a beton samotný by měl být připraven s trochou více vody než pro nevyztužený beton.

34. Je třeba mít na paměti, že stavební materiál na 1 m³ betonu vyžaduje pro přepravu asi 80 nosičů. Tam, kde je zapotřebí vybetonovat velké množství objektů, je vhodné pro ulehčení postavit polní železnici nebo dopravníky materiálu.

35. Tam, kde je obtížné provádět betonáž přímo na místě, nabízí řešení betonáž betonových bloků hlouběji za frontou. Tyto bloky musí být při instalaci pevně spojeny.

36. Vlnité plechy jsou zvláště vhodné pro vnitřní opláštění betonových stěn a stropů, které tak získávají větší odolnost.

37. Železo - železniční koleje se pokládají těsně vedle sebe, jak je znázorněno na obrázku 6. Pokládají se ve vrstvách nad sebe nebo křížem nad sebe a pečlivě se k sobě připevňují pevnými šrouby, pomocí ocelových vázacích pásek nebo alespoň ovinutím drátem. Totéž platí pro T- a dvojité T-nosníky. K řezání nosníků a kolejnic je vhodný plynový hořák.

Obrázek 6

38. Dřevo – navzdory velké pevnosti, v odolnosti výrazně zaostává za betonem a železem. Použití tohoto stavebního materiálu přichází v úvahu hlavně tam, kde je hojně k dispozici a objekty jsou méně vystaveny dělostřelecké palbě.

Jednotlivé komponenty

39. Zdi - pro stěny je dostatečná tloušťka betonu 0,8 m pro dosažení odolnosti proti nepřátelské palbě (Schusssicherheit). U stěn, které jsou vystaveny pouze tříštivému účinku palby, postačí tloušťka 0,40 m (Splittersicherheit). Odolnost se výrazně zvyšuje použitím železobetonu a silného vnitřního opláštění.

40. Je vhodné, aby spodní část stěn ležela asi 3,00 až 3,50 m pod povrchem země. Za určitých okolností musí být zeď vedena až pod patu objektu nebo zajištěna betonovým kvádrem nebo podobným způsobem. Viz obrázek 7.

Obrázek 7

41. Stropy - obecně sestávají z vnitřního obložení (tlusté desky, prkna, vlnitý plech a podobně) a jedné nebo více ochranných vrstev položených na vnitřní obložení, které tam lze pokládat přímo na sebe nebo proložené zeminou.

Betonové stropy se silnou železnou výztuží položenou poblíž vnitřní strany, kromě bednění potřebného pro betonování, nevyžadují další nosné vnitřní krytí.

Zakřivené pláty vlnitého plechu tvoří současně spodní konstrukci a vnitřní strop a snadno se instalují.

42. Pokud je vnitřní strop vyroben ze dřeva, nemělo by rozpětí obvykle překročit 2 m.

Železniční kolejnice jsou vhodné pro šířku místností do 3 m. U I-nosníků musí být rozměry místností stanoveny podle naměřené síly profilů.

43. Nejlepší ochrannou vrstvou je betonový strop, který leží přímo na vnitřním stropu ze dřeva, železa nebo vlnitého plechu, v případě tlustých dřevěných stropů také na zemině o tloušťce 0,5 až 1 m. Od tloušťky 0,80 m včetně vnitřního obložení je takový strop palbě odolný. Jeho odolnost dále značně zvyšuje použití železa.

44. Téměř stejně dobrou ochrannou jako betonová ochranná vrstva poskytují také kameny prolité cementovou maltou (1:3). Jsou palbě odolné při vrstvě 0,80 m silné položené na zemině, nebo při vrstvě 1,2 m silné položené přímo na vnitřním stropě (viz obrázek 8 a 9).

Obrázek 8

 

Obrázek 9

45. Všechny ostatní ochranné vrstvy (trámy, kolejnice, mokré cementové pytle v 1 nebo 2 vrstvách) obsahují, pokud je to možné, mezivrstvy ze zeminy ve stanovené tloušťce.

Obrázek 10 slouží jako vodítko k takovému palbě odolnému krytu vyrobenému bez použití betonu.

Obrázek 10

Mírně nižší tloušťky stropu vyžadují stropy s vrstvou kolejnic podle obrázků 11 a 12.

Obrázek 11

 

Obrázek 12

Jsou jen slabě překryté zeminou a jejich odolnost stačí proti jednotlivým zásahům těžkého kalibru.

46. Pokud není možné použití kolejnic na stropnici podle obr. 11 kvůli vysokému profilu stavby (např. u pozorovacích stanovišť pěchoty), jsou vhodným prostředkem k vytvoření odolných stropů s nízkým profilem vzájemně propojené a sešroubované kolejnice nebo železné nosníky v několika vrstvách. Tyto stropnice chrání v závislosti na své síle před granáty polního dělostřelectva nebo před lehkou polní houfnicí a pouze s obzvláště silnou konstrukcí proti jednotlivým zásahům ze středně silných moždířů.

47. Vrstvená zemina zajišťuje ochranu proti palbě (Schusssicherheit) při tloušťce asi 4 m.

48. Ochranu před granáty polních děl zajišťuje 1 metr silná vrstva zeminy umístěná nad úkrytem na silných dřevěných trámech a na stranách úkrytu vrstva zeminy o šířce od 2 do 3 m.

49. Proti silnějším kanónům s plochou dráhou palby jsou zapotřebí dvě až tři vrstvy trámů a 5 až 7 m zemního překrytí po stranách objektu.

