NĚMECKÁ OPEVNĚNÍ PRVNÍ SVĚTOVÉ VÁLKY
PRACOVNÍ VERZE
Kde se zrodila koncepce výstavby německého opevnění, budovaného v meziválečném období a později v průběhu 2. světové války? Odpověď je možné najít v zákopech 1. světové války. Během 4 let vznikla na základech výstavby polního opevnění a na koncepci armovacích prací starších pevnostních prstenců nová podoba výstavby stálých opevnění v lineární podobě, s velkou hloubkou obrany, spočívající ve výstavbě velkého množství menších objektů se specifickým účelem. Zákopová válka byla vedena v mohutných polních opevněních, které nebylo možné vzhledem k blízkosti nepřítele efektivně zesilovat za pomocí železobetonu a pancéřových prvků ve velkém měřítku. V týlu však byly budovány bez obav z nepřátelské dělostřelecké palby opevněné linie, které měly s původní koncepcí polního opevnění pramálo společného. Tyto stránky se věnují problematice německého opevnění na západní frontě.
Celý systém opevnění západní fronty je často označován jako Hindenburgova linie. Tento název původně použila Britská armáda pro část opevnění ve svém sektoru, které v německých plánech neslo název Siegfriedova linie (Siegfriedstellung). Až po válce se tento název vžil pro veškeré opevnění budované Německem. Navíc jsou zde spojovány dohromady různé linie opevnění, různého účelu a doby výstavby. Zároveň není jednoduché se v jednotlivých originálních názvech vyznat. Nijak tomu nepomáhá ani zavedená praxe německé armády, která v případě prolomení linie posouvala názvy linií dále do týlu, což byla obvyklá praxe především ve Flandrech.
V současnosti se veškeré opevnění vybudované na západní frontě nachází na území Belgie a Francie. Často se nachází, respektive nacházelo, v intenzivně hospodářsky využívané krajině. Velké množství objektů muselo v průběhu let ustoupit nové výstavbě a intenzivní zemědělské činnosti. Řada objektů byla zničena již během válečných operací v roce 1918, případně padla za oběť těžbě železa v následujících letech. Z tohoto důvodu se v současnosti větší množství zachovalých objektů nachází pouze v některých úsecích tehdejší západní fronty. Na území Belgie se jedná především o týlové postavení, tzv. Nizozemskou pozici (Hollandstellung) budovanou na hranicích s Nizozemím s těžištěm obrany severně od Antwerp. O zdejší opevnění se nikdy nebojovalo a některé úseky se dodnes dochovaly ve velmi dobrém stavu. Ve zbytku Belgie, na frontové linii, se toho zachovalo pouze málo. Situace se mění až v okolí severofrancouzského Lille s největší hustotou zachovalých objektů v okolí obce Aubers. Na opevnění zde lze narazit až po město Cambrai, naproti tomu v prosoru Cambrai - Saint Quentin - Laon - Remeš se nacházejí zachovalé pouze menší izolované úseky. Situace se příliš nemění ani dále k Verdunu. Na uceléné pozůstatky frontové linie tak lze narazit až na východním břehu řeky Mázy (Meuse) severně od Verdunu. Odtud je již linie dobře znatelná dále jihovýchodním směrem až na hřebeny Vogéz, kde přechází v horský charakter fronty s výrazným využitím kavernových úkrytů. Silné opevnění se zachovalo také dále na jihu k hranicím se Švýcarskem. Poměrně klidný charakter fronty v tomto prostoru umožnil velmi silnou výstavbu opevnění přímo na frontové linii.
Po vyhodnocení dostupných informací, kterých je navíc obdivuhodně malé množství, však při průzkumu padla volba na týlové pozice, o které se do konce války nebojovalo vůbec, případně pouze v omezené míře těsně před koncem války. Jmenovitě se jedná o linie budované od začátku války v rámci armovacích prací v okolí existujících pevností - Mosel-Stellung (Thionville, Metz) a opevněné pozice v okolí Štrasburku a Festu Mutzig. V roce 1918 byla navíc zahájena výstavba týlové pozice Brunhild-Stellung v prostoru Rethel - Grandpré - Dun-sur-Meuse (severně od Verdunu) a Michel-Stellung v prostoru Etain - Pagny-sur-Moselle (Metz). Na východním břehu řeky Mosely plynule na toto opevnění navazuje další opevněná pozice, které je v některých pramenech označováno jako Cherisey-Stellung. K nalezení je zde řada velmi dobře zachovalých objektů, stejně jako dlouhé kilomety zcela zničené a zahlazené linie. Na těchto stránkách uvedená typologie tak primárně vychází ze zde budovaných objektů.
Hned na úvod je nutné upozornit, že výsledky průzkumu tohoto opevnění mnohdy vůbec neodpovídají vynaloženému úsilí a času. Většina objektů byla budována z větší částí pod úrovní terénu. Od výstavby uplynulo více než 100 let, proto je řada zachovalých objektů buď zatopená, nebo více či méně zasypaná zeminou, případně odpadem. Během vegetačního období je navíc řada staveb na polích nepřístupná kvůli intenzivnímu zemědělství, francouzské lesy jsou epizodou samy o sobě. Pro průzkum jsou tak vhodné především zimní měsíce.
