Typologie

Biehlerův fort

I přes svojí evidentní zastaralost tvořily polygonální pevnosti s výzbrojí umístěnou v otevřených postaveních na valech dominantní část výstavby do počátku 90. let 19. století. Jednalo se o typově velice podobné stavby obehnané hlubokým příkopem, který měly většinou tvar pětiúhelníku. V menší míře byly stavěny mezilehlé čtyřúhelníkové pěchotní forty.

Jednalo se často o stavební dokončení starších pevnostních plánů, v případě města Méty byly využity stavebně nedokončené francouzské forty, které byly budovány těsně před vypuknutím války v roce 1870. Jejich bojová hodnota však nebyla příliš velká, navíc jejich vzdálenost od centra pevnosti byla zcela nedostačující. Z tohoto důvodu se tyto forty ve strategicky důležitých pevnostech brzy ocitly až ve druhém obranném prstenci.

Některé starší Biehlerovy forty vybudované z kamene (případně z cihel) byly v pozdějších letech mírně modernizovány, především byly zesilovány jednotlivé objekty za pomocí betonu. Na valy byly umístěny menší pancéřové prvky, které zajišťovaly bezpečné pozorování. Na rozdíl od Francie však nedocházelo k výrazným modernizačním pracím. Přednost dostávala výstavba zcela nových moderních staveb dále na předpolí, případně zesilování mezilehlých prostor pomocí dělostřeleckých baterií, přičemž samotné forty se přeměnily z dělostřeleckých na pěchotní.

Dominantou obvodové překážky byl hluboký příkop, který byl chráněn pomocí kaponiér. Jejich výzbroj tvořily rychlopalné kanóny, případně revolverové kanóny umístěné ve střílnách tvarovaných z kamenných kvádrů, případně cihel. K uzavření střílny byly k dispozici pancéřové oponky, které byly umístěny uvnitř střílny, případně zavěšeny na konstrukci ve střelecké místnosti. K dispozici bylo také několik střílen pro pěchotní zbraně a obvykle také výstup do samotného příkopu. Výrazný růst výkonosti obléhacího dělostřelectva a zavedení nových typů dělostřeleckých granátů zapříčinil rozsáhlé změny v projektech standardizovaných fortů. U nově budovaných byla obrana příkopu přenesena z exponované eskarpové strany do kontreskarpy. U již stojících fortů tato změna znamenala značné finanční náklady spojené s demolicí stávajících objektů a výstavbou nových, které navíc bylo nutné napojit podzemní chodbou na zbytek fortu. Ta musela probíhat pod obvodovým příkopem, což vyžadovalo překonání značných výškových rozdílů. Kontreskarpové kaponiéry byly také obvykle navzájem spojeny kontreskarpovou galerií. V kontreskarpové galerii byly také připraveny štoly pro případné vedení protiminové války. Problém s exponovanými otevřenými baterie dělostřelectva byl vyřešen jejich přesunutím do lépe zamaskovaných a více rozptýlených otevřených baterií v mezilehlých prostorech. Zkonstruována pro ně byla celá řada standardizovaných úkrytů pro munici, obsluhu a pěchotu. V následujících letech byly postaveny stovky objektů tohoto typu ve všech významnějších pevnostech. Koncepce fortů se tak dostala do svízelné situace, kdy jejich význam v obraně klesal a byl degradován na pěchotní obranu, zatímco jejich cena vzhledem k čím dál větší potřebné odolnosti setrvale rostla.

Hlavní dominantou samotného fortu byl hlavní kasárenský objekt v podobě šíjových kasáren. Jednalo se o mohutnou nadzemní stavbu. Jednotlivé místnosti měly velká okna, které byly opatřeny železnými okenicemi se střílnami pro pěchotní zbraně. Dále se na povrchu fortu nacházela řada menších úkrytů pro posádku, munici a děla. Hlavní výzbroj byla umístěna na valech v otevřených postaveních.

V období 1870 - 1890 byly Biehlerovy forty budovány před mohutným nástupem pancéřových prvků do opevnění a vznikem pancéřových fortů a následně festů především ve Štrasburku, Kolíně nad Rýnem, Inglstadtu, Poznani, Toruni a Königsbergu, kde tvořily kompletní pevnostní prstenec. V menším měřítku byly stavěny například ve Špandau, Ulmu, Meinzu a Magdeburgu.

