Největší fest v okolí Thionville, který se jako jediný nachází na levém břehu Mosely (tedy směrem k nepříteli) je také označován jako Gentringen, případně francouzským názvem Guentrange. Vybudován byl na dominantním návrší nad městem (314 m.n.m.) Thionville. Jeho dvě pancéřové baterie tak mohly vést daleké palby hluboko na předpolí. První návrhy na opevnění této výšiny pocházely již z roku 1897. Se stavbou bylo však započato až v roce 1899, přičemž plány stavby se neustále měnily. Samotné pancéřové baterie byly vybetonovány v letech 1900 – 1901, a celý fest byl do služby předán v roce 1906. Již záhy však byly shledány první nedostatky celé stavby a tak bylo v roce 1910 přistoupeno k dalším stavebním pracím trvajícím další čtyři roky, které zesilovaly především protipěchotní obranu, čímž fakticky vznikly dvě obranné pěchotní linie.
Výsledkem je mohutný fest jehož posádku mělo tvořit 2000 mužů. K dispozici byly dvě pancéřové baterie po čtyřech otočných věžích typu PT pro kanóny ráže 105mm. Spojení mezi jednotlivými objekty zajišťovaly tři kilometry podzemních galerií.
Dominantou celého festu jsou mohutná hlavní kasárna s délkou 140 metrů. Zde kromě podpůrné infrastruktury (nádrže na vodu, PHM, sklady uhlí, kotle, elektrárna, kuchyně) bylo možné ubytovat 1100 mužů posádky. Na křídlech festu byly umístěny další dvě menší kasárenské budovy. Na dvou kótách nacházejících se v prostoru festu se pak nacházely samotné pancéřové baterie.
Spletitá síť podzemních komunikací vedla do devíti pěchotních pohotovostních úkrytů (poslední napojení postrádal), které byly umístěny buď pod, nebo vedle střeleckých parapetů. Ty byly provedeny z betonu a kromě postavení pro těžké kulomety a pozorovacích stanovišť zde bylo počítáno také s umístěním rychlopalných kanónů.
Obvodovou překážku tvořilo několik linií protipěchotních zátarasů se šířkou 30 metrů. Její obranu zajišťovalo šest dodatečně postavených bojových objektů pro boční palbu s napojením na podzemní galerie. K pozorování sloužily zvony typu WT. Přístupovou cestu do festu chránil samostatný blokhaus se střílnami pro ruční zbraně.
Do bojů v 1. světové válce se pevnost nijak nezapojila a po obsazení celého prostoru Francií sloužila jako záložní postavení pro nedaleko budovanou Maginotovu linii. V roce 1944 byla obsazena americkou armádou. V následujících desetiletích sloužila jako sklad munice. V současné době velice dobře zachovalý fest s množstvím vnitřního vybavení spravuje soukromá organizace, která ho zpřístupňuje veřejnosti. Stavba jako taková je v majetku města Thionville, která zásobníky v hlavních kasárnách používá jako záložní zdroj vody.
Většina pancéřových baterií vybudovaných v rámci výstavby festů měla lineární charakter, kdy byly dělostřelecké otočné věže umístěny v řadě vedle sebe. Lišil se pouze jejich počet, od dvou, přes nejčastější verze se třemi až čtyřmi otočnými kopulemi až po případy, kdy bylo vedle sebe umístěno šest kopulí (Feste Lothringen v Métách). Baterie Sever festu Obergentringen pevnosti Diedenhofen (Thionville) je v tomto ohledu výjimkou. Vzhledem k nedostatečné velikosti návrší zde došlo k zalomení stavby, kdy jsou v každé části umístěny dvě věže P.T. pro kanón ráže 105mm. Původně se zde nacházely varianty s krátkou hlavní, až v meziválečném období byly přezbrojeny na dlouhé hlavně.
Podél celého objektu vedly na stranách dvě spojovací chodby. Z větší z nich, která se nacházela v týlu objektu se vstupovalo do jednotlivých místností a především do šachet pod jednotlivé kopule. Na chodbě se nacházely elektrické a pro případ výpadku proudu také ruční ventilátory. K dispozici byly také střílny pro ruční zbraně pro blízkou obranu.
