Podrobněji o výstavbě opevnění v prostoru OWB

V polovině třicátých let začala na východní hranici Německa vznikat opevněná linie, která se rozkládala mezi řekou Wartou (Warthe) na severu a řekou Odrou (Oder) na jihu. Teprve později bylo toto opevnění nazváno Festungsfront Oder-Warthe Bogen. Na severu na tuto pozici navazovalo opevnění stavěné od začátku 30. let v Pomořanech, na jihu Oderstellung, které se táhlo podél řeky Odry až do Wroclawi. Paradoxně zde tedy bylo započato s výstavou až s jako poslední linie na východní hranici.

Snaha o opevnění tohoto prostoru však pochází již ze začátku 20. let, kdy bylo přistoupeno k modernizacím pevnosti Kostrzyń na řece Odře. Cílem bylo vytvoření bezpečného předmostí před řekou, které by usnadnilo případný protiútok bez nutnosti složitě překračovat velmi široký tok, který navíc bylo poměrně snadné kontrolovat z východních břehů. Později bylo přistoupeno k budování zátarasů na důležitých komunikacích dále od řeky, které měly tvořit tzv. Oderské předmostí. Následně bylo rozhodnuto linii obrany vysunout ještě dále na východ a bylo započato s hledáním vhodného prostoru, kde by bylo možné obranu opřít o přírodní překážky.

První projekty vznikly již na počátku třicátých let a od roku 1932 se začalo na nejohroženějších úsecích s průzkumnou činností a budováním překážek. S výstavbou malých pevnůstek pro přímou palbu těžkého kulometu v pancéřové desce 10P7 kombinovaného s úkrytem pro protitankový kanón (MG-Schartenstand und Pak-Unterstellraum, někdy označována jako Hindenburgstand), které chránily nejdůležitější přechody přes řeky a umělé kanály a další komunikace bylo přistoupeno na počátku roku 1935. V několika případech byly vybudovány dva oddělené objekty - jeden pro přímou palbu těžkého kulometu a druhý úkryt pro protitankový kanón. Vždy se však nacházely v bezprostřední blízkosti. Do stejného období spadá také výstavba pevnůstek podél řeky Warty po soutok s řekou Noteć a několika dalších menších kombinovaných objektů (např. MG-St. 780a)

Souběžně s touto činností probíhala také výstavba překážek a hlavně umělých kanálů, jezů a následně od roku 1935 také otočných a výsuvných mostů. Na přelomu let 1935 - 1936 byla celá linie zesílena objekty nové konstrukce v odolnosti B a B1, budovanými jednotlivě v blízkosti vodních děl. Do tohoto období také spadá výstavba tvrze Lietzmann v osadě Mostki (Möstchen), která uzavírala důležitou komunikaci Poznaň - Berlín. Pojem tvrz lze brát s jistou rezervou, protože jednotlivé objekty nebyly spojené podzemními komunikacemi a označení "tvrz" nesla z propagandistických důvodů až od roku 1944. Druhou tvrzí z tohoto období je Ludendorff (do této stavební fáze spadá pouze Pz.W. 865), který se nachází na severním křídle linie a chrání most přes řeku Obru nedaleko osady Stary Dworek (Althöfchen). Výstavba opevnění linie Nischlitz - Obra byla řízena ze dvou štábu umístěných v Torzymu (Sternberg) a Sulecinu (Zielenzig). Na výstavbu byly najímány odborné firmy a nasazeni pracovníci RAD (Reichsarbeitsdienst - říšská pracovní služba). V poslední fázi výstavby byla předána stavební činnost organizaci TODT.

Nischlitz - Obra

Výstavba linie Nischlitz - Obra probíhala ve dvou etapách. V letech 1932 - 1934 byla budována souvislá linie překážek a vodních staveb. Od počátku roku 1935 byly budovány menší objekty v odolnosti C. Již v polovině roku 1935, kdy ještě nebylo jisté, zda se celý prostor dočká další mohutnější výstavby, započala stavba dalších pevnůstek v odolnosti B, případně B1, které měly zesílit v té době velmi děravou obranu.

