Otočné dělostřelecké věže

Kopule Gruson

První kopule pro dělostřeleckou výzbroj byla zaváděna do německého opevnění pod označením P.T.75, obvykle označované jako kopule Gruson. Nejedná se však o kopuli unifikované velikosti a výzbroje. Pro vnitrozemské opevnění však byla dodávána výhradně s dvojicí kanónů ráže 150 mm.

Kopule je celou hmotností usazena na prstencovém podkladu, který je chráněn mohutným předpancířem, rotace je možné pomocí soustavy válců. Přístup do věže je tak jednodušší, protože není potřeba zde umístit centrální pivot - alespoň tak je tato vlastnost vyzdvihována v nabídkovém katalogu výrobce. V pozdějších konstrukcích kopulí byl tento systém naopak nahrazen centrálním pivotem i za cenu horšího přístupu ke kanónům. Samotný vrchlík kopule se skládá z několika dílů (v závislosti na požadované výzbroji) které do sebe zapadají díky své hmotnosti a nejsou k sobě nijak dál připevňovány, zapadají do sebe pouze pomocí opracovaných hran. Kopulovitý tvar zvyšuje pravděpodobnost odražení střel (s tvarem kopule je poměrně dlouho experimentováno, pozdější modely kopulí se především stále více a více zplošťují).

V samotném Německu je osazeno pouze 6 kusů této kopule s výzbrojí 2x150 mm. Věže jsou umístěny například v Metách nebo Ingolstadtu. Dva kusy se zachovaly v Metách ve fortu Kameke, který je aktuálně v soukromých rukou.

H.P.T 90 pro houfnici 210 mm

Věž H.P.T. 90 byla posledním exemplářem kopule, ve které byla osazena silnější výzbroj, konkrétně se jednalo o houfnici ráže 210 mm. U pozdějších modelů již ráže vytrvale klesá. Částečně je to dáno také zvyšující se kvalitou osazovaného dělostřeleckého materiálu, který vykazoval i při nižších rážích větší účinnost.

Zároveň jde také o první „moderní“ typ kopule, který bude produkován s malými změnami v Německu až do vypuknutí války. Jedná se o otočnou kopuli se středovým pivotem. Pro urychlení rotace je kopule v případě otáčení vysouvána o několik centimetrů výš ze své základní polohy, to umožňuje protizávaží umístěné přímo na centrálním pivotu, na něm je také umístěna lafeta samotné zbraně. Věž je rozdělena do dvou pater, přístup do střelecké místnosti umožňuje žebřík, manipulaci s municí usnadňuje výtah. Vyprodukována byla pro potřeby Německa v osmi kusech (4x Mety, 4x Toruň).

V Metách byly dva kusy této zbraně umístěny v samostatné baterii, která byla součástí Feste Prinz Friedrich-Karl, nejmohutnější pevnosti prvního obranného prstence. Kromě dvou kopulí byla pancéřová baterie osazena také otočným pozorovacím zvonem, který byl umístěn na vyvýšeném místě. Celá stavba byla provedena z kombinace kamene, cihel a betonu.

H.P.T. 93 pro houfnici 150 mm

V roce 1893 dochází k první objednávce věží H.P.T. 93 německou armádou. V přímém souboji o zakázku, který se odehrál na vojenské střelnici v Kümmersdorfu nedaleko Berlína vítězí produkt od společnosti Gruson a poráží firmu Krupp. Ve stejném roce však přechází Gruson pod vlastnictví svého konkurenta a tak samotnou dodávku již realizuje společnost Krupp, která nakonec dodává 12 kusů. Výzbroj tvoří houfnice ráže 150 mm, pancíř má tloušťku okolo 15 centimetrů. Osazeny jsou v nově stavěných pevnostech v Grudziadzi (4x) a v Mutzigu (8x). Houfnice má s kadencí 3 výstřely za minutu dostřel lehce přes 7.000 metrů. Až na jednu byly všechny kopule v Grudziadzi bohužel nedávno sešrotovány (respektive rozkradeny na šrot), ve Francii se nacházející zbylé kopule jsou bohužel ve vojenském prostoru a tak nepřístupné.

H.P.T. 95 pro houfnici 150 mm

Přímým nástupcem se v roce 1895 stala věž H.P.T. 95 pro houfnici ráže 150 mm. Pro potřeby Německa je vyprodukováno 54 kusů, které jsou osazeny především v Metách, 8 kusů zbylo pro tvrz Thorn (Toruň).