Kromě pancéřových kopulí tvořily dominantní část objektů sklady munice, které byly propojeny s každou věží pomocí dvojice výtahů. Vystřelené nábojnice se vracely do prostoru hlavní chodby a odtud byly přenášeny k laborování na speciálních strojích, což umožňovalo jejich opětovné použití. Až v meziválečném období zde byly instalovány železné tobogany usnadňující jejich transport z věží. Pro řízení palby byla k dispozici dvojice pancéřových kopulí P.B.St 96 (Pancéřové pozorovací stanoviště). Proměnlivá síla pancíře dosahovala v prostoru průzorů a vrchlíků 25 centimetrů, v ostatních částech 20 cm, váha činila 20 tun při výšce kopule cca 220 centimetrů. Zdejší fest byl prvním místem, na kterém byl tento pancéřový prvek instalován. Optiku dodávala společnost Carl Zeiss. Na samotný vstup pod kopuli navazovala rozlehlá místnost, odkud se předávaly potřebné informace pomocí zvukovodů a telefonů do jednotlivých dělostřeleckých věži. Zvukovody z pozinkovaného plechu měly maximální dosah 300 metrů. Proto se používaly k přenosu informací pouze na krátké vzdálenosti v rámci jednoho objektu, případně mezi jednotlivými poschodími. Na 100 metrovou vzdálenost byl nutný průměr zvukovodu 10 cm, na maximální 300 metrů pak 22 centimetrů.
Na povrchu druhé pancéřové baterie, která se nachází v sestavě festu jsou umístěné vysílače a z tohoto důvodu je oplocená a nepřístupná.
Nejpoužívanějším exemplářem otočných kopulí v německých festech byly kopule P.T. 96., osazené moderními kanóny ráže 105 mm. Jejich produkce probíhala v Magdeburgu (Gruson), který již v té době spadal pod křídla koncernu Krupp. Dodávány byly ve třech variantách - s krátkou hlavní (L/20) a dlouhou hlavní (L/35), vyčnívající 1,6 metrů z věže. Poslední zesílená varianta včetně upravené dlouhé hlavně L/35 byla určena k nasazení na obzvláště exponovaných místech, kde se předpokládala intenzivní nepřátelská dělostřelecká palba. V závislosti na typu kolísala celková hmotnost mezi 70 a 80 tunami. Vyprodukováno bylo téměř 80 kusů této zbraně, která se dočkala nasazení především v Metách, Thionville a Mutzigu. Do výzbroje byly nasazovány od roku 1900. V několika exemplářích byla vyprodukována také modernizovaná verze věže s označením P.T. 08 s krátkou hlavní L/20. Hlavním úkolem bylo vedení dalekých paleb proti kolonám postupujícího nepřítele a vedení protibaterijní palby.
Ke kanónům byly dodávány tři druhy munice (trhavé granáty, šrapnely a kartáče). Kadence zbraně dosahovala až devíti výstřelů za minutu. Úsťová rychlost činila 585 m/s. Maximální dostřel kolísal dle typu použité munice mezi 13,1 (trhavé granáty) - 9,8 km. Náměr zbraně činil -5° až +35°. V případě, že bylo nutné vzhledem k poloze zbraně využít deprese pod 0°, byly kanóny instalovány do věží s vyboulením v její zadní části. To umožňovalo jednak nabíjení zbraně v této poloze a navíc příspívalo k lepší stabilitě věže ve formě protizávaží ke sklopené hlavni. Energie výstřelu se přenášela přes lafetu připevněnou k vrchlíku přímo do celého tělesa věže, čímž docházelo k jejímu rozkmitání. Přímé (nouzové) pozorování umožňovaly dva průzory po stranách ústí hlavně a jeden v týlu.