Pravděpodobně nejzachovalejším objektem z tohoto období je Pzw. 875, který je zároveň "nejsevernějším" objektem Meziročního opevněného rajónu (nejsevernějším ve většině publikací, linie ale pokračuje ještě dalšími osmi objekty, všechny z nich jsou však zcela v troskách). Nachází se v těsné blízkosti významné silniční křižovatky Kostrzyn -Gorzow/Skwierzyna. Jedná se o velmi atypicky řešený objekt, který má vstup jak do dolního, tak i do horního patra. Uvnitř se nacházel úkryt pro protitankový kanón, blízkou obranu zajišťovaly dva těžké kulomety umístěné v pancéřových deskách 10P7 a 7P7 (na každém poschodí jedna). Na stropnici byly umístěny pancéřová kopule 20P7 pro dvojici těžkých kulometů a polokopule 2P7 pro TK. Dodnes se na něm zachoval maskovací nátěr, bohužel veškeré pancéřové prvky jsou vytrženy.

O využití vodních překážek bylo rozhodnuto již během výstavby tzv. Nischlitz-Obra linie a to především na severním a jižním křídle. Jako ochrana před nenadálým útokem sloužily tzv. "pevností mosty", které mohly být buď výsuvné nebo otočné. V jejich bezprostřední blízkosti se navíc nacházel i objekt pro jejich ochranu obvykle vyzbrojené těžkým kulometem pro přímou palbu a s úkrytem PTK, který byl umisťován na straně pevnůstky do polního postavení. Některé mosty měly navíc ve svých strojovnách střílny, které umožňovaly vedení bočních paleb do prostoru vodních toků.

Umělé vodní kanály, které spojovaly jednotlivé jezera dosahovaly šířky dvaceti metrů, což mělo představovat dostatečnou ochranu proti pěchotě a tankům. Jejich hloubka mohla dosahovat 4 metrů. Pro účely jejich bezprostřední obrany bylo počítáno s výstavbou zesíleného polního opevnění. Hloubku vody bylo možné regulovat pomocí různých vodních staveb. V místech, kde byly plánovány zátopové oblasti, byly stavěny odolné jezy a stavidla v odolnosti A, které měly být schopné odolat i těžkým bojům.

Festungsfront Oder-Warthe Bogen

Impuls k další výstavbě vzešel z inspekce Adolfa Hitlera uskutečněné dne 30. 10. 1935, kdy během své šestihodinové návštěvy podepsal rozkaz k další výstavbě pod názvem Festungsfront Oder-Werthe. Cena byla odhadnuta na 600 milionů RM, výstavba měla trvat původně 15 let (v následujících letech byla tato lhůta zkracována na 10, 6, a nakonec na 4 roky). Obrana měla být hluboká 3 kilometry s délkou fronty dosahující 110 kilometrů. Pro obranu bylo počítáno s 35.000 mužů. Původní plán předpokládal výstavbu celkem 330 objektů, přičemž nejdůležitějšími stavbami v centrální části mělo být 15 A-Werků, 13 A1-Werků, 79 B-werků a celkem 4 pancéřové baterie pro pevnostní dělostřelectvo (další 4 byly plánovány na křídlech opevněné linie)

