Na rozdíl od německé konkurence rozeznává Francie záhy potenciál, který se skrývá v těžkých kulometech. Ty mají dostatečnou kadenci na to, aby ve výzbroji fortů nahradily finančně náročné rychlopalné kanóny. Trochu překvapivě se však kulomety dostávají ve Francii nejprve do otočných výsuvných věží, které jsou hojně používány při výstavbě pěchotních tvrzí a při modernizacích starších fortů před vypuknutím 1. světové války.
S touto výzbrojí bylo experimentováno již od roku 1895. Starší typ věže s označením GF3 byl nakonec v jediném exempláři nainstalován do uzávěrového fortu Manonviller. Teprve příchod modernější verze těžkého kulometu Hotchkiss ráže 8mm Model 1900 otevírá dveře k hojnému nasazení. Jedná se o velice jednoduchou věž jejímž hlavním cílem bylo ničit útočící pěchotu po bezpečném přečkání dělostřelecké přípravy. Z tohoto důvodu byl dostatečně silně zajištěn pouze vrchlík věže, který měl sílu 12 cm. Zbytek pláště měl tloušťku pouze 1,5 - 2 centimetry, což střelci poskytovalo dostatečnou odolnost pouze proti ručním zbraním. Po obvodu věže byly rozmístěny malé pozorovací průzory. Střelci byly k dispozici dva těžké kulomety, přičemž jeden byl používán k palbě a druhý se chladil. Maximální kadence byla 700 ran za minutu s dostřelem do 1.700 metrů. Před palbou bylo nutné zbraň částečně vysunout z kopule ven. Vysouvání věže usnadňovalo protizávaží umístěné na středovém pivotu. Ovládání prováděl střelec pomocí kliky. Dodatečně byla řešena také ventilace zvonu tak, aby nedocházelo k otrávení posádky plyny vznikajícími při palbě.
Až v průběhu války byly při dalších modernizacích instalovány první pancéřové zvony Pamart pro těžké kulomety. Jejich hlavním cílem bylo krytí hluchých prostor po obvodu fortů. Umístěny byly v malých betonových objektech zcela zapuštěných do okolního terénu, které byly obvykle napojeny na moderní podzemní systém pomocí žebříků. Své jméno nese po svém vynálezci, do výzbroje francouzské armády se dostal v roce 1917. Výzbroj tvořily dva těžké kulomety (jedna zbraň byla záložní na otočné lafetě) Hotchkiss ráže 8mm.
Německo reaguje masovým nasazením těžkých kulometů ve fortifikacích až v průběhu 1. světové války. Zcela unikátní záležitostí je pancéřová kasemata pro tři těžké kulomety a světlomet, která je umístěna v jednom z nejmodernějších pěchotních fortů vybudovaných v Metách - Bois-la-Dame. Jejím hlavním cílem bylo vedení boční palby do prostoru sousedních pěchotních postavení, které blokovaly průchod po náhorní plošině mezi pěchotními tvrzemi Marival a Bois-la-Dame. Samotná kasemata je uvnitř rozdělena na dvě části. V menší z nich se nachází za pancéřovou oponkou světlomet (Uvnitř se dochoval systém protizávaží). Ve větší byly umístěny samotné těžké kulomety. Přístup je možný pouze pomocí žebříku. K dispozici byly čtyři pozorovací průzory. Tloušťka pancéře byla okolo 20 centimetrů. V rámci výstavby opevněných pozic na západní frontě jsou budovány v průběhu 1. světové války také malé bojové objekty, ve kterých je těžkých kulomet umisťován za pancéřový štít, který se nachází těsně nad úrovní okolního terénu. Ve stropnici obvykle disponuje otvorem pro pozorování. Tento pancíř lze označit za předchůdce budoucích pancéřových polokopulí pro těžký kulomet produkovaných v meziválečném období.
Skutečným průkopníkem v masovém nasazení těžkých kulometů v pancéřových prvcích však bylo Rakousko-Uhersko skrze produkci Škodových závodů v Plzni. Tento podnik vyprodukoval do vypuknutí války širokou škálu pancéřových prvků od pancéřových desek, přes polokopule a kopule, až po otočné kopule pro těžký kulomet. U většiny těchto prvků byla k dispozici varianta pro jednu nebo dvě zbraně.
Škoda Plzeň dodávala těsně před vypuknutím války velké množství pancéřových kopulí pro těžké kulomety. Určeny byly jak pro jeden, tak pro dva těžké kulomety. K dispozici mohly být navíc také pozorovací průzory. Bližší specifikace však dodnes chybí. K dispozici je pouze celá řada nákresů různých typů, není však zřejmé, které z nich byly reálně dodávány a u kterých se jedná pouze o konstrukční varianty, které se nedočkaly realizace. Situaci navíc zhoršuje fakt, že jejich naprostá většina byla dodána na hranice s Itálií. Zdejší pevnosti byly po postoupení území Itálii zasaženy rozsáhlou těžbou železa a téměř nic se zde nedochovalo. Situace není o moc lepší ani na Balkáně, kde byla většina dodaných pancéřových prvků osazena ve fortech Strač a Dvršnik. Ty byly zasaženy těžbou železa v 60. letech a jediný exemplář pancéřové kopule pro dvojici těžkých kulometů se dochoval v Trebinje ve fortu Strač. Všechny kopule měly jednotné označení MG.ST.F., celkem jich bylo vyprodukováno více než 100 kusů. Další dva exempláře, tentokrát s pozorovacími průzory, se nacházejí v pevnosti Krakov. Jeden je však odříznut autogenem, druhý se neosazený povaluje ve fortu Tonie.
