Prvopočátek vzniku pancéřových kopulí pro dělostřelectvo lze nalézt v průběhu Krymské války, kdy v roce 1855 probíhalo ostřelování pevnosti Taranrog britským námořnictvem. Jako jistý improvizovaný zlepšovák zde byl použit na návrh C. P. Colese (1819 – 1870) dřevěný vor, na kterém bylo umístěno běžné dělo. Manévrováno s ním bylo pomocí vlečných člunů. Účinek byl zcela ohromující. Díky své velikosti hrozilo pouze malé nebezpečí nepřátelského zásahu, navíc bylo možné s vorem rychle manipulovat a tak měnit směr palby, což u běžných lodí tehdejší doby, které měly výzbroj umístěnou v podstatě napevno na svých bocích, nebylo vůbec snadné. Tuto koncepci Coles dále rozvíjel a plánoval výstavbu dalších dělových člunů, které by již disponovaly silnější ochranou posádek včetně umístění snýtovaného pancéřového štítu ve tvaru polokopule před samotnou zbraň. Další aktivity na tomto poli ukončil konec války a nucené postavení mimo službu. I přes to však Coles pokračoval v dalším vývoji a výsledkem byl kanón na otočném podstavci opatřený kasematou z válcovaného železa, který prezentoval v roce 1859. Přes dřívější odmítání návrhů byla tato varianta přijata a po dalších úpravách, které vedly ke konstrukci otočné dělostřelecké věže, byla tato testována na vyřazené lodi HMS Trusty (třídy Aetna) a to s ohromujícími účinky co se týče odolnosti a přesnosti střelby. Použití věže bylo námořnictvem schváleno a její autor dostal jednorázovou odměnu ve výši 5000 liber a odměnu 100 liber za každý použitý kus v námořnictvu nebo v opevnění. Již v žádosti o patent totiž Coles uvedl, že se předpokládá použití kopule nejen na lodích, ale také v nově budovaných fortech. V USA jen o něco později vyplouvá na vodu USS Monitor, který je vyzbrojen obdobným vynálezem J. Ericssona. Jeho kopule je umístěna na středovém pivotu, přičemž pro úspěšné otáčení je nutné její nepatrné nadzvednutí. Otáčení probíhá pomocí napojení na parní stroj. Základní otáčecí mechanismus (bez samotného napojení) je tak velmi podobný tomu, který byl použit při konstruování moderních pancéřových kopulí společností Gruson. Oproti tomu Colesova varianta spočívala v usazení celé věže na velkém kruhovém prstenci, přičemž otáčení zajišťovala ložiska a ozubená kola, která měla být ovládána ručně. Jedná se tedy o variantu používanou později u prvních litinových kopulí společnosti Gruson a typu Mougin produkované ve Francii.
Od začátku 60. let začíná v Anglii rozsáhlá výstavba moderního pobřežního opevnění, které se soustředí do ústí Temže, Portsmouthu a Plymouthu. Výstavba probíhá také například na Gibraltaru, nebo Maltě. V okolí Portsmouthu a Plymouthu jsou budovány rozměrné forty za požití mohutných železných kasemat, jejichž vrstvené pláty jsou kvůli zvýšení odolnosti prokládány týkovým dřevem. Budováno bylo několik variant, přičemž celková hmotnost použitých kasemat přesahovala 6000 tun! V projektové dokumentaci se počítalo s následnou nástavbou dalšího podlaží, ve kterém měly být umístěny otočné kopule dle Colesova projektu, přičemž nejsilnější budovaná varianta jich měla mít celkem pět. K výstavbě však nikdy nedošlo a tak jedinou britskou realizací bylo o řadu let později použití kopulí v Doveru (viz níže).
Na přelomu 50. a 60. let devatenáctého stolení však začíná v Antverpách výstavba nového prstence opevnění, kterou je pověřen přes značné výhrady H.A. Brialmont. Ten požaduje, aby každý z nových fortů disponoval jednou otočnou kopulí pro dvojici kanónů, které budou dovezeny z Británie. Oproti původnímu Colesovu návrhu došlo k jediné úpravě. Požadováno bylo zkosení bočních plátů pod úhlem 45 stupňů, aby se ještě více zvýšila odolnost. Celkem 18 plátů železa bylo uchyceno na dřevěné konstrukci z týkového dřeva. Výzbroj tvořily dva kanóny ráže 150mm. Otáčení věže zajišťovaly čtyři muži, kteří museli uvést do pohybu téměř sto tun hmotnosti. Vzhledem k finančním škrtům byla nakonec osazena v roce 1863 pouze jediná kopule do Fortu 3, která se tak stala vůbec první použitou otočnou kopulí osazenou v opevnění. O čtyři roky později jsou z Anglie dovezeny další, patrně 3 nové věže, které zajišťovaly ochranu vjezdu do antverpského přístavu (Fort St. Philippe). Jejich tloušťka již činila 250mm, výzbroj v podobě 275mm kanónů však již dodala zbrojovka Krupp.
Tyto zde instalované prvky uchvátily nejen E. Totlebena (1818 – 1884), který je objednává pro potřeby pobřežní obrany Petrohradu (do pevnosti Kronstadt), ale především M. Schumanna, důstojníka pruské armády, který následně ve spolupráci se společnosti Gruson navrhuje řadu různých kopulí pro použití výhradně v pevnostních stavbách (jak pro potřeby pobřežní obrany, tak vnitrozemské).
Žádná z kopulí instalovaných v Antverpách se nedochovala, osud kopulí zakoupených Ruskem byl obdobný. Jediným zachovalým exemplářem je tak pravděpodobně pozdější varianta kopule postavená podle colesových návrhů, která se v současné době nachází na molu v Doveru (viz. níže).
Po obsazení Strasbourgu Německem v roce 1871 vyvstala akutní potřeba zesílení opevnění tohoto strategicky významného města. Před starší opevnění tak byla v poválečném období předsunuta obranná linie, kterou tvořil vodní příkop se zemním valem, v jehož týlu byla umístěna celá řada úkrytů. Pro potřeby obrany samotného příkopu bylo použito neobvyklého řešení. Již v době výstavby celého systému opevnění byly totiž bojové objekty postavené na eskarpové straně příkopu považovány za příliš exponované a snadno zničitelné nepřátelskou dělostřeleckou palbou. Pro zvýšení bojové hodnoty opevnění tak byl vyhlédnut produkt společnosti Cammell ze Sheffieldu. Dovezeno bylo pět pancéřových kaponiér, které byly obloženy žulovými bloky. Výzbroj tvořily čtyři kanóny, pravděpodobně ráže 80 mm, které působily svojí palbou bočně do obou směrů příkopu. Na čele se nacházely tři pozorovací průzory. Dodnes se dochovaly tři exempláře. Jeden z nich se však bohužel nachází v nepřístupném areálu vojenské akademie. Zbylé dva jsou však z venčí volně přístupné.