Centrální část

Pevností výstavba v druhé polovině 30. let se zaměřila především na centrální část linie, která byla považována za nejzranitelnější. I zde sice byly k dispozici vodní překážky a řada jezer, o které bylo možné opřít obranu, a byly zde také v letech 1934 - 1936 postaveny poměrně silné objekty na čáře Staropole - Boryszyn - Wysoka - Keszyckie jezero (Starpel - Burschen - Hochwalde - Strauch-See), velkým problémem však byla pahorkatina, která se nacházela necelé dva kilometry před obrannou linií. Z ní bylo možné nejen pozorovat celé obranné postavení, ale především nepřátelská dělostřelecká palba vedená z tohoto prostoru by měla zcela devastující účinky. Z tohoto důvodu bylo v roce 1936 rozhodnuto o silném opevnění tohoto úseku pomocí řady tvrzí umístěných na mírných vyvýšeninách, které byly navzájem propojeny podzemními komunikacemi a ve stejném roce bylo také započato s ražením tunelů. Pro potřeby instalace mohutných pancéřových prvků byla v centrální část OWB postavena nová železnice mezi stanicemi Kursko a Staropole s řadou odboček (v normálním rozchodu). Tyto stanice byly zároveň rozšířeny pro potřeby zásobování celého prostoru. Jádro obrany měly tvořit dělostřelecké baterie s mohutnými objekty v nejvyšší odolnosti A. Žádný z nich však nebyl zcela realizován, i když podzemní prostory a částečně i jejich spodní podlaží byla stavebně dokončena. Čekalo se však patrně na dodání pancéřových prvků.

Nutno podotknout, že původní plán centrální tvrze byl přinejmenším megalomanský a vyžadoval vzhledem k plánované výzbroji naprosto neúměrné finanční náklady. Vše gigantické se však velice líbilo Hitlerovi, a tak se schvalováním nebyly žádné problémy. Představa byla asi následující. Soustava tvrzí bude navzájem spojena podzemními komunikacemi. V předpolí objektů se bude nacházet síť protitankových (dračí zuby) a protipěchotních překážek. Základním stavebním článkem bude A-werk a B-werk, jehož veškeré technické zázemí se bude nacházet hluboko v podzemí. Objekty budou schopné kruhové obrany i v obklíčení a navzájem se budou podporovat krycí palbou. Počítáno bylo také s nasazením protitankových kanónů v pancéřových kasematách a otočných věžích, k jejich osazení však nikdy nedošlo. Řada již hotových objektů však byla stavebně připravena na případné rozšíření o tyto zbraně. Funkci těžkého dělostřelectva budou plnit tzv. pancéřové baterie (Panzerbatterie), budované v odolnosti A s otočnými pancéřovými kopulemi pro kanón ráže 105 a 150 mm se sílou pancíře od 30 do 60 centimetrů. Hloubka obrany byla stanovena na zhruba 3 kilometry, přičemž i v druhé linii bylo počítáno s výstavbou tvrzí, jejichž výzbroj mělo tvořit výhradně pevnostní dělostřelectvo.

Skutečnost však vypadá trochu jinak. Je tomu tak především díky tomu, že během výstavby se přeci jen přenesla pozornost Německa na západ a stavební činnost zde byla předčasně ukončena. Navíc požadavky na pancéřové prvky byly tak obrovské, že by jejich dodání mělo negativní vliv na urychlené budování tankových divizí. Z plánovaných 46 objektů spojených podzemními komunikacemi, čtyřech vchodových objektů a 13 objektů dělostřeleckých baterií se podařilo dokončit 21 objektů spojených podzemní komunikací a rozestavět dvě pancéřové baterie. Z plánovaných A-werků nebyl postaven ani jediný. Nad výstavbou v tomto prostoru se začalo stmívat již v polovině roku 1937. Původní návrh na okamžité zrušení výstavby nebyl přijat. Dovoleno bylo dobudovat rozestavěné objekty a zacelit skuliny ve slabých místech obrany. Do roku 1938 tak bylo celkem postaveno v prostoru celého Meziříčního opevněného rajónu okolo 80 objektů, které splňovaly definici "Panzerwerk" (alespoň jedna pancéřová kopule s hlavní výzbrojí) a řada dalších slabších objektů. Poslední objekty byly dokončovány v první polovině roku 1939 (např. Werkgruppe Shill). V některých pramenech je udáváno jako období výstavby nedokončených A-Werků dokonce přelom let 1939-1940.

