VÝZBROJ A VYBAVENÍ

Na německých fortech se dá setkat se širokou škálou výzbroje. Kromě speciálních "pevnostních" zbraní se jednalo především o běžné ruční zbraně, které patřily do výzbroje polních jednotek. Podobně tomu bylo i v případě dělostřelectva. Vzhledem k zaměření těchto stránek bude pozornost věnována především výzbroji určené do pevnostních staveb. Jednalo se o rychlopalné kanóny a kulomety pro blízkou obranu a o pevnostní dělostřelectvo pro vedení dalekých paleb.

Těžké kulomety

Dominantním představitelem této výzbroje a to nejen v pevnostech byl těžký kulomet Maxim 08 (MG08) ráže 8 mm. Jedná se o licenční výrobek, který vzešel z vynálezu Hirama Maxima, rodilého Američana, který však dlouhodobě žil ve Velké Británii, kde také získal občanství. Původní prototyp byl vyvinut v roce 1884, v Německu tuto zbraň produkovala s velkým úspěchem společnost Deutsche Waffen- und Munitionsfabriken A.G.. Vodou chlazený těžký kulomet ráže 7,92 mm měl kadenci 400 - 500 ran za minutu, s maximálním dostřelem 3500 metrů (prakticky okolo 2000 metrů). Munice byla dodávána na pásech po 250 kusech, hmotnost samotné zbraně bez lafetace byla necelých 27 kilogramů bez vody. Úsťová rychlost byla 900 metrů za vteřinu.

V pevnostech se mu dostalo bohatého využití. Budována pro něj byla otevřená stanoviště přímo na valech pro pěchotu, používán byl k blízké obraně jak prostorů v okolí kasárenských budov, tak v samotných příkopech, kde ovšem pouze velmi pozvolna nahrazoval rychlopalné kanóny a v některých případech také revolverové kanóny. To se dělo až při výstavbě nejmodernějších staveb těsně před začátkem a v průběhu 1. světové války, kdy byla střílna tvarována v betonu. Ochranu zbraně zajišťovala pancéřová oponka, která byla zazděna dovnitř střílny a jejíž dva díly se daly ovládat pomocí pák zevnitř objektu. Zkonstruována byla jednoduchá pevnostní lafeta.

Pancéřová kasemata pro těžké kulomety

Zcela unikátní záležitostí je pancéřová kasemata pro tři těžké kulomety a světlomet, která je umístěna v jednom z nejmodernějších pěchotních fortů vybudovaných v Metách - Bois la Dame, který nebyl nikdy stavebně zcela dokončen. Jejím hlavním cílem bylo vedení boční palby jižním směrem do prostoru sousedních pěchotních postavení, které blokovaly průchod po náhorní plošině mezi pěchotními tvrzemi Marival a Bois la Dame. Severním směrem působily těžké kulomety ve střílnách pod betonem.

Samotná kasemata je uvnitř rozdělena na dvě části. V menší z nich se nachází za pancéřovou oponkou světlomet (Uvnitř se dochoval systém protizávaží). Ve větší byly umístěny samotné těžké kulomety. Přístup je možný pouze pomocí žebříku. K dispozici byly čtyři pozorovací průzory. Tloušťka pancíře byla na čele 17 cm, stropní deska pak měla sílu 25 cm. Kasemata byla 480 cm široká a 185 cm vysoká. Jednotlivé díly byly k sobě na místě sešroubovány. Kasemata byla zevnitř obložena korkem

Dělostřelecká výzbroj

Do příchodu těžkých kulometů tvořily děla dominantní výzbroj opevnění a to jak pro blízkou obranu, tak pro daleké palby proti nepřátelskému dělostřelectvu.

Pro blízkou obranu proti útočící pěchotě, především pro postřelování příkopů sloužily rychlopalné kanóny ráže 5 cm (5 cm Schnellfeuerkanone, nebo 5 cm K.i.K.L.). Kadence činila 35 - 40 ran za minutu. Maximální dostřel činil 3200 metrů s úsťovou rychlostí okolo 440 metrů za vteřinu. S kartáčovou municí, se kterou se počítalo primárně, ovšem pouze 500 metrů. Jejich velkou nevýhodou byla především cena, a to jak samotného kanónu, tak munice. Střílny byly původně tvarovány pomocí kamenných bloků, později byly provedeny z betonu. Ani v jednom případě však ve starších objektech nechyběla pancéřová oponka, kterou bylo možné ovládat z bojovém místnosti a která uzavírala střílnu. U novějších objektů byla dvoudílná oponka zavěšena na železné konstrukci přímo v bojové místnosti. K pozorování byly určeny průzory, které byly také chráněny pomocí pancéřových oponek, případně uzávěrů. Pro usnadnění vedení palby v noci byly často objekty vybavovány světlomety. V ojedinělých případech byly kanóny použity k vedení bočních paleb k sousedním objektům.

