Výstavba moderních pevností na hranicích s Itálií započala v souvislosti se ztrátou Benátska, které bylo předáno Itálii v roce 1866. Zajišťování nových hranic započalo roku 1870 a v první tříleté stavební fázi byly stavěny pouze lehčí uzávěrové objekty, které ještě nedisponovaly pancéřovými prvky. Ty se zde poprvé objevily až v následné stavební fázi, která probíhala v letech 1878 – 1884. Pro potřeby výstavby byly zakoupeny pancéřové prvky z produkce německé společnosti Gruson z Magdeburgu. Jednalo se především o otočné kopule pro dvojici kanónů ráže 120mm z tvrzené litiny, litinové střílny pro dělostřelectvo a jednu pancéřovou kasematu. Ty byly osazeny do následujících staveb:
Hlavní vlna výstavby moderního opevnění však probíhala v letech 1884-1900. Hlavním strůjcem výstavby v regionu byl Julis Ritter von Vogl, po kterém toto období nese také svůj název. Jednalo se o kompaktní stavby provedené z kamene a betonu, kde v jednom objektu byly umístěny jak kasárna pro posádku, tak hlavní výzbroj. Čelní stěny byly obkládány žulovými kvádry. Hlavní dělostřelecká výzbroj byla umisťována do pancéřových kasemat pro přímou palbu a nad ně na stropnici do otočných pancéřových věží. Obvodový příkop byl chráněn pomocí kaponiér (Koffer). Blízkou obranu zajišťovaly kartáčovnice (Mitrailleuse), které byly později nahrazeny těžkými kulomety, a ruční zbraně. Hlavními stavbami z této doby jsou například:
Poslední stavební fáze probíhala v letech 1905 – 1915. Jednalo se o velmi moderní a odolné pancéřové forty. Jejich hlavní výzbroj byla rozmístěna po větší ploše. Podobně jako u německých festů došlo k oddělení jednotlivých funkcí pevnosti. Blízká obrana byla svěřena postupně těžkým kulometům, které byly umístěny v pancéřových deskách a kopulích. V hojném počtu byly využity podzemní komunikace vytesané hluboko ve skalách. Celý fort již nutně nemusel být obehnán hlubokým příkopem, do popředí se dostávají především pásy hustých protipěchotních překážek. V případě hlavní dělostřelecké výzbroje dochází k unifikaci, kdy jsou používány výhradně houfnice ráže 100mm. Naopak až do posledních okamžiků byl jako stavební materiál používán prostý beton, jehož odolnost byla zesilována pouze pomocí profilů umístěných na stropnicích jednotlivých místností a chodeb. Příkladem těchto staveb jsou například:
Opevnění na hranicích s Itálií bylo rozděleno do dvou rajonů (rayon) – Tirol a Kärnten, které se dále dělily na podúseky (subrayon nebo Abschnitt). V rámci nich byly stavěny uzávěry údolí nebo důležitých komunikací (Sperre) a pevnosti v okolí důležitých měst (Festung). Do rajonu Tirol spadaly následující uzávěry a pevnosti:
Starší opevnění Tridentu, jehož nejmodernější objekty pocházely z výstavby pevností dle návrhů J. Vogla, byly na počátku 20. století považovány za zastaralé (např. fortyTenna, Mattarello, Romagnano). Současně byl v této době prostor východně od Tridentu společně s údolím řeky Soči vyhodnocen jako nejpravděpodobnější místo očekávaného útoku z území Itálie. Posilování již existující obrany Tridentu bylo vyhodnoceno jako méně výhodné a přednost byla dána variantě vysunout obranu na strategicky výhodné pozice bezprostředně na hranicích Rakousko-Uherska a opevnit náhorní plošiny v prostoru Folgaria - Lavarone. Z nich bylo možné nejen kontrolovat zde vedoucí komunikace, ale účinně postřelovat také komunikace hluboko v údolích pod nimi. Na jižním křídle se jednalo o přístupy k Roveretu nacházející se 800 výškových metrů pod fortemSerrada, na severu o přístupy k Tridentu, které se nacházely dokonce o 1400 výškových metrů níže. Toto údolí bylo v prostoru jezer Levico a Caldonazzo blokováno již zmiňovanými staršími fortyTenna a ColledelleBenne. Takto vysunuté postavení nejen umožňovalo stabilizovat obranu na důležitých výšinách přímo u hranic, ale také využít tyto pozice k útoku do prostoru Benátska.
