Pevnost Boden (Bodens Fästning - BF)

Ještě v polovině 19. století velmi obtížně přístupné území na severu Švédska stálo mimo jakoukoliv pevnostní výstavbu, i když požadavky na zajištění hranic se pravidelně objevovaly po celé 19. století. Zlom přišel s výraznou průmyslovou expanzí, rozvojem těžby nerostných surovin a především se stavbou železnice v kombinaci s rostoucím nebezpečím vpádu sousedního Ruského impéria. Výstavba železnice navíc zrychlila dopravu z hlavního města ze 14 dnů na pouhé tři. Často byla navíc rychlejším řešením plavba po moři než cesta po souši. Již samotná výstavba železnice musela respektovat požadavky armády, a proto byla vedena dále od pobřeží, aby se nacházela mimo dostřel válečných lodí. Také Boden byl cíleně vybrán nejen kvůli faktu, že byl důležitou železniční křižovatkou, ale také proto, že se nacházel dostatečně daleko od pobřeží a nebylo ho tak možné překvapivě napadnout námořnictvem. Výstavba železnice z Bodenu dále k hranicím tehdejšího Ruského impéria byla ze strategických důvodů řadu let blokovaná vojenskou správou. Pro obranu zde hrály významnou roli také výhodné geologické podmínky umožňující vestavět pancéřové forty do okolních skalnatých kopců. Jádrem pevnosti ve finální podobě bylo pět pancéřových fortů (plánováno jich bylo víc), dvě velké dělostřelecké baterie s výzbrojí v otevřených postaveních a později vybudovaná jedna kavernová dělostřelecká baterie a devět menších dělostřeleckých objektů pro boční palby.

První návrhy pevnosti pocházejí z roku 1897. O výstavbě bylo definitivně rozhodnuto v roce 1900. Nejprve bylo nutné vybudovat veškerou potřebnou infrastrukturu a zázemí, následovala výstavba přístupových komunikací. Samotná výstavba pancéřových fortů začala v roce 1901. Pancéřové prvky byly z větší části domácí výroby - dodala je společnost Bofors, věže pro houfnice ráže 15 cm pak byly z časových důvodů francouzského původu od společnosti Chattilon-Commentry. V případě věže pro kanón ráže 12 cm se jednalo o největší pancéřových prvek celé pevnosti. Komplet dosahoval hmotnosti 70 tun a jednotlivé segmenty vrchlíku vážily 27 tun. Síla pancíře činila 17 cm. To představovalo výrazný problém pro jejich transport na místo určení. V letních měsících nebyla nosnost komunikací dostatečná, a tak bylo nutné čekat s instalací na zimní měsíce. Z nádraží byly jednotlivé části dopravovány na masivních saních a instalovány do objektů v až 40 stupňových mrazech. První ostré střelby se uskutečnily v roce 1907.

Pancéřové forty byly budovány podle tehdejší obvyklé koncepce. Hlavní výzbroj byla umístěna výhradně v pancéřových otočných věžích. Původní návrhy počítaly s trojúhelníkovým provedení fortů, finální podoba byla nicméně čtyřúhelníková, pokud to geologické podmínky v místě výstavby dovolovaly. Samotná výzbroj a použité pancíře byly silně ovlivněny francouzským a německým vlivem. Výzbrojí se forty nejvíce blíží belgických fortům. Naopak způsob provedení byl zcela originální a ve Švédsku byly vybudovány vůbec první pancéřové forty kavernovým způsobem, což vzhledem k žulovému podloží výrazně zvyšovalo jejich odolnost.

V roce 1911 bylo rozhodnuto o výstavbě mezilehlých pěchotních opěrných bodů a tzv. klobásových objektů. Jednalo se o rozměrné betonové stavby mající podobu krytých zákopů se střílnami pro ruční zbraně určené k přímé palbě. Na bocích byly součástí objektu střílny pro těžké kulomety. Většinou určené k boční palbě, kryjící mezilehlé prostory. Ve stejné době bylo postaveno také 8 flankovacích dělostřeleckých baterií se stejným účelem. Pěchotní opěrné body byly opatřeny úkryty a zákopovým systémem, často vylámaným ve skále, případně pěchotním parapetem vytvarovaným z rovnaného kamene.