V pancéřových deskách byly ve dvojicích umísťovány kanóny ráže 7,7 cm. Budovány byly především v moderních pěchotních objektech, kde byly umisťovány přímo do hlavního kasárenského objektu. Boční palba byla vedena směrem k sousednímu objektu, kterým navíc vedl pás protipěchotních překážek. Často byly také součástí festů, kdy opět vedly palbu z hlavní kasárenské budovy. Pro pozorování byl vždy k dispozici pěchotní zvon typu WT. Přímo v objektu, nebo v jeho blízkosti se navíc nacházela mohutná pancéřová deska, která za svojí ochrannou oponkou skrývala výkonný světlomet, který byl schopný usnadňovat vedení bojových operací v noci. Za extrémní případ lze považovat kombinaci, která byla vybudována v nedokončeném pěchotním postavení Marival, kde kvůli velkému sklonu terénu bylo nutné umístit pancéřovou desku pro kanóny, desku pro světlomet a pozorovací zvon přímo nad sebe. Stejnou funkci jako tako zbraň zastávaly kasematy pro rychlopalné kanóny ve střílnách pod betonem.

Samotná pancéřová deska o síle 10 cm pro dva kanóny ráže 7,7 cm disponovala kromě dvou střelen také centrálně umístěným pozorovacím průzorem, který bylo možné uzavřít posuvným uzávěrem. Střelecká místnost měla rozměry 6,5 x 4 metry, stěna se střílnou pak byla silná 3 metry. Rozměr pancéřové desky činí 480 x 320 cm. Střílnu bylo možné zavřít posuvnou oponkou o síle 10 cm. Manipulace probíhala ručně a usnadňovalo jí protizávaží. První várku vyprodukovala společnost Krupp Gruson v Magdeburgu, poslední várku ale dodala přímo továrna společnosti Krupp z Essenu.

Anglické pancéřové kaponiéry

Po obsazení Strasbourgu v roce 1871 vyvstala akutní potřeba zesílení opevnění tohoto strategicky významného města. Před starší opevnění tak byla v poválečném období předsunuta obranná linie, kterou tvořil vodní příkop se zemním valem, v jehož týlu byla umístěna celá řada úkrytů. Pro potřeby obrany samotného příkopu bylo použito neobvyklého řešení. Již v době výstavby byly bojové objekty postavené na vnitřní straně příkopu považovány za příliš exponované a snadno zničitelné nepřátelskou palbou. Pro zvýšení bojové hodnoty tak byl vyhlédnut produkt společnosti Cammell ze Sheffieldu. Dovezeno bylo pět pancéřových kaponiér, které byly obloženy žulovými bloky. Výzbroj tvořily čtyři kanóny, pravděpodobně ráže 80 mm.

Dodnes se dochovaly tři exempláře. Jeden z nich se však bohužel nachází v nepřístupném areálu vojenské akademie. Zbylé dva jsou však z venčí volně přístupné.

Dělostřelecká výzbroj v otočných věžích

Hlavní výzbroj festů byla umisťována v pancéřových otočných kopulích. Jejich vývoj je spojen především se společností Gruson, která je dodávala do celé řady zemí po celém světě.

Oproti francouzské konkurenci se německé kopule vyznačovaly několika specifiky. Dělostřelecká výzbroj byla rozložena do většího počtu pancéřových prvků, které bylo náročnější zničit. V každé kopuli byl umístěn pouze jeden kanón, což eliminovalo problémy s otřesy a následným nepřesným mířením u kopulí osazených dvěma zbraněmi. Také co se týče dostřelu, vycházely německé kopule o něco lépe a hlavní výhoda spočívala především ve snadnosti ovládání, která pramenila především z jednoduché konstrukce celé zbraně. Nevýhodu lze naopak spatřovat v náchylnosti k poškození hlavně, která se především u kopulí pro kanón ráže 10 cm nachází z větší části mimo vrchlík.

Kopule Gruson

První kopule s dělostřeleckou výzbrojí byla zavedena do německého vnitrozemského opevnění pod označením P.T. 75, obvykle je však označovaná jen jako kopule Gruson. Vyzbrojena byla dvojicí kanónů ráže 15 cm L/23 umístěných na pevnostní lafetě pro minimální střílnu M 1872. Jednalo se o vůbec první typ otočné kopule produkované Grusonovými závody v Buckau u Magdeburgu. Ty zamířily nejprve do objektů pobřežní obrany, zároveň se jednalo o úspěšný vývozní artikl. Kopule byly produkovány v různých velikostech, největší osazenou ráží bylo 40 cm. V podobě pro vnitrozemské opevnění se nicméně jednalo o věž z tvrzené litiny, která se skládala ze čtyřech segmentů, které byly sešroubovány až na místě určení. Limitujícím faktorem byly tehdejší transportní možnosti. Síla pancéřování vrchlíku kolísala mezi 40 a 50 centimetry. Stropnice ovšem disponovala sílou 19 cm a jako jediná nebyla z litiny. Zde se nacházel také pozorovací průlez pro potřebu nouzového přímého míření. Předpancíř se skládal ze šesti segmentů opět s proměnlivou sílou od 20 do 30 centimetrů. Není tak divu, že se hmotnost věže pohybovala okolo 200 tun.