Jednotlivé pevnosti tak byly vyprojektovány často pouze několik stovek metrů od hranic s Itálií. Na dohled od nich navíc ve stejném období budovala Itálie vlastní pancéřové forty, které sice měly horší odolnost, disponovaly však výškovou převahou a řadu objektů tak měly jako na dlani. Na severu byl tento rozdíl markantnější. Protiváhu fortůmLusern (1549 m.n.m.) a Verle (1504 m.n.m.) tvořily na italské straně dodnes pouhým okem viditelné fortyCampolongo (1720 m.n.m.) a Verena (2015 m.n.m.) Na jihu se jednalo o italskýfortCampomolon (1853 m.n.m., další pancéřový fort byl plánován jižně na Monte Toraro), který tvořil protiváhu pevnostem v prostoru Serrada – Sebastiano.
Samotná výstavba probíhala v letech 1907 – 1915 a zdejší pevnosti tak představovaly to nejmodernější, co bylo do vypuknutí války postaveno na hranicích s Itálií. Všechny pevnosti byly plně vyzbrojeny a vybaveny. Na necelých 25 kilometrech fronty tak bylo vybudováno 7 pevnostních objektů, které byly schopné se vzájemně krýt palbou pevnostního dělostřelectva. Na všech stavbách zde bylo použito velké množství pancéřových prvků, především pro těžké kulomety, pevnostní dělostřelectvo (ráže 6cm pro blízkou obranu a 10 cm jako hlavní výzbroj v točných pancéřových věžích) a světlomety. Řada z nich byla navíc zcela unikátní. Výhradním dodavatelem pancéřových prvků byla společnost Škoda Plzeň. Hlavním stavebním materiálem byl beton, na exponovaných místech byl zesilován armováním. Pevnostní stavby byly stavěny ve výkopu (výlomu ve skále) poterny byly povrchově raženy ve skalnatém podloží, až později v průběhu válečných operací byly zapouštěny hlouběji do podloží. V některých případech byly ponechány v hrubém výlomu a opatřeny pouze betonovou podlahou. V některých fotech se lze setkat také s vybetonovaným podzemními chodbami. Poterny ražené dodatečně v průběhu války (válečné vchody, dodatečné kaverny ke kulometným objektům) již byly prováděny pouze ve hrubém výlomu. Na později budovaných fortech je zřetelná snaha o rozptýlení jednotlivých objektů do většího prostoru tak, aby bylo ztíženo jejich zasažení nepřátelskou palbou. Navíc se zřetelně oddělují objekty určené pro blízkou obranu o dělostřelecké baterie a kasárenského traktu.
Boje v popisovaném prostoru započaly v noci mezi 24. a 25. květnem 1915 palbou nedalekých italských pancéřových fortů a bateriemi houfnic ráže 280mm. Především v severní části fronty způsobila palba vážnější škody, pěchotní útok provedený 30. května byl však bez problémů odražen. Vážnější škody způsobily houfnice ráže 305 mm, které byly nasazeny od 15. srpna 1915. Jejich střely způsobily několik průrazů stropnic a poškození části výzbroje. I přes to byl však pěchotní útok vedený dne 24. srpna opět odražen. Poté se zde fronta na delší dobu stabilizovala a bez větších bojů vydržela až do května 1916, kdy byl proveden překvapivý útok rakousko-uherských jednotek, který posunul frontu hluboko na italské území (ofenziva nazývaná v Itálii Battaglia degli Altipiani, něm. Strafexpedition).
Do výrazně menšího rajonu Kärnten jsou řazeny:
Opevnění včleněné do rajonu Kärnten se nacházelo na poměrně velké ploše. Začínalo v průsmyku Kreuzberg (Passo di Monte Croce di Comélico - 1636 m.n.m.) a končila na úpatí Krnu v Julských alpách. Dále bylo členěno na čtyři úseky, kterými však vedlo pouze velmi málo schůdných komunikací a tak zde nebylo nutné budovat silnější opevnění. Jedinou výjimku tvořily důležité komunikace vedoucí do Villachu ve východní části rajónu, které byly blokovány pomocí dvou uzávěrů (Sperre) - Malborgeth a Predilsattel.