50. Slabé stropy poskytují zvýšenou bezpečnost jejich zešikmením směrem do týlu, což usnadňuje odrážení střel, nebo osazením železných desek, kovových plechů atd., což způsobuje předčasnou detonaci střel.

Úkryty

51. Podzemní úkryty lze vytvořit ražbou nebo po vykopání hluboké jámy (otevřené jámy). Obecně jsou ražené úkryty výhodnější, protože jsou odolnější při stejné úrovni zemního krytí a vyžadují jen málo stavebního materiálu pro opláštění zdí a podporu stropů.

52. Pro všechny podzemní úkryty jsou nutná zvláštní opatření k zajištění toho, aby se z nich posádka dostala co nejrychleji. (Několik východů, které jsou zvláště chráněny proti zasypání a zničení, musí být vybaveny poplachovými hlásiči, která pracují bezpečně.) Východy musí být vybudovány tak, aby byly palbě odolné. Nejlepší palbě odolné úkryty jsou samy o sobě nejen bezcenné, ale také škodlivé, jsou-li v nich jednotky zavaleny v důsledku nesprávně uspořádaných, neodolných východů, nebo pokud jim je znemožněno včasné obsazení palebné linie.

53. Nedoporučuje se proto zakrývat východy proti povětrnostním podmínkám pouze střepinám odolnými přístěnky. Toto pouze zvyšuje riziko zavalení. Východy musí být také umístěny nejméně 1,5 m od traverz v zákopovém systému. Viz obrázek 13.

Obrázek 13

54. Obrázky 14 a 15 ukazují způsob zesílení východů, které lze použít ve stabilním podloží.

Obrázek 14

 

Obrázek 15

55. Jiný jednoduchý typ zajištění, který lze také dodatečně doplnit, je znázorněn na obrázcích 16 a 17.

56. V případě nouze mohou být místo betonových desek použity také kolejnice, které jsou položeny ve více vrstvách a pevně spojeny.

57. Obložení ubikací ve vyhloubených podzemních úkrytech je nutné rovněž ve stabilním podloží, protože jinak mohou během bombardování ze stropu odpadnout velké kusy horniny.

58. Úkryty, jejichž východy na obou stranách traverzy ústí do zákopů, jsou vhodné pro dvě družstva, pokud jejich oba východy leží mezi dvěma traverzami, jsou vhodné pro jedno družstvo. V úkrytech jsou umístěny podpěrky zbraní.

59. Palebná linie (v zákopech) může být obsazena rychleji z palbě odolných betonových úkrytů než z podzemních úkrytů a betonové úkryty jsou zároveň v terénu s vysokou hladinou podzemní vody nejlepším způsobem, jak bezpečně ubytovat posádku. Vzor pro takové úkryty nabízejí obrázky 18 a 19.

Obrázek 16

 

Obrázek 17

 

Obrázek 18

 

Obrázek 19

Vnitřní bednění takových úkrytů určených pro jedno družstvo je nejlépe zhotoveno z vlnitého plechu, ale může být také vyrobeno ze dřeva.

60. Tam, kde velmi vysoká hladina podzemní vody znemožňuje budování hlubokých základů, lze stavět úkryty pro ležící vojáky, jak je znázorněno na obrázcích 20 až 23.

Obrázek 20

 

Obrázek 21

Tam, kde konstrukce betonových základů nadměrně zpožďuje výstavbu nebo je z jiných důvodů neproveditelná, může být vynechána.

Desky vlnitého plechu mohou být také umístěny bez bednění na pytle s betonem.

Obrázek 22

 

Obrázek 23

Objekty pro pěchotní pozorování

61. Objekty pro pěchotní pozorování musí být uspořádány podle jejich polohy a konstrukce tak, aby nebyly nepřítelem pokud možno identifikovány, ale přesto poskytovaly dostatečný výhled. Většina pěchotních pozorovacích objektů musí být umístěna v hlavní bojové linii a vybavena čelním pozorováním.

Část objektů může být také určena pro boční pozorování (např. společně s kulomety) nebo být umístěna v týlu na vyvýšených místech, čímž je možné je jednoduše skrýt před pozorováním nepřítele.

Pozorovatelny (pozorovací věže - Hochstand) jsou někdy také výhodné pro pěchotní pozorování.

62. Pečlivým provedením, vhodným umístěním do terénu a maskováním je dle možností třeba kompenzovat nevýhody plynoucí z umístění objektů v ploché krajině, kde jejich výška je evidentním nedostatkem .

63. Pozorování se provádí přímo horizontálně umístěnými střílnami a štěrbinami nebo zrcátky (periskopy), které jsou vysouvány nahoru skrz otvory ve stropě.

Doporučuje se kombinace obou metod pozorování. Protože zkušenost ukázala, že zrcadla a podobná zařízení se rychle zničí, je třeba disponovat jejich větší zásobou. Sklo musí být chráněno před poškrábáním vhodným ošetřením (mýdlem a podobně).

64. Konstrukce střílen a štěrbin se řídí místními podmínkami v každém jednotlivém případě. Otvory musí být pokud možno co nejmenší, obvykle je dostačující štěrbina 2 cm široká a asi 12 cm dlouhá.

65. Pozorování pomocí zrcátka nebo periskopu se provádí ze zvláštních pozorovacích objektů nebo z palbě odolných úkrytů. Viz obrázky 14, 16 a 19.