V roce 1876 přichází Mougin s první pancéřovou otočnou kopulí pro dvojče kanónů 155L. Fakticky se jedná téměř o kopii kopulí produkovaných Grusonem v Magdeburgu. Skládá se z několika dílu mohutných litinových prefabrikátů. Jedinou možností jak zničit s tehdejším dělostřelectvem tyto kopule je řadou přímých zásahů doslova rozlámat kopuli na kusy. K tomu je však za potřebí munice v přibližně trojnásobné hodnotě, než má samotná kopule. Kopule je schopná rotace za tři, respektive jednu minutu. Dvojice kanónů je schopná pálit na vzdálenost přesahující 7000 metrů. Původní manuální ovládání nahrazuje postupně parní stroj, který pohání naviják. Nevýhodou je přílišná velikost kopule (6 metrů v průměru) a její snadná identifikovatelnost na povrchu fortů. Cena bez výzbroje a munice okolo 200.000 Fr.
Konec instalace těchto věží přichází již v roce 1888 v souvislosti s vývojem nového dělostřeleckého materiálu, především se zavedením melinitu (kyseliny pikrové) jako účinného výbušného materiálu v dělostřeleckých granátech. Dochází k dalším stavebním úpravám, věže jsou zapouštěny hlouběji pod úroveň okolního terénu, na počátku 20. století jsou parní stroje, mající značné demaskující účinky, nahrazovány elektromotory.
Věže St. Chamond reagují na problémy věží Mougin, mají daleko nižší profil, což snižuje pravděpodobnost jejich přímého zásahu. Zaoblení navíc zvyšuje pravděpodobnost odražení střely. Také průměr se snižuje pod pět metrů. Výzbroj tvoří opět kanóny 155L s hydraulickou brzdou umístěné těsně nad úrovní terénu. Testy v roce 1888 vystavují červenou k dodávkám této kopule do francouzských opevnění pro jejich slabou odolnost a vysokou pravděpodobnost zasypání materiálem při výbuších v okolí.
Věže tohoto typu se však stávají dobrým exportním artiklem francouzských zbrojovek s cenou okolo 230.000 Fr a vyvážejí se do celé řady zemí, například do Belgie nebo Rumunska. Osazovány v nich jsou kanónu různých ráží. Ve Francii je instalován jediný kus této zbraně (pocházející z testů v roce 1888), do dnešních dnů se však nezachoval.
Kopule 155 C až nápadně připomíná věže produkované koncem 19. století společností Gruson. Jedná se o malou otočnou kopuli pro jeden kanón ráže 155 mm s krátkou hlavní. Kopule měly být umísťovány pod úrovní okolního terénu, aby bylo znemožněno jejich pozorování a přímé ostřelování. Průměr kopule klesl na 3 metry, pancéřování bylo silné 30 cm. Do vypuknutí války bylo osazenou pouze několik málo kusů této zbraně. V současné době je možné prohlédnout si jediný exemplář této věže v expozici muzea tvrze Villey-le-Sec.
Výsuvné otočné věže lze považovat za specialitu francouzských konstruktérů, žádná jiná země neprodukovala tyto věže v takovém měřítku jako Francie, i když i v nabídkových katalozích firmy Gruson se nacházely podobné zbrojní systémy, většinou však se slabší výzbrojí.
První výsuvnou otočnou věží a zároveň i nejdražší, nejporuchovější a v jediném exempláři vyrobenou se stala věž Buissiére model 1888. Tloušťka pancíře dosahuje až 45 cm, průměr kopule téměř čtyř a půl metru. Vysouvání věže umožňoval parní stroj. V testech poráží tato věž svého konkurenta, otočnou věž St. Chamond, především díky větší odolnosti v zasunuté poloze. Jejímu většímu nasazení brání především dvě věci. Jednak se jedná o velice nákladné zařízení, jehož cena dosahuje neuvěřitelných 1 milion Fr (v dnešních cenách necelých 250 milionů korun), k tomu se přidává velká složitost celého zařízení, které je navíc poruchové, což se ukáže v průběhu války, kdy je jediný exemplář této zbraně osazen nedaleko fortu Souville ve Verdunu. Problémy jsou především s elektrickým odpalováním děl, většinu bitvy je tak kopule opravována (po vážném incidentu s předčasným odpálením granátů) a používána pouze jako velitelské a pozorovací stanoviště.
O rok později, tedy v roce 1889 přichází první výsuvná otočná věž, která se dočká většího nasazení ve francouzském opevnění (5 kusů). Jedná se o věž Galopin, jejíž výzbroj tvoří dvojče kanónů Bagne 155L a kterou produkovala společnost Schneider. Kopule má v průměru úctyhodných 550 cm, ve vysunuté poloze vyčnívá nad okolní terén přibližně 50 cm. Hmotnost dosahuje 200 tun. Vysouvána je pomocí dvou na stranách umístěných protizávaží. Díky nim stačí věži na vysunutí, palbu a zasunutí necelých 5 vteřin. Posádku tvoří 17 mužů, kteří zvládnout elektricky odpálit dvě salvy za minutu. I zde však cena dosahovala úctyhodných 850.000 Fr, což tuto zbraň diskvalifikovalo od hromadnějšího nasazení.
V roce 1905 se věž Galopin dočkala svého přímého následovníka. Jednalo se o model 155R 07, který byl vybaven pouze jedním rychlopalným kanónem, snížena byla také hmotnost samotné věže a především její cena, která klesla k půl milionu frankům. Díky tomu bylo vyrobeno 16 kusů této věže. Bezpochyby nejznámější exemplář se nachází na stropnici tvrze Douaumont pevnostního prstence Verdunu, další kus je možné obdivovat v muzeu tvrze Uxegney u Epinalu.
V roce 1893 spěje pomalu vývoj francouzských výsuvných otočných pancéřových věží do finále. Vynalezena je kopule Buissiére 57, která je jakýmsi hybridem francouzské a německé vývojové řady. Výzbroj tvoří dvojče kanónů ráže 57 mm. Velice brzy však francouzské zbrojovky přichází se stěžejní zbraní budoucí armády a sice s kanónem ráže 75mm, majícím výborné vlastnosti. Z tohoto důvodu je věží typu 57 vyrobenou pouze několik kusů a část z nich je navíc ještě před osazením do objektů přezbrojena na ráži 75 mm. Jediný zachovalý exemplář této kopule se nachází v pevnosti Toul v objektu Ouvrage Est du Vieux - Canton. V současné době je tvrz v majetku nedaleké obce Saint - Etienne, v interiéru probíhá rekonstrukce a je příležitostně zpřístupňován veřejnosti.
Konečně v roce 1901 vzniká kopule 75R 05, která tvoří nejefektivnější výzbroj francouzských fortifikací před vypuknutím války. Dvojče kanónů ráže 75 mm má jako hlavní cíl blízkou obranu tvrzí a mezilehlých prostorů. Tento úkol ulehčuje poměrně velká palebná kadence zbraní, která umožňuje vypálit okolo 22 ran za minutu. Rychlé vysouvání věže umožňuje protizávaží o váze 7 tun, které pákovým efektem zdvihá věž o hmotnosti okolo 45 tun. Ovládací mechanizmus a samotné kanóny se nacházejí ve třech patrech nad sebou. Na nejnižším patře se nachází protizávaží umožňující vysouvání věže a technické zázemí, v prostředním patře se nacházelo ovládání věže a jeho velení, v horním patře se nacházely samotné kanóny. Cena pohybující se pouze okolo 30.000 Fr umožňuje masové nasazení na modernizovaných francouzských fortech. Vyrobeno je postupně 77 kusů této zbraně, která se v průběhu války ukazuje ve velice dobrém světle. Z tohoto důvodu je později osazována do objektů budovaných na Maginotově linii a tvoří základ při konstrukci moderních výsuvných otočných kopulí stavěných ve 30. letech 20. století. Ve třech patrech ovládalo věž 15 mužů posádky. Přímo v objektu byl většinou osazen také pozorovací zvon, který ulehčoval řízení palby.
