Podrobnosti o výstavbě opevněných pozic (12-1916)
Einzelheiten über Stellungsbau Vom 15. Dezember 1916
A. Úvodem
1. Všechny výkresy v těchto pokynech se považují pouze za obecné předlohy. Jelikož je struktura opevněné pozice co do členění a síly do značné míry závislá na taktickém významu a místních podmínkách konkrétního úseku, jsou tyto podmínky také rozhodující pro zvolení odpovídajících stavebních postupů pro výstavbu jednotlivých objektů.
2. Konzultace geologů a dalších odborníků před zřízením opevněných pozic - pro výběr vhodných míst, zejména pro odvodnění, stavbu štol a tunelů, studní, těžbu stavebního materiálu - může ušetřit mnoho práce. Geologové jsou umístěni k zeměměřickým útvarům.
3. K podpoře velitelů vojsk při rozšiřování a udržování opevněných pozic slouží zákopoví důstojníci, kteří mají být vybíráni podle schopností a předchozího výcviku.
Správné vedení a rozdělování práce výrazně zvyšují výkon. Úkolová práce je vždy žádoucí.
4. Všechny objekty musí být udržovány trvale použitelné pro svůj účel a vylepšovány v boji i v běžné zákopové válce. Zejména v zákopech je třeba dbát na potřebnou výšku krytí a možnost vždy střílet přes parapet, je nutné udržovat východy z objektů vždy volné a u všech objektů zajistit odvodnění. Je nutný přísný dohled. K opravám je nutné mít připravené pytle s pískem a další stavební materiál.
B. Jednotlivé objekty
I. Opatření proti nepřátelskému pozorování
5. Je třeba v co největší míře minimalizovat nepřátelské pozorování všech objektů ze země i ze vzduchu. (srov. Obecné zásady výstavby opevněných pozic).
6. Je třeba se vyhnout v otevřeném terénu svahům směřujícím k nepříteli, v zastavěných oblastech a lesích jejich vnějším okrajům. Musí být využity všechny přirozené masky, které terén nabízí (řady stromů, živé ploty, přehrady, rokle, strmé svahy). V mělkých prohlubních je vhodné budovat překážky.
Rozsáhlé stavební práce ve volné krajině je často možné provádět pouze v noci nebo ve dnech, kdy není možné letecké pozorování, tak aby objekty během výstavby, kdy je obtížnější je ukrýt, nebyly identifikovány nepřítelem.
7. Přirozená vegetace a budovy by měly být měněny co nejméně. Palebné pole by mělo být vyčištěno pouze v rozsahu nezbytném pro vlastní pozorování, např. hluché prostory za živými ploty apod. je často lepší učinit nepoužitelnými pro nepřítele boční palbou než jejich odstraněním. Opevněné pozice v lese (zejména pozice dělostřelectva) mohou být prořezány pouze v rozsahu nezbytně nutném.
8. Je nutné se vyvarovat nepřirozeným liniím, zejména vodorovným liniím, ostrým hranám, vysokým valům a přístřeškům, náspům s různým sklonem, které vrhají stíny za různých světelných podmínek.
9. Svahy a nápadné náspy je vhodné již během výstavby maskovat překrytím materiálem z okolí. Čerstvá zemina musí být často odstraněna. U betonových objektů lze do čerstvě udusaného betonu před vytvrdnutím vtlačit mech nebo kořeny s přídavkem malty. Překážky je třeba maskovat pomocí tenkých železných sloupků a nepozinkového nebo žíhaného drátu.
10. Umělé masky se používají především ke krytí silnic a viditelných částí opevněných pozic a přibližovacích cest proti detekci ze země i z pozorovacích balónů. Musí chránit před pozorováním z různých směrů, jsou odstupňovány a rozmístěny v prostoru, musí jich být tolik, že jednotlivá maska nemůže sloužit jako vodítko a značka. Masky se skládají z umělých řad stromů, drátěného pletiva s keři, rákosových rohoží, vrb atd., někdy jsou nataženy na tyče.
