Baterie Storråberget

První plány na silné opevnění na ostrově Hemsön začaly vznikat v roce 1942, kdy byla přijata celková koncepce výstavby pobřežního opevnění na severu Švédska. Ta zahrnovala především výstavbu opevnění v okolí přístavů Gävle, Sundsvall, ústí řeky Ångermanälven, Umea a Lulea.

Realizace ovšem začala až na začátku 50. let společně se vzrůstajícím nebezpečím ze strany Sovětského svazu. Samotná výstavba baterie Storråberget probíhala v letech 1953-1957. Organizačně zdejší opevnění spadalo pod Dělostřelecký pluk KA 5 se sídlem v nedalekém Härnösandu, který zajišťoval obsazení veškerých pobřežních baterií severně od Stockholmu.

Hlavní výzbroj tvořily 3 otočné věže Bofors pro dva kanóny ráže 15,2 cm m/51. Tato dvouhlavňová varianta námořního kanónu byla původně určena na export. Dodávka však byla v průběhu 2. světové války zrušena. Maximální dostřel činil 22 kilometrů, přesná palba mohla být vedena na vzdálenost 12 kilometrů. Obsluhu věže tvořilo 25 lidí s rychlostí palby 4-5 ran/min. První střelby se konaly v roce 1956, poslední těsně před vyřazením v roce 1997. Celkem bylo vyprodukováno 6 kusů této věže. Zbývající tři zamířily na Gotland do Baterie Bungenäs. Ta byla po zrušení pobřežního dělostřelectva zcela odstraněna. Jedna z věží se nachází ve vojenském muzeu v Tingstäde. V současné podobě věží je tu původní možné identifikovat pouze vpředu podle u hlavní zkoseného pancéřování, zbytek je dodatečně navařenou ochranou proti napalmu.

Věže byly umístěny do standardizovaného objektu. Celý mechanismus věže sahal cca 15 metrů hluboko. Osazen byl v železobetonovém prstenci, okolo kterého v jeho základech vedla kruhová chodba. Na opačných stranách se v ní nacházely vchody do skladů munice. Ta byla pod věž dodávána pomocí otvorů v betonovém prstenci. Každý z objektů disponoval konvertorem střídavého na stejnosměrný proud, kterým byla věž poháněna.

Mírový stav 200 mužů by byl v případě války rozšířen na 340. V severní části podzemí se dodnes nacházejí mobilizační sklady s veškerým vybavením pro mobilizovanou posádku.

Od samého počátku se počítalo s ochranou proti jaderným zbraním. Stavba měla odolat výbuchu do síly 20 kilotun. Z tohoto důvodu byl kladen důraz na dostatečné zásobení posádky vším potřebným. V naprosté izolaci měla baterie vydržet po dobu minimálně tří měsíců. V průměru jsou podzemní prostory umístěny v hloubce 40 metrů. Jednotlivé objekty měly odolat přímému zásahu letecké bomby o váze 500 kg. Ve všech vchodech byly instalovány uzávěry proti účinkům tlakové vlny z jaderných výbuchů. Jedná se o silné betonové uzávěry, ve kterých byl vytvořen průchod pomocí dvojice masivních pancéřových dveří. Existují zde také varianty dveří pouze betonových, nebo betonových s pancéřovým opláštěním. Dodatečně došlo k rozdělení podzemí na dvě části. K tomu byl vybudován uzávěr v prostoru jídelny mužstva. Tím bylo možné v případě obsazení poloviny podzemí nepřítelem tuto část izolovat. To si vyžádalo výstavbu dodatečných vchodů na jižní straně podzemního systému a zdvojení veškerého nutného vnitřního vybavení - strojovny, jídelny, filtrovny. V blízkosti uzávěrů byly současně budovány také protiplynové uzávěry a řešena byla také dekontaminace osob.

Blízkou obranu zajišťovalo velké množství otevřených palebných stanovišť s malým pohotovostním úkrytem. K dispozici bylo také velké množství otevřených stanovišť pro protiletadlové kanóny (různé prameny udávají 40 - 70). Osazeny zde byly jak kanóny ráže 20mm, tak i 40 mm M/36 a M/48. Dva objekty pro protiletadlový kanón byly napojeny přímo na podzemní systém. Nechybělo ani 6 minometných postavení.