 

 

Pancéřové forty

Ze zahraničí začala do Německa již v průběhu 80. let 19. století pronikat koncepce tzv. pancéřových fortů, která byla odpovědí na rostoucí sílu obléhacího dělostřelectva. Značný vliv na konstrukci těchto staveb měly především návrhy belgických Brialmontových fortů, jejichž obdoba byla budována v celé řadě zemí. Hlavní výzbroj se měla soustředit v tzv. centrálním masivu - tedy na malé ploše, přičemž měla být umístěna výhradně v odolných pancéřových věžích.

Implementace do německých fortifikací ovšem probíhala jen velmi pozvolně. Spíše na bázi experimentů začaly být budovány první forty s výzbrojí umístěnou v pancéřových otočných věžích. Jednalo se o věže s kanóny ráže 15 cm od společnosti Gruson. Do značné míry se jednalo pouze o upravené Biehlerovy forty. Do současné doby se kompletně dochoval jediný - Fort Kameke, vybudovaný v letech 1876 - 1879 v Métách, který byl vyzbrojen dvojící kopulí Gruson. Podobné stavby byly budovány také v omezeným množství podél Rýna.

Vůbec prvním pancéřovým fortem s moderními kopulemi pro houfnici ráže 210 mm byl Fort I Buchtafort (Feste König Wilhelm I Pevnosti Toruň vybudovaný v letech 1888 - 1892. Základní podoba fortu stále připomíná Biehlerovy forty. Nad hlavní kasárenskou budovu je ovšem umístěn centrální masiv se čtveřicí otočných kopulí. Pozorování zajišťovalo jedno odolné stanoviště P.B.St 87 a dvě malé otočné věžičky WT 90. Zbývající čtyři zakoupené otočné věže s houfnicí ráže 210 mm zamířily do Mét, kde byly umístěny ve spíše experimentálních samostatných bateriích. Jedna z nich se zachovala, přičemž je součásti Festu Prinz Friedrich-Karl, který vznikl spojením starších fortů prvního pevnostního prstence.

V roce 1893 byla schválena stavba uzávěrového opevnění na výšinách nad Molsheimem, a to výslovně na popud císaře Wilhelma II. Teprve tehdy se do německých fortifikací konečně dostal klasický pancéřový fort odpovídající zásadám Brialmontových návrhů. Z původně plánovaných čtyřech, byly nakonec postaveny pouze dva, které nesly označené Ostfort a Westfort. Ty se následně staly součástí Festu Kaiser Wilhelm II, rozsáhlé stavby s řadou experimentálních objektů a vybavení, které nikde jinde nebylo instalováno. Pancéřové forty mají klasický trojúhelníkový půdorys. Hlavním cílem tohoto specifického tvaru bylo snížit nároky na dělostřeleckou výzbroj chránící obvodové příkopy a to především z finančních důvodů. U stavby východního fortu se ovšem narazilo na nezvykle pevné podloží, které se vyžádalo změnu tvaru na čtyřúhelník. Zdejší forty jsou jedinými, které byly vyzbrojeny otočnými výsuvnými věžemi pro kanóny ráže 6 cm. Hlavní výzbroj tvořily otočné kopule pro houfnice ráže 15 cm. Pozorování zajišťovaly pancéřové zvony a otočné kopule.

To už nicméně pancéřovým fortům zvoní hrana a začínají ustupovat do pozadí na úkor festů. Jisté znaky této koncepce lze ještě nalézt ve Festu Graf Haeseler v Métach, kde si specifickou konstrukci vynutilo umístění festu na dva výrazné vrcholy východně od řeky Mosely. Jejich stavba započala v roce 1899 a trvala 6 let.

Především jižní fort, který je označován jako Sommy je klasickým pancéřovým fortem, který má hlavní dělostřeleckou výzbroj umístěnou přímo na stropnici hlavního kasárenského objektu. Centrální objekt je obehnán pěchotním postavením na vysokém valu, které je doplněno úkrytem pro pěchotu a několika pozorovacími stanovišti. Blízkou obranu centrální budovy zajišťovala řada střílen v týlové stěně a to v několika úrovních nad sebou. Dva vchody do kasárenské budovy byly zajištěny lomenou chodbou provedenou mimo samotný objekt. V případě nebezpečí tak bylo možné výbuchem tyto vchody uzavřít, aniž by došlo k poškození samotné stavby. Celý fort je navíc obehnán hlubokým příkopem, který je chráněn pomocí kaponiér umístěných v kontreskarpě. Tyto bojové objekty disponovaly samostatnými vchody, které byly dodatečně zabetonovány. Nechyběl zde diamantový příkop pod střílnami. Kromě husté sítě protipěchotních překážek se zde nacházely také dvě řady fortové mříže. Pomocí schodiště byl přístupný také prostor před ochranným příkopem, kde se nacházelo další pěchotní postavení kryjící obvodovou překážku. Severněji položený fort již disponoval oddělenými kasárnami od pancéřových baterií a výrazně zde narostl také počet podzemních komunikací. Neobvyklý je také velký počet objektů na ochranu nezvykle tvarovaného příkopu. Jedná se tak o jakýsi mezistupeň mezi pancéřovým fortem a festem.

