Lehká baterie Havstoudd (HÖ2)

Neustále se prodlužující termíny dodání věže s automatickým kanónem ráže 10,5 cm vedly na konci 50. let k požadavku na zkonstruování výrazně jednoduššího a levnějšího systému, který by bylo možné vyprodukovat ve výrazně větším množství s identickým cílem – nahrazení v té době zastaralých lehkých baterií s děly menších ráží většinou ráže 57mm. Výsledkem byla poloautomatická otočná věž s dělem ráže 7,5 cm m/57 od společnosti Bofors (7.5 cm tornpjäs m/57).

Produkována byla v letech 1957 – 1975 a včetně exportních kusů čítala její série více než 100 kusů. Postupně byly dodány tři série pobřežních baterií po třech kusech věží, které se od sebe lišily především typem staveb, ve kterých byly osazeny. První série o osmi bateriích ještě byla umístěna v objektech vzájemně propojených podzemními komunikacemi se společným zázemím pro posádku. Ve druhé sérii deseti pobřežních baterií byla zvětšena vzdálenost mezi jednotlivými objekty, ty však byly stále závislé na dodávkách energie z centrálního objekty. Až poslední série 12 baterií přinesla umístění každého kanónu do samostatného objektu s kompletním zázemím s důrazem na ochranu proti účinkům jaderných zbraní. Zaveden byl také nový systém řízení palby. Do sestavy pobřežní baterie patřily pěchotní úkryty, objekty pro blízkou a protileteckou obranu. Exportní kusy směřovaly na pobřeží sousedního Norska. Produkována byla také verze pro mobilní pobřežní dělostřelectvo s označením 7,5 cm m/65.

V rámci první série byly vybudovány baterie Ljugarn, Hemsö, Oxelösund, Holmsund, Karlshamn, Simrishamn a Mörtö-Bunsö. Druhá série pak představovala výstavbu baterií Kolgardsholmen, Rastensudde, Arkösund, Malmö, Ystad, Galterö, Slite, Sundsvall, Langskär, Lisekil a Hemsö (HÖ3 na ostrově Härnön). Nejmodernější série 3 se samostatnými objekty pak obsahovala baterie Gisslingö, Farö, Järnavik, Kappelshamn, Ellenabben, Roten, Trelleborg, Söderarm, Mällsten, Braviken, Marstrand a Korsö. Ještě v 90. letech byla provedena rozsáhlá modernizace baterie Råstensudde, která byla vybavena moderním systémem řízení palby ArtE 740, výrazně bylo investováno do pasivní ochrany a zlepšení ventilace. Přesto došlo nedlouho poté k vyřazení všech baterií včetně této.

Se zrušením pobřežního dělostřelectva přišla i likvidace baterií. Šrotování přežilo jen minimum objektů. Jedná se především o baterii první série Havstoudd (HÖ2), která se zachovala v kompletním stavu. Šrotování baterie Ferömefortet (OD - Oxelösund) bylo zastaveno v jejím průběhu na základě žádosti místní iniciativy, která se zde rozhodla provozovat muzeum. I tak se stihla sešrotovat většina vnitřního vybavení. V kompletním stavu zůstal pouze jeden objekt s věží pro kanón ráže 7,5 cm a stanoviště řízení palby. Poslední zachovalou baterií je zástupce nejmodernější třetí série nedaleko přístavu Karlskrona Ellenabben (EN), která je ovšem běžně nepřístupná.

V Norsku zamířily tyto zbraně do baterií Bolaerne, Visteroy, Breiviknes, Aroybukt, Rauoy a Skjeljanger. Také zde došlo po konci Studené války k intenzivnímu ničení objektů. Na ostrově Bolaerne se zachovala kompletní baterie včetně stanoviště řízení palby. Část vnitřního vybavení byla ovšem patrně sešrotována. Jedna věž z baterie Skjeljanger byla přenesena do expozice Atlantického valu v baterii Tellevik.