Nejznámějším objektem, ve kterém jsou osazeny tyto zbraně je pravděpodobně baterie Plappeville. Ta se skládá ze dvou objektů, přičemž každý z nich disponuje čtyřmi pancéřovými kopulemi. Část věží se navíc zachovala včetně houfnic.

P.T. 96 pro kanón řáže 105 mm

Nejpoužívanějším exemplářem otočných kopulí v německých festech byly kopule P.T. 96., osazené moderními kanóny ráže 105 mm. Jejich produkce probíhala v Magdeburgu (Gruson), který již v té době spadal pod křídla koncernu Krupp. Dodávány byly ve třech variantách - s krátkou hlavní (L/20) a dlouhou hlavní (L/35), vyčnívající 1,6 metrů z věže. Poslední zesílená varianta včetně upravené dlouhé hlavně L/35 byla určena k nasazení na obzvláště exponovaných místech, kde se předpokládala intenzivní nepřátelská dělostřelecká palba. V závislosti na typu kolísala celková hmotnost mezi 70 a 80 tunami. Vyprodukováno bylo téměř 80 kusů této zbraně, která se dočkala nasazení především v Metách, Thionville a Mutzigu. Do výzbroje byly nasazovány od roku 1900. V několika exemplářích byla vyprodukována také modernizovaná verze věže s označením P.T. 08 s krátkou hlavní L/20. Hlavním úkolem bylo vedení dalekých paleb proti kolonám postupujícího nepřítele a vedení protibaterijní palby.

Ke kanónům byly dodávány tři druhy munice (trhavé granáty, šrapnely a kartáče). Kadence zbraně dosahovala až devíti výstřelů za minutu. Úsťová rychlost činila 585 m/s. Maximální dostřel kolísal dle typu použité munice mezi 13,1 (trhavé granáty) - 9,8 km. Náměr zbraně činil -5° až +35°. V případě, že bylo nutné vzhledem k poloze zbraně využít deprese pod 0°, byly kanóny instalovány do věží s vyboulením v její zadní části. To umožňovalo jednak nabíjení zbraně v této poloze a navíc příspívalo k lepší stabilitě věže ve formě protizávaží ke sklopené hlavni. Energie výstřelu se přenášela přes lafetu připevněnou k vrchlíku přímo do celého tělesa věže, čímž docházelo k jejímu rozkmitání. Přímé (nouzové) pozorování umožňovaly dva průzory po stranách ústí hlavně a jeden v týlu.

Jednodílný vrchlík o síle pancéřování 19 cm se skládal ze dvou vrstev - horní o síle 15 cm z niklové oceli a vnitřního pláště z měkké oceli o síle 4 cm. Předpancíř tvoří celkem 6 segmentů, které byly k sobě sešroubovány přímo na staveništi a následně zality metrovou vrstvou betonu. Jejich standartní výška činila 220 cm, přičemž půlkruh odvrácený od nepřítele pouze 120 cm. V zesílené variantě činila výška předpancíře 270 cm. Interiér věže byl dvoupatrový. Ve spodním patře se nacházel mechanismus zvedání věže. Ten byl schopný zvednout celou věž o 5 - 10 mm nad úroveň předpancíře, což následně umožňovalo její rotaci. V horním bojovém patře se nacházela samotná lafeta se zbraní, otáčecí mechanismus a po obvodu předpancíře pohotovostní zásoba 64 kusů dělostřeleckých granátů a vybavení potřebné pro výměnu hlavně. Vstupovalo se do něj pomocí průlezu s žebříkem, který bylo možné uzavřít kovovou podlážkou. Obsluhu tvořil velitel a 5 dělostřelců. Dalších 2 muži tvořili obsluhu dvou muničních výtahů vedoucích sem ze skladů munice. Každý výtah mohl najednou pojmout 6 granátů. Zásoba munice na hlaveň činila 2600 šrapnelů, 350 trhavých granátů a 50 kartáčů. Přímo na místě bylo možné laborovat vystřílené nábojnice - znovu je naplnit střelným prachem, opatřit novou zápalkou a osadit střelou. Kovové tobogány sloužící pro odvedení použitých nábojnic do hlavní spojovací chodby, na které lze narazit ve většině pancéřových baterií, jsou však až meziválečnou francouzskou úpravou.