 

 

Pancéřové baterie

Především ve velkých pevnostech byly budovány v prostorech mezi forty samostatné pancéřové baterie. Byla to reakce na bouřlivý technologický pokrok na poli dělostřelecké výzbroje. V jeho důsledku bylo nejen v Německu rozhodnuto "odstěhovat" hlavní výzbroj mimo samotné forty, které bylo jednoduché identifikovat v terénu a zaměřit se na ně intenzivní dělostřeleckou palbou.

Zbraně byly umisťovány do zesílených polních postavení, vhodně umístěných v terénu. Dalším krokem byla výstavba speciálních objektů výhradně pro dělostřeleckou výzbroj a pozorování. V okolí se nacházela silná síť protipěchotních překážek. Blízkou protipěchotní obranu zajišťovaly nedaleko se nacházející starší forty. Tyto baterie byly později také začleňovány do sestavy festů, kde se stávaly jejich pevnou součástí, která byla podzemními komunikacemi spojena s ostatními hlavními objekty.

Pancéřové baterie tak lze považovat za jakýsi vývojový mezistupeň mezi staršími Biehlerovými forty a moderními festy. I přes poměrně značné množství postavených baterií se jich dodnes příliš nedochovalo (s výjimkou těch, které se nacházejí v aktivních vojenských prostorech - např. Toruň).

Za světlou výjimku lze považovat pancéřovou baterii Plappeville, která je dnes volně přístupná a dochovala se v poměrně dobrém stavu. Nachází se na táhlém hřebeni jižně od stejnojmenného fortu. Jedná se o soustavu dvou pancéřových baterií, které jsou navzájem spojeny podzemní komunikací. Ve stropnicích jsou osazeny kopule H.P.T 95 pro houfnice ráže 150 mm. Většina věží se dodnes dochovala včetně hlavní svých zbraní.

Samotná stavba pancéřové baterie je rozdělena hlavní galerií podélně na dvě části. V té blíže k nepříteli se nacházely sklady munice, výtahy usnadňující její transport a vchody do šachet pod samotnými kopulemi. V druhé části se nacházela potřebná podpůrná infrastruktura včetně ubikací pro posádku. Vchody a okna bylo možné zakrýt pomocí ocelových plátů, které disponovaly střílnami pro ruční zbraně. Stavěny byly také baterie bez ubytovacích kapacit.

Pozorování usnadňovaly dvě samostatné pozorovatelny, umístěné na předpolí, které byly se zbytkem baterie spojeny podzemní komunikací. Jeden objekt disponoval pozorovacím zvonem P.B.St 96, druhý otočnou kopulí P.B.T. 96.

V případech kdy bylo možné vést pozorování přímo z pancéřové baterie, byly pancéřové pozorovací zvony umisťovány přímo na jejich stropnici. Blízkou obranu proti útočníkovi zajišťovala hustá síť protipěchotních překážek. V okolí se navíc obvykle nacházelo ještě několik pěchotních, případně také muničních úkrytů.

Druhou variantou pancéřových baterií bylo postavení pro kanóny s pancéřovým štítem ráže 10 cm. Jednalo se o typizovanou stavbu, která kromě samotných kanónů disponovala obvykle také jedním pozorovacím zvonem (P.B.St. 96L) a otevřeným pozorovacím stanovištěm.

Jednalo se především o levnější variantu dělostřelecké baterie, její hlavní slabinou však byla poměrně snadná identifikace v okolním terénu, díky které se na ní velmi snadno mohlo zaměřit nepřátelské dělostřelectvo. Výhodou byl naopak velký dostřel z námořních kanónů odvozených zbraní.

I přes vyšší finanční náklady byla nakonec dána přednost bateriím s dělostřelectvem umístěným v otočných pancéřových věžích. Jedinou výjimku tvoří několik moderních kanónů ráže 15cm na štítové lafetě, které byly v roce 1907 dodány do otevřených baterií v Métách a Štrasburku. Disponovaly na tehdejší dobu extrémním dostřelem téměř 20 kilometrů. Přepravovány byly na železničních vagonech. Teprve dodatečně byl zaveden i silniční přesun těchto zbraní. Vybudována pro ně byla řada baterií, mezi kterými byly děla dle potřeby převážena.