Rakousko-Uherské otočné kopule pro těžký kulomet a pozorování (B.u.M. Beobachtungs und Maschinengewehrstand) byly nejmodernější sérii pancéřových prvků osazovaných do rakousko-uherských fortifikací. Jednalo se o masivní a velmi odolné prvky s mohutnými předpancíři, které dosahovaly hmotnosti 20 tun. Také samotný otáčecí mechanismus byl zapuštěn hluboko do předpancíře a snižoval tak pravděpodobnost odstřelení vrchlíku. Hlavní výzbroj tvořil těžký kulomet umístěný na lafetě v jedné střílně. Na opačné straně vrchlíku se nacházel pozorovací průzor, do kterého bylo možné osadit dalekohled.
Kopule byla osazována jako součást pancéřových baterií, kde kromě kruhové obrany zajišťovala také řízení palby hlavní výzbroje fortů - houfnic ráže 10cm. Tato výzbroj byla určena výhradně pro opevnění na hranicích s Itálií a pro moderní forty na Balkáně. Jediné dva exempláře se zachovaly ve fortu Strač nedaleko Trebinje. Označení kopulí bylo B.u.M. (Beobachtungs und Maschinengewehrstand). Jedna z kopulí má tak například označení B.u.M.16., o řádek níž se dále zachází specifikace Tr.S.
Skutečný boom těžkých kulometů ve výzbroji opevnění však přichází až v meziválečném období. Své vlastní varianty pancéřových prvků produkuje celá řada evropských zemí. Mezi největší výrobce patří v tomto období Francie, Německo, Itálie, Československo, Finsko, Polsko, Belgie a Holandsko. V omezeném množství produkuje kopule pro těžký kulomet také SSSR. U kopulí pro těžký kulomet se prosazují dva hlavní směry. Představitelem prvního je především Německo a Itálie. Tyto země produkují velké pancéřové kopule pro použití dvou těžkých kulometů nezávisle na sobě. Zatím co u Německa je to hlavní směr, Itálie má v portfoliu také malé jednostřílnové kopule. To je konec konců také převažující varianta kopulí v meziválečném období. Omezené palebné pole hlavní zbraně je vykoupeno jejich nenápadností, možnotí osadit je hluboko do stropnice objektů a docílit tak jejich značné odolnosti. Použity mohly být těžké kulomety v sólo provedení nebo jako dvojčata. Oproti tomu německá varianta kopule sice umožňuje kruhovou obranu a současné nasazení dvou těžkých kulometů, vykoupeno je to však velkou zranitelností. Například Německem nebo Polskem byly produkovány také polokopule pro těžký kulomet.
V meziválečném období také vzniká nový typ kopulí, který kombinuje vlastnosti pancéřových prvků pro pozorování a pro těžké kulomety. Jedná se kopule pro pozorování a blízkou obranu. Jako hlavní zbraň zde sloužily většinou lehké kulomety. Průkopníkem v tomto směru byla Francie, odkud byl tento typ převzat řadou dalších zemí včetně Československa a Polska. Naopak otočné výsuvné věže pro těžký kulomet byly produkovány pouze v omezeném množství a byly především francouzskou záležitostí. Po jejich vzoru s nimi v omezeném množství bylo počítáno také v československém opevnění
Zvon JM (Jumelage de Mitrailleuses) francouzské původu pro dvojče těžkých kulometů lze povazovat za velmi povedený vzor všech ostatních prvků produkovaných v meziválečném období. Měl nízkou siluetu a byl umisťován do zářezů ve stropnici objektů, takže nebyl tolik vystaven nepřátelské palbě jako zvony GFM. Celkem bylo osazeno 179 zvonů. Výzbroj tvořilo dvojče těžkých kulometů MAC 31 ráže 7,5 mm s dostřelem 1200 metrů. Zvon byl vyráběn ve třech verzích (Model 1930) - typu malý, velký a pro dvě osoby. Váha tak mohla dosáhnout od 11 do 29 tun. Zvon měl jednu střílnu, na obou stranách byly umístěny pozorovací průzory. V období před vypuknutím války byly některé zvony repasovány na výzbroj dvojče těžkých kulometů spřažených s kanónem AC model 1934 ráže 25 mm. Cílem bylo především zvýšit protitankovou obranu objektů.
Různé varianty meziválečných pancéřových prvků pro těžký kulomet zobrazuje níže umístěná galerie (výčet není ani zdaleka kompletní, chybí zde například belgické a holandské verze).
Zmínit lze také pokusy o vývoj kopule pro minomet menší ráže, který by svojí palbou pokrýval hluché prostory v okolí bojových objektů, případně při bojích vzniklé krátery. Ve Francii skončil tento pokus ve slepé uličce. Do řady objektů byla osazena kopule LG pro minomet ráže 60mm, ten však nikdy nebyl dodán. Jako náhrada sloužil malý minomet ráže 50mm, který bylo možné použít ve střílnách zvonů pro pozorování a blízkou obranu GFM. Po značných nesnázích se podařilo v Německu ukončit vývoj pevnostního minometu M19 ráže 50mm, který byl následně využit v řadě budovaných opevnění. Vyprodukováno bylo cca 150 kusů této nesmírně komplikované a finančně náročné zbraně, která disponovala ohromující kadencí 60-120 ran za minutu s maximálním dostřelem 750 metrů.