První z nich, vybudovaný k blokování Kanaltalu (Val Canale) nedaleko obce Malborgeth, byl tvořen mohutným Fortem Hensel, vybudovaným v první fázi výstavby pancéřových fortů za použití importovaných kopulí a pancéřové kasematy od společnosti Gruson. Jednalo se o poměrně komplikovanou stavbu vybudovanou v několika etapách v různých výškových úrovních. Hlavní část výstavby probíhala v letech 1881 - 1883. Další úpravy a modernizace následovaly v letech 1897-1898, 1903 a 1912-1913. Základní členění fortu je na Werk Hensel A (horní část pevnosti) a Werk Hensel B (spodní část s kopulemi a kasematou Gruson). Celá stavba byla vážně poškozena v průběhu 1. světové války a aktuálně se nalézá zcela v troskách. V jejím okolí lze dnes narazit také na řadu objektů Alpského valu. V průběhu 1. svsětové války bylo těžiště obrany přeneseno na opěrné body a kavernové baterie umístěné na okolních vrcholcích hor. Obdobný osud potkal taká níže popsané uzávěry.
O něco více na východ se nacházel druhý uzávěr, blokující přístupy přes průsmyk Predil a Seebachtal, který se skládal z celé řady objektů.
Jako první byl postaven na základech staršího blokhausu objekt Sperre Predil (1848-1850). Jednalo se kamennou stavbu, která se skládala ze dvou objektů postavených po obou stranách silnice vedoucí z údolí řeky Soča z Bovce údolím Koritnice do Predelského průsmyku a pak dále ve směru na Villach. Původní zde umístěný objekt proslul hrdinskou obranou posádky za napoleonských válek pod velením Johanna Hermanna. Nad silnicí byl vybudován blokhaus s chráněným nádvořím a poternou vedoucí směrem k "silniční baterii", která postřelovala bezprostřední okolí komunikace pomocí kanónů umístěných ve střílnách tvarovaných z kamene. Později bylo rozhodnuto o výstavbě nového opevnění blíže k Bovci a tento objekt ztratil na své důležitosti, již nebyl dále modernizován a v průběhu války sloužil pouze ke skladovacím a ubytovacím účelům.
V údolí řeky Koritnica byl nedaleko Bovce vybudován v letech 1881 - 1882 nový objekt - Werk Flitscher Klause. Opět byl umístěn na místo starší obranné stavby, navíc v nejužším místě údolí na skalní ostroh vysoko nad řekou, kudy vedla jediná možná přístupová cesta dále do údolí Koritnice. Stavebním materiálem byl kámen. Použito však bylo také velké množství pancéřových prvků. Hlavní dvoupatrová budova měla půdorys písmene L. Vnitřní dvůr byl chráněn pomocí zdi s vchodovou bránou a poternou vedoucí do detašovaného blokhausu se střílnami na ochranu blízké komunikace, ten byl schopný palby v obou směrech. Před samotnou hlavní budovu byla vysunuta jedna kaponiéra pro zbraně blízké obrany.
Hlavní výzbroj tvořily kanóny ráže 12cm umístěné v litinových střílnách, které dodala společnosti Gruson. Pro pozorovací účely byla patrně dodatečně na stropnici osazena otočná pozorovací kopule od společnosti Škoda Plzeň. Další výzbroj tvořily dvojčata těžkých kulometů umístěná v pancéřových deskách (opět dodatečná instalace).
Na rozdíl od sousedního Fortu Hermann se Werk Flitscher Klause nacházel v palebném stínu a neutrpěl v průběhu války žádná výrazná poškození a ve velmi dobrém stavu se zachoval dodnes včetně veškerých pancéřových prvků. V meziválečném období byl zahrnut do uzávěru Alpského valu, který zde byl vybudován. Silnice před fortem obdržela výsuvný protitankový zátaras, střílny v blokhausu u silnice byly upraveny pro protitankový kanón. Palbu bylo opět možné vést do obou směrů komunikace. K výstavbě tvrze byl využit také tunel na cestě vedoucí k Fortu Hermann na druhé straně silnice, do kterého byla vestavěna tvrz pro tři těžké kulomety. V současnosti se zde nachází muzeum.
Na přelomu století byl Werk Flitscher Klause považován za zastaralý a vytvořeny tak byly plány na výstavbu dalších dvou pancéřových fortů - Rombon a Svinjak (k jeho stavbě po vypuknutí války již nedošlo, jisté práce zde však byly provedeny). Jako první byl realizován v letech 1898 - 1906 Fort Hermann. Místo původně plánovaného názvu Rombon tak byl pojmenován podle velitele obránců průsmyku Predil, který padl společně s naprostou většinou posádky v průběhu napoleonských válek.