 

 

Festy

Za vrchol pevnostní výstavby do roku 1916, kdy byla veškerá stavební činnost zastavena, lze považovat výstavbu festů. Jedná se o jakýsi mezistupeň mezi Biehlerovými forty a moderním opevněním budovaným v meziválečném období. Opevnění zde pozvolna opouští uzavřenou formaci, kterou tvoří masivní obvodová překážka jejíž dominantou je hluboký příkop a kde je na poměrně malém prostoru umístěna hlavní výzbroj. Navíc dochází k oddělení různých bojových funkcí fortu a jejich umístění do jednotlivých objektů. Pozvolna se oddělují samostatné pěchotní objekty umístěné na čele, jejichž hlavním cílem je pomocí bočních paleb chránit přístup do nitra festu. Jako jakýsi relikt z minulosti zde stále zůstávají otevřená palebná postavení na valech pro vedení přímé palby z pěchotních zbraní, které v pěchotních opěrných bodech a pěchotních fortech umožňují kruhovou obranu. Vznikají samostatné objekty pro pozorování, odděleny jsou od sebe kasárenské budovy a pancéřové baterie, ve kterých je umístěna hlavní výzbroj festů. Odděleno od sebe je tak také těžké dělostřelectvo a pěchotní výzbroj. V rámci festů, které se rozkládají na ohromné ploše, dosahující až několika stovek hektarů, tak vznikají autonomní pěchotní opěrné body a pěchotní forty, mnohdy stále chráněné pomocí hlubokých příkopů a silných protipěchotních překážek. Naopak na relativně volných a otevřených prostranstvích jsou umístěny pancéřové dělostřelecké baterie a na výhodných místech samostatné objekty pro dělostřelecké pozorování.

Festy lze označit jako jistou "skládačku" ostatních zde popsaných typů pevností do jednoho celku. Starší Biehlerovy forty zbavené hlavní dělostřelecké výzbroje zde vystupují s jistými stavebními úpravami jako pěchotní forty (I-Werky), disponující velkou palebnou silou proti útočící pěchotě. Tyto stavby navíc svojí palbou kryjí i ostatní pevnostní stavby. Lehce v týlu a skryté se zde nacházejí pancéřové baterie s hlavní výzbrojí. To celé je doplněno řadou pěchotních postavení, úkrytů a dělostřeleckých pozorovatelen.

Vůbec první, do značné míry experimentální festy jsou budované v Pevnostech Graudenz (Grudziadz) a Brisach. Zde jsou označované jako baterie, nicméně se příliš neliší od těch vybudovaných v Graudenzu a jsou také silně vyzbrojené včetně otočných výsuvných věží pro kanóny ráže 6 cm a kanónů ráže 10 cm na štítových lafetách. Společným znakem je však výrazně lineární charaktech staveb s minimální hloubkou obrany. Částečně se tak podobají návrhům M. Schumana, který propagoval svojí koncepci tzv. Pancéřové fronty. Poměrně jednoduchých objektů se silnou výzbrojí v pancéřových věžích.

Výstavba největších a nejsilnějších festů se nicméně omezuje od roku 1899 na Pevnosti Méty a Thionville (Diedenhofen) v rámci výstavby tzv. Moselstellung. Postupem času výrazně roste plocha, na které se rozkládají. Mezilehlé prostory a méně ohrožené směry především na východní straně prstence v Métách jsou doplněny řadou pěchotních fortů. Budována jsou také pěchotní postavení, jejich jádro tvoří velké pasivní úkryty a odolné pozorovatelny, které jsou doplněné otevřenými pěchotními parapety a stanovišti rychlopalných kanónů. Specifikem je pak Horimont-Stellung na západní straně pevnostního prstence, kde bylo využito soustavy roklí na předpolí festu Lothringen k výstavbě linie těžkých objektů postřelujících bočně hluboký příkop, za kterým se nacházela řada pěchotních postavení. Na severní straně pevnostního prstence se se řadou plánovaných objektů (festů i pěchotních tvrzí) ani stavebně nezačalo.

K prvnímu bojovému nasazení festů došlo až v roce 1944, kdy na některé z nich útočila americká armáda (Thionville, Metz). I s odstupem mnoha let a bez většiny vybavení ukázaly svojí vysokou bojovou hodnotu.