Kopule pro dvojče kanónů ráže 75 mm vzor 32 lze považovat za stěžejní zbraň Maginotovy linie. Hlavním cílem bylo vedení paleb podél linie opevnění a podpora sousedních objektů. Kanóny byly schopné střelby na vzdálenost přesahující 9000 metrů s kadencí 13 ran za minutu. Obsluhu tvořilo 25 mužů. Průměr kopule byl 304 centimetrů a váha dosahovala 190 tun. Vysouvání věže, stejně jako rotace bylo prováděna elektromotorem, v případě jeho výpadku také manuálně.
Tak jako ostatní otočné výsuvné věže lze i tuto rozdělit do tří částí (pater). V nejnižší části, která se obvykle nachází ve spodním patře bojového objektu se nachází ovládací mechanismus vysouvání věže společně s protizávažím. V horním bojovém patře (které je stále pod úrovní terénu) se nachází příruční sklad munice, ovládací mechanismus věže umožňující rotaci, zařízení pro zásobování věže municí a průlez do vrchlíku věže. Zde se nacházejí samotné kanóny, nabíjecí mechanismus a zařízení pro komunikaci a zaměřování. Tato část se zároveň jako jediná částečně vysouvá při palbě nad úroveň terénu.
Kopulí model 1932 bylo osazeno celkem 12 kusů. Všechny byly umístěny na severní frontu, výrobcem byla společnost Chatillon-Commentry. Nejvíc kusů se nachází v prostoru města Thionville. Všechny kopule se zachovaly v dobrém stavu. Návštěvník si ji může prohlédnout například na tvrzi Schoenenbourg, Four-á-Chaux, nebo Rochonvillers.
Druhým zástupcem moderních kopulí pro dvojče kanónů ráže 75 mm je vzor 1933. Vyroben byl ve 21 exemplářích. Pět z nich bylo umístěno v objektech v Přímořských alpách, zbytek byl určen na severní frontu. Zároveň se jedná o největší věž, která byla použita na Maginotově linii. Její průměr dosahuje 400 cm a váha 265 tun!
Vysouvání věže a její rotaci zajišťovaly elektromotory, rotaci bylo možné prováděl v různých rychlostech. V případě výpadku proudu bylo možné ovládat věž ručně. Dostřel instalovaného kanónu byl zvýšen na téměř 12 kilometrů s kadencí 13 ran za minutu. Posádku tvořilo 25 mužů.
Tak jako ostatní otočné výsuvné věže lze i tuto rozdělit do tří částí (pater). V nejnižší části, která se obvykle nachází ve spodním patře bojového objektu se nachází ovládací mechanismus vysouvání věže společně s protizávažím. V horním bojovém patře (které je stále pod úrovní terénu) se nachází příruční sklad munice, ovládací mechanismus věže umožňující rotaci, zařízení pro zásobování věže municí a průlez do vrchlíku věže. Zde se nacházejí samotné kanóny, nabíjecí mechanismus a zařízení pro komunikaci a zaměřování. Tato část se zároveň jako jediná částečně vysouvá při palbě nad úroveň terénu.
Až na jednu výjimku se všechny věže dochovaly v dobrém stavu a některé z nich je možné navštívit. Jedná se především o tvrze Roche la Croix, Monte Grosso a Agaisen v Přímořských alpách. Na severní frontě byly osazeny mimo jiné do objektů tvrzí Fermont, Rochonvillers, Métrich, Hackenberg, Michelsberg s Simserhof.
Nejsilnější zbraní, která byla instalována na objektech Maginotovy linie, se stala kopule pro dvojici houfnic ráže 135 mm vzor 1932. Trochu paradoxně bylo hlavním cílem této zbraně ochrana bezprostředního okolí tvrze a ničení nepřátelských postavení v okolí. Vnější průměr kopule činil 290 cm, celková hmotnost činila 163 tun. Houfnice měla dostřel v rozmezí 320 - 5600 metrů s kadencí 12 ran za minutu. Obě hlavně se odpalovaly naráz. Obsluhu tvořilo 21 mužů.
Na celé linii opevnění byla celkem osazeno 17 kusů této zbraně. Na alpskou část opevnění připadla jediná, která byla umístěna ve velké tvrzi Monte Grosso severně od Sospelu. Na severní frontě lze tuto zbraň spatřit mimo jiné na Hackenbergu, Rochonvillers, nebo Métrichu.
Výsuvná otočná věž pro dvojče minometů ráže 81 mm je úplnou novinkou v pevnostní výzbroji a byla instalována do tvrzových objektů s cílem postřelovat hluchá místa v okolí tvrze, které nebylo možné postřelovat jiným způsobem. Kopule o průměru 235 cm vážila celkem 125 tun. Vysouvání bylo možné díky protizávaží, které bylo ovládáno pomocí elektromotoru, případně ručně. Podobně byla zajištěna také rotace věže.
Minomet model Stokes Brandt 1927 - 1931 měl dostřel 2400 - 3600 metrů s kadencí 13 ran za minutu. Obsluhu tvořilo 20 lidí Celkem 20 kusů této kopule bylo osazeno výhradně na objektech severní fronty.
Kopuli pro dvojče minometů je možné si prohlédnout například na tvrzi Hackenberg, kde těsně kolem ní vede prohlídková trasa. Interiér kopule ve velice dobrém stavu je možné si prohlédnout na malé tvrzi Immerhof.
Kromě výše popsaných zbraní se do výzbroje moderního opevnění dostaly také již zmiňované starší kopule pro dvojče kanónů ráže 75 mm model 1905, a to jak v původní verzi, tak repasované smíšenou výzbrojí těžkých kulometů a protitankových kanónů.
Oproti konstrukci kopulí pro dělostřeleckou výzbroj, která probíhala ve Francii, mají německé kopule svá specifika. Především je upřednostňována sólo dělostřelecká výzbroj. Hlavním argumentem je nepřesnost střelby způsobená většími otřesy při palbě. Přednost dostává konstrukce pouze otočných kopulí na rozdíl od Francie, kde přednost dostávají výsuvné otočné věže. Výsuvné věže jsou konstruovány pouze na export, pouze několik kusů je použito v německých fortech a to s kanóny menší ráže pro blízkou obranu.
Produkce pancéřových prvků v Německu je od svého počátku spojena se jménem Hermann Gruson a jeho továrnou nedaleko Magdeburgu. Další významnou postavou spojenou s touto železárnou a s konstrukcí pancéřových prvků produkovaných pro opevnění je konstruktér Maximilian Schumann. V roce 1893 tuto železárnu kupuje společnost Krupp z Essenu. Některé výrobky jsou však nadále prodávány pod značnou Gruson, která byla v té době proslavena téměř po celém světě.
