Typologie

Pevnostní výstavba Rakousko-Uherska byla výrazně limitována především chronickým nedostatkem finančních prostředků. Tento fakt se podepsal také na "úspornosti" řešení budovaných fortů. Paradoxně to sebou přinášelo také řadu netradičních řešení, která se však ukázala jako velmi účelná. Oproti jiným zemím se tak v bojových objektech nachází velké množství pancéřových kasemat pro dělostřelectvo. Velmi pokrokové bylo také nasazení těžkých kulometů v pancéřových kopulích a kasematách nejmodernějších objektů.

První generace pancéřových fortů

První pancéřové forty vybudované na hranicích s Itálií, v Krakově a na Balkáně byly vyzbrojeny pancéřovými prvky, které dodala německá společnost Gruson se sídlem v Magdeburgu a částečně také pancéřovými prvky z produkce Vítkovických železáren. Individuální řešení staveb odpovídalo potřebám obrany konkrétních lokalit. Zástupcem těchto staveb jsou například forty Hensel, Gorazda (Kotor), nebo Skala (Krakow). Jednalo se o stavby provedené z kamene, které pouze na některých místech byly zesíleny pomocí prostého betonu. Označovány jsou jako tzv. věžové forty (Thurmfort) Obklopoval je hluboký příkop, který byl vyzděn na obou stranách. Jeho obranu zajišťovalo několik kaponiér umístěných na eskarpové straně, které byly vyzbrojeny pouze ručními zbraněmi.

Veškerá infrastruktura fortu byla umístěna v šíjových kasárnách, kde se obvykle v nejnižším patře nacházely sklady munice, ubikace a vstupy do poteren vedoucích ke kaponiérám. V prvním patře dále následovaly další ubikace a případně také prostory pro dělostřeleckou výzbroj, která mohla být umístěna buď v pancéřových kasematách (Gruson nebo Vítkovice), které působily svojí palbou přímo proti nepříteli, nebo v obyčejných kamenných střílnách působících do směrů, kde se nepředpokládalo nepřátelské dělostřelecké ostřelování. V nejvyšším patře se nacházelo zázemí litinových kopulí Gruson a výstupy na stropnici fortu, kde se nacházely střelecké parapety pěchoty.

Do tohoto období spadá také například výstavba Baterrie Skaljari jižně od Kotoru. Jejím hlavním cílem bylo vést přímou palbu na nově vybudovanou silnici Kotor - Cetinje, která se nacházela na opačné straně údolí. dělostřelecká baterie měla výzbroj umístěnou v pancéřových kasematách, které ještě pocházely z Vítkovických železáren. Blízkou obranu zajišťovaly střílny pro ruční zbraně. Jednalo se obvykle o jednopatrovou budovu, posádce bylo k dispozici pouze minimální zázemí. Další podobné stavby je možné nalézt také na hranicích s Itálii (např. Predil).

Uzávěrové (horské) forty

Přímým nástupcem byly uzávěrové/horské forty budované především na hranicích s Itálií. Dodavatelem výzbroje již byla Škoda Plzeň. Hlavní výzbroj tvořily především moždíře ráže 15cm umístěné v pancéřových otočných kopulích M.80 a kanóny ráže 12cm v pancéřových kasematách pro přímou palbou. Pozorování obvykle zajišťovala dvojice otočných kopulí. Jednalo se o kompaktní, obvykle třípatrové stavby, budované z kamene a prostého betonu. Blízkou obranu stále zajišťovaly kaponiéry se střílnami pro ruční zbraně.

Ochranný příkop již nebyl budován tak mohutný jako v případě starších staveb, ochrana byla zesilována pomocí pásů protipěchotních překážek. V jedné stavbě se v přízemí nacházely muniční sklady a ubikace, v první patře dále pancéřové kasematy a zbytek podpůrné infrastruktury (ubikace, pekárna, sociální zázemí) a vstup do patra posledního, které již obsahovalo pouze vstupy do jednotlivých pancéřových kopulí dělostřeleckých, pozorovacích a případně také východ na stropnici fortu. Takto vybudovaný fort obvykle blokoval důležitý průsmyk nebo horskou komunikaci.