Podrobněji o struktuře festů

 

 

Pěchotní forty a opevněné pozice

Vzhledem k extrémní finanční náročnosti festů nebylo jimi možné zajistit veškerou obranu. Na méně důležitých místech, případně pro zesílení obrany mezi jednotlivými festy tak byly budovány běžné forty rozkládající se na relativně malé ploše. Prim hrála pěchotní výzbroj. Pro vedení bočních paleb sloužily kanóny ráže 77 mm umístěné v pancéřových deskách. Ve fortech nejmodernější konstrukce bylo počítáno také s nasazením dvojčat kanónů ráže 100 mm v pancéřových deskách. Dále zde byly osazovány pevnostní světlomety, pozorování zajišťovalo několik pancéřových zvonů. Nechybělo zde pěchotní postavení s betonovými zákopy, úkryty a postaveními pro těžké kulomety a rychlopalné kanóny.

Pěchotní forty jsou v porovnání s moderními festy malými kompaktními stavbami, které zahušťovaly obranu na méně důležitých místech. Jak již název napovídá, nedisponovaly nejtěžší výzbrojí umístěnou v otočných pancéřových věžích. Do boků kasárenského traktu však byly často umísťovány pancéřové desky pro dvojici kanónů ráže 77 mm. Kromě nich tvořily hlavní výzbroj především těžké kulomety. Kanónům byly k dispozici světlomety umístěné v pancéřových deskách. Bezpečné pozorování zajišťovaly pozorovací zvony, obvykle typu WT.

Blízkou obranu zajišťovaly jedna až dvě kaponiéry umístěné v příkopech na čele fortů. Týl obvykle svojí palbou zajišťovaly zbraně umístěné v hlavním kasárenském objektu. Příjezdovou cestu navíc mohl chránit menší samostatný objekt. Kromě ubikací se ve spodním patře nacházely kuchyně, pekárna, zásobníky na vodu a pohonné hmoty, dílna a strojovna. Poternou byla kasárna spojena nejméně s jedním pěchotním úkrytem, ze kterého vedly východy na pěchotní parapety.

Vzhledem k pozdějšímu vzniku samostatných pěchotních fortů jsou tyto stavby proveden většinou kompletně z betonu. U nejnovějších staveb již všude v interiéru dominuje na stropnicích vlnitý plech. Často byla posílena boční palba do prostoru sousedních objektů a to jak pomocí kanónů ráže 77 mm, tak pomocí těžkých kulometů.

Pěchotní opevněné pozice jsou permanentním polním postavením, v jehož týlu jsou umístěny různé druhy úkrytů pro pěchotu a munici. Na strategicky výhodných místech jsou doplněny pěchotními pozorovatelnami. Na čele opevněné pozice jsou umístěny vybetonované zákopy s palebnými postaveními, pozorovacími "šneky" a případně také pozicemi pro rychlopalné kanóny. Celý systém byl navíc doplněn hustou obvodovou překážkou.

Na nejohroženějších místech a zároveň tam kde to umožňovaly přírodní podmínky, byly do předpolí vysunuty ochranné příkopy, které byly chráněny pomocí betonových kaponiér, které disponovaly rychlopalnými kanóny a těžkými kulomety. Samotné kaponiéry byly obvykle napojeny podzemní komunikací s úkryty nacházejícími se hlouběji v týlu pěchotního postavení.

 

 

Mezilehlé objekty a úkryty

Kromě výstavby mohutných fortů, festů a pancéřových baterií byly budována i řada menších objektů, především úkrytů, které zesilovaly linii opevnění a především uzavíraly proluky mezi většími stavbami. Především po vypuknutí krize dělostřeleckého granátu, kdy bylo dělostřelectvo intenzivně stěhováno mimo starší forty do dělostřeleckých polních postavení, byla v jejich blízkosti vybudována celá řada úkrytů pro dělostřelce a munici.

Případně stavby tvořily pěchotní opevněné pozice. Budovány byly především těsně před vypuknutím války, případně v jejím průběhu a to podél dlouhodobě ustálené fronty.

Úkryty byly budovány již od počátku opevňovacích prací a to jak na východní, tak na západní frontě. Jednalo se především o dva typy pěchotních úkrytů, které se od sebe lišily svojí velikostí a o úkryty muniční a úkryty pro dělostřelce.

Jako stavební materiál většinou sloužily cihly a kámen, stropnice byla zesílena pomocí betonu. Později byly budovány z betonu. V rámci pěchotních postavení byly budovány také malé pozorovatelny, které disponovaly pěchotními pozorovacími zvony.