Obecné zásady výstavby opevněných pozic (06/1916)

Allgemeines über Stellungsbau

Různé okolnosti, za nichž jsou vytvářeny obranné pozice (Verteidigungsstellungen) (před nebo během boje, při postupu nebo ústupu, atd.), nedovolují stanovení závazných předpisů pro jejich výstavbu. Proto lze stanovit pouze obecné zásady výstavby.

1. Musí být bezpodmínečně zajištěna houževnatá obrana v jednotlivých úsecích. K tomu je zapotřebí několika opevněných pozic (Stellungen) v řadě - alespoň dvou – potřebných k tomu, aby se zabránilo protivníkovi rozvinout se po částečném proražení přední linie. K tomuto účelu slouží také příčné zákopy (Riegelgräben), které umožňují bočně působit na pronikajícího nepřítele.

2. Rozestup mezi pozicemi musí být takový, aby byl vyloučen útok na týlovou pozici ve stejnou dobu jako na pozici před ní ležící. Na každou další týlovou pozici tak musí být proveden zcela nový útoku, zejména je k tomu nutné předsunutí nepřátelského pozorování a alespoň části dělostřeleckých baterií. V závislosti na terénu tak bude rozestup 1 až 2, případně více km.

3. Každá opevněná pozice se skládá z nejméně 2 souběžných linií zákopů za sebou. Hlavní bojová linie (Hauptkampflinie) je obvykle přední linie, pouze pokud je první linie v nepříznivé poloze, lze vědomě tuto zásadu opustit. Zadní linie nesmějí být narušeny dělostřeleckou palbou vedenou proti hlavní bojové linii. Na druhé straně nesmí být vzdálenost příliš velká, aby byl zaručen rychlý přístup ze zadní linie k obraně před nepřátelským útokem, k protiútoku atd., bude kolísat mezi 50 a 100 m (viz také odst. 8 Spojovací zákopy).

4. Pro nejpřednější pěchotní linii opevněné pozice postačí palebné pole (Schussfeld) několika stovek metrů, možná méně, pokud existují silné překážky. Čím větší je vlastní palebné pole a rozhled z vlastních pozic, tím snazší je pro nepřítele pozorování a vedení dělostřelecké palby. Na druhé straně velmi omezený rozhled z vlastního opevnění nutí k větší připravenosti k boji, která v dlouhodobém horizontu unavuje obránce. V případě týlových linií (rückwärtigen Linien), u nichž má být zajištěna obrana pouze po ztrátě přední linie, musí být do větší míry zajištěno, aby se nacházely co nejdále od průzkumu nepřátel, pozorování, a tím i účinků dělostřelectva. Vzhledem k těmto okolnostem budou vedeny na svazích směrem od nepřítele, napříč lesy atd.

5. Přirozené opěrné body (vesnice, hospodářské usedlosti, zalesněné oblasti) musí být v celém svém rozsahu připraveny k obraně a obzvlášť silně vybudovány. Pokud jsou tyto body rozptýleny, musí být v případě potřeby obklopeny uzavřeným zákopovým systémem. Výstavba opěrných bodů a uzavřených zákopů může být prováděna jak v rámci výstavby opevněných pozic, tak mezi nimi. Uzavřené zákopy jsou vytvářeny v rámci opevněné pozice kombinací částí přední a zadní linie se dvěma spojovacím zákopy (Verbindungsgräben) tak, aby vytvořily obranný systém schopný kruhové obrany.

6. Před všemi liniemi, příčnými zákopy, opěrnými body a uzavřenými zákopy musí být vytvořeny spolehlivé překážky. Vzhledem k účinkům těžké dělostřelecké a minometné palby se doporučuje instalace do několika pásů oddělených mezerami. Elektrické překážky jsou vhodné pouze tehdy, pokud nejsou silně postřelovány. Šetří také osádku první linie v době klidu. V případě elektrických překážek musí být přijata opatření, která zajistí, že vojáci jimi nebudou ohroženi.