V roce 1915 následovala výstavba 26 dělostřeleckých pozorovatelen a kulometných objektů. Hlavním úkolem bylo poskytování kvalitních informací pro řízení palby pevnostního dělostřelectva. Obvykle byly budovány objekty pro přímé pozorování s dlouhými štěrbinami na třech stranách objektu. Existuje nicméně i varianta s periskopickým pozorováním, která má navíc jako jediná více podlaží. Kulometné objekty byly budovány různého typu, v některých případech i v kavernovém provedení. Výjimkou není ani dvoupatrový bojový objekt.

Oproti původním návrhům nebyly do samotných fortů instalovány otočné výsuvné věže pro světlomety. V okolí fortu byly vybrány vždy dvě pozice pro světlomet o průměru 110 centimetrů na kolejnicích. Ten měl k dispozici odolný úkryt uzavíratelný dvoukřídlými pancéřovými dveřmi. Manipulováno s ním bylo pomocí kolejnic. Pokud si to konfigurace terénu vyžadovala, byl objekt doplněn o ručně poháněný výtah.

V roce 1914 byla pevnost organizačně rozdělena do tří skupin - sever, západ a jih. Pěchotní obrana pak do 4 sektorů - Rödberg, Aberg, Mjösjö a Degerberg. Tato organizace se v průběhu let několikrát změnila. V roce 1919 došlo k instalaci prvních tří protiletadlových baterií, které byly vyzbrojeny kanóny ráže 7,5 cm m/00-17. Až v dalších desetiletích došlo k jejich přezbrojení na kanón m/30 a automatické kanóny ráže 40 a 20mm. V souvislosti s tím došlo také k výraznému rozšíření protiletadlové obrany.

Současně byla od 20. let výrazně zvyšována hloubka pěchotní obrany pevnosti a v polním provedení došlo k budování předsunutých postavení. Od roku 1935 byla plánována výstavba souvislé protitankové překážky z žulových bloků. K realizaci ovšem došlo až v letech 1939 - 1941 a to současně se stavbou moderních kulometných objektů pro boční palbu, pasivních úkrytů a otevřených palebných postavení pěchoty. Polní předsunuté opevnění bylo vybudováno zhruba 2 kilometry před pevnostním prstencem. Od 2. světové války měla pevnost spíše funkci opevněného logistického zázemí, které poskytovalo podporu armádě rozmístěné v prostoru mezi pevností a hranicemi. Případný ruský útok měl být dle plánů nicméně zastaven až na řece Lulea, a tak bylo i nadále počítáno i s obrannou funkcí zdejších opevnění.

Modernizační práce a údržba objektů probíhala i v období Studené války. Většina objektů byla v aktivní vojenské službě až do 90. let 20. století. Ve fortu Rödberget se dnes nachází pevnostní muzeum, ostatní forty jsou uzavřené a nepřístupné.

Výzbroj Pevnosti Boden

Hlavní výzbroj byla umístěna na povrchu fortu v otočných pancéřových věžích. Jejich plánovaná ráže se v průběhu vyhotovování návrhů stavby několikrát změnila. Nakonec byly na stropnice objektů osazeny tři typy. Pro účely dalekých paleb se jednalo o kanóny ráže 12 cm m/99 a houfnice ráže 15 cm m/06. Blízkou obranu pak měly na starosti kanóny ráže 8,4 cm m/94-04. V kontreskarpových kaponiérách byly umístěny rychlopalné kanóny ráže 5,7 cm m/07.

Kopule pro kanón ráže 12 cm

Kopule pro kanóny ráže 12 cm měly být původně dominantní hlavní výzbrojí fortů v okolí Bodenu. Při úsťové rychlosti 504 m/s činil maximální dostřel 8 500 metrů. Hmotnost samotné věže činila 47,5 tuny. Včetně předpancíře a dalšího vybavení přesahovala hmotnost 70 tun. Kanón ráže 12 cm od společnosti Bofors s délkou hlavně 23 ráží (L 23) nesl označení m/99. Věže francouzského původu od společnosti Chattilon-Commentry pak m/03C (instalované do Fortu Södra Vaberget v Karlsborgu) a m/03B od společnosti Bofors, instalované v Bodenu se sílou pancíře 17 cm. V meziválečném období byl zaveden nový typ munice a zvětšen náměr zbraně, čímž bylo dosaženo maximálního dostřelu 10 300 metrů. Maximální kadence se pohybovala okolo 6 výstřelů za minutu. Část věží byla později elektrifikována s cílem zvýšení kadence. Dotace munice činila 2000 kusů na hlaveň. Většina věží vydržela v aktivní službě až do roku 1992.

