V případě výstavby moderních festů, jako nejvyššího vývojového stádia německého opevnění před vypuknutím 1. světové války, se nejedná o koncepci čistě obranných zařízení. Jejich výstavba probíhala v návaznosti na strategické cíle, které určovala polní armáda. Například nejsilnější budované opevnění, obecně nazvané jako Moselstellung, může být považováno jako opevnění zajišťující obranu nově získaných území na úkor Francie. Kromě tohoto však bylo počítáno s tím, že v případě příštího válečného konfliktu bude tvořit jakýsi kloub, kde bude útočná část fronty přecházet v obranou. Zatímco na západ od těchto pevností bylo počítáno s ofenzivní činností hluboko na území Francie a to především ve směru na Paříž, bylo nutné na tomto místě zastavit případný útok francouzských jednotek a znemožnit jim průlom do nitra Německa.
Výstavba festů s mohutným použitím pancéřových prvků spadá většinou do patnácti let předcházejících vypuknutí 1. světové války. Je však nutné vrátit do počátku 70. let 19. století, kdy v Německu stále probíhá kontinuální výstavba klasického polygonálního opevnění. Ta již reagovala na prudký vývoj dělostřelectva, který probíhal od 50. let. Opuštěna byla jak koncepce samostatných Maxmiliánských věží, tak jejich stavba v rámci polygonálního opevnění. Snahou konstruktérů bylo co nejvíce snížit siluetu fortů a dostat všechny objekty ze zorného pole případných obléhatelů. V průběhu 70. let tak byl budován v rámci modernizací tzv. Biehlerův fort, kdy se stavby od sebe lišily pouze v detailech ovlivněných především jejich umístěním v terénu a jejich palebnými úkoly. Označovány byly také jako Jednotné forty (Einheitsfort) z důvodu jejich určení jak pro dělostřelce, tak pro pěchotu. Kromě samotných fortů byly budovány také mezilehlé objekty pěchoty označované jako Zwischenwerke. Na západě se jednalo o modernizace pevností Štrasbourg, Méty a Kolín na Rýnem, na východě pak Královec, Toruň a Poznaň. Zde byl vybudován kompletní nový prstenec, v méně důležitých místech se spíše budovaly jednotlivé forty. Teprve v polovině 80. let, v souvislosti s růstem síly dělostřelectva dochází na nejohroženějších místech k prvním modernizacím stávajícího, teprve nedávno postaveného opevnění, a ke konstrukci prvních moderních pevností za použití pancéřových kopulí pro dělostřeleckou výzbroj. Ty se na vnitrozemské opevnění dostaly z pobřežních pancéřových fortů budovaných od 70. let.
Zavedení pancéřových prvků do německých fortifikací je neodmyslitelně spjato se společností Grusonwerke z Magdeburgu. První generace litinových otočných pancéřových věží pro dva kanóny ráže 15 cm zamířila do Ingolstadtu, Kolína nad Rýnem a Mét. Jediné dvě zachovalé kopule firmy Gruson na německém opevnění tak lze nalézt ve fortu Kameke v Metách.
Příchod výbušných granátů a další zlepšování výkonu dělostřelectva představovalo značnou výzvu pro aktuálně budované forty. Poněkud překvapivě probíhala výstavba dál podle původních plánů, přistoupeno ovšem bylo k dílčím změnám. Hlavní dělostřelecká výzbroj opustila otevřená postavení na parapetech a zamířila do mezilehlých baterií. Zkonstruováno bylo několik typů odolných objektů pro skladování munice a ukrytí dělostřelců a pěchoty. Ty byly po stovkách kusů budovány v mezilehlých prostorech. Přistoupeno bylo k modernizacím samotných fortů, především k zesílení stropnic vrstvou betonu. Značnou slabinou bylo umístění obrany obvodových příkopů do kaponiér na jejich eskarpové straně, a tak velmi zranitelných nepřátelské palbě. Přesunutí obrany do kontreskarpových kaponiér bylo značně finančně náročné, a proto k němu docházelo pouze na nejohroženějších místech. U nově budovaných fortů pak již byly eskarpové kaponiéry zcela opuštěny. Budovány zde byly také různé typy odolných dělostřeleckých pozorovatelen.
Nutno zmínit, že zavádění pancéřových věží (ale i moderních objektů) do německého opevnění bylo oproti jiným zemím velmi pomalé. V druhé várce zamířilo do německého vnitrozemského opevnění pouhých 8 otočných věží s houfnicí ráže 21 cm. Čtyři kusy zamířily do značně experimentálního Fortu König Wilhelm I (Feste König Wilhelm I) v Pevnosti Toruň, který byl kombinací klasického polygonálního fortů s centrálním masivem převzatým z koncepce pancéřových fortů, na kterém byly blízko sebe umístěny všechny otočné věže. Zbývající čtyři zamířily do dvou baterií v Métách. Jedna byla samostatným objektem, druhá se nacházela na povrchu Festu Prinz Friedrich-Karl. Výstavba všech těchto objektů probíhala v letech 1887 - 1891.