Parkoviště se nachází před bránou do bývalého vojenského prostoru ohraničujícího baterii. Kolem kasárenských budev a řady různých venkovních exponátů vede rovně cesta přímo před hlavní vchod do podzemí, ke kterému klesá ve skále vylámaná příjezdová cesta. Zde se nachází také informační tabule s nákresem podzemí. Každý jistě nejprve vyrazí po velmi strmé lesní cestě vedoucí východním směrem na návrší, na kterém se nachází jižní věž baterie s dvojicí kanónů ráže 15,2 cm model 51 (m/51). Tento kus je upraven pro muzejní účely a přístupný veřejnosti. Je lepší interiér navštívit z venku, než pozdějí absolvovat z interiéru cestu šachtou vysokou 15 metrů nejprve žebříkem a následně ne příliš pohodlným průlezem mezi jednotlivými patry. Věž se zachovala v perfektním stavu. Původní lodní variantu lze dobře identifikovat při pohledu zepředu výrazně zkoseným pancéřováním v prostoru hlavní a také při pohledu na zadní stranu věže. Zbývající části jsou oplechováním, které mělo zakrýt kruhovou šachtu a ochránít obsluhu před účinky napalmu.

Hned vedle věže se nachází hezký objekt pro protiletadlový kanón, který je zakrytý maskovací stříškou. Součástí je také malý pěchotní úkryt. Východně od věže je umístěno další poměrně velké stanoviště protiletadlového kanónu, které bylo kombinované s východem z podzemí. Nyní se vrátime zpět k hlavnímu vchodu, odkud vede severním směněr lesní pěšina lemovaná velkým množstvím otevřených palebných postavení pro dva vojáky a malými pohotovostními úkryty. Občas se objeví také postavení protiletadlového kanónu. Zbývající dvě věže pro dvojici kanónů ráže 15,2 cm se nacházejí na hraně hřebene v rozestupu přibližně 200 metrů. Před prostřední věží se nachází objekt s ventilačními komíny, díky tomu lze přibližně identifikovat polohu technického zázemí podzemí, které se nachází hluboko pod ním. Kousek nad věží se na hřebenu nachází další velký objekt pro protiletadlový kanón (7), který disponoval východem z podzemního systému. Od severní věže je dobrý výhled do širokého okolí.

Ukončit zde prohlídku povrchu by však byla chyba. Cesta stoupá dál na vrchol Storrabergetu, po kterém je baterie pojmenovaná. Nejprve se zde nachází další velký objekt pro protiletadlový kanón spojený s pasivním úkrytem, ve kterém se zachovala i samotná zbraň (10). Dále se v okolí cesty nachází velké množství otevřených palebných postavení protiletadlových kanónů. Na samotné vrcholu následuje věž se zařízením řízení palby automatických protiletadlových baterií ArtE 725, včetně samotného zaměřovače s kamerou a laserem (11). Dále se zde nachází objekt pro nouzové napojení antén a další řada otevřených postavení pro protiletadlové kanóny a patrně také minomety.

Nyní již nezbývá nic jiného, než se vrátit zpět k jižní věži a vydat se pěšinou v jižním směru. Ta vede nejprve vedle již zmiňovaného objektu pro protiletadlový kanón (7) kombinovaný s východem z podzemí. Následuje stanoviště řízení palby s průzorem pro přímé sledování cíle (9), vedle kterého je umístěn malý objekt pro radarovou anténu systému dělostřeleckého řízení palby ArtE 719.

Na plošitě pod strmým srázem následuje zlatý hřeb v podobě zachovalého objektu pro sklopný radar HSRR dělostřeleckého systému řízení palby ArtE 724. Ten byl používán pouze na finální zaměření cíle ve chvíli, kdy již byl identifikován jinými prostředky, případně externími měřícími stanovišti a měla na něj být zahájena palba. Pancéřový kryt byl rozdělený na dva díly, které byly dálkové zvedány, aby se po jejich otevření automaticky zvedl i samotný podstavec radaru s radarovou anténou.