Komunikaci s dělostřeleckou pozorovatelnou/velitelstvím řízení palby zajišťoval zvukovod a telefon. Směr palby byl při odměru 360° určován pomocí stupnice umístěné po obvodu horní hrany předpancíře. Přívod čerstvého vzduchu zajišťovala centrální elektricky ovládaná ventilace rozvedená podél celé pancéřové baterie s odbočkami do jednotlivých věží. Bojové plyny pak unikaly pozorovacími průzory, případně také mezerou mezi předpancířem a vrchlíkem. V případě výpadku elektřiny bylo nutné přejít na ruční ovládání. V takovém případě došlo k uzavření centrální ventilace a každá věž měla vlastní manuální pohon, který ovládali 2-4 vojáci. Vzduch se v tomto případě nasával prostupem v týlové zdi baterie.

Dodnes se zachoval, především ve Francii, velký počet těchto pancéřových prvků, často však zbavených samotné zbraně. Rekonstruovanou věž je možné navštívit ve dvou muzeích - Festu Wagner jižně od Metz a ve Festu Obergentringen (Guentrange) v Thionville. Experimentální věž bez výzbroje se zachovala v samostatném objektu v polské Toruni a dnes se zde nachází muzeum, modernizovaná verze P.T. 08, opět bez výzbroje, je volně přístupná ve Festu von der Goltz v Métách.

Výsuvná kopule pro 6 cm kanón

Pouze v omezené sérii několika kusů byly pro potřeby německého opevnění produkovány výsuvný otočné věže s označením 6 cm Kanone in Verschwindlafette. Pro potřeby exportu byly nabízeny pod názvem Versenkbare Panzerlaffete für eine 5,3/5,7 cm Schnellfeuer Kanone L24/L25, do kterých byly montovány kanóny ráže 53 a 57 milimetrů. Tato varianta však disponovala podstatně slabším pancéřováním a nižší hmotností.

Pro potřeby německé armády bylo vyprodukováno pravděpodobně 16 kusů této zbraně. O tyto exempláře se podělil Mutzig a Neuf-Brisach, primárně se však jednalo o exportní artikl. Žádnou věž není možné v současnosti v německých pevnostech volně navštívit. V expozici muzea fortu Mutzig se nachází hlaveň kanónu osazovaného do této věže.

Celková hmotnost věže činila 58 tun, z toho samotný předpancíř vážil 46 tun. Síla pancíře činila 15 cm. Obsluhu tvořily čtyři osoby, kadence byla maximálně 25 ran za minutu. Dotace munice činila tisíc kartáčových střel na hlaveň.

Převozná věž F.P.L. 90

Převoznou věž F.P.L. 90 (Fahrpanzer) lze označit za jakousi anomálii ve výzbroji pevnostních staveb. Nutno však podotknout, že z obchodního hlediska velice úspěšnou. Tato zbraň se velice dobře prodávala do celé řady zemí. V množství několika stovek kusů se objevila také na německém opevnění, kde především zesilovala palebnou sílu pěchotních postavení.

V případě dělostřeleckého ostřelování pevnosti byla tato věžička umístěna v bezpečném úkrytu, teprve v případě nepřátelského útoku byla přemístěna do předem připraveného palebného postavení, které bylo vymodelováno většinou z betonu. Transport usnadňovala úzkorozchodná železnice.

Konstrukci tvořily čtyři centimetry silné ocelové pláty. Do věže byl osazen 53 mm rychlopalný kanón s kadencí 25 ran za minutu (při rychlopalbě samotný kanón dosahoval kadence 35 - 40 ran za minutu). Pro blízkou obranu sloužilo kartáčové střelivo. Obsluhu tvořily dva muži.

Kanóny s pancéřovým štítem

Samostatnou kapitolu tvoří nasazení námořních kanónů ráže 10 a 15 cm s pancéřovým štítem v samostatných bateriích (námořního typu). Budovány pro ně byly betonové objekty, do kterých se umisťovaly po třech, případně čtyřech kusech. Na stranách byl umístěn pozorovací zvon P.B.St 96L.

Tyto stavby byly budovány především v Metách, Mutzigu, Toruni a Grudziadzi. V dobrém stavu včetně zbraní se dochovaly pouze v Mutzigu.

Od nasazení těchto zbraní bylo záhy upuštěno, nevýhoda byla spatřována především v malé odolnosti zbraní a hlavně ve výrazné siluetě zbraní, které výrazně vyčnívaly nad okolní terén.

Hmotnost samotné zbraně včetně pancéřové lafety činila 19 tun. Obsluhu tvořilo 7 mužů, maximální kadence zbraně dosahovala devíti výstřelů za minutu.