Velmi dobře zachovalým příkladem stavby vybudované po vzoru horských fortů stavěných na hranicích s Itálií je Fort Vermač, který se nachází nedaleko Kotoru. Vybudován byl v letech 1894-1897 s následnou rekonstrukcí v letech 1906-1907. Ta spočívala především v zesílení dělostřeleckých baterií na obou stranách fortu betonem (viz foto výše) a také v zesílení okolí otočných kopulí M.80 betonem a stropů v interiéru pomocí ocelových nosníků. V rámci rekonstrukce také došlo k dalším menším stavebním úpravám a pravděpodobně k osazení pancéřového pozorovacího stanoviště typu BF. Samotné kopule byly také přezbrojeny na houfnice M.05 ráže 10cm.

Již v této době bylo základní dělení typů fortů na objekty pro vedení dalekých paleb (Fernkampfwerke) a pro blízkou obranu (Nahkampfwerke). Druhé jmenované disponovaly pouze výzbrojí pro blízkou obranu, nejtěžším kalibrem byly moždíře ráže 15cm v kopulích M.80, disponující pouze omezených dostřelem okolo 3,5km. Objekty pro vedení dalekých paleb měly v kopulích a pancéřových kasematách umístěny houfnice s dostřelem okolo osmi kilometrů.

Modernizace starších fortů a jednotný fort

Pancéřové forty v pevnostech Krakov a Přemyšl často vznikaly modernizací starších staveb s hlavní výzbrojí umístěnou na valech. Často však mohla být tako přestavba "totální" a vznikaly tak zcela nové objekty na původním půdorysu. Stavebním materiálem byl beton, kámen a cihly. I zde je možné nalézt jistou podobnost s výše popsanými horskými forty. Hlavní výzbroj byla obvykle soustředěna do kopulí umístěných na stropnici šíjových kasáren. Často však byly ponechány také otevřené dělostřelecké baterie a střelecké parapety pro pěchotu. Větší pozornost však zde byla věnována blízké obraně, která si nevystačila pouze se střílnami pro ruční zbraně. Zachován zde byl mohutný obvodový příkop s vyzděnou kontreskarpou. Jeho obrana se postupem času přesunula do kontreskarpových kaponiér, které disponovaly střílnami (často s pancéřovými deskami) pro dělostřelectvo a později také těžké kulomety.

Pozorování zajišťovaly pancéřové otočné kopule, které byly obvykle po dvojicích umísťovány do boků šíjových kasáren. Hlavní výzbroj se nacházela v kopulích M.80, M.94, M.99 a výjimečně v moderních výsuvných M.02. Často docházelo k jejich kombinování v rámci jednoho fortu. V případech, kdy nebylo vhodné dodatečně v rámci modernizace vestavět pancéřové kopule do stropnice šíjových kasáren, byly budované na valech samostatné betonové objekty, obvykle určené pro dvojici kopulí. Pouze v případě modernizací probíhajících těsně před vypuknutím války se zdejších fortů dostaly také pancéřové kopule pro těžké kulomety.

Místo dělostřelectva umístěného v pancéřových kasematách určených pro přímou palbu, používaného v případě horských fortů se zde tato výzbroj ve střílnách pod betonem uplatnila především v dělostřeleckých traditorech. Ty byly budovány v blízkosti šíjových kasáren, případně byly přímo jejich součástí a svojí boční palbou byly schopné postřelovat mezilehlé prostory mezi jednotlivými forty.

Podle výše popsaných zásad byly budovány v pevnostech Krakov a Přemyšl také úplně nové forty. Jejich podoba se tak lišila od staveb budovaných na hranicích s Itálií a na Balkáně. Hlavní členění bylo na hlavní bojové objekty (jednotné forty - Einheitsfort), které v sobě kombinovaly jak výzbroj pro vedení dalekých paleb (protibaterijní činnost), tak výzbroj pro blízkou protipěchtní obranu. Značným rizikem zde však byla značná kumulace výzbroje na relativně malém prostoru.

Menší mezilehlé objekty disponovaly pouze protipěchotní obranou a zahušťovaly obranu (Nahkampfsstützpunkt/Zwischenwerk/Nahkampfwerk). Jednalo se obvykle o poměrně malé stavby, které měly hlavní výzbroj umístěnou na své stropnici. Po obvodu se nacházela pouze protipěchotní překážka. Projektovány byly také samostatné dělostřelecké baterie (Fernkampf-(Fernhaltungs-)batterien) s výzbrojí umístěnou v pancéřových kopulích, které však nebyly realizovány. Těžiště obrany tak spočívalo na otevřených dělostřeleckých bateriích.