S testováním pancéřových prvků pro použití v pevnostech začíná společnost Gruson v roce 1869. Jedná se o litinové kasematy pro těžké dělostřelectvo, které mělo sloužit primárně k pobřežní obraně. Postřelování probíhá ve střeleckém prostoru Tegel, zde probíhá v letech 1873 – 1874 také první zkušební postřelování pancéřových prvků určených pro výstavbu „vnitrozemského“ opevnění. Testována je zde první pancéřová kopule, ze které později vzejde model P.T. 75.
Na základě výsledků testů probíhajících v roce 1869 objednává pruská vláda první pancéřové prvky pro opevnění na Langlütjensandu. Jedná se pobřežní opevnění bránící vstupy do přístavu Brémy. Postaveny jsou zde čtyři forty – Brinkamahof I (patrně bez větších pancéřových prvků, v současnosti zcela zničen), Brinkamahof II (tři kopule pro dvojici kanónů ráže 28 cm a dva 15 cm kanóny, v současnosti zcela zničen), Langlütjen I (devět kanónů ráže 21 cm v pancéřové kasematě) a Langlütjen II (5 kanónů ráže 28 cm v pancéřových kopulích a dva 15 cm kanóny). V současné době jsou veškeré pancéřové prvky sešrotovány.
První kopule pro dělostřeleckou výzbroj byla zaváděna do německého opevnění pod označením P.T.75, obvykle označované jako kopule Gruson. Nejedná se však o kopuli unifikované velikosti a výzbroje. Šlo spíše o zakázkovou výrobu. Kopule byla navíc dodávána do celé řady zemí – například Itálie, Holandska, Rakousko-Uherska, Švýcarska. Její velikost se odvíjela od osazované výzbroje, obvykle se jednalo o dvojici kanónů. Na přání zákazníka byly navíc upravovány jednotlivé díly pancířů (jednalo se o kopule skládané z řady dílů, obvyklým požadavkem bylo zesílení pancířů v okolí střílen). Kopule navíc měla být licenčně vyráběna ve Vítkovicích pro potřeby Rakousko-Uherska. Uvažovalo se také o licenční výrobě také například ve Škodě Plzeň.
V první fázi zavádění pancéřových prvků do výzbroje rakousko-uherských fortů bylo zakoupeno několik kusů kopulí Gruson. Část mířila pro potřeby pobřežní obrany do Puly, ostatní byly osazeny ve fortech na hranicích s Itálii, Černou Horou (Kotor - 1 kus) a Ruskem (Krakov - 1 kus). Zakoupeny byly pouze pancíře, výzbroj byla zajištěna z vlastních zdrojů. Proto také byly kopule vybaveny poměrně neobvyklou ráží 120mm. Pro další plánovaný masivní nástup pancéřových prvků do nových fortifikací byla cena německých pancířů pro Rakousko-Uhersko zcela neakceptovatelná. Z tohoto důvodu byla vypsána soutěž na nového dodavatele, přičemž požadovaná cena byla zhruba třetinová oproti německým společnostem. Pro tento účel se uvažovalo o licenční výrobě ve Vítkovicích a v Plzni. Poptávaná cena si však vynutila zcela jiné a výrazně ekonomicky úspornější řešení, které bylo nalezeno v jakési kombinaci otočné kopule a štítové lafety - samotná otočná kopule zároveň tvořila lafetu hlavní výzbroji. Vítězem se stala společnost Škoda Plzeň, která tak získala výlučný monopol na dodávky pevnostních pancéřových prvků široké škály - dělostřelecké, kulometné a pozorovací kopule, pancéřové kasematy, pozorovací kopule a zvony, pancéřové desky pro dělostřelectvo i těžké kulomety apod.
Současně s pancéřovým prvkem byla nabízena také výzbroj, kterou mohly tvořit kanóny na lafetách C/80 (ráže 12 – 30,5 cm), nebo C/84 (ráže 10,5 – 40 cm). V případě kopulí s vyšší ráží se jednalo výhradně o dodávky pro potřebu pobřežní obrany.
Nejčastěji dodávanou variantou byla kopule s dvojicí kanónů ráže 150 mm. Na druhou stranu se lze zmínit o dodávce dvou věží do Itálie pro dvojici kanónů ráže 40 cm, původně určené na obranu přístavu La Spezia, kopule se zde skládaly z 18 částí na obvodu a dvou „stropních částí", s celkovou hmotnosti téměř 1.400 tun!
Kopule je celou hmotností usazena na prstencovém podkladu, který je chráněn mohutným předpancířem, rotace je možné pomocí soustavy válců. Přístup do věže je tak jednodušší, protože není potřeba zde umístit centrální pivot. V pozdějších konstrukcích kopulí byl tento systém naopak nahrazen centrálním pivotem i za cenu horšího přístupu ke kanónům. Samotný vrchlík kopule se skládá z několika dílů (v závislosti na požadované výzbroji) které do sebe zapadají díky své hmotnosti a nejsou k sobě nijak dál připevňovány, zapadají do sebe pouze pomocí opracovaných hran. Kopulovitý tvar zvyšuje pravděpodobnost odražení střel (s tvarem kopule je poměrně dlouho experimentováno, pozdější modely kopulí se především stále více a více zplošťují). Předpancíř je možné umístit po celém obvodu kopule, případně jen na požadované části stropnice. Samotná konstrukce objektu je buď betonová, nebo se skládá ze žulových bloků. Rotaci kopule je možné provádět „dvourychlostně“ a to manuálně, případně je možné u těžších modelů připojit motor s akumulátorem. V interiéru jsou umístěny muniční výtahy pro snadnou manipulaci s dělostřeleckými granáty.
V samotném Německu je osazeno pouze 6 kusů této kopule s výzbrojí 2x150 mm. Věže jsou umístěny například v Metách nebo Ingolstadtu. Dva kusy se zachovaly v Metách ve fortu Kameke, ten je však v současné době nepřístupný.
Grusonwerke a později společnost Krupp produkují celou řadu dalších pancéřových kopulí pro pobřežní obranu, které jsou určeny na export. Za zmínku stojí například pobřežní opevnění Brazílie, kde bylo na fortu Copacabana osazeno hned několik zbraní společnosti Krupp. Dominantu zde tvoří kopule pro dvojici kanónů ráže 305 mm, dále zde byla instalována kopule pro dvojici kanónů ráže 190 mm a dvě kopule pro kanón ráže 75 mm. Osazen je zde také minimálně jeden dělostřelecký pozorovací zvon, patrně typ P.B.St.05. V okolí se navíc nachází další objekty se silnou výzbrojí umístěnou v kopulích společnosti Gruson. Patrně stejné kopule jsou dodávány také do Nizozemí, kde se zachovala jedna kopule pro dvojici kanónů ráže 105 mm na stropnici fortu Spijkerboor, ve kterém se v současnosti nachází muzeum.
Věž H.P.T. 90 byla posledním exemplářem kopule, ve které byla osazena silnější výzbroj, konkrétně se jednalo o houfnici ráže 210 mm. Zároveň jde také o první „moderní“ typ kopule, který bude produkován s malými změnami v Německu až do vypuknutí války. Jedná se o otočnou kopuli se středovým pivotem. Pro urychlení rotace je kopule v případě otáčení vysouvána o několik centimetrů výš ze své základní polohy. Věž je rozdělena do dvou pater, přístup do střelecké místnosti umožňuje žebřík, manipulaci s municí usnadňuje výtah. Vyprodukována byla pro potřeby Německa v osmi kusech (4x Mety, 4x Toruň).