Kopule je celou hmotností usazena na prstencovém podkladu, který je chráněn mohutným předpancířem. Manuální rotace je možná pomocí soustavy válců. Obě děla spočívají i s lafetami na velkém otočném válci, který rotoval společně s vrchlíkem díky kolům, která se točila po kruhové dráze. U jednotlivých kanónů bylo možné upravovat odměr o 5° nezávisle na věži. Náměr pak byl -2°/+20°. Kadence činila 1 - 2 výstřely za minutu s maximálním dostřelem 6 700 metrů. Kopulovitý tvar zvyšoval pravděpodobnost odražení střel (s tvarem kopule je poměrně dlouho experimentováno, pozdější modely se především stále více a více zplošťují).

V samotném Německu bylo osazeno ve vnitrozemském opevnění patrně pouze 8 kusů této kopule s výzbrojí 2x150 mm. Věže byly umístěny například v Metách nebo Ingolstadtu. Dva kusy se zachovaly v Metách ve fortu Kameke, který je aktuálně v soukromých rukou.

H.P.T. 90 pro houfnici ráže 210 mm

Věž H.P.T. 90 byla posledním exemplářem kopule, ve které byla osazena silnější výzbroj, konkrétně se jednalo o houfnici ráže 210 mm. U pozdějších modelů již ráže vytrvale klesá. Částečně je to dáno také zvyšující se kvalitou osazovaného dělostřeleckého materiálu, který vykazoval i při nižších rážích větší účinnost i dostřel.

Zároveň jde také o první „moderní“ typ kopule, který bude produkován s malými změnami v Německu až do vypuknutí 1. světové války. Jedná se o otočnou kopuli se středovým pivotem. Během rotace je kopule vysouvána o několik centimetrů výš nad úroveň předpancíře ze své základní polohy, a to pomocí středového pivotu jeho otáčením v matici, ve které je na dně šachty osazen. Na pivotu spočívá otočná část věže s lafetou, samotnou zbraní a vrchlíkem. Věž je rozdělena do dvou pater, přístup do střelecké místnosti umožňuje žebřík, manipulaci s municí usnadňuje ruční výtah. Vyprodukována byla pro potřeby Německa v osmi kusech (4x Mety, 4x Toruň).

V Metách byly dva kusy této zbraně umístěny v samostatné baterii, která byla součástí Feste Prinz Friedrich-Karl, nejmohutnější pevnosti prvního obranného prstence. Kromě dvou kopulí byla pancéřová baterie osazena také otočným pozorovacím zvonem, který byl umístěn na vyvýšeném místě. Celá stavba byla provedena z kombinace kamene, cihel a betonu. Další dva kusy zde zamířily do samostatné baterie, která je dnes odstraněna. V Toruni byl pro čtyři věže postaven experimentální Fest (Fort) Ia König Wilhelm I. Umístěny byly na centrálním masivu po vzoru pancéřových fortů. Zbytek stavby je ovšem spíše klasickým typizovaným Biehlerovým fortem v modernizovaném provedení.

H.P.T. 93 pro houfnici 150 mm

V roce 1893 dochází k první objednávce věží H.P.T. 93 německou armádou. V přímém souboji o zakázku, který se odehrál na vojenské střelnici v Kümmersdorfu nedaleko Berlína vítězí produkt od společnosti Gruson a poráží firmu Krupp. Ve stejném roce však přechází Gruson pod vlastnictví svého konkurenta a tak samotnou dodávku již realizuje společnost Krupp, která nakonec dodává 12 kusů. Výzbroj tvoří houfnice ráže 150 mm, pancíř má tloušťku okolo 15 centimetrů. Houfnice má s kadencí 3 výstřely za minutu dostřel lehce přes 7.000 metrů. Vrchlík věže je odlitý z niklové oceli, předpancíř je pak čtyřdílný, vyrobený z litiny. Celková hmotnost dosahovala 40 tun.

Hlavním cílem této zbraně bylo vedení palby proti odolným objektům a zákopům útočících jednotek. Houfnice byla určena také k ničení staveb v dostřelu, které mohl využívat nepřítel jako úkryt. Osazeny byly v nově stavěných festech v Grudziadzi (Graudenz) po čtyřech kusech a v Mutzigu (celkem 8 kusů). Až na jednu byly všechny kopule v Grudziadzi bohužel sešrotovány (respektive ukradeny), ve Francii se nacházející zbylé kopule ve vojenském prostoru a jsou tak nepřístupné.

