Jediná rozměrná pancéřová kasemata společnosti Gruson, která byla instalována na pevnostních objektech v Rakousku-Uhersku se nacházela na Fortu Hensel, který blokoval důležitou komunikaci vedoucí z Udine na Tarvisio a dále na Villach. V jednom objektu (Werk B) se zde nacházela dvojice kopulí Gruson a pod nimi pancéřová kasemata pro čtyři kanóny ráže 12cm určené k přímé palbě.
Druhou realizací německé společnosti Gruson jsou rozměrné sedmidílné pancéřové kasematy, které se nacházejí ve Fortu Vermač nedaleko Kotoru. Jednotlivé díly nesou signaturu N, po které následuje čtyřmístné číslo. K těmto pancéřovým prvkům však chybí bližší informace, kompletní výzbroj do fortu měla dodávat společnost Škoda.
Pro potřeby výstavby pevnosti Flitscher Klause byly u společnosti Gruson zakoupeny litinové desky o síle okolo 30cm pro osazení kanónů ráže 120mm v minimální střílně. Jednalo se o pokusnou sérii, po jejímž vyzkoušení se mělo rozhodnout o dalších dodávkách pro potřeby dalších plánovaných objektů na hranicích s Itálií. Přes dobré hodnocení však byly nakonec upřednostněny pancéřové kasematy domácí výroby dle vlastních návrhů - nejprve produkované Vítkovicemi a později Škodou Plzeň.
Před vypuknutím války zde byly osazeny patrně tři kanóny M.80, které byly krátce po vypuknutí bojů přeneseny do polních postavení mimo fort.
Pancéřová kasemata pro kanón ráže 120mm M.80 byla produktem Vítkovických železáren a dodávána byla především do objektů budovaných na hranicích s Itálií a na Balkán a to v první fázi výstavby pancéřových (uzávěrových) fortů a baterií na návrh J.R. von Vogla. Jako zajímavost lze uvést, že několik kusů bylo dodáno také do Švýcarska.
Jednalo se levnější variantu grusonových pancéřových kasemat, které sice zanechaly na konstruktéry rakousko-uherských pevnostní dojem, byly však zcela mimo finanční možnosti armády. Z tohoto důvodu byly masivní kasematy nahrazeny jednoduchými pancéřovými štíty s minimální střílnou. Produkovány byly ve dvou variantách, které se lišily pouze svojí odolností a hmotností. Skládaly se z několika navzájem sešroubovaných dílů. Každá zbraň byla navíc umístěna v samostatné střelecké místnosti. Hlavním účelem bylo vedení dalekých přímých paleb ve směru předpokládaného postupu protivníka. Své místo tak nacházely především v uzávěrových fortech, které blokovaly důležité komunikace a průsmyky.
Aktuálně je možné na většinu zachovalých kusů narazit v prostoru Kotoru, kde je jimi vyzbrojen Fort Goražda (5 kusů), minimálně jedna se nachází o něco západněji v ruinách baterie Skaljari. K nalezení jsou také na hranicích s Itálií.
Přímý nástupce výše popisovaných kasemat už byl z produkce společnosti Škoda. Jednalo se o jednoduché kasematy podobné těm produkovaným ve Vítkovicích, ovšem již pouze jednodílné. Mají signaturu E SKODA PILSEN a rok výroby a o řádek níž se nachází sériové číslo, např. C. 3. Hmotnost základního provedení činila 3500 kilogramů. Výzbroj tvořili kanóny ráže 12 cm v minimální střílně M.80/85.
Pro potřeby výstavby moderních pancéřových fortů byla produkována celá řada kasemat a pancéřových desek. Nejčastěji jejich výzbroj tvořily kanóny ráže 6, 8 a 12 cm. Své místo nacházely v traditorech na bocích šíjových kasáren, nebo v kontreskarpových kaponiérach pro postřelování příkopu. Pro potřeby blízké obrany docházelo postupně k jejich nahrazování pancéřovými prvky pro těžké kulomety.