Samotný fort horského typu měl půdorys písmele L. Na čelní straně se nacházela jeho hlavní výzbroj, kterou tvořily čtyři kanóny ráže 12cm v pancéřových kasematách M.96. Na stropnici byly osazeny dvě kopule pro moždíře ráže 15cm M.80, přezbrojené na houfnice ráže 10cm M.05. Pozorování umožňovaly dvě otočné kopule. Blízkou obranu zajišťovaly dvě kaponiéry přistavěné na stranách fortu. K výstavbě bylo nalezeno výhodné místo v jinak velmi strmé stěně Rombonu (2.208 m.n.m.), odkud navíc bylo možné vést daleké palby do prostoru řeky Koritnica a Soča.
V kolmé stěně mezi Flitscher Klause a Fortem Hermann byla vybudována vojenská silnice. Podél ní byly umístěny dva kavernové úkryty a pro urychlení přesunu posádky byl navíc do skalní stěny osazen řebřík. Jak již bylo zmíněno, v meziválečném období byla do tunelu na vojenské cestě vestavěna tvrz Alpského valu.
Hned po vypuknutí války se podařilo italskému dělostřelectvu zaměřit své nejtěžší dělostřelectvo přímo na fort, který tak utrpěl závažná poškození. Na to bylo reagováno vyražením štol v podzemí pevnosti a vybudováním kasemat v kolmé skalní stěně, kam byla do bezpečí přemístěna hlavní výzbroj. Vstup do systému chodeb byl v nedávné době vyčištěn a aktuálně je, stejně jako samotný fort, volně přístupný.
Pro potřeby uzavření přístupů ze Seebachtalu (Val Rio del Lago) byl vybudován přímo u silnice vedoucí okolo jezera Raibler (Lago del Predil) Werk Raibler See (1884). Jednalo se o poměrně zajímavou přízemní stavbu umístěnou na poloostrově přímo na břehu jezera určenou pro přímou palbu tří kanónů ráže 9cm umístěných v kasematách pro přímou palbu. Blízkou obranu zajišťovaly dvě na stranách hlavní budovy umístěné kaponíéry se střílnami pro pěchotní zbraně. Jako detašovaný objekt napojený podzemní chodbou na zbytek objektu byl vybudován na druhé straně silnice ve skalním zářezu kulometný objekt, který bočně postřeloval nejen nedalekou komunikace, ale i celé předpolí hlavního objektu. Ještě před vypuknutím války byl celý objekt vyklizen a hlavní výzbroj přestěhována do nově vybudovaných kavernových postaveních v okolí. V aktivní službě tak zůstala pouze pozorovací kopule s obsluhou. Dnes je pevnůstka zcela v troskách a její pozůstatky jsou navíc zahrnuty zeminou. V dobrém stavu se tak nachází pouze výše zmiňovaná kulometná pevnůstka.
Vysoko nad Raibler See byla vybudována nedaleko průsmyku Predil v letech 1897-1899 Baterie Predilsattel. Hlavní výzbroj tvořily tři kanóny ráže 12cm M.80 umístěné v pancéřových kasematách, které svojí přímou palbu působily do prostoru Seebachtalu a blokovaly tak přístupy k samotnému jezeru. K dispozici byly také 2 těžké kulomety. Jednalo se o poměrně velkou přízemní stavbu ve tvaru písmene L. Blízkou obranu zajišťovaly dvě kaponiéry umístěné na stranách hlavní budovy. Po obvodu se navíc nacházelo množství střílen pro pěchotní zbraně. Posádka měla k dispozici prostorné ubikace a kuchyni. Přímo v objektu byl i zdroj vody. Obvodovou překážku tvořil mělký příkop a pásy protipěchotních překážek.
Již v době před vypuknutím války byl celý objekt považován za zastaralý a jeho hlavní výzbroj byla průběžně přemístěna do nově budovaných kavernových postavení po obou stranách průsmyku. V meziválečném období odtud byly vytěženy veškeré kovové prvky, což kromě pancéřových kasemat odnesly i části stropnice. V tomto stavu se baterie nachází dodnes a je volně přístupná.
