Prvního ledna 1871 došlo ve Versailles k oficiálnímu vzniku Německé říše sjednocením Severoněmeckého spolku s ostatními německými státy s výjimkou Rakousko-Uherska. Není náhodou, že se tak stalo v souvislosti s vítěznou prusko-francouzskou válkou, která byla poslední z řady "válek o sjednocení". Stěžejní roli hrálo Prusko. Do té doby byla výstavba opevnění v kompetenci jednotlivých států, na výstavbě největších pevností se finančně podílelo obvykle více z nich. Již v roce 1868 vznikly dvě organizace, které měly na starost výstavbu opevnění - strategická rozhodnutí a koncepci opevnění stanovovala Opevňovací Komise (Landes-Verteidigung Kommission), návrhy opevnění a jejich technické řešení předkládal Královský pruský technický výbor (Königlich-Preussische Ingenieur-Komitee).
Nově vzniklý státní útvar zdědil širokou škálu opevnění jak na hranicích, tak hluboko ve vnitrozemí. Koncepce opevnění byla průběžně přehodnocovány. Jednotlivým pevnostem byla přidělována priorita při jejich výstavbě, jiné byly ze systému opevnění postupně vyřazovány (a některé následně opět zařazovány). V některých případech byly pevnosti vyřazeny zcela, ve většině případů však byly ještě řadu let udržovány. Německé pevnosti lze rozdělit do několika základních kategorií. Budovány byly uzávěrové forty blokující důležité komunikace (např. Istein), pevnosti, které byly schopné odolat silnému nepřátelskému útoku, případně pouze slabému přepadu nepřítele. Velká pozornost byla věnována zajištění kritické infrastruktury, především důležitým železničním uzlům. Naprostou prioritu však mělo zajištění předmostí na důležitých řekách, která by usnadnila přesuny vlastních vojsk. Primárně tak šlo o udržení důležitých mostů. To se týkalo především řek Rýn, Odra a Visla.
Do vypuknutí 1. světové války došlo ke třem přehodnocením systému obrany. Postupně byly opouštěny pevnosti ve vnitrozemí ve prospěch těch hraničních. Absolutní prioritu měly pevnosti na nových hranicích s Francií (Metz, Diedenhofen, Strassburg) a Kolín nad Rýnem. Podél Rýna se nacházela řada dalších menších pevností - Neu Brisach, Germersheim, Mainz, Koblenz, Wesel. Ve vnitrozemí si status silné pevnosti uchoval pouze Ingolstadt. Na východě se obrana soustředila především do prostoru horního toku Visly s velkými pevnostmi Thorn (Toruň), Graudenz (Grudziadz) a menšími Kulm (Chelm), Marienburg (Marlbork) a Danzig (Gdaňsk). Za důležité pevnosti byly považovány také Posen (Poznaň) a Königsberg (Kaliningrad). Z méně důležitých lze zmínit Neisse (Nysa), Breslau (Wroclaw) a Glogau (Glogow) na Odře a Boyen (Gyzicko) s opevněním na Mazurských jezerech.
Po opětovném připojení Alsaska a Lotrinska zpět ke Francii jako výsledek 1. světové války posloužily zdejší festy v mnoha konstrukčních detailech jako předloha moderního meziválečného opevnění. Zároveň tyto objekty sloužily nadále jako strategické body odporu. Těžké boje zde byly vedeny v roce 1944, kdy se ukázalo, že zdejší opevnění má stále vysokou vojenskou hodnotu.