66. Zde navrhované konstrukce objektů postačují také pro zdvojená pozorovací stanoviště (dělostřelecké pozorovatelny).

67. Objekty musí být vybaveny bezpečnými poplašnými zařízeními (jako jsou zvonky, trubky, tamtamy apod.). Zvonky a všechny alarmy, které vyžadují kabelové vedení, se neosvědčily, zvukovody jsou dostatečně spolehlivé pouze na krátké vzdálenosti.

68. Následující obrázky 24 až 28 znázorňují konstrukci objektů pro pěchotní pozorování.

Z těchto obrázků je vidět, že při nízkém profilu (kolem +0,3 až 0,1 nad zemí), který je tvořen pouze částí pozorovacího stanoviště se dvěma pozorovacími průzory, nemůže být toto stanoviště vybudováno v odolnosti proti přímým zásahům bez silného pancéřování. Vzhledem k tomu, že zbytek stavby je vybudován v palbě odolném provedení, lze tento nedostatek akceptovat. Teprve v případě, kdy vyčnívá objekt +0,7 až 0,8 nad okolí, může být dosaženo dostatečné odolnosti přímo nad hlavou pozorovatele pomocí běžně dostupných prostředků.

Obrázek 24

 

Obrázek 25

 

Obrázek 26

 

Obrázek 27

 

Obrázek 28

Většinou vhodné pouze pro týlová postavení - hmotnost palbě odolných pancéřových kopulí je kolem 1400 kg, ty mohou být případně nahrazeny železobetonovým provedením, kopule odolné proti střepinám váží kolem 600 kg.

Obrázky 29 a 30 ukazují použití pancéřového pozorovacího stanoviště v odolnosti proti střepinám v jinak palbě odolném objektu.

Obrázek 29

 

Obrázek 30

69. U těchto malých objektů jsou nutné hluboko zapuštěné stěny nebo ochrana betonovými deskami, aby se zabránilo převrácení objektu vlivem silné dělostřelecké palby (podstřelení). Ještě lepším řešením je spojení s betonovým úkrytem do jedné stavby.

70. Za zvláštních okolností lze doporučit typ stavby podle obrázku 31, který rovněž chrání vstupy do podzemních úkrytů a umožňuje strážci varovat posádku křikem.

Obrázek 31

71. Kromě kolejnic mohou být do stropnice zabetonovány také pancéřové desky, případně v několika vrstvách železné pražce.

72. Je vhodné přinejmenším částečně zajistit dobře maskované, nejméně střepinám odolné pozorovací stanoviště na konci sapy vedené před nejpřednější linii, aby bylo možné ovládat předpolí a kontrolovat překážky. Objekty by měly vypadat zhruba jako na obrázku 24, obvykle je však nutné nahradit beton a železo dřevem.

Při výstavbě těchto pozorovatelen a k nim patřících sap je nutné brát zřetel na to, aby nebyla jejich hloubením negativně ovlivněna účinnost vlastních bočních paleb.

Objekty pro těžké kulomety

73. Pro palbě odolné umístění těžkých kulometů jsou vhodné malé úkryty typu betonových úkrytů pro ležící vojáky. Viz obrázky 20 až 23. Obrázky 32 a 33 poskytují návrh bojového objektu pro těžký kulomet, který zároveň slouží jako stanoviště pro pěchotní pozorování. Jak je znázorněno na obr. 33, je možné v případě kulometného objektu, vybudovaného v palbě odolném provedení, dodržet výšku do 1 metru nad okolní terén.

Obrázek 32

 

Obrázek 33

I když se umístí objekty více do tylu za předprsně, jak je znázorněno na obrázku 34, nebo na vyvýšené body, které leží v týlu linie (která má být bočně postřelována) není přesto vždy možné vyhnout se pozorování z nepřátelských linií.

V některých případech může být pomocí zemních prací vyhloubena před střílnou kulometu prohlubeň tak, že je možné střílnu umístit hlouběji, aniž by došlo ke ztrátě palebného pole a aniž by byla střílna vystavena riziku zasypání.

Obrázek 34

Ostatní stavby

Velitelská stanoviště apod.

79. Velitelské stanoviště - jasně rozlišitelné od obytných úkrytů štábů - musí být malé, aby se dalo dovedně přizpůsobit terénu.

Často je možné vytvořit prostor pod velitelským stanovištěm pro pomocný personál, zejména na mírně vyvýšených místech. V opačném případě musí být v blízkosti velitelského stanoviště postaven palbě odolný úkryt malých rozměrů. Viz obrázky 35 až 38.

80. Pro vyšší štáby se úměrně zvyšuje prostor ve velitelských stanovištích. Zde je třeba mít na paměti, že během bitvy se v blízkosti velitele trvale zdržují také poslové a ordonanc důstojníci.

Obrázek 35

 

Obrázek 36

 

Obrázek 37

 

Obrázek 38

 

Obrázek 39-42

81. Úkryty pro zákopové moždíře a světlomety, pro světelnou nebo vlajkovou signalizaci, obvaziště, sklady munice atd. se budují podobným způsobem. Viz obrázky 39 až 47.

Obrázek 43

 

Obrázek 44

 

Obrázek 45

 

Obrázek 46

 

Obrázek 47

 

Úkryty pro pohotovostní jednotky a rezervy

82. Pokud nelze pohotovostní jednotky a rezervy ubytovat v existujících, případně dodatečně zesílených objektech (např. sklepy) a lze očekávat v daném prostoru nepřátelskou dělostřeleckou palbu, musí být vybudovány palbě odolné objekty. Tyto objekty musí být podle potřeby vybaveny studnami, kuchyněmi, ventilačními systémy a latrínami.

