DÁNSKÉ OPEVNĚNÍ

Dánské dějiny značně ovlivnila jeho zeměpisná poloha mezi Severním a Baltským mořem. Klíčovou roli hrálo trategicky a hospodářsky významné umístění mezi Švédskem a Německem. To ovšem znamenalo nejednou se ocitnout uprostřed jejich vzájemných bojů o kontrolu Baltského moře. Dánsko dlouhodobě soupeřilo se Švédskem o nadvládu nad jihošvédskou oblastí Skåne a s Německem o ovládnutí Šlesvicko-Holštýnska, o které definitivně přišlo po prohrané válce v roce 1864. Výrazně oslabené ovšem vyšlo Dánsko již z napoleonských válek a postupně ztrácelo rozsáhlá území. V roce 1849 následoval vznik konstituční monarchie, kdy byla zákonodárná moc převedena na bedra dvoukomorového parlamentu.

Právě to se ukázalo společně se ztrátou Šlesvicko-Holštýnska klíčové pro vznik a výstavbu moderního opevnění na konci 19. století. Zatímco s výstavbou pobřežního opevnění nebyl vzhledem k námořní tradici a její ekonomické důležitosti větší problém, výstavbu vnitrozemského opevnění, určeného k obraně hlavního města, doprovázely takřka nekonečné politické rozepře a neustálé blokování prováděcích zákonů. Situace došla tak daleko, že část opevnění byla vybudována ze soukromých sbírek a dokončené stavby byly pronajaty armádě. Částečně pak financování probíhalo pomocí různých právních kliček a vytrvalých protestů odpůrců. Hlavním argumentem odpůrců bylo především soustředění výstavby opevnění do prostoru hlavního města, jehož plné obsazení vyžadovalo navíc nasazení kompletní pozemní armády. To ponechávalo ostatní části Dánska zcela bez obrany proti případnému nepřátelskému útoku. Nelze se ovšem ubránit dojmu, že částečně zde měl vliv také zdatný marketing zbrojních společností, především německé společnosti Gruson z Magdeburgu. Garderhøjfortet je dnes jedním z nejzachovalejších pancéřových fortů v Evropě. Ostatní forty jsou naopak zbavené veškerých pancéřových prvků a nepřístupné, a to s jedinou výjimkou. Fort Taarbaek je dnes pro změnu kompletně zasypán, nicméně pancéřové prvky z něj nebyly demontovány.

Členitější terén severozápadně a severně od hlavního města byl nakonec uzavřen pomocí šesti pancéřových fortů, přičemž nejseverněji položený Fort Taarbaek, který se nacházel v blízkosti moře, byl kombinovanou stavbou, která mohla působit také proti námořním cílům, čemuž odpovídala také silnější výzbroj. Za nimi se nacházela soustava dělostřeleckých baterií určených pro jejich podporu. Na předpolí byly plánovány úpravy, které by v případě hrozícího nepřátelského útoku umožnily zaplavení rozsáhlých území. Zbytek obrany tvořil zemní val nazvaný Velstvolden s předsunutým vodním příkopem. Při jeho výstavbě vytěžená zemina byla použita k navršení valu, do kterého byly zabudované objekty dělostřeleckých baterií. Za valem byla umístěna železnice původně určená pro zásobování, na kterou bylo následně umístěno mobilní dělostřelectvo. Příkop byl bočně postřelován pomocí jednostranných a oboustranných kasemat.

V porovnání s vnitrozemským opevněním probíhala výstavba pobřežní obrany relativně hladce. Vstup do přístavu byl chráněn poměrně moderním, i když na konci 19. století přes řadu modernizací již přeci jen zastaralým Fortem Trekroner. Vzhledem k neustále se prodlužujícímu dostřelu děl však bylo nutné obranu vysunout dále od města. Přímo na pobřeží byly postaveny čtyři pobřežní forty, další pak západně od města na obranu pláží před nepřátelským vyloděním v okolí Mosede. Další dva forty byly vybudovány na ochranu úžin v Masnedo a Lynaes. Ale zpět do hlavního města. Pro obranu vjezdu do přístavu a úžiny Oresund byla nově vybudována dvojice velmi silně vyzbrojených fortů na uměle vytvořených ostrovech - Middelgrundsfortet a Flakfortet a baterie umístěná na ostrově Sandholm.

Právě Middelgrundsfortet a Flakfortet lze označit za nejmodernější ukázky dánského pevnostního stavitelství. V době výstavby se jednalo o jedinečné technické řešení a zároveň vůbec první použití železobetonových kesonů ke stavbě umělého ostrova. Ty byly betonovány v přístavu a následně dopravovány na místo určení. Ke stavbě bylo využito mělčin s hloubkou vody do 10 metrů. Vytvořeny byly v té době největší umělé ostrovy na světě s plochou okolo 30 000 metrů čtverečných. S ochrannými bariérami a přístavem pak dosahuje u většího z nich (Middelgrundsfortet) celková plocha 70 000 metrů čtverečných. Na ostrovech byla následně vybudována dvoupatrová kasárenská budova se sklady munice a další podpůrnou infrastrukturou, která byla následně zasypána vrstvou zeminy získané z rozšiřování přístavu v Kodani. Na čele dosahovalo krytí síly 30 metrů, celková výška ostrovů se pak dostala přes 20 metrů. Samotná hlavní výzbroj byla umístěna v otevřených palebných postaveních s masivní předprsní a traverzami.