11. Přístupy k úkrytům, pozorovacím stanovištím, kulometným, moždířovým a dělostřeleckým postavením musí být pečlivě ukryty. To lze provést umělou výsadbou nebo překlenutím drátěným pletivem pokrytým větvičkami atd. Toto maskování je často užitečné také pro boční nebo přibližovací zákopy (srov. čl. 32).
12. Za pevnostními objekty je třeba se vyvarovat nápadného provozu, vozové koleje se maskují zakrytím větvemi a kusy trávy, na otevřených polích bránami nebo orbou, v lese zavěšením větví na dráty přes cestu.
Zejména dělostřelecké a moždířové objekty by měly být pokud možno napojeny na již existující cesty. Pokud musí být cesty nově vytvořeny, je účelné je vést souběžně s nebo na okraji rostlinných kultur nebo jako prodloužení stávajících opevněných pozic.
13. Klamné objekty jsou vyžadovány ve velkém počtu. Měly by být umístěny tak, aby na ně namířená palba zároveň nezasáhla skutečné opevněné pozice. Klamné objekty jsou budovány a obývány věrně, především nesmí být okamžitě rozpoznatelné jako klamné stavby. Obzvláště vhodné jsou klamné zákopy, falešné dělostřelecké baterie, falešné objekty pro boční palbu a podobně. Zákopy je třeba vykopat asi 50 cm hluboké, postačit mohou i brázdy vytvarované pluhem. Jsou vybaveny vším, co je ve skutečných opevněných pozicích, dělostřeleckých bateriích atd., falešné zbraně, střelba (palba děl), pohyb a provoz, stopy vozů, stopy dočasné obsazení a skutečná palba z jednotlivých dočasně rozmístěných děl umístěných ve falešných dělostřeleckých bateriích budou mást nepřátelský průzkum.
14. Veškerá ochranná opatření proti rozpoznání opevněných pozic je třeba neustále kontrolovat vlastní leteckou činností a odpovídajícím způsobem je doplňovat.
II. Odvodnění
15. Vodní poměry jsou často rozhodující pro výběr stavenišť.
Vždy je nutné dbát na možnost odtoku vody. Je třeba se vyhnout oblastem s vysokou hladinou spodní vody a nízko položeným oblastem, kde se voda shromažďuje.
Pokud to taktické úvahy dovolí, jsou opevněné pozice a jednotlivé stavby umístěny na propustných vrstvách. Nepropustným vrstvám se lze často vyhnout posunutím objektu o několik metrů.
Před novou výstavbou je proto nutné zkontrolovat místní geologické podmínky, katastrální mapy, odvodňovací a nivelační plány. V případě potřeby se určí rozvodí a nivelační hloubkové linie a v případě potřeby se konzultují s odborníky na geologii nebo vodní inženýrství (srov. čl. 2).
16. Úspěch opatření přijatých pro odvodnění může mít rozhodující význam pro odolnost opevněné pozice. Jejich včasná příprava nesmí být opomenuta ani v období sucha.
17. Především je třeba dbát na to, aby povrchová voda okamžitě a rychle odtekla. To je třeba neustále sledovat. Tam, kde dochází k jejímu zachytávání, je nutné se co nejdříve postarat o její odvedení.
Dno zákopu má spád jak v příčném směru, většinou do týlu, tak i v podélném směru. Voda je odváděna kanály na dně zákopu do nízko položených sběrných míst – např. zakopaných sudů nebo vodních jam. Dno zákopu je udržováno průchodné pomocí latí nebo sochorových roštů.
Voda je ze sběrných míst odváděna odvodňovacími příkopy do přírodních kotlin a potoků. Tyto výkopy se vedou jako otevřené s opláštěním nebo jako potrubí s dostatečným průměrem. Tam, kde to terén dovoluje, jsou nasměrovány k nepříteli pod předprsní zákopů a uzavřeny překážkou.