H.P.T. 95 pro houfnici 150 mm

Přímým nástupcem se v roce 1895 stala věž H.P.T. 95 pro houfnici ráže 150 mm. Německá armáda jich objednala 54 kusů, které jsou osazeny především v Metách, 8 kusů zbylo pro Pevnost Thorn (Toruň). Výzbroj je identická jako u předešlého typu, liší se hlavně celkovým zvětšen prostoru pod vrchlíkem, což usnadňovalo ovládání a manipulaci s municí a změnami ve vnitřní konstrukci mechanismu rotace a zvedání věže. Hmotnost věže stoupla na přibližně 62 tun.

Nejznámějším objektem, ve kterém jsou osazeny tyto zbraně je baterie Plappeville v Métách. Ta se skládá ze dvou objektů, přičemž každý z nich disponuje čtyřmi pancéřovými kopulemi. Část věží se navíc zachovala včetně houfnic. Kompletně zrestaurovaná baterie je také součástí muzea ve Festu Wagner jižně od Mét.

P.T. 96 pro kanón ráže 105 mm

Nejpoužívanějším exemplářem otočných kopulí v německých festech byly kopule P.T. 96., osazené moderními kanóny ráže 105 mm. Jejich produkce probíhala v Magdeburgu (Gruson), který již v té době spadal pod křídla koncernu Krupp. Dodávány byly ve třech variantách - s krátkou hlavní (L/20) a dlouhou hlavní (L/35), vyčnívající 1,6 metrů z věže. Poslední zesílená varianta včetně upravené dlouhé hlavně L/35 byla určena k nasazení na obzvláště exponovaných místech, kde se předpokládala intenzivní nepřátelská dělostřelecká palba. V závislosti na typu kolísala celková hmotnost mezi 70 a 80 tunami. Vyprodukováno bylo téměř 80 kusů této zbraně, která se dočkala nasazení především v Metách, Thionville a Mutzigu. Do výzbroje byly nasazovány od roku 1900. V několika exemplářích byla vyprodukována také modernizovaná verze věže s označením P.T. 08 s krátkou hlavní L/20. Hlavním úkolem bylo vedení dalekých paleb proti kolonám postupujícího nepřítele a vedení protibaterijní palby.

Ke kanónům byly dodávány tři druhy munice (trhavé granáty, šrapnely a kartáče). Kadence zbraně dosahovala až devíti výstřelů za minutu. Úsťová rychlost činila 585 m/s. Maximální dostřel kolísal dle typu použité munice mezi 13,1 (trhavé granáty) - 9,8 km. Náměr zbraně činil -5° až +35°. V případě, že bylo nutné vzhledem k poloze zbraně využít deprese pod 0°, byly kanóny instalovány do věží s vyboulením v její zadní části. To umožňovalo jednak nabíjení zbraně v této poloze a navíc přispívalo k lepší stabilitě věže ve formě protizávaží ke sklopené hlavni. Energie výstřelu se přenášela přes lafetu připevněnou k vrchlíku přímo do celého tělesa věže, čímž docházelo k jejímu rozkmitání. Přímé (nouzové) pozorování umožňovaly dva průzory po stranách ústí hlavně a jeden v týlu.

Jednodílný vrchlík o síle pancéřování 19 cm se skládal ze dvou vrstev - horní o síle 15 cm z niklové oceli a vnitřního pláště z měkké oceli o síle 4 cm. Předpancíř tvoří celkem 6 segmentů, které byly k sobě sešroubovány přímo na staveništi a následně zality metrovou vrstvou betonu. Jejich standartní výška činila 220 cm, přičemž půlkruh odvrácený od nepřítele pouze 120 cm. V zesílené variantě činila výška předpancíře 270 cm. Interiér věže byl dvoupatrový. Ve spodním patře se nacházel mechanismus zvedání věže. Ten byl schopný zvednout celou věž o 5 - 10 mm nad úroveň předpancíře, což následně umožňovalo její rotaci. V horním bojovém patře se nacházela samotná lafeta se zbraní, otáčecí mechanismus a po obvodu předpancíře pohotovostní zásoba 64 kusů dělostřeleckých granátů a vybavení potřebné pro výměnu hlavně. Vstupovalo se do něj pomocí průlezu s žebříkem, který bylo možné uzavřít kovovou podlážkou. Obsluhu tvořil velitel a 5 dělostřelců. Dalších 2 muži tvořili obsluhu dvou muničních výtahů vedoucích sem ze skladů munice. Každý výtah mohl najednou pojmout 6 granátů. Zásoba munice na hlaveň činila 2600 šrapnelů, 350 trhavých granátů a 50 kartáčů. Přímo na místě bylo možné laborovat vystřílené nábojnice - znovu je naplnit střelným prachem, opatřit novou zápalkou a osadit střelou. Kovové tobogány sloužící pro odvedení použitých nábojnic do hlavní spojovací chodby, na které lze narazit ve většině pancéřových baterií, jsou však až meziválečnou francouzskou úpravou.

