Fort Valmorbia

Jižně od moderního pevnostního uzávěru Folgaria - Lavarone byla plánována následná výstavba dalších pancéřových fortů. Na přístupu k Roveretu ze směru Passo Pian delle Fugazze tak bylo započato s výstavbou uzávěru pod názvem Etsch-Arsa Sperre. Mělo zde být vybudováno celkem šest objektů, přičemž pozornost byla nejprve upřena k zablokování samotné silnice, teprve později se měla výstavba rozšířit také na okolní obtížně přístupné hřebeny včetně Pasubia, kde později uvázla v průběhu 1. světové války fronta na dlouhé měsíce.

Projekt samotného fortu Valmorbia se několikrát změnil a započetí jeho výstavby doprovázela řada průtahů. Jistá tak byla pouze jeho poloha. Vybrán byl skalní výběžek mezi obcemi Valmorbia a Pozzachio s nadmořskou výškou 911 m.n.m.. Nacházel se tak více než 400 metrů nad samotnou silnicí.

Po řadě změn v projektu bylo rozhodnuto, že naprostá většina hlavní výzbroje bude umístěna v kavernových postaveních po obvodu skalního masivu. Z týlu došlo k odtěžení podloží a byla zde vybetonována kaponiéra, která postřelovala vzniklý příkop (další střílny byly vyraženy v mostu přes příkop, po kterém je přístupný samotný povrch fortu a po osazení pancéřových prvků měl být pravděpodobně následně odtěžen). Přímo ze samotného příkopu se několika vchody vstupovalo do podzemního systému. Na boku byla k dispozici střílna pro postřelování přístupové komunikace. Na stropnici měly být umístěny dvě houfnice ráže 15cm v otočných pancéřových kopulích - jednalo se o nejmodernější vyprodukovanou výzbroj před vypuknutím války a pancéřová pozorovací kopule. Kromě toho měly být v kasematách umístěny čtyři kusy houfnice ráže 10cm M.12 (jiné zdroje uvádějí šest kanónů ráže 8cm s minimální střílnou) a pravděpodobně 12 těžkých kulometů.

Infomace o stavu, ve kterém se fort nacházel v době vypuknutí války se poněkud liší, instalována údajně měla být jedna pozorovací kopule (pravděpodobně spíše byla připravena k instalaci), na staveništi byly dále připraveny minimálně předpancíře obou kopulí pro hlavní výzbroj. Jednalo se však patrně o houfnice ráže 10 cm v kopulích M.09 v zesíleném provedení (někdy označované jako M.14). Na straně fortu byla vybudována ve skalním zářezu mírová kasárna.

Po vypuknutí války byl nespotřebovaný materiál evakuován do týlů a po krátkodobém provizorním obsazení došlo k vyklizení podzemí a stažení polních jednotek blíže k Roveretu. Do italských rukou se tak dostal bez boje. Znovu obsazen byl v rámci jarní ofenzivy v roce 1916 a po neúspěšném pokusu o přepad provedený italskými jednotkami na konci června 1916, kdy se jim podařilo obsadit část areálu, již do konce války zůstal v rakousko-uherských rukou.

Patrně až v této době došlo k ražbě dalších podzemních chodeb, které umožňovaly bezproblémové zásobování fortu z přístupové silnice (chodba zde ústí v jednom z tunelů). V rámci stavby bylo dodatečně vyraženo také několik střílen pro dělostřelectvo a pozorování.

Fort byl po dlouhou dobu opuštěn a volně přístupný. Před několika lety se rozběhla rekonstrukce celého prostoru a postupně nabrala výrazný skluz. Přístupová silnice vytesaná do téměř kolmé stěny získala ochranné sítě proti padajícímu kamení (opravdu padá), postavena byla budova pro návštěvníky, zrekonstruováno bylo podzemí a do ohromného otvoru pro osazení pancéřových kopulí byla vestavěna velká vyhlídková plošina. Interiér je tak v současné době přístupný pouze v rámci organizovaných prohlídek, které ve zkušebním provozu započaly na podzim 2014. Povrch je volně přístupný i nadále.