Moderní pancéřové forty

Necelých deset let před vypuknutím 1. světové války započíná další etapa ve výstavbě pancéřových fortů. Vývoj fortifikačního stavitelství až do vypuknutí války nabírá na značné rychlosti. Stavební činnost se navíc přenáší primárně na hranice s Itálií a na Balkán. Ještě na přelomu století konstruované forty jsou pouze o několik let později považované za beznadějně zastaralé. Budovány jsou primárně z betonu zesíleného na stropech pomocí ocelových profilů, v některých případech je používán také železobeton. Dochází k pozvolnému oddělení jednotlivých funkcí v rámci fortu. Kasárenská budova, obvykle dvoupatrová již nemá na stropnici umístěnou hlavní výzbroj. Samotná dělostřelecká baterie je však stále umístěna v její blízkosti, obvykle je přímo napojena poternou na hlavní kasárenské schodiště. Baterie je tak v podstatě přistavěna ke kasárenské budově pod určitým úhlem, případně je postavena zcela samostatně. Hlavní poterna pak vede do detašovaných objektů, které mohou sloužit jako úkryty pro pěchotu bojující v případě ohrožení na valech, nebo později spíše do detašovaných objektů s protipěchotní výzbrojí (především s kopulemi a deskami pro těžké kulomety), která postřelovala obvodový příkop/ překážku, případně přímou palbou bezprostřední okolí fortu. Obvodový příkop totiž postupně začíná ze sestavy fortů mizet, případně je umístěn pouze na části obvodu. Místo něj jsou použity deset metrů široké protipěchotní překážky. Také zde jsou v některých případech použity dělostřelecké traditory pro boční palbu, často umístěné na boku kasárenského traktu, nebo v jeho blízkosti. Traditory obecně nalézaly své místo spíše v pevnostech na severu monarchie, kde poměrně rovinatý terén umožňoval vedené dalekých bočních paleb. Situace v Alpách byla ovšem o poznání složitější. Hlavní výzbroj je umístěna primárně v otočných kopulích M.09.

U posledních představitelů této stavební fáze je již patrný přechod k rozprostřeným pevnostem budovaným na začátku válečného konfliktu. Obrana obvodové překážky je svěřována řadě rozprostřených pěchotních objektů, často s kulometnou výzbrojí v pancéřových deskách a kopulích, které jsou podzemní galerií napojeny na zbytek fortu.

Rozprostřené pancéřové forty

Nejmodernější rakousko-uherské stavby byly projektovány a budovány těsně před začátkem 1. světové války a také částečně v jejím průběhu výhradně na hranicích s Itálií.

Jako názorná ukázka moderních rozprostřených pancéřových fortů je uváděn mezilehlý objekt Sommo (Zwischenwerk Sommo/Forte Sommo Alto). S výstavbou bylo započato v roce 1910 s rozpočetem necelého 1 milionu Korun. K bojovému nasazení byl připraven o tři roky později. Hlavní výzbroj tvořily kopule TH M.9 pro houfnice ráže 10cm umístěné na stranách kasárenského traktu. Uprostřed něj byla osazena otočná kopule pro těžký kulomet a pozorování, která zároveň řídila dělostřeleckou palbu. Dvě poterny vedly k detašovaným objektům, ve kterých byla hlavní výzbroj umístěna v kopulích pro těžké kulomety (v sólo podobě i pro dvojici) a v pancéřových deskách. Jejich hlavním úkolem byla blízká obrana. K tomu sloužily také výkonné světlomety umístěné v opancéřovaných stanovištích. Zároveň z jedné z poteren vedl výstup do pěchotního postavení se střeleckými parapety, které byly přežívajícím reliktem z konstrukce starších fortů. Dodatečně byla v roce 1915 vyražena třetí poterna, která vedla k zásobovací silnici v týlu postavení. Jak ukázaly válečné zkušenosti, byla nejslabším článkem fortu právě kasárenská budova, postavená na příliš exponovaném místě a tvořící kvůli své velikosti příliš výrazný cíl nepřátelské palby.

Zároveň již před vypuknutím 1. světové války začínají práce na objektech, které maximálně využívají k ochranně hlavních zbraní skalnaté podloží a řada výzbroje se tak stěhuje do kavernových postavení. Případně jsou projektovány forty, jejichž výzbroj je umístěna do kolmých skalních stěn (např. Fort Valmorbia). Tento trend se dále urychlí v průběhu války.