Jednodílný vrchlík o síle pancéřování 19 cm se skládal ze dvou vrstev - horní o síle 15 cm z niklové oceli a vnitřního pláště z měkké oceli o síle 4 cm. Předpancíř tvoří celkem 6 segmentů, které byly k sobě sešroubovány přímo na staveništi a následně zality metrovou vrstvou betonu. Jejich standartní výška činila 220 cm, přičemž půlkruh odvrácený od nepřítele pouze 120 cm. V zesílené variantě činila výška předpancíře 270 cm. Interiér věže byl dvoupatrový. Ve spodním patře se nacházel mechanismus zvedání věže. Ten byl schopný zvednout celou věž o 5 - 10 mm nad úroveň předpancíře, což následně umožňovalo její rotaci. V horním bojovém patře se nacházela samotná lafeta se zbraní, otáčecí mechanismus a po obvodu předpancíře pohotovostní zásoba 64 kusů dělostřeleckých granátů a vybavení potřebné pro výměnu hlavně. Vstupovalo se do něj pomocí průlezu s žebříkem, který bylo možné uzavřít kovovou podlážkou. Obsluhu tvořil velitel a 5 dělostřelců. Dalších 2 muži tvořili obsluhu dvou muničních výtahů vedoucích sem ze skladů munice. Každý výtah mohl najednou pojmout 6 granátů. Zásoba munice na hlaveň činila 2600 šrapnelů, 350 trhavých granátů a 50 kartáčů. Přímo na místě bylo možné laborovat vystřílené nábojnice - znovu je naplnit střelným prachem, opatřit novou zápalkou a osadit střelou. Kovové tobogány sloužící pro odvedení použitých nábojnic do hlavní spojovací chodby, na které lze narazit ve většině pancéřových baterií, jsou však až meziválečnou francouzskou úpravou.
Komunikaci s dělostřeleckou pozorovatelnou/velitelstvím řízení palby zajišťoval zvukovod a telefon. Směr palby byl při odměru 360° určován pomocí stupnice umístěné po obvodu horní hrany předpancíře. Přívod čerstvého vzduchu zajišťovala centrální elektricky ovládaná ventilace rozvedená podél celé pancéřové baterie s odbočkami do jednotlivých věží. Bojové plyny pak unikaly pozorovacími průzory, případně také mezerou mezi předpancířem a vrchlíkem. V případě výpadku elektřiny bylo nutné přejít na ruční ovládání. V takovém případě došlo k uzavření centrální ventilace a každá věž měla vlastní manuální pohon, který ovládali 2-4 vojáci. Vzduch se v tomto případě nasával prostupem v týlové zdi baterie.
Dodnes se zachoval, především ve Francii, velký počet těchto pancéřových prvků, často však zbavených samotné zbraně. Rekonstruovanou věž je možné navštívit ve dvou muzeích - Festu Wagner jižně od Metz a ve Festu Obergentringen (Guentrange) v Thionville. Experimentální věž bez výzbroje se zachovala v samostatném objektu v polské Toruni a dnes se zde nachází muzeum, modernizovaná verze P.T. 08, opět bez výzbroje, je volně přístupná ve Festu von der Goltz v Métách.
Hlavní kasárenská budova tvořila jádro Opěrného bodu Střed (Mittlerer Stützpunkt) který tvořily navíc 4 pohotovostní úkryty a dva bojové objekty. Jednalo se o největší stavbu v rámci Festu Obergentringen s délkou 140 metrů. Celkem dokázala pojmout 1100 vojáků, jejichž ubikace tvořili lehce přes polovinu místností budovy. V ostatních se nacházela podpůrná infrastruktura. Kasárna měla celkem 3 patra a sklepy, ve kterých se nacházely mimo jiné zásobníky vody a uhlí. Většinu spodního patra zabírala technická infrastruktura - strojovna, kotelna, pekárna, Kuchyně a sociální zázemí. Prostřední a horní patro bylo tvořeno převážně ubikacemi, nechyběly zde však například moderní umývárny nebo ošetřovna. Po celé délce kasáren se táhla dlouhá chodba, ze které se vstupovalo do jednotlivých místností, schodiště se nacházela po stranách a uprostřed budovy. Napojení na podzemí se nacházelo ve spodním a prostředním patře, východy na povrch pak v patře horním. Instalováno bylo osvětlení a ústřední topení. K dispozici byly střílny pro blízkou obranu, prostor před budovou byl navíc chráněn pomocí fortové mříže.