Komunikaci s dělostřeleckou pozorovatelnou/velitelstvím řízení palby zajišťoval zvukovod a telefon. Směr palby byl při odměru 360° určován pomocí stupnice umístěné po obvodu horní hrany předpancíře. Přívod čerstvého vzduchu zajišťovala centrální elektricky ovládaná ventilace rozvedená podél celé pancéřové baterie s odbočkami do jednotlivých věží. Bojové plyny pak unikaly pozorovacími průzory, případně také mezerou mezi předpancířem a vrchlíkem. V případě výpadku elektřiny bylo nutné přejít na ruční ovládání. V takovém případě došlo k uzavření centrální ventilace a každá věž měla vlastní manuální pohon, který ovládali 2-4 vojáci. Vzduch se v tomto případě nasával prostupem v týlové zdi baterie.

Dodnes se zachoval, především ve Francii, velký počet těchto pancéřových prvků, často však zbavených samotné zbraně. Rekonstruovanou věž je možné navštívit ve dvou muzeích - Festu Wagner jižně od Metz a ve Festu Obergentringen (Guentrange) v Thionville. Experimentální věž bez výzbroje se zachovala v samostatném objektu v polské Toruni a dnes se zde nachází muzeum, modernizovaná verze P.T. 08, opět bez výzbroje, je volně přístupná ve Festu von der Goltz v Métách.

Výsuvná věž pro 6 cm kanón

Pouze v omezené sérii několika kusů byly pro potřeby německého opevnění produkovány výsuvný otočné věže s označením 6 cm Kanone in Verschwindlafette, případně 6 cm Panzerturm im Verschwindlafette. Pro potřeby exportu byly nabízeny pod názvem Versenkbare Panzerlaffete für eine 5,3/5,7 cm Schnellfeuer Kanone L24/L25, do kterých byly montovány kanóny ráže 53 a 57 milimetrů. Tato varianta však disponovala podstatně slabším pancéřováním a nižší hmotností.

Pro potřeby německé armády bylo vyprodukováno pravděpodobně 16 kusů této zbraně. O tyto exempláře se podělil Mutzig a Neuf-Brisach, primárně se však jednalo o exportní artikl. Žádnou věž není možné v současnosti v německých pevnostech volně navštívit. V expozici muzea fortu Mutzig se nachází hlaveň kanónu osazovaného do této věže.

Celková hmotnost věže činila 33 tun, z toho samotný předpancíř vážil 46 tun. Síla pancíře činila 15 cm. Obsluhu tvořily 2 - 3 muži, kadence byla maximálně 25 ran za minutu. Náměr zbraně činil -6/+10°. kadence 30 - 35 ran za minutu a dostřel s kartáčovou municí 500 metrů, šrapnelovou 3000 metrů a běžnými granáty při maximálním náměru 4500 metrů. Dotace munice činila tisíc kartáčových střel na hlaveň.

Převozná věž F.P.L. 90

Převoznou věž F.P.L. 90 (Fahrpanzer) lze označit za jakousi anomálii ve výzbroji pevnostních staveb. Nutno však podotknout, že z obchodního hlediska velice úspěšnou. Tvořil jí válec, na kterém byla osazena otočná věžička se samotným kanónem. Na podlaze se nacházel příruční sklad munice.

Konstrukci tvořily čtyři centimetry silné ocelové pláty. Pro blízkou obranu sloužilo kartáčové střelivo. Obsluhu tvořily dva muži. V roce 1890 byly společností Gruson podle návrhu M. Schumanna nabízeny tři varianty této zbraně s kanónem ráže 3,7 cm L23, 5,3 cm L24 a 5,7 cm L25. Posledně zmiňovaná varianta měla hmotnost 2,3 tuny. Ostatní parametry zbraně zůstaly stejné s výjimkou dostřelu, který se zvýšil u kartáčů na 500 metrů. Předešlé verze měly dostřel 300 resp. 400 metrů.

Společnost Gruson prezentovala tyto zbraně jako tzv. Fahrpanzer, plným názvem Fahrbare Panzerlaffete/Pojízdná pancéřová věž původně určená pro rychlopalný kanón ráže 3,7 cm L23 s příruční zásobnou 156 kusů munice. Ta se dočkala celé řady variant. Osazovány do ní byly dva různé typy kanónů ráže 3,7 cm a další dva ráže 5,3 cm, které se od sebe lišily délkou hlavně. Postupně byly produkovány také věže o různé síle pancéřování. Na první pohled poněkud bláznivý nápad kombinace pancéřové prvku s mobilní základnou se nakonec dočkal přibližně 1600 realizací a byl úspěšně exportován do celé řady zemí. Jeho hlavním účelem bylo ničení útočící pěchoty a poskytování blízké obrany. Umístit ho bylo možné za předem připravený betonový parapet, případně do provizorních polních objektů. Transportován byl pomocí koňského spřežení, finální manipulace probíhala pomocí podstavce na úzkorozchodné železnici. Díky jeho mobilnosti nebylo nutné osazovat všechna připravená postavení fixními komplety, ale bylo je možné osazovat dodatečně podle vývoje válečné situace na potřebná místa. Samotné Německo objednalo stovky kusů této zbraně. Své místo nacházely v pěchotních opěrných bodech na předmostích budovaných těsně před vypuknutím války, ale také na mezilehlých pěchotních objektech pevnostních prstenců i samostatných festů. Hmotnost v základním provedení s kanónem 3,7 cm činila přibližně 1500 kilogramů, obsluhu 2 muži. Teoretická kadence kanónu ráže 3,7 cm činila 35 - 40 ran za minutu, náměr +10/-5°. Maximální dostřel s kartáčovými náboji činil 300, s klasickými 3000 metrů. Varianta s kanónem ráže 5,3 cm se liší rozměry a větší hmotností, která činí přibližně 2600 kilogramů. Další hodnoty jsou stejné, dostřel s kartáčovou municí činil 400 metrů.