V první polovině 90. let bylo rozhodnuto o výstavbě silného uzávěrového fortu, který by bránil přístupu francouzské armády k Rýnu. Finální volba padla na výšiny v okolí Molsheimu a stavba byla schválena v roce 1893. Součástí rozsáhlého opevnění byla i dvojice pancéřových fortů, která byla jedinou praktickou realizací tohoto typu opevnění v německých fortifikacích. Později bylo toto opevnění pojmenováno jako Feste Kaiser Wilhelm II. Dodaná výzbroj je již novou generací pancéřových prvků, které nabízela společnost Gruson s velkými exportními úspěchy. V roce 1893 navíc Grusonwerke definitivně pohltila společnost Krupp, která do té doby nabízela vlastní typy pancéřových prvků, ovšem s minimálním úspěchem.
Hlavním stavebním materiálem byl po celá desetiletí kámen, tam kde nebyl k dispozici ho nahrazovala cihla. Pouze pozvolna se zabydloval jako stavební materiál beton. V první fázi sloužil pouze jako zesílení odolnosti stropnic objektů. Jako výlučný stavební materiál začíná být používán až na konci 90. let.
Vzhledem k neustálému technickému vývoji dělostřelectva se na konci 19. století nachází stávající opevnění příliš blízko center měst, které mají chránit. To vedlo stavitele nových festů k opětovnému zvětšení průměru pevnostního prstence. Moderní festy jsou budovány vzhledem k extrémním finančním nákladům pouze na nejohroženějších místech, tím je prostor takzvaného Moselstellung (Metz, Thionville), Molsheimu a Isteinu bránící přístupy k Rýnu a prostoru Graudenze (Grudziadz) na hranicích s Ruskem. Jako vůbec první vznikají ve zjednodušené podobě festy právě v okolí Grudziadze. Nejmohutnější a nejmodernější stavby pak těsně před vypuknutím 1. světové války v Métách. K výrazné akceleraci výstavby opevnění tak dochází až od roku 1899.
Samotná koncepce festů není ničím novým, jedná se spíše o evoluci než revoluci. Téměř všechny komponenty festů již byly popsány výše. Fakticky se jedná o zahrnutí skupiny objektů do jednoho celku. Součástí festu jsou pěchotní forty, které lze považovat za přímé nástupníky Biehlerových fortů zbavených dělostřelecké výzbroje, která byla nahrazena pěchotními parapety a kulometnými postaveními. V některých z nich se navíc nacházejí v bocích kasárenských budov kanóny pro boční palby ráže 77 mm, které jsou umístěné v masivní pancéřové desce. Jejich úkolem bylo vedení bočních paleb do okolí festu a blokování přístupu k dalším objektům, které se obvykle nacházely za pěchotním fortem (existují ovšem i výjimky). Slaběji konstruované pěchotní opěrné body disponovaly centrální kasárenskou budovou a pěchotními parapety, jednalo se tak o zjednodušenou verzi pěchotního fortu. Budované byly ve stylu pěchotní opěrných bodů určených pro mezilehlé prostory starších pevností. Další složkou festu jsou pancéřové baterie s dělostřeleckou výzbrojí umístěnou v otočných pancéřových věžích. Většina těchto objektů byla navíc spojena podzemní galerií. Součástí byla také strojovna pro výrobu elektrické energie. To vše bylo obehnáno protipěchotní překážkou. Hlubokým obvodovým příkopem disponovaly pouze pěchotní forty. Hlavním cílem bylo rozprostření jednotlivých objektů po co největší ploše, aby se minimalizovala pravděpodobnost jejich zásahu nepřátelským dělostřelectvem. Fakticky se tak jedná o rozprostřený fort, případně rozprostřený pancéřový fort.
Kromě hlavních pevností na hranicích s Francií bylo opevnění budováno také v okolí Neuf-Brisachu, který je sám o sobě velice zajímavou fortifikační stavbou. Bohužel ze zdejšího opevnění se toho příliš nezachovalo a většina objektů se nachází v naprostých troskách. Jednalo se však převážně o pěchotní postavení. Jediným zachovalým objektem je Fort Heiteren, který je v letních měsících přístupný po předešlé objednávce pro skupiny. Velice podobné opevnění bylo budováno také na východní hranici v prostoru Chelmna a Marlborku. Jednalo se výhradně o zesílená pěchotní postavení a pasivní úkryty výjimečně doplněné o postavení pro fahrpanzery od společnosti Gruson. Podobně jako v případě Neuf-Brisachu bylo hlavním cílem udržet v případě nenadálého nepřátelského útoku dostatečné předpolí na významných říčních tocích, ze kterých by bylo možné po dokončení mobilizace vést účinný protiútok.
Silný fest byl vybudován na pravém břehu Rýna nedaleko obce Istein. Hlavním cílem bylo uzavřít komunikace vedou od pevnostního města Belfort se silnou vojenskou posádkou. Na začátku 20. století existovaly plány na výstavbu rozsáhlého opevnění podél Rýna od švýcarských hranic včetně výstavby dalšího festu Tüllinger Höhe na kótě Tüllinger Berg (452 m.n.m.) necelých deset kilometrů jihozápadně od Festu Isteiner Klotz. K realizaci ovšem z velké části nikdy nedošlo. Okolo roku 1920 byl fest zcela zničen v rámci podmínek mírové smlouvy po konci 1. světové války. Na stejném místě bylo později budováno moderní opevnění začleněné do Westwallu. Dle původních plánů se mělo jednat o megalomanskou stavbu s desítkami kilometrů podzemních prostor, včetně úkrytu pro několik stovek tanků. Do zastavení prací ve 40. letech se toho však příliš postavit nepodařilo a po skončení války čekal většinu objektů stejný osud jako jejich předchůdce.