Stejně jako v řadě jiných zemí byla na teoretické úrovni zpracována také koncepce obdoby německých festů - silných rozprostřených fortů. Předpis pro výcvik pevnostního dělostřelectva (Artillerieunterricht für die k. u. k. Festungsartillerie) z roku 1914 věnuje popisu vzhledem k rozsahu dokumentu značnou pozornost, aniž by byl v celém Rakousko-Uhersku realizován jediný podobný objekt. Je zde označován jako "Opevněné bojové zařízení" (Befestigte Kampfanlage). Tento typ opevnění se navíc příliš nehodil do horského prostředí na hranicích s Itálií (i když jistou podobnost lze najít u nejmodernějšího kavernovného opevnění budovaného v okolí Trenta těsně před vypuknutím a během 1. světové války), ani na Balkán. Jednalo se především o snahu i nadále kombinovat objekty pro účely blízké obrany a pro vedení dalekých paleb, stejně jako v případě jednotlých fortů, které byly záhy vyhodnoceny jako zastaralé.

Pěchotní opěrné body

Již dlouho před vypuknutím války byly na nejohroženějších úsecích budovány pěchotní opěrné body. Často se jednalo o polní opevnění zesílené pomocí kamene nebo prostého betonu. Obráncům bylo k dispozici několik pěchotních úkrytů, často se jednalo pouze o 1-2 stavby. Pouze ve výjimečných případech byla k dispozici také pozorovací kopule.

Jako jistou zvláštnost lze uvést Fort Traste (Kotoru), který byl postaven nedaleko dříve vybudovaného pěchotního postavení Grabovač. Pro zvýšení komfortu jeho obránců bylo toto postavení propojeno poternou s fortem a zároveň byla vytvořena společná obvodová protipěchotní překážka, která kromě fortu a pěchotního postavení chránila také zásobník na vodu, který se nacházel mezi zmíněnými stavbami.

Jako pěchotní opěrné body byly také označovány mezilehlé objekty, které byly budovány v mezerách mezi pancéřovými forty v rakousko-uherských pevnostech. Mohly mít podobu malých pěchotních fortů, případně zemních šancí obehnaných protipěchotní překážkou s úkryty pro pěchotu a hlavní zbraně.

Na hranicích s Itálií byla na toto opevnění přenesena hlavní tíha obrany například v Pevnosti Trento. Obrana byla zesílena soustavou kavernových dělostřeleckých baterií.

Opevněná kasárna a strážnice

Pro ochranu železnic a důležitých komunikací byly budovány po celé monarchii typizované strážnice. Na řadu z nich je možné narazit v blízkosti železničních mostů v Polsku a na Ukrajině. Jedna strážnice se zachovala v dobrém stavu ve Slovinsku v Mostu na Soči. Na Balkáně byla řada strážnic a opevněných kasáren budována v Mostaru, Sarajevu, Bileče, Trebinje a v okolí Kotorského zálivu. Hlavní výzbroj tvořily ruční zbraně, později těžké kulomety a horské kanóny v kamenných střílnách za pancéřovou zástěnou.

Odolnost byla projektována pouze proti nenadálým přepadům slabých jednotek. Maximálně se uvažovala o odolnosti proti horským kanónům. V řadě případů tak stavby připomínaly spíše středověké hrady, a to nejen díky často používaným ozdobným prvkům, jako například cimbuří. U slabších opěrných bodů, které i tak byly označovány jako pevnosti (Festung), například Bileča, nebo Trebinje, tvořily tyto stavby jejich obranný prstenec, který byl dále zesilován pomocí polního opevnění a otevřených dělostřeleckých baterií. Strážnice často nesly originální označení Wachhaus nebo Kula (na Balkánu).

Kulometné objekty

V rámci vnitřní obrany pevnosti Trebinje byla vybudována nebo modernizována řada objektů, které byly určeny ke kulometné palbě. Osazovány v nich byly rozměrné desky pro jeden, případně pro dva těžké kulomety. Svojí palbou obvykle působily do několika směrů. Například hlavní výzbroj objektu na jižním svahu pod klášterem Hercegovačka Gračanica (Trebinje) tvořily čtyři těžké kulomety. Dva byly umístěné v pancéřových deskách po jednom a určené k boční palbě. Zbylé dva byly umístěné v jedné desce a určeny k přímé palbě. Objekt disponoval dvěma vchody. Kruhovou obranu zajišťovalo několik dalších střílen vytvarovaných v betonu a opatřených pancéřovým plátem. Plán výstavby který byl schválen pro Balkán těsně před vypuknutím války počítal se stavbou většího množství podobných objektů například také v Mostaru. Otázkou zůstává, kolik se jich do vypuknutí války podařilo realizovat.