18. Jsou-li sběrná místa níže než terén, je třeba vodu vyčerpat a odvést ve žlabech apod. Pro malá množství vody k tomuto účelu postačí zákopová čerpadla, pro větší množství je třeba instalovat mechanicky ovládaná čerpadla.
Čerpadla musí být instalována a provozována podle jednotných zásad. Voda odebíraná z jednoho místa nesmí na jiném místě téct zpět do vlastních zákopů.
Správné zacházení se zákopovými čerpadly je důležité. Sací zařízení čerpadla je třeba chránit před znečištěním umístěním do malé čerpací jímky (vodopropustná nádoba, koš atd.). Samotné čerpadlo musí být postaveno na pevný, většinou dřevěný podstavec.
19. Voda může být v mnoha případech odváděna šachtami do níže položených propustných vrstev a tím vsakována. Za tímto účelem je třeba prověřit stav geologických vrstev pomocí geologických map a vrtů.
20. Povrchové vody v okolí zachycují a odvádějí hráze nebo odvodňovací příkopy, aby nemohly zatékat do zákopů.
21. U jednotlivých objektů musí být nízko položené vchody chráněny proti zatékání vody přehrazením. Před vchody jsou budovány sběrné šachty. Jsou budovány zvýšené prahy, odvodňují se stropy objektů a chrání se pokrytím lepenkou, linoleem nebo vlnitým plechem.
22. V horském a kopcovitém terénu a v příznivých půdních podmínkách obecně postačí jednoduchá opatření. V nízko položených oblastech, kde je vysoká hladina podzemní vody a kde je půda nepropustná, je třeba celé území velkoryse odvodnit snížením hladiny podzemní vody, zlepšením odtokových podmínek nebo svedením vody do propustných vrstev (č. 19) nebo je odváděna potrubím pomocí velkých elektricky poháněných čerpadel. Rozsáhlé zemní práce a větší technické objekty budou nevyhnutelné.
III. Ochranné, spojovací a přibližovací zákopy
23. Zákopy musí být dostatečně hluboké, aby zcela kryly pohyb před pozemním pozorováním, tj. nejlépe 2,5 m hluboké a tak široké, aby je nebylo možné snadno zcela zasypat a byl možný neomezený provoz (přeprava raněných, stavebního materiálu atd.). Tam, kde velmi stabilní půda nebo skála umožňují pouze užší průřez, musí být vytvořen dostatečný počet výhybných míst.
Jak dalece se získá krycí výška zakopáním do země a z jaké části se získá násypem, záleží na místních podmínkách. Obecně platí, že násypy by neměly být umístěny výše, než je nezbytně nutné pro kontrolu okolního terénu a palbu do překážek přes hranu zákopu. Vysoké násypy usnadňují nepříteli pozorování a nabízejí menší ochranu proti palbě než přírodní zemina.
Tam, kde vysoká spodní voda znemožňuje hluboké kopání, jsou násypy nevyhnutelné. Postupně musí získat v případě bojových zákopů velkou sílu. Zeminu k tomu lze odebírat i z příkopu před opevněnou pozicí, ve kterém je pak možné skrytě vytvořit překážku.
24. Všechny stěny zákopů musí být rovně svažité, všechny násypy dostatečně široké, aby je nebylo možné lehce prostřelit nebo poničit přímou palbou. Týlové i čelní valy (násypy) musí být odděleny od okraje zákopu širokou bermou (plošinou), aby se zabránilo sesuvům půdy. Opatření pro odvodnění viz oddíl II.
25. Traverzy chránící proti boční palbě se obvykle budují současně s hloubením zákopů, ale pokud to není možné, lze je vybudovat i dodatečně pomocí pytlů s pískem, otepí, krabic, sudů apod. , které lze dobře ukotvit a jsou následně vyplněny zeminou. Mají šířku koruny 5 až 6 m. Tam, kde neutrpí škodu palebné linie, se doporučuje výstavba širokých ostrovních traverz. Viz. Obrázek 2.