Odtud pokračuje cesta s navazujícím schodištěm dál jižním směrem k novostavbě restaurace, která byla vybudována před jižními vchody do baterie a kde končí prohlídky podzemí. Podél cesty zpět k hlavnímu vchodu se nachází velké množství exponátů, jako například klamná kopule kanónu ráže 7,5 cm m/57 (7,5 cm kustartilleripjäs m/57), mobilní radarové stanice, světlomety, ale například také vojenská motorka značky Jawa.

Do interiéru se vstupuje hlavním vchodem, dostatečně prostorným pro vjezd nákladních vozidel. Cesta prudce klesá a lehce se stáčí. Po dosažení výškové úrovně podzemí se rozvojuje. Rovně vedoucí tunel měl vstřebat větší část rázové vlny v případě jaderného výbuchu. Samotná chodba do nitra baterie se ostře stáčí doprava. V místě rozdvojení byl postaven malý objekt pro postřelování tunelu. Osazen je mosivními pancéřovými dveřmi. Samotný vchod do podzemí disponuje nejen klasickým bezpečnostním uzávěrem s dvojicí pancéřových dveří, ale před ním byl vybudován také masivní posuvný železobenový uzávěr. Obejít ho bylo možné pancéřovými dveřmi pro pěší. Nechybělo ani potřebné vybavení pro dekontaminaci.

Po projití uzávěru se návštěvník ocitne přímo uprostřed podzemí. Po pravé straně se nachází hlavní galerie rozšířená do podoby jídelny pro mužstvo, proti vchodu se nachází kantýna, ve které si mohli branci, kteří tvořili většinu posádky, zakoupit například limonády nebo nanuky. Rovně pak následují sály s ošetřovnou, kuchyní, jídelnami, strojovnou, kotelnou a úpravou vzduchu. Doleva pak pokračuje hlavní galerie severním směrem. Nejprve je chodba dostatečně rozšířena tak, aby do jejího tubusu mohly být vestavěny malé ubikace posádky. Ubikace jsou určené pro šest vojáků. K dispozici jsou dvě třípatrové postele. Po levé straně chodby se nachází první odbočka pod věž s kanóny ráže 15,2 cm. Za ohybem hlavní galerie se chodba zúžuje a částečně přechází do hrubého výlomu. Vlevo se nachází odbočka k východu s protiletadlovým kanónem. Následuje opět výrazné rozšíření hlavní galerie a další tunely, které obsahují zásoby mobilizačního skladu, který zde byl umístěn. Veškeré skladované zásoby se zachovaly dodnes. Celá posádka tak mohla v případě potřeby dorat v civilu a uskladněno zde pro ně bylo veškeré potřebné vybavení. Podzemí končí odbočkou pod severní otočnou věž pro dva kanóny ráže 15,2 cm. Tak je přístupná, není však osvětlená. Aktuálně věž slouží jako jeden z nouzových východů z muzea.

Nyní je nutné vrátit se zpět k hlavnímu vchodu. První tunel, který odbočuje proti vstupu z hlavní galerie, obsahuje ošetřovnu, zubařskou ordinaci, operační sál a lůžkové prostory. K dispozici bylo veškeré nemocniční vybavení. V druhém tubusu se nacházejí sklady, důstojnická jídelna a především strojovna, kotelna, vodní hospodářství včetně vrtané studny a vybavení na úpravu vzduchu. Před strojovnou obbočují doprava velké prostory kuchyně, za kterou následuje jídelna poddůstojníků a po dalším zahnutí vpravo technické dílny, které tak sousedí s hlavní galerií, ve které je umístěna již zmíněná jídelna mužstva.

Ve strojovně se nachází záložní zdroj energie pro případ přerušení externích dodávek. Jedná se o typ NOHAB K68E s výkonem 455 koní (370 kW/400V). Zásoba paliva stačila na 3 měsíce provozu.

