Prusko-francouzská válka probíhající v letech 1870-1871 ukázala, že stávající opevnění není schopno odolat intenzivnímu ostřelování moderního dělostřelectva. To si jednak vynutilo modernizaci stávajícího opevnění (stavěno je polygonální opevnění), které se snaží maximum pevnostní infrastruktury skrýt před pozorováním a palbou nepřítele. Zároveň vyvstává otázka, jak ochránit samotnou výzbroj fortů, kterou není možné nechat v otevřených postaveních na valech, ani ji nelze skrýt v podzemních kasematách řešených nakrytím zeminy, kamene, cihel, případně betonu. Podobný problém je řešen také v případě pozorování, nezbytně nutného pro úspěšné vedení palby a blízkou obranu.
Řešení přichází v použití mohutných pancéřových prvků, které mají poskytnout dostatečnou ochranu zbraním i jejich obsluze. Jejich zničení je navíc poměrně obtížné, vyžaduje přesné vedení palby a je velice finančně náročné. Ceny dělostřelecké výzbroje a také munice totiž dosahují v tehdejší době astronomických výšin.
Průkopníkem v této oblasti je především Německo, kde společnost Hermanna Grusona sídlící nedaleko Magdeburgu začíná jako první s vývojem pancéřových prvků z litiny. Jejich původní určení bylo především do pobřežních dělostřeleckých baterií, kde by měly odolat silné palbě válečného loďstva. Postupně se však začínají objevovat také ve vnitrozemském opevnění, navíc se tento druh zbrojní produkce stává předmětem intenzivního mezinárodního obchodu. Především díky tomuto faktu a díky celé řadě soutěží o dodávky zbrojního materiálu (Belgie, Rumunsko), od sebe poměrně intenzivně „opisují“ zbrojovky v různých zemích. Proto se nelze divit, že kopule především v rané fázi výroby si byly až nápadně podobné (viz kopule Gruson a Mougin).
Pancéřové prvky lze podle svého účelu rozdělit do tří hlavních kategorií. Především se jedná o pancéřové prvky chránící hlavní výzbroj opevnění, druhou kategorii tvoří pozorovací kopule a zvony, jejichž cílem byla především řízení palby. Do poslední kategorie lze zařadit prvky, jejichž hlavním cílem byla blízká obrana opevnění, a jejichž hlavní výzbroj tvořily těžké kulomety a později případně také protitankové kanóny a ruční minomety. Až na výjimky není předmětem těchto stránek problematika střílen a dalších drobnějších pancéřových prvků (dveře, mříže apod.).
Pozornost je primárně věnována problematice pancéřových prvků produkovaných zbrojovkami ve Francii a Německu, které sloužily k vnitrozemské obraně.