Spíše jako zajímavost lze zmínit opevnění města Tsing-tau v současné Číně, které bylo Německem velmi silně opevněno, a kde bylo vybudováno několik pancéřových fortů.
Ale zpět na evropský kontinent. Z hlediska vývoje výstavby opevnění na území Německa a vzhledem ke stavu zachovalých objektů patří za pozornost především:
Po obsazení Strasbourgu v roce 1871 vyvstala akutní potřeba zesílení opevnění tohoto strategicky významného města. Před starší opevnění tak byla v poválečném období předsunuta obranná linie, kterou tvořil vodní příkop se zemním valem, v jehož týlu byla umístěna celá řada úkrytů. Pro potřeby obrany samotného příkopu bylo použito neobvyklého řešení. Již v době výstavby byly bojové objekty postavené na vnější straně příkopu považovány za příliš exponované a snadno zničitelné nepřátelskou palbou. Pro zvýšení bojové hodnoty tak byl vyhlédnut produkt společnosti Cammell ze Sheffieldu. Dovezeno bylo pět pancéřových kaponiér, které byly obloženy žulovými bloky. Výzbroj tvořily čtyři kanóny, pravděpodobně ráže 80 mm.
Dodnes se dochovaly tři exempláře. Jeden z nich se však bohužel nachází v nepřístupném areálu vojenské akademie. Zbylé dva jsou však z venčí volně přístupné.
V následujících letech bylo započato dále od města s budováním úplně nového pevnostního prstence, jehož páteř tvořily unifikované, tvz. Biehlerovy forty doplněné mezilehlými pěchotními forty. V mezipolí byly později stavěny menší objekty, polní dělostřelecké baterie a linie pěchotních úkrytů.
Další zesilování obrany bylo prováděno ještě v průběhu 1. světové války. K zesílení dělostřelecké palebné obrany byla v severní části obranného prstence postavena pancéřová baterie Cerisiers (Kirschbaumhohe). Z této stavby se však nic nedochovalo, po její demolici posloužila jako skládka odpadu a následně byla zavezena zeminou.
V průběhu let po obsazení Alsaska a Lotrinska vyvstala potřeba uzavřít přístupové trasy ke Strasbourgu a nespoléhat se pouze na prstenec opevnění v jeho bezprostřední blízkosti. Z tohoto důvodu bylo vybíráno vhodné místo, ze kterého by bylo možné pomocí dalekých paleb kontrolovat rozsáhlá území a především klíčové komunikace vedoucí z Francie. Vybrán byl masiv nad obcí Mutzig, podle které v současné době nese fest také jméno. Jeho plochý hřeben poskytoval dostatek místa pro stavbu rozsáhlého opevnění, navíc se zde umístěné dělostřelecké baterie nacházejí vysoko nad okolním terénem, který mohou bez větších problémů kontrolovat. Část úbočí je navíc dostatečně strmá na to, aby poskytovala ochranu před případným pěchotním útokem. Jisté nebezpečí tak představoval pouze útok po severních svazích.
Se stavbou bylo započato v roce 1893 a plynule pokračovala až do roku 1916. Za více než dvacet let výstavby tak byla z původně plánovaných pěti pancéřových fortů vybudována největší německá pevnost s názvem Feste Kaiser Wilhelm II. Fest vyniká řadou specifik a prolínají se v něm snad veškeré stavební fáze moderní německé fortifikační výstavby.
Méty jsou pravděpodobně nejsilněji opevněným městem na světě. Německo začalo toto město opevňovat okamžitě po jeho získání v roce 1871. Nejprve byly k obraně využity starší francouzské forty, které se částečně nacházely v různé fázi výstavby. S jistými změnami tak byly stavebně dokončeny a věnec opevnění byl navíc zesílen několika zcela novými objekty, částečně klasickými tzv. Biehlerovými forty. Nechyběl však ani fort vyzbrojený dvojicí otočných kopulí pro dva kanóny ráže 15 cm z tvrzené litiny od společnosti Gruson.
Postupem let byly přidávány pancéřové baterie, které se nacházely v mezilehlých prostorech starších fortů. Většina z nich se dodnes nezachovala, jednou z výjimek je pancéřová baterie Plappeville, která se donedávna nacházela v aktivním vojenském prostoru. Poměrně rozlehlá stavba se nachází jižně od stejnojmenného fortu na táhlém hřebeni. Fakticky se skládá ze dvou pancéřových baterií, které jsou navzájem propojeny podzemní komunikací. Každá baterie disponuje vlastní pozorovatelnou, které jsou vysunuty směrem k nepříteli. Přístup do nich zajišťují rovněž podzemní komunikace, nacházející se v nepříliš velké hloubce pod povrchem.
Na konci 90. let 19. století začal v okolí Mét vyrůstat nový prstenec opevnění, jehož výstavba probíhala ještě v průběhu 1. světové války. Zde již byly budovány mohutné festy, mezilehlé prostory byly kryty pěchotními forty a řadou dalších menších obranných staveb, především pěchotními opěrnými body. Na nejohroženějších místech byly ještě před tento prstenec vysunuty v průběhu 1. světové války mohutné opevněné pozice (Stellung), které využívaly příhodný terén k vybudování odolných obranných linií. Zde budované stavby reflektovaly zkušenosti z probíhajících pozičních bojů. Poslední linie zde byly budovány až na sklonku války v letech 1917 - 1918 s řadou velmi zajímavých objektů.