83. Výstavba úkrytů může být značně usnadněna využitím strmých svahů.

84. Ubikace v úkrytech musí být dimenzovány tak, aby pokud možno všichni vojáci (na palandách nebo v houpacích sítích s přibližně 1,0 až 1,5 metrů čtverečních prostoru pro muže) mohli odpočívat. Mělo by se vyvarovat stavby větších úkrytů než pro 2 až 3 družstva, aby se snížily ztráty způsobené náhodnými zásahy těžkého dělostřelectva.

85. Je obzvláště důležité zajistit, aby byly úkryty skryty před leteckým průzkumem. Zejména vstupy musí být maskovány.

86. Zásadním požadavkem je, aby seskupení jednotlivých úkrytů, uspořádání východů a existující výstražná zařízení umožňovala posádce rychle obsadit pozice směrem k nepříteli.

87. Obrázky 48 až 52 ukazují konkrétní podobu objektů z vlnitého plechu pro pohotovostní jednotky a rezervy, obrázek 53 zobrazuje podobu podzemního úkrytu.

Obrázek 48

 

Obrázek 49

 

Obrázek 50

 

Obrázek 51

 

Obrázek 52

 

Obrázek 53

 

Překážky

88. Nejúčinnější překážkou jsou drátěné překážky na kůlech. Je žádoucí je skrýt před pohledem nepřítele. Za tímto účelem je třeba využít prohlubní v terénu a masky (maskování).

89. Linie překážek musí být uspořádány se zvláštním ohledem na možnosti bočního postřelování a nemusí být souběžné se zákopy, ze kterých je vedena přímá palba.

90. Cílem by mělo být vytvoření drátěných překážek ve 2 až 3 pásech, každý o šířce 6 až 10 m, s alespoň stejnými mezerami, aby se ještě více zkomplikovalo jejich ničení. Svislé pruhy musí být místy spojeny příčnými pruhy. Viz obrázek 54.

Je vhodné zcela dokončit výstavbu první linie překážek před tím, než je zahájena stavba druhé linie. Je nutné vytvořit cesty pro průchod průzkumníků a hlídek. (Pod překážkou vedoucí sapou, případně průchodem překážkami v klikatém provedení.)

Pokud je připravován pouze jeden pás překážek, je žádoucí šířka 15 až 20 metrů. V překážkách zadních linií a podél uzavřených zákopů jsou ponechány mezery pro vedení útoku.

Obrázek 54

91. Překážky se železnými kolíky jsou odolnější než ty s dřevěnými. Pokud chybí ostnatý drát, je možné vzájemně proplést běžný drát s ostnatým.

92. Jednotlivé dráty navinuté blízko země (stahovací drátěná oka), v podobě nepravidelně rozložené, ale i vzpřímené smyčky a nášlapní oceloví ježci (ve tvaru hvězdy s 8 a více hroty dlouhými až 20 cm) již tvoří pozoruhodné překážky, ale nemohou nahradit drátěné překážky na kůlech. Viz obrázek 55.

Obrázek 55

93. Elektrické překážky jsou velmi účinné proti překvapivým útokům, ale jsou snadno vystaveny poruchám, když je nepřítel silněji postřeluje. Proto se nedoporučuje důvěřovat elektrifikaci a kvůli ní snižovat šířku překážek. Generálové a velitelé ženistů mohou požádat o technickou dokumentaci konstrukce elektricky nabitých drátěných překážek nebo drátěných plotů nebo jiných systémů vysokého napětí Ženijní komisi (Ingenieurkomitee).

94. Pokud je nepřítel velmi blízko a ostražitý, lze s výhodou použít ocelové šroubovací kolíky. Lze je snadno zašroubovat do země ležícími vojáky tím, že je otáčí pomocí sochoru, který provlíknou jedním z ok.

Ocelové kolíky jsou vyráběny ve 4 různých délkách a jsou tvořeny šroubovitým sloupkem až do výšky okolo 1,20 m. Jsou méně rozpoznatelné než dřevěné sloupky. Jeden muž dokáže přenést 20 kusů v různých délkách. Jeden vozík přepraví 1 000 kusů. Viz obrázek 56.

Obrázek 56

95. Pro rychlé uzavření průchodů, které zůstaly otevřené u drátěných překážek, jsou na krajních řadách kolíků přichystány kroužky pro navázání drátu.

Kromě toho jsou vedle průchodů připravené drátem ovinuté a vypletené válce (obrázky 57 a 58), které je možné připojit drátem k nejbližšímu kolíku, nebo je možné je do průchodu naházet. To platí rovněž pro mosty, úzké uličky atd., které tak jsou rychle zneprůchodněny.

Obrázek 57

 

Obrázek 58

96. Za stejným účelem jsou v ženijních skladech k dispozici španělští jezdci. Viz obrázek 59.

Bočnice „a“ (na obrázku) se připevňují na vodorovnou středovou tyč „b“, takže pro transport lze španělského jezdce složit podobně jako stativ, s hmotností asi 20 kg. Jednomu muži tak lze vydat několik sloupků, které lze složit v zákopu, zašroubovat a obalit drátem.

Lze také použít španělské jezdce, ve kterých mohou být jednotlivé železné bočnice zasunuty skrz otvory ve středové tyči a svázány drátem. Překážku můžete vytvořit i v případě, že je nepřítel velmi blízko tím, že sestavíte několik španělských jezdců, spojíte je v různých vzdálenostech dráty přímo v zákopu a potom celou překážku přehodíte přes palebnou linii zákopu a zatlačíte před předprseň.