Opevnění měly původně obsazovat vojenské posádky z okolních větších měst. Později byly postaveny dva nové kasárenské objekty přímo v blízkosti linie. Známějším z nich je tzv. Regenwurmlager, který později sloužil jako kasárna pro ruské jednotky a nyní je postupně přestavován na obytný komplex pod názvem Keszyca Lesna. Druhá kasárna nesla název Tiborlager (Truppenübungsplatz Tiborlager), nacházela se v jižní části linie, typově i osudem se jednalo o stejný komplex jako výše zmíněný. Dnes nese název Cibórz.

OWB v období války

Oficiální rozhodnutí o zastavení výstavby přišlo v červnu 1938 poté co Hitler v květnu 1938 zrevidoval pevnostní výstavbu a prohlásil ji za neúčinnou a vrhl veškeré stavební úsilí na západ (Denkschrift zur Frage unserer Festungsanlagen z 1.6.1938). Dokončovací práce však byly prováděny ještě v roce 1939. Stejně jako mnoho jiných opevněných linií na východě, se Meziříční opevněný rajón dostal hned po začátku války do hlubokého týlu a ztratil tak svůj význam.

Navíc již v roce 1941 se ve velkém stylu rozjela výstavba Atlantického valu, jehož materiální požadavky byly více než gigantické. A tak i zde byla řada objektů zbavena svého vybavení, které bylo odesláno na západ. Podzemní prostory v centrální části linie posloužily jako podzemní továrna, kde váleční zajatci vyráběli součástky do leteckých motorů.

Již v roce 1944 se nepřátelská linie přiblížila natolik, že bylo rozhodnuto o aktivaci rozestavěné linie. Rychle byly hloubeny nové zákopové systémy, byla postavena řada tobruků (více než 400). U některých objektů byly provedeny stavební úpravy, které spočívaly v zabetonování částí pancéřových prvků, které mohly být vystaveny nepřátelské palbě, tím byly opatřeny ochranným límcem. Díky tomu však přišly o možnost kruhové obrany.

Tato činnost však již nezměnila nic na tom, že Meziříční opevněný rajón byl proražen Rudou armádou téměř z chodu. Částečně se pod tím podepsalo slabé obsazení vojenskou posádkou. Navíc v roce 1944 již nebyly k dispozici vycvičené jednotky, které by byly schopné opevnění obsadit a dobře ovládat. V interiérech chyběla většina speciálního pevnostního vybavení. Zároveň již celá řada jezů a mostů nebyla funkční, čumuž nepomáhalo ani značně mrazivé počasí. 29.1.1945 mezi 20 a 22 hodinou byl Meziříční opevněný rajón proražen ve svém nejsilnějším místě (mezi Kalawou a Vysokou) 44. pancéřovou brigádou. Jednotky 1. běloruského frontu tak využily situace, kdy na přilehlé komunikaci nebyly osazeny protitankové zátarasy. Objekty umístěné ve druhé linii sice svedly s protivníkem boj, ovšem marný. Boje byly vedeny také například o tvrz Ludendorff.

Současný stav opevnění

K prvnímu ničení objektů došlo bezprostředně po jejich obsazení v roce 1945, avšak pouze v omezeném měřítku. V centrální část OWB se usadila ruská armáda a po provedení průzkumu a zaměření objektů došlo k prvním demontážím zbylého vnitřního vybavení a pozůstatků po zbrojní výrobě. Podzemní prostory byly ve vojenské správě několik let, načež byly opuštěny a na jednotlivé objekty se vrhly obchodníci se šrotem. Relativně ušetřena byla pouze střední část linie, kde se po nějaké době zabydlela pro změnu polská armáda. S podzemním komplexem bylo počítáno pro účely civilní obrany a později se uvažovalo o využití jako skladu radioaktivního materiálu. K větší aktivitě zde však nedošlo a celý prostor byl nadobro opuštěn. Jako poslední odešly ruské jednotky z kasáren Regenwurmlager (Keszyca Leśna) v roce 1993. V následujících letech se na objekty vrhli především zloději kovů, kteří brali vše co jim přišlo do cesty.