Věže pro kanón ráže 7,5 cm měly obsluhu čítající 7 mužů. Tří z nich se nacházeli přímo ve věži - velitel a dva vojáci zajišťující odměr a náměr zbraně. Ostatní zajišťovali přísun munice. Samotný prostor ve vrchlíků byl velmi stísněný, většinu interiéru zabírala poloautomatika nabíjení zbraně a systém odpadu nábojnic. Samotná hlaveň o délce 57 ráží (L/57) byla v maximální možné míře vysunuta mimo věž. Uzávěr hlavně se tak poměrně nezvykle nacházel na okraji kopule. Odměr činil 360°, náměr -5/+20°. Maximální kadence zbraně činila 25 ran za minutu při úsťové rychlosti 827 m/s. Jako lehká pobřežní baterie disponoval kanón zcela dostačujícím dostřelem 12 kilometrů. V muničním skladu se pro každou hlaveň nacházela zásoba 320 protilodních a 280 vysoce explozivních granátů. Existovala také varianta granátu s prodlouženým dostřelem 16 kilometrů. Vystřelené nábojnice byly odváděny do místnosti pod věží, odkud je bylo možné sbírat a znovu laborovat. Sklolaminátové kryty byly na věže instalovány dodatečně až v průběhu 70 let především s cílem zlepšit jejich maskování. Věže byly produkovány několik desetiletí, za tu dobu došlo k několika drobným změnám v konstrukci, což se promítlo také do jejich označení 7,5 cm kustartilleripjäs m/57 za které bylo přidáno A - D. Věže se lišily především v typu výroby - lité x svařované a také v hloubce jejich zapuštění do objektu. Ještě v 90. letech provedená modernizace nesla označení 7,5 cm kustartilleripjäs m/57-95.

Samotná baterie Havstoudd (HÖ2) postavená v letech 1961-1963 je klasickým zástupcem první generace s dlouhým centrálním tunelem, do kterého je umístěna veškerá infrastruktura. Skrádá se ze tří objektů pro otočnou věž s kanónem ráže 7,5 cm, velitelského stanoviště, stanoviště pro přímé sledování cílů (stanoviště řízení palby) a záložního velitelského stanoviště. Rozestup mezi objekty byl přibližně 200 metrů. K dispozici byl hlavní vchod a východ na povrch pro jednotky určené pro blízkou obranu. Na povrchu bylo vybudováno okolo čtyřiceti otevřených palebných stanovišť a pět pasivních úkrytů. Ke stavbě byl využit skalnatý hřeben nad mořem s výborným výhledem na plavební dráhu do ústí řeky Angermanälven. Celkovou posádku tvořilo 112 mužů.

Cesta z osady Nordanö vede podél pobřeží až na velké parkoviště s informační tabulí, na které se nachází základní popis baterie a situační plánek. V okolí se nachází velké množství otevřených palebných stanovišť pro blízkou obranu baterie a přímo u cesty malý pasivní úkryt, který je však zavřený. Přímo z parkoviště je vidět v lese severovýchodním směrem dřevěná chata, která sloužila k ubytování posádky. Kolem ní je možné dojít k velitelskému stanovišti (2) s radarovou anténou, která je proti povětrnostním vlivům chráněna dřevěnou nástavbou, a dvěma periskopy pro sledovány cílů. V objektu byl instalován systém řízení dělostřelecké palby ArtE 710 (dříve Cig 710). Údaje mu dodával radar a jeden periskop. Druhý periskop nebyl napojený na systém řízení palby. Zjištěné hodnoty byly předávány ručně. Kousek od objektu se nachází východ z podzemí, který je bráněn malým bojovým objektem. Lesem lze obejít jednotlivé věže s kanóny ráže 7,5 cm a stanoviště řízení palby pro přímé sledování cílů. Na něm se zachovalo původní maskování s drátěnou konstrukcí a maskovacími sítěmi. Průzor bylo možné uzavírat sklopnými pancéřovými deskami. Hlavní vchod se nachází o něco níže, dojít k němu je možné po cestě klesající od parkoviště k moři. Pod touto cestou se navíc nachází původní pobřežní baterie Havstoudd z roku 1940, která byla vyzbrojena dvojicí kanónů ráže 57 mm.