Obrázek 59

Takoví španělští jezdci jsou také k dispozici ve tvaru hvězdy a mohou být také nahrazeni dřevěnými kříži, které lze složit v zákopech.

Ukotvení takové překážky pomocí drátů k zákopům je nutné, aby ji nepřítel neodtáhl pryč. Rovněž je třeba se pokusit tyto překážky následně připevnit k zemi pomocí šroubových pivotů. Překážka musí být pozvolna zesilována postupovým budováním několika řad za sebou.

97. Z ženijních skladů je dodávána speciální válcová překážka z drátu smotaná do prstence. Viz obrázek 60.

Prstenec je možné uchopit na obou koncích (za ocelovou kuličku) a vytáhnout na válec dlouhý 15 metrů o průměru 0,75 m. Drátěný válec je upevněn třemi železnými sloupky, které se v prstenci nacházejí, a přišroubován k zemi.

Obrázek 60

Drátěný prstenec může být roztažen přímo v zákopu a výsledný válec je následně odkutálen na předpolí. Překážku z drátěných válců je třeba považovat pouze za provizorní a musí být pokud možno zesílena španělskými jezdci, překážkou z ocelových kolíků nebo překážkami Lochmann.

98. Rychle stavitelná drátěná překážka ve tvaru střechy Lochmann se také osvědčila.

Tvoří mezistupeň mezi tuhou drátěnou překážkou a ostnatými drátěnými sítěmi (obrázky 61 a 62).

Obrázek 61

 

Obrázek 62

Skládá se z ostnatého drátěného pletiva, širokého 4 m a 50 m dlouhého, mezi které se vkládají železné úhlové tyče, které lze postavit ve tvaru střechy.

Po navinutí má válec délku 1,50 m a průměr 1 m, což umožňuje jeho přenášení kamkoli skupinou od 6 do 8 osob.

Překážku uchycují šroubové kotvy, které je možné tiše přišroubovat k zemi. Každá role obsahuje 120 šroubových kotev.

K instalaci podle obrázků 61 a 62 je potřeba 1 poddůstojník a 8 mužů.

99. Zapletení stromů a větví nelze vlivem větší viditelnosti a většímu vystavení nepřátelské dělostřelecké palbě považovat za úplnou náhradu překážek z ostnatého drátu a kolíků. Vyžaduje se pevné ukotvení a provázání ostnatým drátem.

100. Také na podrost namotaný ostnatý drát ve výšce hrudníku a pasu se může stát účinnou překážkou v lesích.

101. Překážky mohou být doplněny dálkově ovládanými minami všeho druhu. Tyto miny však vyžadují neustálé kontroly a obsluhu odborným personálem. Samočinné miny se neosvědčily.

Dělostřelecké objekty

Výstavba dělostřeleckých baterií

 

102. Volba pozic dělostřeleckých baterií se přizpůsobuje terénu, přičemž je nutné se vyvarovat výrazných bodů, za využití výhod převýšení a záhybů terénu, jakož i krytých míst (lesy, vesnice, sady atd.). Terén skloněný za palebnou pozicí a měkká země snižují tříštivý účinek nepřátelských granátů.

Blízko za palebnou pozicí stoupající země je nevýhodná.

I u dělostřeleckých baterií s plochou dráhou střelby musí být požadováno, aby jejich záblesky z hlavní byly skryty před pozemním pozorováním nepřítele a pokud možno také z pozorovacích balónů.

103. Nejdůležitější je zručné, tj. nenápadné maskování proti leteckému pozorování. Již během stavby je nutné zakrytí vytěžené světlé zeminy. Vyhýbejte se přímému vedení palebné linie, dokonce i stejným mezerám mezi děly, ostře přerušovaným liniím, vyvýšeným palebným pozicím! Maskování dělostřeleckých pozic je vhodné provádět např. prostřednictvím pokácených stromů, kterými lze rychle překrýt postavení, když se přiblíží nepřátelské letadlo, a při palbě je opět rychle odstranit. Výroba umělé výsadby!

Při výstavbě v lese může dojít k prořezávkám, pouze pokud je to nezbytně nutné pro střelbu. K zamezení možnosti pozorování ze vzduchu se osvědčily na drátech pověšené větve a koruny malých jehličnatých stromů.

Přístupové cesty prozrazují letcům polohu baterií nejjednodušeji. Je proto nezbytné zamaskovat kolejnice položením větviček, trsů trávy, v otevřeném poli orbou, v lese zavěšením větví na dráty.

Je žádoucí zkontrolovat kvalitu maskování fotografováním z vlastních letadel.

104. Musí existovat klamné baterie, které střílejí současně s pravými z nepoužitelných kanónů malými velmi kouřivými náplněmi, nebo alespoň hlučně. Příležitostně se v nich musí udát pohyb (jednotlivých vojáků).

Je nutné vybudovat nebo alespoň simulovat existenci přístupových cest (např. prostřednictvím vrstev slámy). Také klamné baterie vyžadují maskování proti leteckému pozorování, aby nebyly jako takové rozpoznány.

105. Půdorysné uspořádání dělostřelecké baterie viz. Obr. 63.

Obrázek 63

Frontová linie se přibližuje přibližně v pravém úhlu k hlavnímu směru palby baterie, rozpětí postavení pro baterii 4 kanónů je asi 100 m.

Uspořádání úkrytů pro obsluhu, munici a spojení závisí na umístění dělostřeleckých zbraní.