7. Chytře vytvořené spojovací zákopy musí být vybudovány v hojném množství, zejména mezi různými liniemi jednotlivých opevněných pozic. Podstatně ulehčují protiútoky a umožňují větší části posádky držet se v zadní linii, je-li vhodná taktická situace. To snižuje ztráty a šetří energii. Kromě toho musí do opevněné pozice vést přibližovací zákopy (Annäherungsgräben), a to v případech, pokud není v dané oblasti k dispozici dostatečné krytí. Spojovací a přibližovací zákopy jsou dle potřeby vybudovány zároveň jako příčné zákopy nebo jako boky uzavřeného zákopového systému.

8. Hluboké a úzké zákopy zajišťují dobré krytí, ale ztěžují pohyb a snadno se zavalí zeminou. Hloubka a šířka tedy musí být k sobě v určitém poměru. Pokud je to možné, je třeba vyvarovat se vysoké úrovně předprsní, jsou jasně viditelné, rychle zničitelné, přičemž zasypávají zákopy. Pro ochranu před bočním postřelováním jsou pěchotní linie obecně opatřeny četnými traverzami a spojovací a přibližovací zákopy musí být provedeny vlnitě.

9. Úkryty odolné proti postřelování (vyhloubené a vybetonované prostory) se osvědčily velmi dobře. Lidé, kteří v nich byli při ne příliš velké obsazenosti ubytováni, snášeli velmi dlouhé a opakované nejsilnější ostřelování. Je vhodné zřídit mnoho malých objektů (maximálně pro 20 osob). Musí být zajištěno několik pohodlných a dobře zabezpečených východů. Posádka schopná odrazit neočekávaný útok musí být bezpečně ubytována na hlavní bojové linii nebo bezprostředně za ní. Zbytek posádky opevněné pozice musí najít ubytování v identických objektech umístěných v druhé linii. Před vlastními (útočnými) operacemi, k nimž jsou zapotřebí větší jednotky, pro ně musí být zajištěno dostatečné a bezpečné ubytování v předních zákopech. Aby mohly být početné rezervy udržovány těsně za pěchotními postaveními (Infanteriestellung), je nutné vybudovat podzemní ubytovací prostory tak, aby zůstaly co nejdéle ochráněny před účinky nepřátelské dělostřelecké palby.

10. Pro včasné odhalení nepřátelského útoku musí být zajištěna možnost pozorovat nepřátelské postavení i při nejsilnějším ostřelování, a to jak z přední linie, tak z týlových pozorovacích stanovišť. V přední linii jsou zvláště vhodná zrcadlová zařízení (periskopy), která jsou zabudována do stropů úkrytů. Pozorování ze štěrbinových průzorů je samo o sobě výhodné, ale v první linii jsou průzory většinou zasypány nebo zničeny nepřátelskou palbou, protože je lze jen stěží skrýt před pozorováním. Otevřená pozorovací stanoviště v přední linii jsou také rychle vyřazena z činnosti, a proto neposkytují žádnou záruku pro včasné odhalení nepřátelského útoku. V zadních pozicích je obvykle možné pozorování ze štěrbinových průzorů. Objekty musí být skryty před pozorováním a musí být pokud možno odolné proti postřelování.

11. Čelní obranná palba pěchoty se odehrává přes parapet pomocí pušek, těžkých a lehkých kulometů. Pokud je vzdálenost od nepřátelské pozice velmi krátká, pak by se při čelním použití kulometů v přední linii mělo zvážit, zda mohou být k palbě připraveny včas. Pokud tomu tak není, musí být použity více v týlu na vyvýšených místech.

12. Kromě účinků čelní palby by se hlavní pozornost měla soustředit na palbu boční. Ta umožňuje obranu dlouhých linií s minimálním počtem sil. Prováděna může být z míst v linii, která mohou být k tomu účelu odpovídajícím způsobem zalomena, nebo z v týlu ležících objektů pro boční palbu. Pro boční palby se obzvláště hodí těžké a lehké kulomety. Boční postřelování týlu (od 2. linie nebo ze zvláštních objektů pro boční palbu) nabízí výhodu, že objekty není tak snadné vyřadit z činnosti nepřátelskou palbou. Na vyvýšených místech je výhodné skrytě umístit například betonové objekty se střílnami. Pro boční palbu v úvahu přicházejí také lehké rychlopalné kanóny.