Další pancéřové prvky podobného typu byly určeny na export, například několik kusů této zbraně bylo určeno Belgii, 10 kusů bylo dodáno do Rumunska pod označením M 1888. Dostřel zbraně činil necelých 7 kilometrů, posádku tvořilo 13 mužů. Hmotnost kopule dosahovala 100 tun. I přes malý počet vyprodukovaných exemplářů se dochovaly dva kusy této zbraně v Metách a patrně 3 v Toruňi. Ani jedna z nich však nemá osazené kanóny. Dva kusy se zachovaly v Belgii ve fortu Loncin a to včetně zbraně, na svém místě se však díky tragickému výbuchu muničního skladu nacházejí v poloze vzhůru nohama.
Speciální kapitolu v konstrukci pancéřových věží tvoří F.P.L. 90 – převozná dělostřelecká věž s rychlopalným kanónem ráže 53 mm. Tuto věžičku bylo možné v případě ostřelování pevnosti uschovat v bezpečném úkrytu a následně ji vyvézt do palebného postavení (většinou z prosného betonu jako součást zákopového systému). Kanón se vyznačoval kadencí okolo 25 ran za minutu, určen byl primárně k ničení pěchoty pomocí kartáčového střeliva na vzdálenost okolo 400 metrů. Pro potřeby Německa bylo vyprodukováno okolo 200 kusů této zbraně, která byla dodatečně osazována do starších pevností. Hitem se tato zbraň stala také v exportu, a byla vyvážena například do Dánska nebo Švýcarska. Posádku tvořily dva muži. Předchůdcem této zbraně byla převozná věžička s otočnou kopulí pro pozorování. Ta se však dostala pouze do fáze prototypu a vyrobena byla pouze ve dvou kusech. Oba se v současnosti nacházejí ve sbírkách muzea festu Mutzig.
V roce 1893 dochází k první objednávce věží H.P.T. 93 německou armádou. V přímém souboji o zakázku, který se odehrál na vojenské střelnici v Kümmersdorfu nedaleko Berlína vítězí produkt od společnosti Gruson a poráží firmu Krupp. Ve stejném roce však přechází Gruson pod vlastnictví svého konkurenta a tak samotnou dodávku již realizuje společnost Krupp, která nakonec dodává 12 kusů. Výzbroj tvoří houfnice ráže 150 mm, pancíř má tloušťku okolo 15 centimetrů. Osazeny jsou v nově stavěných pevnostech v Grudziadzi (4x) a v Mutzigu (8x). Houfnice má s kadencí 3 výstřely za minutu dostřel lehce přes 7.000 metrů. Až na jednu byly všechny kopule v Grudziadzi bohužel nedávno sešrotovány (respektive rozkradeny na šrot), ve Francii se nacházející zbylé kopule jsou bohužel ve vojenském prostoru a tak nepřístupné.
Přímým nástupcem se v roce 1895 stala věž H.P.T. 95 pro houfnici ráže 150 mm. Pro potřeby Německa je vyprodukováno 54 kusů, které jsou osazeny především v Metách, 8 kusů zbylo pro tvrz Thorn (Toruň).
Posledním a zároveň nejmodernějším exemplářem otočných kopulí byly kopule P.T. 96, do kterých byly montovány moderní kanóny ráže 105 mm. Kanóny byly dodávány ve třech variantách – s krátkou, dlouho a zesílenou hlavní. Dostřel této zbraně dosahoval téměř 10 kilometrů. Vyprodukováno bylo téměř 80 kusů této zbraně, která se dočkala nasazení především v Metách, Thionville a Mutzigu. Jeden exemplář se dodnes zachoval také v Toruňi, osazený na pokusném objektu. Tak jako v případě předešlých věží, bylo možné pro potřeby otáčení celou kopuli o několik centimetrů nadzvednout. To bylo možné díky šroubovitého závitu umístěného na podlaze, ve kterém byl umístěn středový pivot. Manipulaci se samotným kanónem usnadňovalo protizávaží umístěné na středovém pivotu.
Samostatnou kapitolu tvoří nasazení námořních kanónů ráže 10 a 15 cm s pancéřovým štítem v samostatných bateriích (námořního typu). Budovány pro ně byly betonové objekty, do kterých se umisťovaly po třech, případně čtyřech kusech. Na stranách byl umístěn pozorovací zvon P.B.St 96L. Tyto stavby byly budovány především v Metách, Mutzigu, Toruni a Grudziadzi. V dobrém stavu včetně zbraní se dochovaly pouze v Mutzigu. Od nasazení těchto zbraní bylo záhy upuštěno, nevýhoda byla spatřována především v malé odolnosti zbraní a hlavně ve výrazné siluetě zbraní, které výrazně vyčnívaly nad okolní terén. Hmotnost samotné zbraně včetně pancéřové lafety činila 19 tun. Obsluhu tvořilo 7 mužů, maximální kadence zbraně dosahovala devíti výstřelů za minutu.
Pouze v sérii několika kusů byly pro potřeby německého opevnění produkovány výsuvný otočné věže pro kanóny ráže 57 mm (s označením Versenkbare Panzerlaffete für eine 5,3/5,7 cm Schnellfeuer Kanone L24/L25 byly produkovány na export). Hmotnost dosahovala včetně předpancíře pouhých 12,5 tuny při síle pancíře do 10 cm. Několik kusů bylo osazeno v Mutzigu a Neuf-Brisachu, primárně se však jednalo o exportní artikl. Žádnou věž není možné v současnosti v německých pevnostech volně navštívit. S těmito kopulemi bylo počítáno především pro blízkou obranu pancéřových fortů.
Ve velkých množstvích byly u společnosti Gruson produkovány výsuvné otočné věže pro kanóny Nordenfeld ráže 57 mm, s kadencí okolo 20 ran za minutu určené pro Belgické opevnění. Hlavním cílem bylo opět ničení útočící pěchoty. Několik kusů této zbraně bylo dodáno také do Švýcarska. Ve funkčním stavu se jeden exemplář této kopule nachází v Lutychu ve fortu Loncin.
Navzdory velkým plánům a existenci projektové dokumentace jak k samotné výzbroji, tak k jednotlivým dělostřeleckým objektům, nikdy nedošlo k užití moderních otočných pancéřových prvků pro dělostřeleckou výzbroj. Tyto prvky byly projektovány především pro nasazení na Meziříčním opevněném rajónu (Festungsfront Oder-Warthe Bogen). Zde byla pro jejich potřebu po stavební stránce dokončena potřebná infrastruktura včetně rozsáhlých podzemních prostor se sklady pro munici. Výstavba objektů však byla přerušena na úrovni spodního podlaží a k jejich dokončení již nikdy nedošlo. Minimálně předpancíře se však ještě několik let po skončení války nacházely ve skladech na železničním nádraží v Kursku. Samotné kopule pro dělostřeleckou výzbroj byly opět projektovány jako otočně věže pro sólo kanón, přičemž jeho hlaveň měla z větší části vyčnívat mimo kopuli. Produkovány měly být v odolnostech A a A1 (síla pancíře až 60 cm) a jejich hmotnost kolísala dle typu od 350 do 700 tun. Hlavní výzbroj měla mít ráži 10 cm.