Úkryty obsluhy leží v blízkosti kanonů, aby zajistila jejich rychlé obsazení. Munice, která má být uložena v baterii - včetně ručních granátů - musí být skladována odděleně od obsluhy v malých množstvích (nábojnice a projektily, s výjimkou patronové munice, samostatně) v odpovídajícím počtu úkrytů mezi jednotlivými zbraněmi a na křídlech baterie.

Velitelské a telefonní objekty jsou obvykle umístěny na křídle baterie, ale jejich umístění mezi jednotlivými děly může být také účelné, pokud to ovšem umožňuje odstup děl a umístění úkrytů obsluhy a munice. Průběžné zákopy s traverzami nebo zahnutými liniemi spojují postavení děl a všechny další objekty.

Může být vhodné propojit jednotlivé dělostřelecké pozice zákopy nebo podzemními chodbami na vnitřní straně předprsní.

V případě potřeby budou týlové násypy opatřeny střílnami pro děla podle stanovených referenčních bodů.

Ochrana dělostřelecké baterie drátěnými překážkami před neočekávaným útokem může být nezbytná.

106. Výstavba úkrytů musí probíhat tak, že nejprve musí být chráněna obsluha, poté munice a nakonec samotné kanóny.

107. Pro posádku a munici je požadována minimálně ochrana proti přímému zásahu do ráže 15 cm.

Konstrukce dělostřeleckých objektů odpovídá instrukcím uvedeným pro ostatní stavby.

Pro odpočívající část obsluhy a pro muniční sklady jsou postaveny speciální kryty v určité vzdálenosti od baterií a mimo směr palby a je-li to nutné, jsou propojeny s palebnými postaveními děl klikatými spojovacími zákopy, ve kterých se také nacházejí ošetřovny a toalety.

Jako vzory betonových úkrytů munice viz obrázky 64 a 65.

Obrázek 64

 

Obrázek 65

Krytí stropnice podle obrázků 66 a 67 se osvědčilo.

Obrázek 66

 

Obrázek 67

U munice umístěné dále v týlu je povoleno skladování větších zásob pohromadě.

V dosahu nepřátelského dělostřelectva je však nutné usilovat o skladování munice v palbě odolných úkrytech, ve sklepech, na strmých odvrácených svazích a skladovat munici do té míry ve skupinách, aby výbuch jednoho skladu munice nepoškodil i ostatní.

Obzvláště vhodné je skrýt veškeré větší množství munice před leteckým pozorováním.

108. Dělostřelecká postavení

Pravidlem je dělostřelecké postavení zahloubit do země, aby se dosáhlo bez nutnosti navršení vysokých předprsní co největšího krytí.

Výška krytí před dělem je závislá na palebné výšce a minimálním náměru, se kterým bude vedena palba. V případě ploché trajektorie palby mohou být vybudovány střílny, které musí být uzavřeny pytli s pískem, jakmile je z děla stříleno s větším náměrem.

Je nutné snižovat množství prachu vznikajícího při střelbě, který by mohl odhalit polohu děla (polévání, zakrytí). Předprsně by měly mít tloušťku nejméně 4 m.

Velikost postavení děl závisí na palebném poli a zpětné rázu zbraně. Větší šíře palebného pole - 120 stupňů a více – je s výjimkou děl se zvláštním určením, téměř vždy nezbytná.

Se zakrytými dělostřeleckými postaveními, tj. se zastřešením, je odměr zbraní obecně menší než u otevřených postavení. Zakryté postavení také vyžadují obzvláště pečlivé maskování, protože jinak střílny pro děla snadno prozradí polohu objektů.

Navzdory těmto nevýhodám lze pro jednotlivé baterie doporučit výstavbu zakrytých, palbě odolných dělostřeleckých postavení (viz obr. 68 a 69). Strop musí být odpovídajícím způsobem otevřen pro strmě střílející děla.

Obrázek 68

 

Obrázek 69

Instalace děl do zakrytých postavení pouze s odolností proti střepinám se obecně nedoporučuje.

Při instalaci baterií na strmých svazích je možné získat úkryt pro děla během palebných přestávek pomocí tunelů vyražených do svahů.

Pokud budou dělostřelecká postavení používána po delší dobu, je vhodné zesílit jejich podlahy. Za tímto účelem jsou všechny druhy dřeva, které jsou k dispozici, zakopány pod kola lafet v pravém úhlu ke směru palby a pod chobot lafety a následně pokryty vrstvou zeminy asi 3 prsty vysokou. U lafet s ostruhou nedostává chobot lafety žádnou podložku, zatímco ostruze je poskytnuta opora vyrobená z kmenů stromů apod.

V případě houfnic a větších ráží se doporučuje vynechat překrytí podlahy zeminou a pouze ji navršit za lafetu. Zpevnění palebného postavení pod zbraní musí být dostatečně široké, aby dovolovalo otáčení zbraně při změně směru palby.

Objekty pro rychlopalná děla

109. Rychlopalná děla proti pěchotě (Sturmabwehrgeschütze), která se používají k bočnímu postřelování prostoru před vlastními zákopy nebo k podélnému postřelování nepřátelských spojovacích zákopů, se obvykle používají jednotlivě nebo v četách.

Krytá postavení (viz obr. 68, 69) budou často používána k tomuto účelu. Kromě nenápadnosti celého objektu je hlavním požadavkem kompletní maskování střílen.

V krytém postavení může být použit pouze jeden rychlopalný kanón. Otevřená postavení budou pokud možno co nejvíce zahloubena.