Kopule pro houfnici ráže 15 cm

Tento typ kopule byl určen výhradně pro objekty v Bodenu. Vyrobeno bylo 8 kusů, které vycházely z německého vzoru. Samotné kopule pak byly zakoupeny ve Francii u společnosti Chattilon-Commentry a nesly označení m/04C. Při úsťové rychlosti 300 m/s dosahoval maximální dostřel 7 000 metrů. Ráže zbraně byla 149,1 mm při délce hlavně 11,2 ráží (L11,2). Ve 30. letech byl dodáním nových typů munice dostřel zvýšen na 7 900 metrů.

V roce 1978 byly věře osazené v Rödbergsfortet přezbrojeny kanóny ráže 12 cm m/24C-77, což si vyžádalo rozsáhlé přestavby a úpravy vrchlíku věží. Ostatní byly v aktivní službě až do roku 1992, kdy byla pevnost vyřazena z aktivní služby. Kanon č. 5 včetně lafety se dnes nachází ve venkovní expozici před Rödbergsfortet a je možné ho volně navštívit i mimo otevírací dobu.

Kopule pro kanón ráže 8,4 cm

Kanóny ráže 8,4 cm byly standartní výzbrojí polních jednotek, které vycházely z německého vzoru. V průběhu let byly produkovány různé typy této zbraně od zbrojovek Bofors i Finspong. Pro potřeby fortů v Bodenu bylo dodáno 24 věží s kanóny ráže 8,4 cm m/1894. Samotná věž nesla označení m/03B a použitá lafeta m/1894-1906. Maximální dostřel činil 7,5 km při úsťové rychlosti 535 m/s s kadencí 5 výstřelů za minutu. V letech 1950 - 1952 došlo k přezbrojení všech věží na kanón ráže 8,4 cm m/52 s maximálním dostřelem 10 500 metrů. Díky modernějšímu typu výzbroje vzrostla také kadence, a to na 15 - 20 výstřelů za minutu. Většina věží vydržela v aktivní službě až do roku 1992, některé dokonce do roku 1997.

Kanóny pro blízkou obranu ráže 5,7 cm a mobilní pevnostní dělostřelectvo

Kanóny ráže 5,7 cm byly nejčastěji produkovanou verzí kanónů pro švédskou armádu. Konstrukce zbraně umožňovala kadenci až 35 ran za minutu. Výrobcem byly hned tři zbrojovky - Bofors, Finspong a Státní zbrojovna Stockholm. Produkováno bylo několik modelových verzí s různou délkou hlavně. Do Bodenu zamířily pod označením 6 cm kap.k m/07 ty se zkrácenou délkou hlavně 25 ráží (L25) od Stádní zbrojovky Stockholm. Hmotnost činila pouhých 215 kilogramů. Při úsťové rychlosti 485 m/s činil maximální dostřel 4 500 metrů. Své místo nalezly v kontreskarpových kaponiérách. Ty byly v době výstavby přístupné přímo z obvodového příkopu, teprve později byly napojeny na podzemí fortu. Střílna se uzavírala pomocí pancéřové dvoukřídlé okenice, se kterou bylo možné manipulovat pomocí posuvného mechanismu, který se nacházel nad zbraní. Tento systém okenic byl následně požíván v bojových objektech budovaných až do 2. světové války. Samotná střílna byla tvarovaná z betonu. Na kanón bylo možné nasadit menší ochranný štít, který bránil pronikání střepin do nitra střelecké místnosti. V roce 1977 byly nahrazeny ve střílnách kulomety m/58.

V otevřených bateriích byly primárně umístěny polní verze kanónu ráže 8,4 cm s pevnostní lafetou m/1894-1906. Mobilní dělostřelectvo mělo k dispozici také kanóny ráže 12 cm. V průběhu let zamířily do výzbroje pevnosti také další typy kanónů, například ráže 7,5 cm primárně používané k protiletecké obraně. Později ovšem zamířily kanóny ráže 7,5 cm m/00-17 také do kavernové baterie Svedjeberg. Většina kanónů ráže 8,4 cm byla vyřazena v letech 1940 - 1943 a nahrazena právě kanóny ráže 7,5 cm.