Několik kopulí blíže nespecifikovaného typu bylo pro testovací účely osazeno ve speciálním objektu vybudovaném na výzkumné střelnici Hillersleben (Versuchsplatz A) nedaleko Magdeburgu. Ta byla po skončení války obsazena americkou armádou a podrobně zdokumentována. Před následným předáním Rusku byla celá tvrz (3 objekty propojené podzemím) vyhozena do povětří a rudé armádě sloužil celý prostor následně jako cílová plocha dalších několik desítek let.
V omezeném množství několika kusů se do výzbroje objektů Atlantického valu dostaly pancéřové kopule pro lehkou houfnici, která byla určena k nepřímé palbě. Obdobně jako pevnostní minomet M-19 se hlaveň otáčena ve vrchlíku kopule, která byla zapuštěna na úroveň stropnice objektu. V případě nebezpeční byl otvor s hlavní uzavřen posuvnou pancéřovou deskou. Jediné zachovalé exempláře se nacházejí ve francouzském Brestu v nepřístupném areálu vojenské námořní akademie.
Kromě výše zmíněných hlavních producentů pancéřových pvků pro potřeby opevnění, produkovaly tento materiál v omezeném množství i další společnosti. V Evropě dodávaly francouzské a německé zbrojovky tento materiál např. Rumunsku, Rakousko-Uhersku, Rusku, Itálii, Švýcarsku, Belgii, Holandsku, Dánsku nebo Norsku. Pokud v těchto zemích existovala dostatečná průmyslová základna, začaly tyto země postupně produkovat své vlastní verze. Výjimku tvořila Velká Británie a Švédsko, které spoléhaly na vlastní zbrojovky.
Armáda Velké Británie věnovala již od začátku patřičnou pozornost problematice použití pancéřových prvků v opevnění. V jejím případě se však jednalo výhradně o pobřežní obranu důležitých přístavů. K použití mohutných železných prvků bylo přistoupeno pouze v případě obrany přístavů s nejvyšší důležitostí. Dodnes tak je možné navštívit velice zajímavé stavby v okolí Portsmouthu. Opravdová perla se však nachází poněkud severněji na molu v přístavu Dover, kam byly v roce 1882 osazeny dvě kopule pro dvojici kanónů ráže 406,4 mm (16-inch) Armstrong (zachovala se jedna). Hmotnost kopule činila 895 tun, dostřel zbraně činil lehce přes 11 kilometrů. V koloniích byly opevňovány za použití pancéřových prvků pouze nejdůležitější přístavy (Bermuda, Singapur, Hong Kong).
Specifickým vývojem prošlo Švédsko, které sice dělostřelecké pancéřové prvky vlastní produkce umisťovalo do opevnění určeného k vnitrozemské obraně, a to především do Pevnosti Boden. Následně však svojí pozornost soustředilo na dělostřelecké pobřežní baterie. Při výstavbě vnitrozemského opevnění v meziválečném období, v průběhu 2. světové války a i dále v období Studené války již nebyla používána speciální pevnostní dělostřelecká výzbroj. Na severní hranice s Finskem (na obranu proti SSSR) byly pro dělostřeleckou podporu instalovány věže z vyřazených válečných lodí.
První várky pancéřových prvků byly zakoupeny v Německu u společnosti Gruson a to pro potřeby vnitrozemní obrany v pěti kusech s výzbrojí dvou kanónů ráže 12cm. Další výzbroj byla zakoupena pro potřeby pobřežní obrany do pevnosti Pula. Licenční výroba kopulí měla údajně dále probíhat ve Třineckých železárnách, k tomu však patrně nikdy nedošlo.
Z celé řady nabízených variant byla vybrána litinová kopule pro dvojici kanónů ráže 12m model M. 80, které však nebyly zakoupeny společně s kopulí, jak tomu bylo obvykle zvykem, ale byly vlastní produkce. Tehdejší stav technologie ani transportních možností neumožňoval odlití celého vrchlíku naráz, a proto byla skládána až na místě z celé řady segmentů. Otáčení kopule bylo dvourychlostní pomocí soustavy válců na ruční pohon. Z instalovaných kopulí se dodnes dochoval jediný exemplář ve Fortu Goražda nedaleko Kotoru. Kromě samotných kanónů se zachovala v dobrém stavu. Vnitřní vybavení bylo v nedávné době rozkradeno včetně částí muničního výtahu. Interiér kopule není přístupný, v šachtě k ní chybí schodiště.
S vlastní řadou pancéřových prvků přichází následně společnost Škoda Plzeň (subdodavatelem oceli jsou Vítkovice), poráží především cenou své konkurenty, a stává se výhradním dodavatelem široké škály pevnostního materiálu včetně zbraňových systémů a munice. Ještě před získáním monopolu tak několik kusů pancéřových prvků dodávají také další společnosti - např. Leobersdorfer Maschinenfabrik (LMF).
Prvním příspěvkem Škodových závodů v Plzni do rodiny pancéřových kopulí byl model Panzerkuppel 15cm/M80 pro moždíř ráže 15cm (někdy také označovaný jako 15cm Panzermörser M 80). Maximální dostřel této zbraně byl pouhých 3200 metrů. Z tohoto důvodu byla jeho hlavním cílem blízká obrana fortů. Kopule se vyznačovala velmi plochým profilem, což z ní činilo dobře maskovanou zbraň. Síla pancíře činila 34 – 37 centimetrů. Moždíř byl pevně přichycen ke kopuli, což při palbě způsobovalo výrazné otřesy a snižovalo také dostřel zbraně. Toto řešení však zároveň výrazně snižovalo cenu. Nevýhodou byl velmi mělce položený předpancíř, u kterého hrozilo riziko snadného podstřelení. Kopuli bylo možné otáčet pomocí ložisek. Řada kopulí byla v následujících letech přezbrojena na houfnice ráže 10cm. Těsně před vypuknutím války byla navíc tato výzbroj považována za beznadějně zastaralou.
Celková hmotnost kopule činila 28 tun a jednalo se tak o nejmenší a nejlehčí produkovanou kopuli pro dělostřelectvo. Průměr kopule činil přibližně 190 centimetrů. Velmi mělký předpancíř se skládal ze dvou prstenců. Vrchní byl jednolitý, spodní se šrouboval při instalaci dohromady z více dílů. Pancéřováním disponovala také část stropu v přístupové chodbě. Otáčení kopule bylo možné pomocí kulových ložisek, po kterých se vrchlík točil díky obvodovému ozubení s otáčecímu mechanismu, který byl uchycen na předpancíři.
Jednotlivé kopule byly určeny pro pevnosti budované po celém území Rakousko-Uherska. Dodnes se zachovaly v jednom z objektů tvrze Krakov, ve fortu Vermač nedaleko Kotoru (4 kusy) a fortu Vratca a Pasin Brdo v Sarajevo (po dvou kusech). V Sarajevu zachovaných kopulích jsou uvedeny signatury M "výrobní číslo" "rok produkce" a o řádek níž výrobce - tedy např. M 39 1897, E SKODA PILSEN (v Polsku zachovalé kopule mají signaturu "K"). Sériové číslo je dále vyraženo na všech součástkách, které se při instalaci kopule dodatečně montovaly na hlavní pancíř. Na některých vrchlících se navíc dodnes zachovaly úchyty (oka), která usnadňovala jejich instalaci do samotných pevnostních staveb.