Přicházejí v úvahu obzvláště pro v týlových postaveních umístěné kanóny a tam, kde je možné dobré krytí a maskování podle terénu a přírodních podmínek (instalace za keři, na okraj lesa, do budov).

Dělostřelecké pozorovatelny

110. Konstrukce dělostřeleckých pozorovacích stanovišť by měla, pokud je to možné, kromě nepřímého pozorování prostřednictvím vertikálně umístěných periskopických dalekohledů (Scherenfernrohr), zrcátek a periskopů také umožnit přímé pozorování skrz štěrbiny a střílny.

Pro hlavní pozorovací stanoviště se často doporučují vysoká místa na stromech, věžích, komínech apod.

Budovy mohou být nenápadně vyztuženy vnitřní betonáží, vestavěním pozorovacích kopulí, železobetonových kopulí, použitím kolejnic, železných trámů a silných prken.

U hlavních pozorovacích stanovišť v rovinatém terénu přichází na řadu stavby dle obrázku 70 a také podle obrázku 28. Ve vrchlíku pancéřové nebo železobetonové kupole musí být ponechán otvor pro periskopické dalekohledy nebo zrcátkové pozorování.

Obrázek 70

 

Obrázek 70 a-b

 

Obrázek 70 c-d

 

Obrázek 70 e-f

 

Obrázek 70 g-h

Pokud musí být výjimečně hlavní pozorovací stanoviště umístěna v přední linii, je nutná zvláště pevná konstrukce.

Obrázky 24 až 27 znázorňují pomocné pozorovací stanoviště v betonovém provedení.

V ostatních aspektech platí pro dělostřelecké pozorovací stanoviště to samé jako pro pěchotní pozorovací stanoviště, a to i co se týče maskování a umístění pozorovacích průzorů.

Komunikační spojení

123. Telefonní a spojovací stanice musí být umístěny v palbě odolných úkrytech. Je nutné se vyhnout výstavbě velkých telefonních ústředen v oblasti dosahu nepřátelského dělostřelectva, protože všechna vedení mohou být zničena současně jediným přímým zásahem.

Optická spojení

124. Velká signalizační zařízení od Zeissu, kterým jsou vybaveny polní a pevnostní signalizační jednotky, má dosah až 25 km ve dne a 75 km v noci.

Malá signální světla a zrcátka různých systémů (Gorizia, Donath, Weinert, U.G.A.) mají dosah od 5 do 20 km během dne a od 10 do 50 km v noci. Jako zdroje světla slouží acetylenový plamen nebo žárovky.

125. Dvě zařízení tvoří signální linii. Pro úsporu vybavení může zadní stanice ovládat 2 až 3 přední stanice, pokud má vhodně zvolené umístění (viz obr. 74).

Obrázek 74

Aby nedocházelo k záměně nebo vzájemnému rušení, musí být stanice od sebe vzdáleny nejméně 80 m, pokud světelné paprsky nejsou zacloněny terénem, umělou maskou nebo světelným tunelem.

Signální linie jsou v rámci úseku z pravého křídla postupně číslovány. Náčrt signálních spojení musí být k dispozici na velitelských stanovištích vyšších štábů.

126. Použití signalizačních zařízení závisí na terénu, vzdálenosti mezi stanicemi a počasí.

Přední stanice by měly být instalovány co nejblíže k velitelskému stanovišti, které obsluhují. Zadní stanice se však musí držet dál od štábů a dělostřeleckých baterií a od nápadných orientačních bodů, protože nemohou být vždy skryty pohledu nepřítele, a proto na sebe váží nepřátelskou palbu.

Signální spojení je vždy šifrováno nebo probíhá podle dohodnutých krycích slov a znaků. Kužel světla lze omezit vytvořením světelných jímek (tunelů) (viz obr. 39 až 45).

127. Aby se zabránilo nepřátelskému pozorování zadních stanic, nebo se rozptýlila nepřátelská palba, je možné použít heliografická zrcadla pro nepřímou signalizaci, která jsou dodávána společně s velkými signálními zařízeními (viz obr. 76).

Obrázek 76

128. Malé signální lampy a signální zrcátka mohou dobře sloužit na krátké vzdálenosti, kde je k dispozici oční kontakt. Různé volací znaky a barevná stínítka usnadňují rozlišení.

Bezdrátové spojení

129. Bezdrátové stanice různé konstrukce, které mají přenášet zprávy přes nepřátelskou přehradnou palbu, jsou v současné době testovány na frontě. Jejich dosah je 2 až 9 km.

Odvodnění

130. Zvláštní pozornost je třeba věnovat odvodnění opevněných pozic. Úspěch nebo neúspěch opatření přijatých za tímto účelem může mít zásadní význam pro udržení dané pozice ve vlhkém období.

131. Drenáž musí být připravena podle plánů a dlouho dopředu. Je třeba zohlednit místní geologické podmínky, jakož i veškeré stávající katastrální mapy, plány drenáží a odvodnění. Je-li to nutné, musí být v rozvodích a terénních prohlubních položena nivelace. Zkušenosti ukazují, že je to možné provádět za šera i v blízkosti aktivního nepřítele. Může být vhodné konzultovat toto s odborníky na geologii nebo vodní inženýrství.

132. Pokud je to možné, je voda odvedena směrem k nepříteli.

133. Ve vyšších polohách a za příznivých půdních podmínek jsou pro odvodnění obecně postačující jednoduchá opatření (údržba příkopů, instalace kanálů na dně příkopu, jímek, vsakovacích šachet, odčerpání nebo vypumpování pomocí zákopových čerpadel).