Interiér se dodnes zachoval v dobrém stavu. V peci se tak například dodnes příležitostně peče chleba. V části ubikací se nachází expozice výzbroje a výstroje jak z období 1., tak i 2. Světové války. Nechybí exponáty věnované výstavbě německých festů i Maginotově linii.
V hlavní kasárenské budově Festu Obergentringen se nachází jedna z celkem tří vybavených strojoven německých festů, které jsou přístupné v rámci komentovaných prohlídek (zbývající jsou součásti muzeí ve Festu Wagner v Métách a Festu Kaiser Wilhelm II v Mutzigu). Ve strojovně se zde nachází celkem devět vodou chlazených motorů značky DEUTZ s generátory od společnosti AEG, které dodávaly stejnosměrný proud o napětí 110V potřebný pro pohon veškerého elektrického vybavení.
Do festů byly dodávány různé typy motorů Deutz, které jsou si však vzhledově velmi podobné. Do zdejší strojovny byl osazen typ MKD 150. Jedná se o čtyřdobé dieselové stabilní motory startované stlačeným vzduchem. Při 415 otáčkách za minutu disponovaly výkonem 40 koňských sil. Jedná se o jednoválcový motor o zdvihovém objemu 42,75 litrů. Dominantou strojovny je masivní rozvodná deska. Nafta byla po strojovně rozváděna z velkého ocelového zásobníku. Cisterny na PHM bylo pravděpodobně možné skládat z jednotlivých válcových segmentů do různých délek, často se vyskytují s objemem dosahujícím až 100.000 litrů. V rámci prohlídkové trasy je možné nahlédnout do místnosti se zásobníkem o objemu 25.000 litrů. Manipulaci uvnitř strojovny usnadňovaly pod stropnicí umístěné portálové jeřáby. Celá strojovna se zachovala ve výborném stavu včetně beden s náhradními díly.
U nejmodernějších festů byly strojovny umístěny v samostatných objektech zapuštěných těsně pod úroveň terénu. Ve starších byly součástí hlavní kasárenské budovy, kde byly umístěny v nejnižším podlaží, případně byly "přistavěny" k jiným objektům, například k pancéřovým bateriím.
V meziválečném období byla vzhledem k dobré poloze pevnost reaktivována a začleněna do sestavy nově vznikající Maginotovy linie. Vnitřní vybavení bylo až na drobné výjimky ponecháno v původním stavu včetně rozvodů elektrické energie. Objekt však byl napojen na civilní rozvodnou elektrickou síť a strojovna měla být spouštěna pouze v případě přerušení dodávek. Vybudovat však bylo nutné moderní konvertory, které usměrnily střídavý proud z civilní sítě na stejnosměrný, který využívalo veškeré vnitřní vybavení.
V rámci první fáze výstavby festu byly vybudovány pěchotní parapety kryjící všechny důležité stavby. Jednalo se jednoduchý zemní val, místy zesílený kamenem, případně betonem, do kterého byly umístěny pozorovací stanoviště a palebné pozice. Val obsazovala pěchota připravené v pohotovostních úkrytech napojených na podzemní systém. V rámci modernizace festu, která probíhala od roku 1912 byly vybudovány kromě bojových objektů, které bočně postřelovaly obvodovou překážku také nové moderní pohotovostní úkryty a tři linie pěchotních parapetů. Dva z nich kryly přístup po svahu k hlavní kasárenské budově. Jednalo se o masivní betonové stavby - vybetonované zákopy se střeleckým parapetem, malými pohotovostními úkryty a palebnými pozicemi těžkých kulometů. Dnes se jedná o nejzachovalejší ukázkou betonových pěchotních parapetů v německých festech.