Pancéřová otočná kopule M.94 byla určena pro rychlopalný kanón ráže 75 mm. Oproti M80 měla o poznání výraznější profil, problém s nedostatečným předpancířem zde stále zůstával nedořešen stejně jako u nástupce M.99. Pod stejným označením byla produkována také kopule pro houfnici ráže 150cm M.94 (Panzerlafette für 15cm Haubitze M.94 ).
Vyprodukováno bylo necelých 20 kusů tohoto pancíře pro houfnici ráže 150mm, které zamířily především do pevností Krakov a Přemyšl, menší část byla odeslána na hranice s Itálií. Celková hmotnost činila 40 tun, tloušťka pancéřování kolísala od 35 do 15 centimetrů. Maximální dostřel činil 6200 metrů. Oproti svému předchůdci disponovala houfnice složitější lafetací včetně pod podlahou střelecké místnosti umístěným protizávažím pro usnadnění manipulace. Jediné dva exempláře se zachovaly ve Fortu 47a Wegrzce pevnosti Krakov.
Druhá varianta kopule M.94 pro rychlopalný kanón ráže 75mm byla vyprojektována v roce 1893 s označením Panzerlafette für 8cm Schnellfeuerkanone M. 94. Celková hmotnost činila 34 tun. Téměř 80 vyrobených kusů bylo určeno především pro pevnosti Krakov a Přemyšl a jejich výroba probíhala v letech 1894 - 1899. Pouze velmi omezené množství zamířilo na hranice s Itálií (2 kusy instalované v Tridentu). Kopule byla produkována ve dvou verzích, které se lišily velikostí (především výškou) a odolností. Specifikem věže byla výrazně vyčnívající hlaveň hlavní zbraně, která měla délku dvou metrů. Další novinkou byla instalace podlážky do střelecké místnosti, kterou bylo možné výškově upravovat. Přístupná byla pomocí schůdků. Přímo pod kopulí byla k dispozici také pohotovostní zásoba munice. Jejich hlavním úkolem byla blízká obrana tvrze. Zachovalé exempláře se nacházejí výhradně v pevnosti Krakov a jeden kus ve sbírkách vojenského muzea ve Vídni.
Jako přímý nástupce kopulí M.94 pro houfnici ráže 15cm byla vyprojektována kopule s označením Panzerlafette für 10cm Panzerhaubitze M.99 - Pancéřová lafeta pro 10cm houfnici M.99. Tento model byl produkován ve velmi omezené míře ve dvou variantách. Slabší z nich měla hmotnost 16 tun a nesla signaturu H F, silnější byla téměř dvakrát těžší s označením H P. Silnější z nich zamířila v několika kusech na hranice s Itálií, slabší byly dodány na vnitrozemské opevnění přístavů Pula a Kotor. Právě v Kotoru se dodnes zachovala jejich kompletní baterie na Fortu Traste se segnaturou HF9 - HF12. Na vrchlíku je dobře patrný šroub usnadňující manipulaci při instalaci věže.
Výrazný pokrok lze spatřovat v otočné výsuvné kopuli M.02 pro kanón ráže 8cm. Protizávaží potřebné pro vysouvání bylo umístěno přímo na centrálním pivotu a manipulaci zajišťovala soustava kladek. Při palbě bylo nutné vysunout ven hlaveň zbraně. Výsuvný věž pro kanón ráže 8cm byla dodávána pravděpodobně výhradně do pevností Krakov (4 kusy) a Přemyšl (6 kusů). Samotná koncepce výsuvné věže měla zajistit větší ochranu zbraně. K tomu měl přispět také mohutný předpancíř, který chránil věž v zasunuté poloze a dosahoval výšky jednoho metru, přičemž jeho tloušťka dosahovala až 25cm. Jistou nevýhodou byla složitost konstrukce i ovládání zbraně.
V různém stupni se zachovaly dodnes 4 kusy ve fortu Tonie pevnosti Krakov, ve kterém již řadu let probíhají rekonstrukční práce. Dva kusy v meziválečném období nechala repasovat polská armáda a byly osazeny do modernizovaných objektů tvrze Osowiec. Část jedné z nich se zde nachází dodnes.
V poslední fázi výstavby došlo k unifikaci výzbroje i pancéřových kopulí. Produkovány byly otočné kopule pro houfnici ráže 104mm ve variantách M.06, M.09 a M.14. Jednalo se o poměrně výrazné pancéřové prvky. Předpancíř na straně k nepříteli (ve směru předpokládaného odstřelování) byl zapuštěn daleko hlouběji, než na týlové straně. Samotný otáčecí mechanismus a uložení zbraně se však stále velmi podobalo variantě, která byla použita u kopulí Gruson. I to však byl výrazný pokrok oproti předchozím modelům, které měly stále hlavní výzbroj pevně uchycenou ke kopuli. Důvodem byla snaha o oddělení pancéřové kopule od lafety a samotné zbraně. Cílem bylo zajistit lepší přesnost palby a zabránit přenosu vibrací ze zbraně na samotnou kopuli a opačně. Cena kopule s lafetou činila 90 tisíc korun.
První varianta kopule – model M.06 byla pravděpodobně vyrobena pouze v jediném exempláři. Síla pancéřování kolísala mezi 16 a 20 centimetry s hmotností okolo šestnácti tun. Oproti svému nástupci měla o 20 centimetrů nižší profil, což se jí také stalo osudným. Vzhledem k nedostatečnému negativnímu náměru nebyla tato zbraň akceptována pro hromadné nasazení.
Přímým nástupcem byl model M.09. Tato zbraň obdržela silnější pancéřování, které dosahovalo 25 centimetrů. Výška věže narostla o 20 centimetrů, což již zajišťovalo požadovaný negativní náměr v hodnotě mínus patnáct stupňů. Vnitřní průměr činil 268 centimetrů, hmotnost stoupla na 19 tun. Předpancíř byl dodáván ve dvou dílech o celkové hmotnosti 16,5 tuny a jeho hloubka činila jeden metr. Maximální dostřel houfnice činil 7300 metrů. Vojenské testy v roce 1913 a následně také válečné zkušenosti ukázaly, že samotná kopule je sice schopná přestát ostřelování z nejsilnějších kanónů, provedení předpancíře však bylo vyhodnoceno jako nedostatečné.
Na tento fakt zareagovala poslední varianta této zbraně – model M.14. Oproti svému předchůdci byl určen k osazení houfnice ráže 104 nebo 150 milimetrů. Předpancíř již disponoval hloubkou 230 cm a jeho síla stoupla na 30 centimetrů, stejně jako síla stěn! Celková hmotnost včetně předpancíře stoupla na 73,5 tuny. Kopule měly být osazeny například na Fortu Valmorbia (Werk Valmorbia). Do vypuknutí války se ho však nepodařilo stavebně dokončit.
