Společně s vyřešením problematiky dostatečné ochrany hlavní výzbroje fortů bylo nutné také zabezpečit pozorování a řízení palby. K tomuto účelu byla vyvinuta celá řada pancéřových prvků, které umožňovaly bezpečné řízení palby a pěchotní pozorování pro potřeby blízké obrany. Pozorovací kopule byly v německých fortifikacích označovány jako pancéřová pozorovací stanoviště (P.B.St.), pancéřové pozorovací věže (P.B.T.), které byly otočné, nebo pozorovací věže - "pozorovací zvony" (W.T.). Rakousko-Uherské fortifikace do značné míry převzaly německou koncepci. Stejně jako v ostatních případech se producentem stala společnost Škoda Plzeň. Naproti tomu francouzské pevnosti systému Séré de Riviéres byly vybaveny základní řadou dvou druhů pozorovacích zvonů, které již nepřošly dalšími modernizacemi.
V poválečném období plynule pokračoval vývoj pancéřových prvků pro pozorování. Vzhledem ke zkušenostem z 1. světové války a stěžejní úloze dělostřelectva, byla hlavní pozornost soustředěna především tímto směrem. Francie produkovala pro potřeby Maginotovy linie dvě základní varianty zvonů. Zvonů VDP (Vision Directe et Périscopique) bylo osazeno celkem 74 kusů. Zvon měl nižší profil, než zvony bojové, po obvodu měl umístěny tři pozorovací průzory, které umožňovaly přímé pozorování bojiště. Ve stropnici byl zabudován silný vysouvací periskop. Osazovány byly periskopy typu M, N a P2. Méně nápadným bratříčkem zvonu VDP byl zvon VP (Vision Periscopique), který byl zcela zapuštěn ve stropnici objektu, používán byl jak v sestavách tvrzí, tak v samostatných objektech. Postaveno bylo celkem 20 kusů. Osazovány byly periskopy typu B, C a P8. Po vzoru francouzských modelů produkovalo kopule pro dělostřelecké pozorování také například Československo.
Německo v meziválečném období zcela opustilo koncepci otočných kopulí a místo toho produkovalo celou řadu zvonů pro dělostřelecké pozorování, které v interiéru většinou disponovaly otočnou podlážkou. Prvním hojně používaným exemplářem byl 44P8, který byl následně nahrazen většími typy pro potřeby výstavby Festungsfront Oder-Warthe-Bogen. Jednalo se například o typ 438P01, později byl hojně používán typ 441P01 (včetně Atlantického valu)
Druhým směrem vývoje byla produkce malých zvonů pro pěchotní pozorování. Ty plynule navazovaly na své předchůdce z období před 1. světovou válkou. Například Francie tuto koncepci zcela opustila. Velké oblibě se však tyto zvony těšily v Německu - počítaje typem 9P7 z produkce společnosti Gruson se svým charakteristickým tvarem. Další podobné typy byly prokudovány další řadu let. Až v rámci výstavby Atlantického valu přišly na řadu jakési "klony", které se více podobaly kopulím pro dělostřelecké pozorování, byly však řádově menší - např. typ 486P2. V ostatních zemích se pěchotní pozorovací zvony těšili velké oblibě - produkovány byly například v Polsku a Finsku.
Francie však v meziválečném období zvolila jiný přístup, a pasivní pěchotní pozorovací zvony nahradila zvony pro pozorování a blízkou obranu. Kromě pozorovacích úkolů tak v nich bylo možné použít lehký kulomet, později také granátomet.
Zvony pro pozorování a blízkou obranu GFM (guetteur et fusil-mitrailleur) jsou nejrozšířenějším pancéřovým prvkem používaným při stavbě opevnění ve Francii. Celkově jich bylo osazeno 1118 kusů různých variant a označení. Model A pochází z roku 1929, vyprodukováno bylo přes 1000 kusů. Model B pochází z roku 1934, přičemž hlavním rozdílem byly střílny, které obsahovaly kulové čepy pro uchycení zbraně a vyšší ochranu posádky. Koncem 30. let navíc docházelo k repasování již osazených starších modelů zvonů a k instalaci moderních úchytů zbraní. Zvony měly většinou 3 - 5 střílny, ve kterých bylo možné uchytit kryt s pozorovacím průzorem, lehký kulomet, případně minomet ráže 50 mm. Na stropnici zvonu se nacházel otvor pro periskop. Na jednotlivých objektech byly osazovány zvony se střílnami rozestavěnými v závislosti na konfiguraci terénů. V náročných horských podmínkách tak může mít zvon všechny střílny v různých výškových úrovních. Stejně tak mohl zvon vyčnívat ze stropnice objektu v různých výškach. V závislosti na odolnosti a výšce zvonu, který se skládal z podkladového prstence a samotného zvonu mohla hmotnost kolísat v rozmezí 10 - 26 tun. Vnitřní průměr zvonu činil 120 centimetrů, přístup do zvonu byl po žebříku na podlážku, která byla uchycena na centrálním pilotu, zajištěno bylo také odvětráváni zvonu, vystřílené nábojnice byly skladovány v uzavřeném boxu na podlaze pod zvonem. Tuto koncepci pancéřového zvonu s kombinovaným účelem převzaly i další země - například Československo, Itálie nebo Polsko.