Po jistých problémech se špionáží byl na konci jídelny pro mužstvo, která se nacházela v hlavní galerii, vybudován masivní uzávěr, který umožňoval podzemí rozdělit na dvě samostatné části, které mohly dál funguvat nezávisle na sobě. Zároveň se jednalo o další vrstvu ochrany proti účinkům jaderných zbraní.

Za uzávěrem se přímo v hlavní galerii nachází ubikace mužstva, které jsou odděleny od samotné chodby pouze posuvnými závěsy. V ohybu chodby jsou umístěné zásobníky na vodu. Po nějaké době se profil chodby přeci jen rozšiřuje a umístěny jsou zde opět klasické ubikace s dveřmi, opět pro 6 vojáků. Po pravé straně následuje velký blok se sociálním zázemím. Naproti němu se pak nachází velitelství celé baterie (6). Kancelář zde měl velitel i jeho zástupce. Nacházejí se zde sály telefonní ústředny, pro řízení palby jak dělostřelectva, tak protiletadlových kanónů.

Následující chodba z hlavní galerie vede do šachty se schodištěm do objektu s jižní věží pro dvojici kanónů ráže 15,2 cm. Chodba i samotná šachta je pouze v hrubém výlomu. Bezpečností uzávěr následně vede do kruhové chodby v jejímž středu se nachází šachta pod věží. Na protilehlých stranách chodby jsou umístěné dva velké muniční sklady. Granáty a náplně se transportovaly zvlášť, manipulaci usnadňovaly vozíky. V obvodové zdi se nachází dva podavače munice ústící do šachty pod věží, kde bylo nutné munici opět přeložit do výtahů. Údajně panovala obecná nespokojenost s jejich nedostatečnou rychlostí. K samotným zbraním v tuto chvíli zbývá přibližně 15 výškových metrů. Věž je volně přístupná a je jí možné navštívit jak po žebříku zespodu, tak nouzovým východem z povrchu.

Bojové patro věže je rozděleno příčkou do dvou částí. V průchodu mezi nima se nachází vyústění zvukovodů. Na zadní stěně za nimi komponenty systému řízení palby a další komunikační prostředky. Kromě nabíjecího mechanismu a pohotostní zásoby munice se ještě dopředu vedle každé z hlavní vešel jeden pozorovatel.

Ale zpět do podzemí. Hlavní galerie pokračuje v rozšířeném profilu s řadou ubikací. Na ně navazuje záložní kuchyně, dílna na opravy elektrotechniky a ve slepém zakončení chodby nejmodernější zde instalovaná verze stanoviště dělostřeleckého řízení palby se systémem ArtE 724. Ten mohl přijímat informace také z okolních objektů, především z měřící stanice Kläffsön. K dispozici měl na povrchu moderní sklopný radar HSRR.

Dále se již hlavní galerie stáčí směrem k jižním vchodům. Na spojovací chodbě je zde expozice dálkoměrů, prohlédnou si je možné také záložní strojovnu, která měla zajišťoval eletrický proud v případě rozdělení podzemí na dvě samostné části. Nachází se zde také zařízení na úpravu vzduchu a masivní bezpečností uzávěr. Kvůli ochraně proti tlakové vlně je vchod rozdělen na hlavní a dva menší postranní pro pěší. V prostoru přímo před vchodem se dnes nachází budova restaurace.

Velmi podobné těžké pobřežní baterie s hlavní výzbrojí, kterou tvořily kanóny ráže 15,2 cm, byly v 50. letech vybudovány k obraně důležitých přístavů severně od Stockholmu. Spadají sem baterie vybudované u přístavu Gävle, Sundsvall, nebo Lulea. Pouze výše popsaná se ovšem zachovala v původním stavu včetně vnitřního vybavení a hlavní výzbroje. Z tohoto hlediska se jedná o jedinečnou ukázku švédského pevnostního stavitelství z období Studené války.

 

Fotogalerie - Objekty Baterie Storråberget

Fotogalerie - Severní část podzemí Baterie Storråberget

Fotogalerie - Jižní část podzemí Baterie Storråberget