Koruna traverz musí vyčnívat alespoň 1 m přes zadní linii příkopu a nesmí být viditelná pro nepřítele. Zatímco obecně by měl být prostor mezi dvěma traverzami 8 až 10 m, lze vzdálenost v místech zvláště vystavených boční palbě zmenšit na polovinu nebo lze mezi jednotlivými traverzami vytvořit výklenky pro jednotlivé střelce.
26. Násyp na týlové straně zákopu chrání před střepinami. Zpravidla by neměl převyšovat předprseň.
27. Spojovací a přibližovací zákopy je nejlépe budovat v kroutivých liniích bez ostrých rohů, aby je nepřítel nemohl podélně postřelovat. Stavba traverz zde ztěžuje provoz. Na druhou stranu jsou některé části vedeny v přímce, aby bylo umožněno vlastní podélné postřelování. Spojovací zákopy vedené po svahu nakloněném k nepříteli se těžko vyhýbají nepřátelskému pozorování a účinkům jeho palby, často se zde využívají ražené komunikační tunely, které jsou budovány pokud možno v hloubce 6 metrů.
28. Spojovací zákopy jsou často vhodné pro umístění kulometů určených k boční palbě, zejména tam, kde protínají překážky. Zde se lze náležitě připravit na zablokování zákopu překážkami a palbou, a to připravením překážkového materiálu a traverz se střílnami pro podélné postřelování.
29. Střelecký stupeň. Zákopy musí být zřízeny tak, aby odrážely nepřátelské útoky v celé jejich šíři přímou palbou přes hranu zákopu (předprseň). K tomuto účelu slouží střelecký stupeň, který by měl být v průměru 1,4 m pod hranou zákopu (palebnou linií) a nesmí být příliš úzký. Aby bylo možné jej všude snadno obsadit, je třeba mezi něj a dno zákopu vložit schůdky nebo připevnit široké žebříky.
Je žádoucí, aby střelec stojící na střeleckém stupni mohl střílet i na terén za zákopem.
Stejně tak jsou i boční stěny traverz opatřeny schůdky, aby z nich bylo možné zadržet nepřítele, který pronikl do zákopu, a zákop znovu obsadit.
Stejně tak jsou spojovací a přibližovací zákopy na jednotlivých místech upraveny k obraně jako příčné zákopy.
30. Pro každodenní službu v ochranných zákopech je vhodné je vybavit střílnami. Ty jsou v nejlepším případě vybaveny pěchotními ochrannými štíty, ochrannými clonami nebo střílnami z plávkové oceli, ty jsou pečlivě zamaskované zeminou, drny, pytli s pískem a zatažené nebo přesunuty jinam, když se nepoužívají. Méně se doporučují střílny z pytlů s pískem nebo dřevěných vložek.
31. Ochranné clony chrání proti střelbě z pušek i z malé vzdálenosti, pěchotní ochranné štíty od cca 70 metrů. Střílnová vložka z plávkové oceli je znázorněna na Obrázku 3.
32. Kryté ochranné výklenky a překrytí obranných zákopů (galerie) chrání sice za normálních okolností před šrapnely a účinky střepin, proti střelbě z pušek a povětrnostním vlivům, ale jsou okamžitě strženy přímými zásahy z polních děl a následně zablokují provoz v zákopech. Navíc obvykle vyžadují pravidelné uspořádání střílen, které vystupují směrem k nepříteli, oslabují parapet a palebnou linii. Na obranu před útoky zblízka jsou zcela nevhodné.
Nedoporučuje se ani zastřešování spojovacích a přibližovacích zákopů střepinám odolným zakrytím. Zákopy - včetně bojových zákopů - však mohou být maskovány před pozorováním, zejména ze strany letectva jejich zakrytím větvemi apod. na drátěném pletivu. To je zvláště účinné u menších objektů – např. objekty pro těžký kulomet pro boční palbu (viz čl. 11).
33. Pro skladování munice, protiplynových ochranných prostředků apod. se v násypech nebo u vchodů do úkrytů zhotoví výklenky chráněné proti ohni a povětrnostním podmínkám.