Modernizace v období Studené války

V rámci modernizací pancéřových fortů v období po 2. světové válce došlo k řadě přestaveb. V rámci niž byly dodatečně zesíleny kontreskarpové kaponiéry a napojeny na zbytek podzemního systému. Instalovány byly kanóny ráže 8,4 cm m/02-47. Umístěny byly za pancéřovou deskou. Jejich hlavním účelem bylo postřelování příjezdových cest do fortu, které navíc často vedly vstupním tunelem. Kanón byl vyroben úpravou děla ráže 7,5 cm m/02 a vyprodukován pravděpodobně v počtu pouhých 5 kusů. Jediný zachovalý se dnes nachází osazený na svém původním místě v Rödbergsfortet. Identické pancéřové desky se používaly také pro osazení těžkého kulometu. Existují i případy, kdy byly použity do objektů chránících vstupy do důležitých podzemních muničních skladů a velitelských objektů v celém Švédsku. Ve zdejších fortech byla proti vjezdu instalována dvojice pancéřových desek vedle sebe, druhá byla určena pro těžký kulomet. V případě Södra Åbergsfortet byla provedena přestavba úkrytu pro světlomet na čele fortu na podvojnou kanponiéru. Kvůli jejímu exponovanému umístění mimo fort zde byly osazeny také tyto pancéřové desky s kulometnou výzbrojí. U Gammelängsfortetu se přímo na povrchu fortu nachází na jeho čele malý objekt opatřený pancéřovou deskou, který byl součástí pěchotní obrany (pěchotního parapetu).

V roce 1976 byly věže s 15 cm houfnicemi Rödbergsfortetu přezbrojeny na kanóny ráže 12 cm m/24C-66, což si vyžádalo rozsáhlé přestavby a úpravu pancíře. Dostřel činil 20 kilometrů při kadenci 4 výstřely za minutu. Minimem pro obsluhu věže bylo 5 mužů - velitel, 2 muži zajišťující odměr a náměr zbraně a 2 muži pro obsluhu samotné zbraně, kteří se jako jediní nacházeli v hodním patře. Zbytek posádky pak ve spodním. Odtud byl prováděn také samotný výstřel pomocí pedálu s elektrickým odpalovačem.

Zároveň byla severně od fortu vybudována moderní cvičná baterie pro dvojici otočných věží s identickou výzbrojí. Provedením byla identická jako ostatní baterie pro tyto kanóny budované v tomto období, pouze s poněkud skromnější výbavou. Nebylo totiž nutné vybudovat strojovnu, ani větší zázemí pro obsluhu. Bojové objekty, sklady munice a ubikace jsou však identické, spojené krytým zákopem. Věže jsou opatřeny plechovým krytem proti účinkům napalmu a konstrukcí pro natažení maskovacích sítí. Před palbou bylo nutné odstranit plechový kryt hlavně. Zadní část plechového krytu bylo možné zvednout a usnadnit tak odvětrávání během palby. Hlavním důvodem stavby bylo snadné uvedení do provozu pro cvičné střelby, než v případě kanónů umístěných v Rödbergsfortetu, kde by musela být uvedena do provozu většina vnitřního vybavení.

Dělostřelecké pozorování

V sestavě fortů se nacházejí tři pancéřové kopule pro dělostřelecké pozorování. Dominantně je umístěna kopule s kruhovým výhledem, která se nachází mezi otočnými věžemi s hlavní výzbrojí fortů (ráže 12 nebo 15 cm). Ta je zároveň jako jediná napojená přímo na podzemí fortu a je přístupná pomocí žebříku z bojového patra, kde se nacházejí vstupy pod jednotlivé pancéřové věže a na pěchotní parapet. Zbývající dvě pancéřové věže jsou polokopule osazené do objektu, který je součástí pěchotního parapetu. Ve všech případech se jedná o standardizované pancéřové prvky s proměnlivou sílou pancíře. V místě pozorovacích průzorů je tloušťka 17 cm, ve vrchlíku 10 cm.

 

Fotogalerie - Výzbroj Pevnosti Boden

 

Podrobný popis:

 

Rödbergsfortet

Opevnění v okolí Rödbergsfortet

Södra Åbergsfortet

Gammelängsfortet

Mjösjöfortet

Degerbergsfortet

Baterie Leakersberget

Objekty pro světlomet

Dělostřelecké objekty

Kulometné objekty

Dělostřelecké pozorovatelny

Velitelské objekty