Seznam hlavních pevnostních staveb pevnostního prstence Metz:
Opevnění prvního pevnostního prstence
Opevnění druhého pevnostního prstence
Festy
Pěchotní tvrze (Infanterie-Werk), pěchotní opětné body (Stützpunkt) a opevněné pozice (Stellung)
Pancéřové baterie (francouzské názvy)
Obranu severního křídla Moselstellung zajišťovaly tři festy, ze kterých pouze jeden (a to zároveň nejsilnější) byl vybudován na levém, tedy k nepříteli směřovaném břehu řeky. V průběhu války zde byla vybudována celá řada malých betonových objektů zesilujících obranu a tvořící souvislou linii s polním opevnění. Budovány byly také otevřené dělostřelecké baterie. Také o zdejší opevnění byly svedeny boje na sklonku 2. světové války.
Diedenhofen (Thionville) byl strategicky důležitý především jako křižovatka významných komunikací a železnice, které odtud směřovaly směrem na Trier a Saarlouis. Zdejší opevnění tvořilo severní křídlo tzv. Moselstellung, které bylo důležitým opěrným bodem na hranicích s Francií, se kterým bylo počítáno při plánovaných vojenských operacích dle tzv. Schlieffenova plánu.
Festy v okolí Thionville:
Pevnostní město Toruň (Thorn) je ukázkou přechodu od polygonálního opevnění k moderním pancéřovým fortům. Za fest zde byl označován pouze jediný pancéřový fort (Fort I - König Wilhelm I), postaveno zde však bylo několik pancéřových baterií a pokusných objektů.
Na východní hranici byla v druhé polovině 19. století upřena pozornost při opevňovacích pracích na tři důležitá města - Poznaň, Toruň a Königsberg, ve kterých byly postaveny moderní pevnostní prstence. Pouze v Toruni však došlo v průběhu let k výraznějším modernizacím a výstavbě stovek dalších objektů, které výrazně zesilovaly obranu. Hranice s Ruskem totiž probíhaly pouhých deset kilometrů od města.
Hlavní část výstavby probíhala v letech 1872 - 1894, přičemž s konstrukcí prvních fortů bylo započato v roce 1877. Tato první fáze trvala do roku 1884. Druhá fáze navazovala v letech 1888-1893. Později se již výstavba zaměřovala na menší objekty, dělostřelecké baterie a pancéřová baterie. Přičemž tato etapa skončila až v roce 1914.
Jádro pevnosti tvořily standardizované, tzv. Biehlerovy forty, které byly budovány v hojném počtu na území celého Německa v letech 1870 - 1890. Autorem byl Hans Alexis von Biehler. Stejné objekty obdržely také pevnosti Poznaň a Königsberg. Hlavní dělostřelectvo zde bylo stále umístěno na valech. Všechny forty však v pozdějších letech prošly různými modernizacemi, které spočívaly především v jejich vybavení pancéřovými pozorovacími zvony a stanovišti (např. PBSt. 87) a zesílení stropnic. Těžké dělostřelectvo navíc bylo ve většině případů přestěhováno mimo samotné stavby do polních baterií. Forty tak přebraly roli pěchotní obrany. Z klasických fortů se v nejlepším stavu zachoval Fort II - Yorck (Fort IV Stanislaw Źólkiewski), ve kterém je dnes umístěno muzeum, restaurace a hostel. Všechny pancéřové prvky pro pozorování se zachovaly dodnes.
Nejmodernějším fortem (festem) je Fort Ia - König Wilhelm I, který se nachází severně od řeky Visly na východním křídle pevnosti. Postaven byl v letech 1888-1892. Jednalo se o první prototyp upraveného Biehlerova fortu s centrálním masivem s hlavní výzbrojí umístěnou v otočných věžích. Postaven byl z cihel, pouze některé části byly zesíleny betonem. Obranu obvodového příkopu zajišťovaly kanóny umístěné v kaponiérách na kontreskarpové straně. Na obou stranách byly do sestavy fortu integrovány otevřené dělostřelecké baterie. Ke kasárenskému traktu byla přistavěna pancéřová baterie, která se skládala ze čtyř pancéřových kopulí pro houfnice ráže 210mm. Pozorování zajišťovaly dvě stanoviště P.B.St. 87 a dva pěchotní zvony WT 90.
Ostatní zajímavé objekty se nacházejí na jižní straně řeky Visly, a to především na západní straně pevnostního prstence. Nejzajímavějšími stavbami jsou pancéřové baterie. Jako první byl postaven samostatný objekt pro jednu pancéřovou kopuli s kanónem ráže 105mm. V jeho blízkosti se nachází baterie pro čtveřici kanónů ráže 105mm ve štítových lafetách. K dispozici zde byl také pozorovací zvon P.B.St. 96 leicht. V dobrém stavu se zachovaly dvě pancéřové baterie postavené v okolí Fortu VI - Winrich von Kniprode. Pancéřová baterie I (Panzerbatterie I) byla postavena v letech 1899 - 1902. Vyzbrojena byla čtveřicí houfnic ráže 150mm v pancéřových kopulích H.P.T. 95, dělostřelecké pozorování zajišťovala kopule P.B.St. 96. Všechny pancéřové prvky se zachovaly, baterie se však nachází v nepřístupném areálu vojenské základny. Ve stejném období byla postavena také pancéřová baterie II (Panzerbatterie II), která disponovala stejnou výzbrojí. Na stropnici se zachoval pouze pancéřový pozorovací zvon.