V současné době jsou nejlépe zachovalou památkou na OWB především zátarasy, a to jak v podobě mnoho kilometrů dlouhé linie dračích zubů v centrální části, tak i vodní překážky mezi jednotlivými jezery s řadou jezů a stavidel. Ve výborném stavu se zachovaly také výsuvné a otočné mosty, přičemž některé z nich v nedávné době prošly rekonstrukcí a jsou příležitostně přístupné jako muzeum (např. K705 v obci Nowa Wioska, D724 nedaleko Kurska). Z první fáze výstavby se zachoval nejlépe "Hindenburgstand" č. 743, i když bez pancéřových prvků. Naopak po řadě dalších není možné dnes nalézt ani stopu. Z B-Werků na jižním křídle lze doporučit především Pz.W. 598, ve kterém se zachovala alespoň část pancéřových kopulí a zvonů. V dobrém stavu se nachází centrální část mezi Pz.W. 714 na jihu a Pz.W. 726 na severu, kde se dochovala většina kopulí. Naopak severní křídlo OWB je takřka kompletně zničeno, za pozornost zde tak stojí spíše otočné mosty a z pevností podzemí tvrze Shill jejíž objekty jsou však naprosto zničeny a přes rozsáhlé destrukce také pozůstatky tvrze Ludendorff (včetně pozůstatků objektu z roku 1944 pro československý pevnostní kanón L1).

Aktuálně se na OWB nacházejí tři soukromá muzea. Již řadu let je rekonstruován Pz.W. 694 v obci Lubrza. Zájemci jsou prováděni také po tzv. Boryszynské smyčce (Panzerbatterie 5) a expozice je vybudována také v Pz.W. 717 a přilehlém podzemí (Werkgruppe Scharnhorst). Příležitostně by měly být organizovány také prohlídky v tzv. Nietoperské smyčce (Petla Nietoperska, Niepter Schleife/Russenberge).

Do rozsáhlého podzemí je možné vstupovat také dalšími objekty. Již po řadu let se však vede zuřivý boj mezi ochránci přírody (v podzemí byla zřízena rezervace se zimovištěm netopýrů), kteří pravidelně uzavírají všechny vchody a zájemci o opevnění, kteří se přes tyto uzávěry snaží "prořezat" dovnitř. Zároveň se jedná také o oblíbenou lokalitu různých hledačů pokladů.

Bezpochyby za nejzdařilejší součást opevnění na OWB lze považovat překážky tvořené úpravami vodních toků a veškerou s tím spojenou infrastrukturu - jezy, vodní kanály, výsuvné a otočné mosty. Nalézt zde lze širokou škálu bojových objektů od těch nejjednodušších stavěných v roce 1935 až po ohromné stavby B-Werků s výzbrojí umístěnou ve velkém množství pancéřových prvků. Zcela megalomanský je především rozsah podzemních prostor v centrální části nazývané "Hochwalde", a to přesto, že nebyly dokončeny všechny plánované chodby ani povrchové stavby. Vynaložené finanční náklady však byly zcela neadekvátní k dosaženému výsledku. Hlavní výzbroj stále tvořily pouze těžké kulomety, které neměly dostatečnou palebnou sílu. Navíc silueta většiny pancéřových prvků byla příliš výrazné a tak představovala snadný cíl pro nepřátelské dělostřelectvo. Ani hustota objektů nebyla příliš velká a v linii vznikaly velké mezery, které bylo nutné vykrývat polním opevněním. Z tohoto důvodu tak lze OWB považovat především za zajímavou ukázku vývoje pevnostního stavitelství v Německu ve 30. letech, které se však dočkalo pouze malého užití v později budovaných opevněných liniích (Westwall, Atlantikwall).