134. V nížinných oblastech, zejména pokud je hladina podzemní vody vysoká a půda nepropustná, je značně obtížný boj s vodou, která se náhle může objevit především v zimních měsících.

135. Nejrozsáhlejším opatřením pro odtok vody ve velkém měřítku je snížení hladiny podzemní vody zlepšením drenážního systému. Za tímto účelem musí být provedeny rozsáhlé zemní práce (také dále v týlu opevněné pozice) a instalace větších mechanických zařízení (čerpací stanice s odpovídajícím potrubím).

136. Dle okolností je možné vypustit vodu skrze vsakovací šachty do hlubších propustných vrstev, pokud to umožňuje tok podzemní vody v těchto vrstvách. To lze zjistit vrtáním nebo zkušebními šachtami.

137. Také tam, kde je ve velkém odčerpávána voda, musí být čistě lokální odvedení denní vody prováděno pečlivě. Do zákopů nesmí zejména zatékat déšť a voda z přilehlého nebo výše umístěného terénu. Je-li to nutné, musí být odvodňovací příkopy vytvořeny vně zákopů a spojovacích zákopů.

138. Instalace a provoz příkopových čerpadel je účelně regulován veliteli úseků podle jednotných zásad. Je důležité zajistit, aby voda odebraná z jednoho místa netekla zpět do zákopů jinde.

139. Je důležité řádně ošetřovat příkopová čerpadla. Sací zařízení čerpadla musí být chráněno před zanesením umístěním do malé jímky (nádoba propouštějící vodu, koš a podobně). Samotné čerpadlo musí být umístěno na pevném, většinou dřevěném podkladu.

140. Spodní část zákopů je nejlépe zachovat schůdnou pomocí laťových roštů nebo roštů z klacků.

141. Proti dešti jsou všechny objekty, jejichž stropnice není pokryta vlnitým plechem, chráněny krytinou z lepenky, linolea apod.

Opatření proti rozpoznatelnosti opevnění

142. Lesní pozice mohou být skryty před pozorováním nejen z vyvýšených pozorovacích stanovišť, z balónu, ale také před leteckým průzkumem pokud je odlesňování, které je potřebné pro stavbu pozice, prováděno dostatečně opatrně.

143. Mimo lesy je obecně pouze možné zamaskovat jednotlivé části pozic. Za tímto účelem musí být použity všechny masky nabízené lokalitou (vesnice a statky, řady stromů, živé ploty, hráze, rokle, strmé svahy).

144. Kromě vytvoření klamných pozic je nutné také umělé maskování objektů.

Hlavní možnosti jsou:

Umístit překážky nerozpoznatelně v mělkých prohlubních, pomocí tenkých železných kolíků, protkaných negalvanizovaným nebo galvanizovaným drátem, ze kterého lze lesk odstranit jednoduchým žíháním.

Je nutné se vyvarovat: vysokého vyvýšení předprsní, ostrých hran, strmých násypů, rovných, zejména vodorovných linií, výstavbě v dominantních místech, snadné identifikaci čerstvě vytěžené zeminy v krajině.

Důležité výkopy, jako je přístup k pozorovatelnám, objektům pro boční palbu, stanovištím zákopových moždířů nebo stanovištím světlometů, jakož i k dělostřeleckým postavením a přidruženým spojovacím cestám, je účelné překrýt drátěným pletivem, které je fixováno kolíky a pokryté větvemi atd. Je třeba se vyhnout jakémukoli viditelnému provozu po takových zařízeních (koleje od vozů, stopy).

145. Betonové povrchy mohou být také maskovány mechem, který se po přidání malty vtlačí do čerstvě udusaného betonu před jeho vytvrdnutím a on poté pokračuje v růstu.

146. Obzvláště důležité je maskování silnic, které může nepřítel přímo pozorovat.

Kromě umělých stromových masek se pro tento účel používá drátěné pletivo s keři nebo rákosovými rohožemi. Pokud cesta, která má být chráněna, vede směrem k nepříteli, jsou takové masky napnuty jako kulisy přes silnici v příslušných intervalech. Aby bylo možné oklamat nepřítele o skutečné poloze silnice, je výhodné nejen umístit masky na samotné silnici, ale také umístit další masky po okolním terénu.

147. Všechny klamné objekty by měly být umístěny tak, aby palba, která na ně směřuje, nezasáhla skutečné pozice nebo jiná chráněná zařízení.

148. Zvláště cenná je výstavba klamných pozorovatelen, objektů pro boční palbu a dělostřeleckých baterií. Musí být předstírán provoz v těchto zařízeních (nápadné koleje od vozů a stopy) a jejich obsazenost posádkou. Z klamných dělostřeleckých baterií musí být čas od času ostře vystřeleno.

149. Aby klamné objekty palebných postavení nebyly na leteckých snímcích jako takové rozpoznány, musí být vykopány asi 50 cm hluboko, hrany příkopu musí být udržovány co možná nejostřejší kvůli požadovanému stínovému efektu.

150. Pro klamné objekty v týlu postačí polní brázdy vytvořené pomocí pluhů, ve kterých jsou falešné traverzy dodatečně postaveny ručně pomocí rýčů.

151. Všechna tato ochranná opatření proti rozeznatelnosti pozic je třeba průběžně kontrolovat vlastní leteckou činností a odpovídajícím způsobem je doplňovat.

 

Berlín, 20. června 1916