Pevnostní výstavba na Balkáně se soustředila především v okolí dvou přístavů (Pula a Kotor), ve kterých kotvilo válečné námořnictvo (popis pobřežních baterií není předmětem těchto stránek). Kromě nich však byla především v okolí Kotoru vybudována řada zajímavých pancéřových fortů, které sloužily k vnitrozemské obraně. Hlavní nebezpeční zde hrozilo od Černé Hory, jejíž dělostřelecké baterie byly umístěny na hřebenech Lovčenu vysoko nad městem, odkud mohly bez problému odstřelovat celou oblast Kotorského zálivu. Z tohoto důvodu také loďstvo později kotvilo v Tivatu, který se nacházel mimo zorné pole nepřátelských pozorovacích stanovišť. K okolí Kotoru byla vybudována také celá řada uzávěrů důležitých komunikací a průsmyků. Jednalo se však především o silné opěrné pěchotní body se stavbami provedenými z kamene (opevněné strážnice a kasárna), které byly schopné odolat pouze horskému dělostřelectvu. Vzhledem k velmi hornatému terénu a chybějící infrastruktuře zde byla vybudována také celá řada vojenských silnic. Poměrně intenzivní výstavba opevněných kasáren a strážnic probíhala v Bileku, Trebinje, Mostaru a Sarajevu. V posledně jmenovaném byly navíc vybudovány čtyři forty (Werk), mimo jiné s výzbrojí umístěnou také v pancéřových otočných kopulích (ve všech případech 2xM.80).
Později byla pozornost upřena na další důležitá města přímo na nově ustanovených hranicích. Velmi moderní objekty měly být budovány od roku 1912 na linii Kotor – Trebinje – Bileča – Avtovac, nepodařilo se je však do vypuknutí války stavebně dokončit a v řadě případů ani započít se samotnou výstavbou. S výstavbou moderních pancéřových fortů bylo počítáno také například v Mostaru a Sarajevu. V roce 1912 údajně započala také výstavba pancéřového fortu nedaleko Višegradu, který měl blokovat komunikace vedoucí od Užice. Bližší informace však nemám k dispozici.
Druhou linii obrany měly tvořit starší pevnosti. Jednalo se o Fort Opus (Opuzen, Chorvatsko), Stolac, Nevesinje a Ulog (Bosna a Hercegovina). Silnou vojenskou posádkou a velkou, i když poměrně zastaralou, pevností disponoval Kalinovik, který byl epicentrem častých povstání místního obyvatelstva. Samotná stavba utrpěla vážné škody v průběhu 2. světové války.
Po napoleonských válkách byl Krakov svobodným městem, které měly pod kontrolou tři mocnosti nacházející se v té době v regionu (Prusko, Rakousko, Rusko). Po povstáních na konci 40. let devatenáctého století s cílem opětovného sjednocení Polska, která byla těmito mocnostmi potlačena, připadl Krakov definitivně v roce 1848 Rakousku. První opevňovací práce na sebe nenechaly dlouho čekat a 12. dubna 1850 bylo rozhodnuto o výstavbě moderní tvrze.
První stavební fáze zde probíhala v letech 1850 – 1878. Do roku 1858 byly postaveny první forty na předpolí. V dalších letech probíhaly stavební práce pouze pozvolna, k jejich urychlení došlo až v rámci rostoucího napětí mezi Rakousko-Uherskem a Ruskem v letech 1878-1879. V následujících letech dochází k výstavbě prvního pancéřového fortu (Fort 38 Skala), který vznikl přestavbou starší polopermanentní pevnůstky z roku 1878. Výstavba probíhala v letech 1884-1886. Hlavní výzbroj tvořila dvojice kanónů ráže 120mm v kopuli Gruson.
Hlavní část výstavby probíhá od roku 1892 až do začátku 1. Světové války. Pancéřové forty tak v Krakově vznikaly kromě výstavby také především modernizací starších objektů. Obecně jsou jako pancéřové forty označovány následující stavby:
Druhou významnou pevností nacházející se v současnosti na území Polska a částečně také Ukrajiny je Přemyšl. Halič (Königreich Galizien und Lodomerien) získala Habsburská monarchie v roce 1772. Již zanedlouho byli do oblasti vysláni vojenští odborníci s cílem nalézt nejvhodnější místo pro vybudování nové pevnosti, která by zajistila východní část hranice s Ruskem. Původně se zdálo, že přednost dostane Lvov, nakonec však bylo rozhodnuto vybudovat rozsáhlá opevnění v tehdy poměrně malém městě Přemyšl, kudy vedla stará kupecká cesta z Ruska do Maďarska. Postupem času strategický význam stoupl výstavbou nové železnice. První opevňovací práce probíhaly již v období Krymské války (1853-1856).