Jednoduchý vchod se schodištěm vede do velké podzemní místnosti s prvním bezpečnostním uzávěrem proti účinkům tlakové vlny chránící před účinky jaderného výbuchu. Těchto uzávěrů je v podzemí celá řada a oddělují nejen jednotlivé objekty od centrálního podzemí ale také jednotlivé části podzemí od sebe. Následují dekontaminační sprchy a další uzávěr. V těchto místech byl při výstavbě podzemí ražen tunel nejen doprava, kudy pokračuje přístup do nitra podzemí, ale také dál rovně. Následně byl přepažen masivní železobetonovou zdí a ponechány byly pouze otvory pro nasávání vzduchu. Ve vzniklém tunelu se nachází technologie pro filtraci vzduchu a klimatizaci. Tunel je přístupný z nitra podzemí z prostoru u zásobníků vody a PHM. Podzemní spojovací chodby jsou v hrubém výlomu, omítnuté a opatřené nátěrem. Podlaha je betonová, po stranách pouze vysypaná kačírkem ve kterém jsou uloženy rozvody. První odbočka z hlavní galerie vede k nenápadné šachtě se soustavou ocelových žebříků. Na jejich konci se za poklopem nachází malé záložní velitelské stanoviště (4). Vybaveno bylo periskopem BP-4 a radarem Decca 150 britského původu. Sledovat odtud bylo možné také minová pole položená v průplavu mezi ostrovy. Malá místnost je doslova narvaná vybavením.

Dále v podzemí následuje první křížení chodeb. Vlevo se nad krátkým schodištěm nachází šachta do prvního bojového objektu s kopulí pro kanón ráže 7,5 cm. Celý objekt byl vybetonován ve výkopu aniž by se jeho stěny dotýkaly okolního žulového podloží. To mělo zabránit přenosu otřesů z případného jaderného výbuchu na samotnou stavbu. Výdřeva použitá při betonáži byla ponechána na místě. V dvoupatrovém objektu se ve spodní části nacházely sklady náhradních dílů a místnost do které byl sveden odpad nábojnic. Horní patro bylo přístupné ocelovým točitým schodištěm. Zde se nacházel velký sklad munice a naproti přes chodbu vstup do šachty pod věží. Zde je umístěn podavač nábojnic a žebřík do vrchlíku. Nechybí zde ani komunikační prostředky a komponenty systému řízení palby.

Z křížení cest vpravo následuje další bezpečnostní uzávěr, za kterým se již nachází technické zázemí. Po pravé straně je nepřístupná část, ve které je patrně umístěna vzduchotechnika a filtrace vzduchu, po levé straně pokračuje chodba okolo zásobníků vody a PHM (9), dílen, technických místností, strojovny (8) a kuchyně a ústí v jídelně (7).

Kratší větev vedoucí z jídelny končí druhým vchodem (11), který používala především posádka zajišťující blízkou obranu baterie, a šachtou, kterou je možné po točitém ocelovém schodišti vystoupat do velitelského objektu (2). Spodní patro obsahuje především vysílač a přijímač radaru a technické zázemí. O patro výš se nachází centrální přístroj systému řízení palby ArtE 710 s radarovou obrazovkou a periskopem. K dispozici byl ještě jeden periskop a radarová obrazovka, ty ale nebyly připojeny k systému ArtE 710.

Z jídelny (7) pokračuje hlavní kasárenský blok sociálním zázemím. Vlevo to jsou sprchy a umývárky, vpravo WC. Následuje velký sál s ubikací mužstva. Jednotlivé části s třípatrovými postelemi bylo od sebe možné oddělit pouze závěsy. Za nimi následuje řada menších místnosti, ve kterých se nacházejí ubikace důstojníků, technické místnosti a telefonní ústředna. Celý blok končí masivním uzávěrem proti účinkům tlakové vlny. Za ním následují dlouhé chodby opět pouze vylámané ve skále vedoucí ke třem zbývajícím objektům. Jedná se o zbývající dva objekty s otočnou věží pro kanón ráže 7,5 cm. Identicky řešený interiér jako ve výše popsaném případě zde obsahuje v obou případech i podavač v muničním skladu, který se v prvním navštíveném objektu nedochoval.

Posledním objektem je stanoviště řízení palby pro přímé sledování cíle. Jedna se o klasickou stavbu budovanou na pobřežních bateriích s dlouhým pozorovacím průzorem po obvodu, který bylo možné uzavírat pomocí sklopných pancéřových okenic. Uvnitř je dnes instalován dalekohled s klasickým a laserovým dálkoměrem AML 701.