Kanóny ve štítových lafetách

Samostatnou kapitolu tvoří nasazení námořních kanónů ráže 10 a 15 cm s pancéřovým štítem v samostatných bateriích.

Pro kanóny ráže 10 cm (Schirmlafetenpanzertürme 10 cm K.i.S.L.) byly budovány betonové objekty, do kterých se umisťovaly po třech, případně čtyřech kusech. Na stranách byl umístěn pozorovací zvon P.B.St 96L a na opačné straně otevřené pozorovací stanoviště. Své místo nalezly především v Metách, Brisachu, Štrasburku, Mutzigu, Toruni a Grudziadzi. V dobrém stavu včetně zbraní se dochoval pouze jeden objekt v Mutzigu (Feste Kaiser Wilhelm II). Jejich nasazení bylo motivováno především finančními důvody.

Od výroby těchto zbraní bylo záhy upuštěno a jejich počet se tak zastavil na 58 kusech, nevýhoda byla spatřována především v malé odolnosti zbraní a hlavně ve výrazné siluetě, které výrazně vyčnívaly nad okolní terén.

Hmotnost samotné zbraně včetně pancéřové lafety činila 19 tun. Obsluhu tvořilo 7 mužů, maximální kadence dosahovala devíti výstřelů za minutu. Náměr zbraně činil -5/+35°, maximální dostřel pak okolo 10,5 kilometru.

I přes relativní neúspěch této zbraně se v následujících letech přistoupilo k vývoji další zbraně na štítové lafetě. Požadavkem byla ráže 15 cm a co největší dostřel. V roce 1907 tak byl do výzbroje zaveden kanón ráže 15 cm L/40 na štítové lafetě. Zamířil výhradně na hranice s Francií. Z dvanácti vyprodukovaných kusů připadlo rovných osm na Pevnost Méty, kde pro ně byla připravena řada otevřených baterií. Transportovány byly na železničních vagonech, dodatečně se vyvíjel i způsob přepravy po silnici. Děla tak mohla být přemísťovány dle potřeby mezi jednotlivými palebnými stanovišti. Maximální dostřel činil téměř 20 kilometrů. Náměr zbraně pak -4/+30° s kadencí 2,5 výstřelu za minutu. V dobrém stavu se zachovala baterie uvnitř Festu Wagner jižně od Mét.

 

 

 

Pozorování

Společně s vyřešením problematiky dostatečné ochrany hlavní výzbroje fortů bylo nutné také zabezpečit pozorování a řízení palby. K tomuto účelu byla vyvinuta celá řada pancéřových prvků, které umožňovaly bezpečné řízení palby a pěchotní pozorování pro potřeby blízké obrany. Pozorovací kopule byly označovány jako pancéřová pozorovací stanoviště (P.B.St.), pancéřové pozorovací věže (P.B.T.), které byly otočné, nebo pozorovací věže - "pozorovací zvony" (W.T.).

P.B.St. 87

P.B.St. 87 )Panzerbeobachtungsstand 87) byl prvním pancéřovým prvkem, který sloužil k pozorování a řízení palby dělostřelectva. Vyroben byl z tvrzené litiny, zařadit ho lze do stejné produktové řady, kam spadají kopule Gruson a pancéřové kasematy pro dělostřelectvo, dodávané do pobřežních baterií. Celá stavba byla z větší části zapuštěna do země. Pozorovatelna se obvykle nacházela na hlavním valu polygonálních fortů. Pozorovací průzory se nacházely těsně nad zemí. Samotný objekt byl z betonu, případně byl obložen kamennými bloky. Posádku tvořily dva muži.