O výstavbě pevnosti bylo definitivně rozhodnuto v roce 1871. První prstenec fortů byl následně budován v letech 1880 – 1887 a nedlouho poté následovala výstavba druhého prstence, která i s modernizacemi probíhala až do roku 1910. Ve zdejších pevnostech nebylo použito tolik pancéřových prvků jako v „sousedním“ Krakově. Do jednotlivých fortů se moderní pancíře dostávaly především díky modernizacím starších staveb, případně vestavěním nových pancéřových baterií. Následující forty pevnosti Přemyšl disponovaly výzbrojí v pancéřových kopulích:
Na rozdíl od Německa, kde se v průběhu 1. světové války nevedly větší boje o opevnění, prošla celá řada úseků rakousko-uherských obranných postavení tuhými boji, ve kterých byla celá řada objektů vážně poškozena, případně zcela zničena. To se týká především hranic s Itálií, kde po dlouhé měsíce linie opevnění zároveň tvořila linii frontovou. Již tak vážně poškozeným stavbám se však definitivně osudným stal hlad po železe v poválečné Itálii, vytěženy byly nejen všechny pancéřové prvky, ale mnohdy byly rozebírány i stropnice objektů, kvůli získání železných traverz, které zesilovaly jejich odolnost. Jediným zcela zachovalým objektem na území Itálie je Fort Romagnano pevnosti Trident, který disponuje pěti pancéřovými kasematami pro přímou palbu a dvěma otočnými kopulemi pro moždíře ráže 15 cm M.80 (některé zdroje udávají 15cm houfnice M.99). Fort je bohužel aktuálně využíván k rekreačním účelům a je nepřístupný.
Na severu monarchie prošla silnou bojovou činností včetně dlouhých obléhání pevnost Přemyšl, jejíž forty utrpěly v jejich průběhu silná poškození. Hlavní výzbroj byla následně ve velkém měřítku sabotována při kapitulaci v průběhu druhého obléhání. Z výzbroje a pancéřových prvků se tak zde téměř nic nedochovalo. Část zbylých kopulí odtud byla „vytěžena“ v meziválečném období Polskem a po repasování použita v modernizovaných objektech tvrze Osowiec. O poznání lépe přestála oba válečné konflikty tvrz Kraków. S postupným ničením bylo započato až po 2. Světové válce. Sešrotována byla většina hlavních pancéřových prvků včetně jedné věže Gruson pro dvojici kanónů ráže 120mm. Další škody utrpěly jednotlivé stavby v průběhu 90. let dvacátého století, kdy se na ně vrhli zloději kovů. Aktuálně však zle situaci označit za stabilizovanou a k dalším škodám již příliš nedochází. Ve výstavbě je několik muzeí (např. Fort Tonie) a i přes výše popsané ničení je možné se v Krakově setkat s celou řadou dosud zachovalých pancéřových prvků od otočných a také výsuvných kopulí pro dělostřelectvo, přes pozorovací otočné kopule, kulometné kopule až po celou řadu pancéřových kasemat pro dělostřelectvo.
Poměrně dobrá situace je na Balkáně. V Pule je sice většina pancéřových prvků vytržena, ale jednotlivé stavby se zachovaly v relativně dobrém stavu. Ještě lepší stav objektů je v Kotoru, kde se zachovala naprostá většina pancéřových prvků, i když i zde v posledních letech „mizí“ především drobnější vybavení interiérů, ale i celé pozorovací kopule. Nedaleko Kotoru se například zachovala jediná otočná kopule Gruson pro dvojici kanónů ráže 120mm. I další pancéřové forty jižně od města jsou v dobrém stavu. Na linii Kotor – Trebinje byla vybudována řada menších uzávěrů a stavebně se zde nepodařilo zcela dokončit dva velké moderní pancéřové forty (Dvrsnik a Strač), obě stavby jsou však nesmírně zajímavé, i když v nich proběhla v 60. letech minulého století intenzivní těžba železa. Opevněním disponoval také například Mostar, většina objektů však byla vážně poškozena v následných válečných konfliktech včetně nedávné občanské války. Obdobná situace panuje v případě Sarajeva, v dobrém stavu se zde zachovaly dva uzávěrové forty, Werk IV – Pasin Brdo a Werk Vratca včetně několika pancéřových kopulí (4 x M.80). Pozorovací kopule z fortu Vratca byla nedávno ukradena, na fortu Pasin Brdo se obě pozorovací kopule nenacházejí již delší dobu.