Kromě výše popsaných moderních opevnění se v Toruňi zachovalo velké množství starších objektů budovaných zde Pruskem v první polovině 19. století. Za pozornost stojí především zbytky Fortu Svatého Jakuba (Jakobsfort), který se nachází nedaleko železniční stanice Toruň - Město.
Severně od Toruně se výstavba soustředila do tří důležitých míst (Chelmno, Grudziadz a Marlbork). Hlavním cílem bylo udržet důležitá předmostí před obtížně překročitelnou řekou Vislou a později také chránit mosty přes ní vybudované.
Prvním důležitým městem po toku řeky bylo Chelmno, kde přepravu přes řeku zajišťoval přívoz a s výstavbou pontonového mostu bylo počítáno až v případě vypuknutí válečného konfliktu. Od roku 1900 zde bylo započato s výstavbou pěchotních opěrných bodů, pěchotních úkrytů, dělostřeleckých baterií a muničních úkrytů. Status pevnosti obdrželo město až v roce 1910. Další zesilování předpolí probíhalo v letech 1910-1914. Těžiště obrany zde spočívalo na pěchotních opěrných bodech (Infanteriestützpunkt), jejichž střed tvořil mohutný kasárenský trakt, který byl obehnán zemním valem a pásem protipěchotních překážek, před kasárna byly vysunuty 1-2 strážnice. Jako stavební materiál sloužily cihly a beton.
Dále po proudu již následovalo město Grudziadz, které již disponovalo starším silným opevněním. Impulzem k další stavební činnosti zde byla pravděpodobně výstavba nového železničního a silničního mostu. V souvislosti s tím bylo rozhodnuto o vysunutí obrany dále od města a především o opevnění důležitých výšin na předpolí. Jako první započala výstavba tří fortů - Stremotzin, Grosser Pfaffenberg a Kleiner Pfaffenberg.
Fort Stremotzin - uzavíral přístupy do města vedoucí podél řeky od jihu. Jeho jádro tvořil pěchotní opěrný bod s velkou kasárenskou budovou obehnaný zemním valem, do kterého byly vestavěny strážnice. Postupem let byly v okolí budovány - pancéřová baterie pro kanóny ráže 105mm ve štítových lafetách, postavení pro dělostřelectvo menší ráže (Fahrpanzery) a řada dalších úkrytů. Většina objektů je v současnosti silně poškozena.
Grosser Pfaffenberg (1890-1898) - společně se sousedním "festem" uzavíral přístupy k městu od východu včetně dvou železnic. Jako první byly postaveny tři menší kasárenské objekty se zemním valem, následovala výstavba hlavních kasáren (s pozorovacími zvony PBT94 a PBT96) a na ně napojené pancéřové baterie pro čtyři kanóny ráže 150mm v kopulích HPT 93. V pozdějších letech byly stavěny další úkryty, pozorovatelny, strážnice, postavení pro Fahrpanzery a počítáno bylo také s polní baterií dělostřelectva. Celý fest byl obehnán pěchotní překážkou a fortovou mříží. Fest se zachoval ve velmi dobrém stavu. Jeho postupné ničení začalo až v 90. letech 20. století.
Kleiner Pfaffenberg (1892 - 1898) - se nachází v těsné blízkosti výše popsaného festu a měl také stejné zadání. Skládá se však pouze ze dvou velkých kasárenských traktů, které byly obehnané zemním valem, protipěchotní překážkou a fortovou mříží. Hlavní výzbroj, kterou tvořilo 12 děl (90 a 120mm) byla umístěna v otevřených bateriích. Později zde bylo postaveno několik menších úkrytů a postavení pro Fahrpanzery.
Celý prstenec byl v průběhu let zesilován pomocí řady pěchotních opěrných bodů. Především na jihu se však z některých z nich naprosto nic nedochovalo. Na jižním křídle navíc obranu kromě polních dělostřeleckých baterií zesilovala také další pancéřová baterie pro čtveřici kanónů ráže 105mm ve štítových lafetách (Schirmlaffettenbatterie Waldhof). V roce 1914 proběhla další vlna výstavby zesílených pěchotních postavení, umístěných na předpolí. Na severním křídle je možné narazit také na lehké opevnění, které zde na konci 30. let vybudovalo Polsko.
Pro úplnost je nutné se zde zmínit ještě o dvou místech, které se nacházejí dále na sever. Na levém břehu Visly se nedaleko obce Maly Garc dochovala v dobrém stavu polní baterie z let 1901-1902 pro 6 kanónů ráže 100mm. Posledním místem, kde zde bylo vybudováno moderní opevnění bylo město Marlbork. Předmostí zde bylo předsunuto před řeku Nogat, která tvoří východní rameno Visly v její deltě. V letech 1899 - 1915 zde bylo postaveno 14 pěchotních postavení a jeden pěchotní opěrný bod, řada úkryty a polních baterií. Pouze výjimečně se zde nacházela také postavení pro Fahrpanzery.