Konstrukčně se však jednalo o velmi podobné modely. Díky umístění zbraně na vnitřní otočnou podlážku, která byla zcela nezávislá na samotné kopuli, vzrostl dostřel osazovaných houfnic ráže 10cm a bylo tak možné z nich vést daleké palby - maximální dostřel přesahoval 8000 metrů. Celková hmotnost dosahovala u modelu M.09 40 tun. Signatura kopulí byla H P. Veškerá produkce směřovala do moderních fortů na hranicích s Itálií a na Balkán (včetně přístavu Pula). Jediné dva zachovalé exempláře se nacházejí ve fortu Strač nedaleko Trebinje.
Cenově přijatelnou alternativou k pancéřovým kopulím byly pancéřové kasematy. I přes jejich výhodnou cenu však převažovaly negativa plynoucí z omezeného výstřelu zbraně a nutnosti umístit tak několik těchto kasemat vedle sebe, aby se podařilo pokrýt palbou alespoň část okolí fortu. Svojí palbou pak působily pouze do nejohroženějších směrů. V hojném počtu byly tyto pancéřové prvky používány v Rakousko-Uherských fortifikacích, v omezeném množství také ve francouzských pevnostech systému Séré de Riviéres. S variantami těchto pancéřových prvků je možné se setkat také například v Holandsku nebo Itálii. V pobřežní obraně byly velmi oblíbené ve Velké Británii a v omezeném množství v Německu (z produkce společnosti Gruson).
Rakousko-Uhersko nejprve zakoupilo jeden exemplář pancéřová kasematy Gruson (Fort Hensel). První dodávka pancéřových kasemat z vlastních zdrojů pocházela z Vítkovických železáren (osazeny například v Baterii Skaljari a Fortu Goražda pevnosti Kotor). Pozdější dodávky již byly výhradně v rukou společnosti Škoda Plzeň.
Pancéřová kasemata pro kanón ráže 120mm M.80 byla produktem Vítkovických železáren a dodávána byla především do objektů budovaných na hranicích s Itálií a na Balkán a to v první fázi výstavby pancéřových (uzávěrových) fortů a baterií na návrh J.R. von Vogla. Jako zajímavost lze uvést, že několik kusů bylo dodáno také do Švýcarska.
Jednalo se o levnější variantu grusonových pancéřových kasemat, které sice zanechaly na konstruktéry rakousko-uherských pevnostní dojem, byly však zcela mimo finanční možnosti armády. Z tohoto důvodu byly masivní kasematy nahrazeny jednoduchými pancéřovými štíty s minimální střílnou. Produkovány byly ve dvou variantách, které se lišily pouze svojí odolností a hmotností. Skládaly se z několika navzájem sešroubovaných dílů. Každá zbraň byla navíc umístěna v samostatné střelecké místnosti. Hlavním účelem bylo vedení dalekých přímých paleb ve směru předpokládaného postupu protivníka. Své místo tak nacházely především v uzávěrových fortech, které blokovaly důležité komunikace a průsmyky.
Aktuálně je možné na většinu zachovalých kusů narazit v prostoru Kotoru, kde je jimi vyzbrojen Fort Goražda (5 kusů), minimálně jedna se nachází o něco západněji v ruinách baterie Skaljari. K nalezení jsou také na hranicích s Itálií.
Přímý nástupce výše popisovaných kasemat už byl z produkce společnosti Škoda. Jednalo se o pancéřovou kasematu pro 12cm M 80/85. Ve Fortu Vermač nedaleko Kotoru se zachovaly dvě varianty pancéřových kasemat. Na straně fortu, která byla méně ohrožena nepřátelským ostřelováním byly osazeny jednoduché kasematy podobné těm produkovaným ve Vítkovicích, ovšem již pouze jednodílné. Na opačné straně byly osazeny mohutné sedmidílné pancéřové kasematy, které pokrývaly plochu celé střelecké místnosti. Menší z nich mají signaturu E SKODA. PILSEN. 1896. a o řádek níž se nachází označení pancíře, např. C. 3. Díly větší pancéřové kasematy nesly signaturu N, které následuje čtyřmístné číslo. Hmotnost základního provedení činila 3500 kilogramů.
Pro zesílení ochrany hlavní výzbroje ve francouzských fortech systému Séré de Riviéres byly v rané fázi výstavby budovány v objektech nejvyšší důležitosti pancéřové kasematy, které za padací oponkou ukrývaly kanóny ráže 155 mm. Umisťovány byly především do členitého (především horského) terénu, kde hrozilo velké nebezpečí přímého ostřelování nepřátelským dělostřelectvem.
Pancéřová kasemata Mougin pro kanón ráže 138 mm byla vyprodukována pouze v několika kusech. Jednalo se o první exemplář pancéřových kasemat osazovaný do fortů systému Séré de Riviéres. Vyprodukovány byly pouze čtyři kusy tohoto zařízení, přičemž dodnes se dochoval pouze jediný exemplář.
Jejich instalace proběhla v roce 1877. Hlavní část kasematy tvoří mohutné pancéřové desky o šířce 400 centimetrů, v jejichž prostředku je umístěna střílna pro hlavní zbraň. Pod střílnou byla na středovém čepu umístěna pancéřová válcová deska, která disponovala dvěma střílnovými otvory. Touto deskou bylo možné pomocí navijáku rotovat kolem své osy a tak uzavírat samotnou střílnu. Tato "krycí" deska měla tloušťku 20 centimetrů. Další pancéřové desky byly umístěny na stropnici kasematy a zesilovaly tak její odolnost. Samotná stavba byla provedena z kombinace kamene a betonu. Před boční palbou byla střílna chráněna pomocí ocelových plátů vytvarovaných do tvaru válce. To však mělo jisté demaskující účinky a odolnost je také poněkud diskutabilní. Hlavní výzbroj měly tvořit kanóny ráže 138 milimetrů s maximálním dostřelem 5.800 metrů.
Přímým nástupcem kasematy Mougin pro kanón ráže 138 mm se stala kasemata pro kanón ráže 155L. Produkována byla společností Saint Chamond a to přibližně v deseti exemplářích. Skládala se z mohutné desky se samotnou střílnou, strop zesilovaly další čtyři pláty. Před střílnou byl v předpancíři umístěn mohutný výsuvný uzávěr, který vážil deset tun. Vysouvat ho bylo možné díky protizávaží a ručnímu ovládání, které bylo umístěno přímo ve střelecké místnosti.
Samotný kanón byl umístěn na speciální lafetě, která byla uchycena do čepu pod střílnou, a disponovala hydraulickou brzdou. Maximální dostřel zbraně byl v této variantě 7.100 metrů. Stavba byla provedena z betonu a zakryta dostatečnou vrstvou zeminy.
Téměř všechny exempláře se dochovaly do dnešních dnů a většina objektů, ve kterých se nacházejí je dnes zpřístupněna jako muzea. Jedná se například o baterii Eperon nedaleko Nancy.
Úlohu pancéřových kasemat následně přebírají železobetonové kasematy pro boční palbu kanónů umístěných v betonových střílnách, případně opatřených ochrannou střílnou nebo oponkou. Ve francouzských opevněních jsou to kasematy Bourges, hojně budované v pěchotních tvrzích a v modernizovaných fortech těsně před vypuknutím 1. světové války.