Jak již bylo zmíněno, hlavní využití našlo toto pancéřové stanoviště na valech rekonstruovaných, případně nově stavěných polygonálních fortů. Velká část produkce tak směřovala do Poznaně, Toruně a Štrasburku. Na snímku je zachyceno pozorovací stanoviště festu Prinz Fridrich Karl v Metách, které utrpělo závažná poškození v průběhu bojů v roce 1944, kdy také přišlo o většinu zemního krytí. Dobře tak vynikne masivní přední díl, který je zapuštěn pod úroveň terénu. Proti tomu je stropnice vyrobena z mnohem slabšího plánu pancíře. Uvnitř objektu byla podložena týkovým dřevem.

W.T. 90 sp.

Pancéřová věž nesla označení Wachtturm Model 90 - Splittersicher. Jedná se o poměrně malou otočnou věžičku s jedním větším a jedním malým průzorem na opačné straně. Jejím hlavním cílem bylo pěchotní pozorování, nouzově také řízení dělostřelectva.

Zkonstruována byla ze tři centimetry silné oceli, která chránila pozorovatele pouze před úlomky vybuchující munice. Produkována byla ve dvou verzích. Hojně byla používána při modernizacích starších polygonálních fortů nebo při stavbě novějších Biehlerových fortů, kdy byla umísťována na valy mezi jednotlivá dělostřelecká postavení. Celá řada se jich zachovala například v Toruňi, nebo ve Strasbourgu. Narazit na ní je nicméně možné také v některých festech v rámci pěchotních postavení

P.B.T. 94

Panzerbeobachtungsturm 94 byla vyprodukována pouze ve čtyřech exemplářich, přičemž primárním místem určení byl Mutzig. Hlavním cílem bylo řízení dělostřelecké palby.

Otočná věž byla zkonstruována z patnáct centimetrů silné oceli. Celková hmotnost kopule činila 58 tun, z čehož 47 tun tvořila hmotnost předpancíře. Optiku dodávala společnost Carl Zeiss se zvětšením 10x, 20x a 40x.

P.B.T. 96

Pancéřová otočná věž model 96 (Panzerbeobachtungsturm 96) byla sériově produkovaným nástupcem věže P.B.T. 94 s vylepšeným tvarem a vnitřním vybavením. Hlavním cílem bylo řízení palby dělostřelectva. Věž byla instalována jako součást pancéřových dělostřeleckých baterií, případně na stropnicích pěchotních fortů.

V mohutném předpancíři kopule byl umístěn na otočném pilotu samostatný tubus, ve kterém se nacházelo pozorovací stanoviště a potřebné optické vybavení. Průměr věže činil 170 cm a hmotnost kompletu včetně předpancíře přesahovala 70 tun.

P.B.St. 96

Pancéřové pozorovací stanoviště model 96 (Panzerbeobachtungsstand leicht 96) zaujímá ve vývojové řadě pancéřových pozorovacích prvků důležité místo. Lze konstatovat, že právě tímto modelem je dovršena celá vývojová řada a je nalezeno optimální řešení pro potřeby dělostřeleckého pozorování. Bezpochyby se však také jedná o kompromis finanční.

Tloušťka pancíře činí 15 centimetrů, pozorování je možné díky optice umístěné v průzorech po obvodu kopule. Hlavní využití tyto pancéřové pozorovací zvony nacházejí v dělostřeleckých bateriích, kde řídí palbu pevnostního dělostřelectva.

Fotografie pocházejí z baterie Plappeville, kde se zvon nachází v samostatném objektu na předpolí. Se zbytkem objektů je spojen podzemní komunikací. Samotný objekt je zkonstruován z betonu.

P.B.St. 96 leicht

Pancéřové pozorovací stanoviště model 96 v odlehčené verzi nalezlo až na výjimky své místo v monoblokových stavbách pro dělostřelectvo ráže 10 a 15 cm umístěné na štítových lafetách. Těmito stavbami byly především zesilovány mezilehlé prostory mezi forty polygonálního opevnění (Toruň, Mety, Štrasburg), zcela výjimečně se tyto stavby staly také součástí festů (Mutzig).

Jak již název napovídá, jedná se o odlehčenou verzi pozorovacího zvonu model 96. Tloušťka pancíře je snížena na 10 centimetrů. Kopule navíc vyniká nižším profilem a více tak splývá s okolním terénem. Část průzorů je navíc obvykle chráněna jakousi stříškou, která znesnadňuje jejich přímé zasažení. Celková hmotnost činila necelých 5 tun. Optiku dodávala společnost Carl Zeiss se zvětšením 10x a 24x.

P.B.St. 05

Pancéřová věž P.B.St. 05 (Panzerbeobachtungsstand 05) je přímým nástupcem modelu 96. Disponuje šesti průzory pro pozorování. Produkována byla pravděpodobně ve 14 kusech a své místo nalezla především v moderních festech v okolí Metz a Thionville.

Síla pancíře kolísala mezi 20 a 30 centimetry, celková hmotnost dosahovala devatenácti tun. Optiku dodávala společnost Carl Zeiss.

Pancéřový pozorovací zvon model 05L je odlehčenou verzí modelu 05. Tloušťka pancéře tak poklesla na 10 - 17 centimetrů a celková hmotnost se snížila na šest tun.