Vůbec první mohutné pancéřové prvky, které se začaly v druhé polovině 19. století objevovat v evropských pevnostních stavbách, byly anglického původu. Řada z nich byla odvozena od konstrukcí používaných ve válečných lodích, na které se tamní zbrojní průmysl soustředil primárně. Záhy však byly anglické zbrojovky vytlačeny evropskou produkcí. Jako vůbec první přišel s nabídkou úspěšně prodávaných pancéřových prvků H. Gruson z Buckau u Magdeburgu. Také on začínal jako stavitel lodí, záhy se ovšem přeorientoval na produkci komponentů pro výstavbu železnice a průmyslových strojírenských celků. Experimentoval především s různými typy litiny. Její odolnost ho přivedla až ke zkonstruování prvních typů otočných pancéřových věží a kasemat. Ty nejprve zamířily do objektů pobřežní obrany. Postupem let se zvyšovala ráže osazených děl, která vystoupala až na 40 cm. V omezené míře pak zamířily tyto zbraně také do vnitrozemského opevnění celé řady evropských zemí. Pouze malá část zakázek byla realizována v Německu. Důvodem byla především výrazná zdrženlivost při výstavbě moderních objektů. Mnohem větší úspěch zde slavil s produkcí dělostřelecké munice.
Výrazný vzestup zakázek slavil až s příchodem Maximiliana Schumanna, který po prusko-francouzské válce v letech 1870 - 1871 opustil armádu a věnoval se vytváření návrhů výzbroje pro opevnění. V roce 1882 vstoupil do společnosti Grusonwerk a s jeho přispěním vznikla nová řada pancéřových prvků, které slavily velký úspěch, a to opět především v zahraničí. Prodány byly stovky věží. Jen samotných tzv. Fahrpanzerů bylo vyprodukováno okolo 1600 exemplářů, přičemž samotné Německo odebralo stovky kusů. Místo litiny se postupně začínají prosazovat různé typy oceli. Litina se nadále používala především pro předpancíře.
Zatímco na poli pancéřových prvků sklízela společnost Grusonwerk značné úspěchy a konkurovat jí mohly pouze francouzské zbrojovky, vyrostl na poli dělostřelectva přímo v Německu značný konkurent v podobě společnosti Krupp. Ta se mimo jiné zaměřovala také na vojenskou produkci a nabízela vlastní koncept výstavby opevnění, ovšem na rozdíl od Grusona s nevalným úspěchem, a to přesto, že její návrhy lze považovat za velmi zdařilé. Vše vyvrcholilo sloučením společností, která definitivně proběhla v roce 1893. Grusonwerk dále vystupoval pod názvem Friedrich Krupp AG Grusonwerk. Většina dodávek do evropských zemí pak byla tvořena pancéřovými prvky od společnosti Gruson s dělostřeleckou výzbrojí od společnosti Krupp.
První dva návrhy, které proslavily společnost Gruson na poli fortifikační výstavby byly otočné věže a kasematy z tvrzené litiny. Primárně zamířily do objektů pobřežní obrany, v omezeném množství byly ovšem použity také ve vnitrozemském opevnění. Vynikaly značnou variabilitou. Pancéřové kasematy bylo možné přizpůsobit požadavkům zákazníka jak ohledně velikosti, resp. počtu umístěných děl, tak z hlediska požadované ráže. Také otočné věže bylo možné osadit kanóny od ráže 12 cm, které byly vhodné společně s ráží 15 cm pro vnitrozemskou obranu, až po ráži 40 cm pro obranu pobřežní. Osazeným dělům odpovídala také velikost samotné věže a předpancíře a také konstrukce, která se skládala z více segmentů. V průběhu let byly měněny i vnitřní konstrukce věže a otáčecí mechanismus.
Výrazná změna a rozšíření sortimentu přišlo až s příchodem M. Schumanna, který nejen navrhoval jednotlivé pancéřové prvky, ale vytvářel také vlastní koncepce opevnění. K tomu mu dopomohla dlouholetá vojenská služka, v rámci které byl mimo jiné vyslán do Anglie, kde studoval historicky vůbec první realizace opevnění za masivního použití pancéřových prvků. Publikovány byly výrobcem hrazené katalogy výzbroje a teoretická pojednání o výstavbě opevnění, které měly podpořit prodej nabízených produktů. Pro vážné zájemce byla vybudována nedaleko výrobních závodů velká střelnice, kde byly předváděny nabízené pancéřové prvky. Stejně tak se produkty společnosti Gruson zúčastnily několika testování odolnosti. Patrně nejznámějším z nich jsou střelby v Bukurešti, v rámci kterých byly vybírány pancéřové prvky pro rozsáhlý pevnostní program výstavby probíhající v Rumunsku. Po smrti M. Schumanna převzal otěže publikační činnosti šéfkonstruktér Grusonových závodů Julius von Schütz
Právě on je autorem publikace "Die Panzerlaffeten auf den Schiessplätzen des Grusonwerk bei Magdeburg - Buckau und Tangerhütte. Druhé vydání vyšlo v roce 1889 a níže uvedené obrázky pocházejí z ní. Zobrazené konstrukce pancéřových prvků pocházejí ovšem ještě z dřívějších let.
Níže uvedené obrázky pocházejí z druhého vydání publikace Die Panzerlaffeten auf den Schiessplätzen des Grusonwerk bei Magdeburg - Buckau und Tangerhütte, která vyšla v roce 1890. Produktová řada doznala značných změn, některé produkty prošly pouze dílčími úpravami, jiné byly z obrazové části vyřazeny, především moždíře, a nahrazeny zcela novými zbraňovými systémy. Litina je již používána především na předpancíře, samotné věže jsou produkovány z různých typů ocelových plátů, převažuje niklová ocel. Pro zajímavost je možné uvést, že v letech 1885 - 6/1890 bylo vyprodukováno celkem 1069 různých pancéřových prvků v celkové hmotnosti 33 070 tun. Co do počtu bezkonkurenčně vedou objednávky fahrpanzerů, následované otočnými výsuvnými věžemi pro rychlopalné kanóny.
