Rakousko-Uhersko (Österreich-Ungarn/k.u.k. Monarchie) svoji podobu, ve které vstoupilo do 1. světové války, získalo v roce 1867 přeměnou Rakouského císařství v rámci rakousko-uherského vyrovnání. Jednalo se o poměrně velký územní celek s rozlohou 676 tisíc kilometrů čtverečných, který se nacházel na velké části Střední Evropy a na většině Balkánu. Velká část hranic nebyla navíc příliš stabilní. Za nejbezpečnější bylo možné považovat navzdory relativně častým válečným konfliktům hranice s Německou říší (ty souvisely především se snahou o sjednocení spolkových zemí). Za relativně bezproblémového souseda bylo možné považovat také Rumunské království (i když napětí na hranicích kvůli sporu o Sedmihradsko postupně narůstalo). O poznání větší riziko hrozilo na severu od Ruského impéria. Největším problémem však byla třaskavá situace na Balkáně, kde nebyly i přes uzavřené tajné dohody příliš idylické vztahy se Srbským královstvím (1878 – 1918) a především s Černohorským knížectvím (od roku 1910 Černohorské království). Zdejší území byla okupována Rakousko-Uherskem od roku 1878, přičemž k formálnímu začlenění Bosny došlo až v roce 1908, což ještě více vyhrotilo zdejší napjatou situaci. Ještě horší však byly vztahy s Italským královstvím, které si nárokovalo rozsáhlá území především v okolí Tridentu a Bolzana (V rámci boje za nezávislost připadlo Itálii již v roce 1866 území Benátska jako odměna za spojenectví v prusko-rakouské válce právě na úkor Rakousko-Uherska). Výrazným limitujícím faktorem pevnostní výstavby byl takřka permanentní nedostatek finančních prostředků.
Díky výše popsané situaci lze Rakousko-Uhersko z pohledu výstavby opevnění rozdělit do několika geografických částí. V té severní, za kterou lze označit přibližně území současné České republiky, Slovenska, Polska a části Ukrajiny, se vzhledem k poměrně velké celkové rozloze nacházely „pouze“ tři důležité pevnosti – Olomouc (Olmütz), Krakov (Krakau) a Przemysl. Pevnost Olomouc však byla nařízením ze dne 9. března 1886 zrušena a v následujících letech byla zahájena postupná demolice vojenských staveb. Rozsáhlé modernizace a výstavba pancéřových fortů tak probíhala pouze v pevnostech Krakov a Přemyšl.
Centrální část monarchie odpovídala zhruba území současného Rakouska a Maďarska. V minulosti zde byly vybudovány dvě pevnosti – Linz a Komárno (Komorn). Pevnost Linz byla opuštěna již v roce 1858. V Komárně, které sloužilo zároveň jako "národní reduit" byly poslední pevností objekty dokončeny v roce 1877 a k dalším modernizacím zde již nikdy nedošlo. Pevnost Komárno se z větší části v současnosti nachází na území Slovenska.
V prostoru Sedmihradska na hranicích s Rumunskem sice byla plánována výstavba uzávěrových pevností, v době vypuknutí války se však jednalo pouze o přípravné studie, které souvisely se zhoršujícími se vzájemnými vztahy.
Jih monarchie lze rozdělit z hlediska opevňovacích prací na hranice s Itálií a Balkán, který byl po ztrátě Benátska jedinou částí území, které mělo přístup k moři. Z tohoto důvodu zde byly vybudovány tři námořní základny – Pula (Pola), Šibenik (Sebenico) a Kotor (Cattaro). Velmi silný prstenec opevnění získala především Pula a o něco slabší Kotor a přístup do Kotorského zálivu včetně několika pancéřových fortů tvořících vnitrozemskou obranu. Naopak Šibenik nebyl nijak výrazněji opevňován. Ve vnitrozemí byla pozornost upřena na přehrazení důležitých komunikací pomocí menších uzávěrů. Silné a v některých místech také velmi moderní opevnění bylo vybudováno například v úseku Kotor - Trebinje - Bileča, v Mostaru a Sarajevu. Hlouběji v zápolí se nacházelo několik starších bastionových pevností, které však nebyly nijak více modernizovány, i když s jejich aktivní obranou se i nadále počítalo. Výjimku tvořila pevnost Petrovaradin u Nového Sadu (dnes Srbsko), kde byla plánována těsně před vypuknutím války výstavba nového pevnostního prstence, k jehož realizaci však již nikdy nedošlo. Stejný osud měly také další uzávěrové pancéřové forty plánované k přehrazení důležitých komunikací na hranicích se Srbskem a Černou horou například ve Višegradu, Avtovaci nebo Bileku.
Poslední úsek se nacházel na území současné Itálie, Rakouska a Slovinska a tvořil obranu proti Itálii. Starší opevnění vybudovaná především v okolí Verony a Benátek byla ztracena odstoupením území v roce 1866. Již záhy bylo započato s výstavbou nových fortů k přehrazení důležitých komunikací v horských údolích, které se táhly od hranic se Švýcarskem až do Julských alp. Vybudována zde byla řada moderních pevností s použitím velkého počtu pancéřových prvků, které se v průběhu 1. světové války aktivně zapojily do zde probíhajících bojových operací.
Po rozpadu Rakousko-Uherska na konci 1. světové války a po řadě další dějinných veletočů tak lze dnes na pevností výstavbu z tohoto období narazit na území Itálie, Rakouska, Slovinska, Chorvatska, Černé Hory, Bosny a Hercegoviny, Srbska, Maďarska, Slovenska, České republiky, Polska a Ukrajiny.
Tyto stránky se zaměřují na pevností výstavbu Rakousko-Uherska přibližně v posledních pětatřiceti letech před vypuknutím První světové války, kdy bylo při výstavbě a modernizacích pevnostních staveb v hojném množství použito pancéřových prvků a betonu. Monopolním dodavatelem potřebného materiálu (pancéřové desky, kopule, pozorovací zvony, apod.) byla společnost Škoda Plzeň (Skoda Werke Pilsen).