Periskopické pozorování

Kopule pro dělostřelecké pozorování byla původně určena do pozorovatelen důležitých otevřených dělostřeleckých baterií. Následně byla používána především v pěchotních postaveních. Celá byla zapuštěna do objektu, nad úroveň terénu se vysouval pouze periskop. I když se jednalo o dělostřelecký periskop, pozorování bylo prováděno patrně především pro potřeby pěchoty. Výjimečně byla zabudovávána také do starších pevností.

Fotografie pochází z pěchotního postavení Horimont-Stellung nedaleko Mét. Kopule se nachází v samostatném objektu, stropnice a stěny zvonové šachty jsou obloženy vlnitým plechem. Stejný exemplář se zachoval také například ve Fortu Boyen v Gizycku. Pancíř měl sílu 10 centimetrů a hmotnost činila necelé 2 tuny.

Ve Festu Kaiser Wilhelm II byla instalována řada experimentálního vybavení, které bylo mnohdy vyprodukováno jen ve velmi omezených sériích. To je i případ dvou typů periskopů, které byly osazeny do pěchotních úkrytů. V obou případech se jedná o velmi rozměrná zařízení, v jednom případě dokonce disponovalo pancéřovým otočným vrchlíkem. Hlavní motivací byly finanční úspory. Vzhledem k rozměrům bylo pod podlahou místnosti s periskopem nutné vybudovat hlubokou šachtu, do které byl tubus periskopu zasunut. Výsledky testování nebyly příliš uspokojivé a přednost byla dána zvonům WT.

W.T. neu a alt

Pancéřová pozorovací zvon WT alt (Wachtturm) se dočkal velkého použití především na pěchotních objektech spadajících do sestavy festů, stejně tak jako na pěchotních fortech. Teprve několik let před vypuknutím války byl nahrazen modernější verzí, nesoucí označení WT neu. Existovala také zeslabená varianta zvonu WT alt.

Od svého nástupce se lišil především plošším profilem, síla pancíře byla stejná, oscilovala tedy mezi 15 - 20 centimetry. Celková hmotnost zvonu činila necelých 9 tun. Pozorování se provádělo pomocí prostého oka. Přístup do zvonu byl možný pomocí žebříku. Síla pancíře kolísala od 15 do 20 centimetrů. Celková hmotnost činila lehce přes 10 tun. Pozorování bylo možné bez použití speciální techniky, pouze v případě nepřátelské palby se používalo sklopné zrcátko. Oproti svému předchůdci se tento pozorovací zvon odlišoval sešikmenějším tvarem.

Převozné pozorovací stanoviště

Pravděpodobně jako jakási alternativa pro pozorovací zvon W.T. 90sp. byla ve dvou kusech vyprodukována převozná pozorovací kopule jako derivát již zmiňovaného fahrpanzeru. Samotný vrchlík byl otočný, posádku tvořil jeden člověk. V případě dělostřeleckého ostřelování bylo počítáno s ukrytím stanoviště do bezpečí. Převoz byl možný pomocí koňského povozu, finální manipulace na místo určení probíhala pomocí úzkorozchodné železnice.

Hromadné nasazení bylo nicméně zamítnuto a dva vyprodukované exempláře byly nasazeny ve Festu Mutzig, kde se nacházejí dodnes.

Světlomety

Velká pozornost byla při výstavbě věnována problematice vedení bojové činnosti za zhoršených podmínek, především v noci. Pro účely blízké obrany jednotlivých staveb byly vedle střílen pod betonem, případně do pancéřových desek v bojových objektech umísťovány pevnostní světlomety, které měly osvětlovat palebné sektory.

V německých festech se dočkaly světlomety hojného použití. Umístěny byly v blízkosti zbraní (kulometné, dělostřelecké), které měla jako primární cíl blízkou obranu kasárenských bloků, bojových objektů, případně příkopů nebo protipěchotních překážek umístěných na předpolí.

U modernějších pěchotních fortů navíc asistovaly dělům ráže 77 mm umístěným po dvou v pancéřové desce, jejichž hlavním úkolem bylo boční postřelování prostorů mezi jednotlivými forty. Na níže uvedených fotografiích interiéru objektu pro světlomet jsou dobře viditelná protizávaží, umožňující vysouvání ochranné pancéřové desky.

Vybavení objektů

Především v nejmodernějších festech, které budovalo Německo na hranicích s Francií, byla věnována velká pozornost zajištění dostatečného komfortu pro posádku, a to především ve srovnání s francouzskými forty. V centru velkých festů byla budována velká několikapatrová kasárna, která nabízela ve srovnání s konkurencí jen těžko představitelný komfort. Samozřejmostí bylo například ústřední topení, velké zásobníky vody, komfortní sociální zázemí, kuchyně nebo pekárna.

Vnitřní vybavení

Střílny, okenice, pancéřové dveře

Pěchotní postavení a překážky