Ovládání všech otočných věží popsaných výše je velmi podobné. Pro úplnost tak postačí uvést popis otočné věže pro houfnici ráže 15 cm L12 (Obrázek viz. výše)
Otočná věž pro houfnici ráže 15 cm L 12 se skládá z vrchlíku, který je pevně spojen s lafetou zbraně a je vyvážen na otočném centrálním pivotu, který je zespoda připojen k lafetě. Na obrázku je vrchlík (A), který se skládá ze dvou navzájem sešroubovaných plátů. Přinýtovány jsou k němu dva nosníky, mezi kterými je uchycena lafeta (B).
Celá tato konstrukce balancuje čepem na středovém pivotu (D), který je svisle posuvný ve vodícím liště ( E ) a je upevněn šroubovým závitem do matice (F) umístěné na základové desce. Pokud má být vrchlík (A) kvůli rotaci zvednut z předpancíře, na kterém spočívá, pak se středový pivot (D) vyšroubuje nahoru otáčením matice (F). Otáčení je prováděno ze spodního patra věže ráčnou (k). Předpancíř (H) se skládá ze dvou litinových dílů spojených šrouby a spočívá na čtyřech podkladových deskách upevněných přímo na betonovém prstenci.
Houfnice je uložena v prstencovém nosníku, který je usazen ve stěnách lafety v kolébce. Prstencový nosník se skládá ze dvou částí spojených šrouby a klíny. Usazen je na ozubeném oblouku (d), do kterého zapadá ozubeným převodem. Pohyb se přenáší na ozubený oblouk (d) pomocí dvojitého redukčního převodu a je iniciován ručním kolečkem (i). Prstencový nosník lze zaaretovat v libovolné výšce brzdou a blokovací západkou. Hlaveň je tak spojena jak s lafetou, tak s vrchlíkem věže. Energie vzniklá výstřelem je tak přenášena na celou hmotnost věže.
Nastavení odměru se provádí poté, co je věž zvednuta natolik, aby vrchlík již nespočíval na předpancíři, za pomocí ručního kolečka (f), které otáčí ozubeným kolem (g) připevněným ke středovému pivotu (D). Zatímco spodní část středového pivotu je fixovaná, otáčí se pouze horní část, tj, vrchlík s hlavní a lafetou.
Pro rychlejší otáčení věže a také pro záložní účely lze do objímek zasunout dvě ruční páky, které mohou obsluhovat dva muži bez nutnosti použití převodu. Poté co je otáčení věže dokončeno, se horní otočná část věže zaaretuje se spodní pevnou částí zatažením za brzdový pás h¹. Prudké zastavení rotace lze provést pomocí páky. Odměr je indikován ukazateli na dvou pásových stupnicích, které jsou připevněny k brzdovému kotouči a předpancíři. Pro přímé míření se vedle střílny nachází pozorovací průzor. Interiér věže je rozdělen podlážkou na dvě patra, která jsou propojena žebříkem a sklopnými dvířky. Jeden průlez poskytuje přímý přístup do spodního patra; munice je přepravována z dolního do horního patra průlezem pomocí malého ručního jeřábu. Ve zdi spodní místnosti jsou instalovány výklenky pro uložení munice.
Větrání a osvětlení věže je zajištěno různými otvory ve stropě a také jejím dočasným zvednutím. Aby se zabránilo pronikání dešťové vody mezi vrchlíkem a předpancířem, je na okraji vrchlíku instalován okap. Obsluha věže vyžaduje celkem čtyři muže; jeden muž dokončí plnou otáčku věže pomocí ručního kolečka (f) za 15 sekund, dva muži jí otočí pomocí ručních pák přibližně za 11 sekund. Nastavení hlavně z +25º na +2º je proveditelné dvěma muži za 55 sekund. K zvedání věže postačí jeden muž ovládající ráčnu (k). Hmotnost věže s předpancířem bez hlavně činí 39 tun, hmotnost předpancíře 23 tun.
Konkurenční společnost Krupp rozhodně neslavila s prodejem vlastních pancéřových prvků takové úspěchy jako Gruson. Je otázkou, zda právě toto bylo jedním z důvodů jejich sloučení, které probíhalo v letech 1890 - 1893. Zbrojovka Krupp vydávala vlastní propagační materiály, ve kterých nabízela nejen pancéřové prvky a dělostřeleckou výzbroj, ale také celou koncepci výstavby opevnění. Hlavním rozdílem byl způsob uchycení dělostřeleckých hlavní do střílen pancéřových věží a kasemat, který byl řešen masivní těsnící kulovou hlavou.
Vybrané obrázky publikované v brožuře Kruppsche Kugelkopfkanone und ihre Verwendung in den Befestigungs-Anlagen der Gegenwart (Krupovy kanóny s kulovou hlavou a jejich použití v současných pevnostních objektech) z roku 1891. Přisoudit jim lze značnou originalitu. Celý koncept pochází z roku 1875. Během 80. let 19. století ovšem byly realizovány pravděpodobně pouze dvě zakázky do Itálie. Celý projekt byl znovu vzkříšen v návaznosti na testování nových typů dělostřeleckých hlavní, především ráže 7,5 cm pro kontreskarpové kaponiéry, 8,7 cm pro mezilehlé objekty a 12 cm pro traditory. Všechny zbraně tak byly nově určeny k bočním palbám, místo původně zamýšlených paleb přímých. Limitujícím faktorem byl totiž odměr zbraní pouhých 45°. Problémy s nedostatečnými možnostmi přímého pozorování byly vyřešeny pozorovacími průzory vedle zbraní v masivních pancéřových prvcích. Ani tyto návrhy se ovšem nesetkaly s úspěchem.