13. Umístění pěchotních postavení musí, pokud to podmínky dovolují, brát ohled na úlohu dělostřelectva. Pro dělostřelectvo je žádoucí:

1. Výhodná poloha hlavních pozorovacích stanovišť. Pozorovací stanoviště musí být kryta pěchotou, a je-li to možné, musí být umístěna tak daleko v týlu, že jsou skryta před palbou proti pěchotním liniím, a měla by umožnit pozorování celé oblasti před pěchotním postavením.

2. Skryté umístění je výhodnější, tj. podle bojových úkolů v odpovídající vzdálenosti od nepřítele. Velký dostřel našich děl nesmí vést k tomu, aby dělostřelectvo zůstalo co nejvíce v týlu. Tomu je třeba zabránit především kvůli nutným dlouhým telefonním linkám. Na druhou stranu je třeba poznamenat, že baterie by neměly být v dosahu dělostřelecké palby namířené proti pěchotě.

3. Dobré, terénu přizpůsobené krytí, zejména palbě odolné stavby pro obsluhu a střelivo.

Také pro nasazení dělostřeleckých rezerv musí být přijata výše uvedená bezpečnostní opatření.

14. Aby bylo zajištěno účinné velení i během nepřátelského útoku, musí být velitelská stanoviště velitelů úseků (pluk) a podúseků (prapor) postavena v dělostřelecké palbě odolném provedení a umístěna v takových místech, aby příslušní velitelé dokázali udržovat pomocí poslů stálou komunikaci mezi sebou navzájem a také do přední bojové linie. Dále jsou schopni nasadit rezervy nacházející se v týlu včas v rozhodujících místech dle jejich uvážení. Kontakt velitelů s jednotkami a jejich osobní vliv na jejich bojovou činnost musí být zachován za všech okolností. Je naléhavě žádoucí, aby velitelská stanoviště měla možnost pozorovat bojiště daného úseku a sousední oblasti (viz odst. 10). Totéž platí pro velitelské stanoviště vyššího velení. Nelze-li toho dosáhnout z důvodu terénních podmínek nebo s ohledem na dosah nepřátelské palby, jsou pozorovatelé (důstojníci) dotyčných štábů v dostatečném množství rozmístěni na vhodná místa, s těmito důstojníky a dalšími důležitými pozorovacími místy musí být zajištěno spojení.

15. Bezpečný přenos zpráv z předních linií do vyšších velitelských míst v týlu a naopak má zvláštní význam, vyžaduje pečlivě zvážená opatření. Početné telefonní linky jsou nutné, ale nelze očekávat, že budou zachovány při silné nepřátelské palbě. Náhradní prostředky (zařízení světelné signalizace, jiná signalizační zařízení, poštovní holubi) musí být proto vždy po ruce a často kontrolovány z hlediska jejich použitelnosti. Zvukové signály (pomocí zvonů, gongů, sirén apod.) se ukázaly jako velmi užitečné pro alarmování posádky.

16. Budování opevněných pozic obecně zahrnuje také zlepšení životních podmínek vojsk. Mezi ně patří: budování kasáren, zásobování vodou, údržba a výstavba silnic, budování mostů a stezek. Obzvláště naléhavá je výstavba a rozšíření polní železnice pro zásobování municí, potravinami (v případě potřeby skladovaných ve 2. nebo 3. linii), stavebním materiálem atd.

17. Opevněná pozice je budována podle velmi specifických pracovních plánů založených na pečlivém průzkumu. Při jejím umístění a výstavbě je třeba vzít v úvahu deštivé období, např. vedení přibližovacích zákopů v korytech neprovádět do hloubky, ale ve svahu. Výstavba drenážních systémů se provádí již v období sucha.

18. Údržba vybudovaného polního opevnění vyžaduje velkou pracovní sílu. V případě týlových linií a pozic je často nutné vyrovnat se s nedostatkem pracovníků postupnou výstavbou opevnění, tj. stavět úkryty, překážky, pozorovací stanoviště, objekty pro boční palbu, sklady munice, drenážní systémy atd., ale je vhodné se zcela nebo částečně zdržet vytváření zákopů a spojovacích zákopů a pouze určit jejich směrování. Pokud není rezignováno na výstavbu kompletních opevněných pozic (včetně zákopů), musí se provést čas od času jejich údržba.