Limitujícím faktorem těchto jinak poměrně zdařilých návrhů bylo pravděpodobně nejen poměrně svérázné řešení otočné věže pro kanón ráže 12 cm, ale bezesporu vzhledem k předpokládanému množství použitých pancéřových prvků především cena.
Zastřešující organizací, která v Německé říši zajišťovala výstavbu, údržbu a armování pevností byl tzv. Ženijní sbor (Ingenieurkorps), který vznikl již v první polovině 18. století. Po celou dobu existence se těšil poměrně značné autonomii. V čele instituce stál na začátku 20. století Chef des Ingenieurs- und Pionierkorps und Generalinspekteur der Festungen (Velitel inženýrského a ženijního sboru a generální inspektor pevností) a oficiální název instituce pak byl Generální inspektorát inženýrského a ženijního sboru a pevností (General-Inspektion des Ingenieur- und Pionier-Korps und der Festungen).
Jemu byly podřízeny tři hlavní instituce - Ingenieurkomitee/Geniekomitee (Inženýrská komise), a Ingenieur- und Pionierinspektion (Inženýrská a Ženijní inspekce) a po jistou dobu také Inspektion der Militärtelegrafie (Inspekce vojenské telegrafie). V čele instituce stála řada poměrně známých osobností, jejichž jména se často promítla do názvů různých fortů, festů případně celých koncepcí pevnostních staveb. Jednalo se například o:
Inženýrská komise (Ingenieurkomitee) se sídlem v Berlíně přijímala, posuzovala a schvalovala návrhy na výstavbu opevnění.
Organizační struktura se poměrně často měnila. V roce 1900 existovaly tři Inženýrské inspekce (Ingenieurinspektion) a tři Ženijní inspekce. Pod Inženýrské inspekce spadaly místní Pevností inspektoráty (Festungsinspektion) spravující jednotlivé pevnosti v následujícím členění:
1. Festungsinspektion Königsberg - Pevnosti Königsberg (Kaliningrad), Pillau, Boyen (Gizycko), Danzig (Gdaňsk).
2. Festungsinspektion Kiel - Pevnosti Swindemünde (Świnoujście), Fridrichsort, Kuxhaven s ostrovem Helgoland, Geestemünde, Wilhelmshaven.
3. Festungsinspektion Posen - Pevnosti Posen (Poznaň), Glogau (Glogow), Neisse (Nysa), Glatz (Klodzko), Depot Breslau (Wroclaw)
4. Festungsinspektion Thorn - Pevnosti Thorn (Toruň), Graudenz (Grudziadz), Küstrin (Kostrzyn), Spandau, Magdeburg
5. Festungsinspektion Strasburg - Pevnosti Strasburg, Neubreisach, Bitch, Ulm, Feste Kaiser Wilhelm II
6. Festungsinspektion Metz - Pevnosti Metz, Diedenhofen (Thionville)
7. Festungsinspektion Köln - Pevnosti Köln, Koblenz, Wessel, Meinz
Do působnosti spadala také Škola pevnostního stavitelství (Festungsbauschule) se sídlem v Berlíně a později v Charlottenburgu a Sjednocená dělostřelecká a Inženýrská škola (Vereinigte Art.- und Ingen. Schule) se sídlem v Berlíně.
V roce 1914 byla struktura následující (za pozornost stojí, stejně jako v případě ostatních složek armády, značná expanze celé organizace související s blížící se válkou):
1. Festungsinspektion Königsberg - Pevnosti Königsberg (Kaliningrad), Pillau, Boyen (Gizycko), Danzig (Gdaňsk).
2. Festungsinspektion Kiel - Pevnosti Swindemünde (Świnoujście), Fridrichsort, Helgoland, Geestemünde, Wilhelmshaven, Borkum, Cuxhaven.
3. Festungsinspektion Posen - Pevnosti Küstrin (Kostrzyn), Glogau (Glogow), Posen Ost, Posen West (Poznaň), Spandau
4. Festungsinspektion Thorn - Pevnosti Thorn (Toruň), Breslau (Wroclaw), Glatz (Klodzko), Neiße (Nysa)
9. Festungsinspektion Graudenz - Pevnosti Graudenz Nord, Graudenz Süd (Grudziadz), Kulm (Chelmno), Marienburg (Malbork)
5. Festungsinspektion Strasburg - Pevnosti Strasburg, Bitsch, Feste Kaiser Wilhelm II
8. Festungsinspektion Freiburg - Pevnosti Neubreisach, Oberrheinbefestigungen (opevnění na horním toku Rýna), Ulm
6. Festungsinspektion Metz - Pevnosti Metz Ost, Metz West, Diedenhofen (Thionville)
7. Festungsinspektion Köln - Pevnosti Koblenz, Köln, Meinz, Wesel
Pro úplnost je nutné podotknout, že v rámci sjednocení nedošlo k plné integraci armády Bavorska, Württembergska a Saska a tak také zdejší pevnosti částečně podléhaly samostatnému velení.