Do všech částí opevněné pozice jsou také zabudovány výklenky, ve kterých jsou uloženy dešti odolné boxy s připravenými ručními granáty. Podrobná individuální opatření jsou nezbytná pro lokální distribuci těchto zásob ručních granátů a pro rozmístění větších skladů ručních granátů, z nichž některé obsahují munici, která ještě nebyla připravena k ostrému použití (srov. Vybavení pro boj z blízka (Nahkampfmittel), Část 3 Sborníku).
Ve spojovacích a přibližovacích zákopech se hloubí jako ochrana před šrapnelovou palbou výklenky a malé úkryty. Pevnější úkryty jsou účelně umístěny v krátkých bočních zákopech, například pro uložení zbraní pro blízkou obranu, nářadí, zásoby stavebního materiálu, latríny atd. Zbytek viz část o stavbách z betonu (Einbauten).
34. Stěny zákopů mají být opláštěny co nejméně, protože opláštění neodolá dělostřelecké palbě a její trosky mohou zasypat zákop a znemožnit pohyb.
Opláštění je nepostradatelné pro výlezy ze zákopů a traverz (srov. čl. 29) a pro ty části traverz, u kterých se sice nepředpokládá pohyb posádky, ale kde není pevný podklad, jakož i na vnitřních stranách vysokých násypů z měkké zeminy. Opláštění se smí skládat pouze z krátkých jednotlivých částí, jako jsou 1,0 až 1,50 m dlouhá žebrovaná dřeva, klacky nebo prkenné desky. Použitelná je také tenká vrstva betonu nanesená na lišty nebo na nepříliš velké kusy drátěného pletiva. Dlouhá prkna a trámy se nepoužívají, lepší je proutí z keřů nebo ještě lépe balíky volných tenkých keřů.
Veškeré opláštění musí být velmi pečlivě ukotveno, kotevní dráty musí být šikmé, nikoli svislé a zapuštěné hluboko do země. Pevné ukotvení lze zřídit pomocí zemního kotvení s výsuvnými tyčemi, které umožňuje skrytou práci v podmínkách nepřátelské palby.
Často se doporučuje nášlapy výstupních stupňů a nejspodnější část násypu obložit suchým zdivem.
35. Výplně oblázky nebo kameny v předprsních, týlových valech a traverzách nebo jejich použití k obložení vyrobených balíků suti nebo cihel jsou nepřijatelné, protože značně zvyšují účinek nepřátelské palby.
Tam, kde je vzhledem k druhu zeminy nutné použít kameny, jsou vnitřní stěny postaveny na způsob suchého zdiva, vrchní vrstva je pokud možno překryta vrstvou zeminy.
36. Pytle s pískem se používají zejména tehdy, když je třeba rychle vytvořit krytí. Mají nevýhodu, že při delším skladování hnijí. Pytle s pískem musí být vždy umístěny na dobře připravený podklad a rovnány na sebe šikmo – ne svisle. Skládají se na sebe stejně jako cihly, protože to výrazně zvyšuje jejich pevnost. Viz. Obrázky 4 a 5
37. Útoky z bojových a spojovacích zákopů, zejména protiútoky posádky týlových linií, jsou usnadňovány výpadovými stupni, které jsou umístěny především u mezer v překážkách (srov. čl. 89) Obrázek 6 znázorňuje uspořádání, které podporuje vedení útoku na relativně široké frontě.
38. Zkušenosti ukázaly, že křížení zákopů jsou cílem nepřátelského dělostřelectva a minometů. Aby bylo jejich vyřazení obtížnější, je vhodné je rozmístit podobným způsobem, jaký je znázorněn na obrázku 7.
IV. Překážky
Překážky jsou pokud možno skryty před pozorováním nepřítele, k tomu slouží v terénu se nacházející prohlubně a masky (viz. Oddíl I.). Umělé zahloubení překážek stojí téměř nedosažitelné množství pracovních sil a počítá se s ním pouze při budování pozic mimo účinný dosah nepřítele.
39. Všechny překážky jsou vedeny tak, aby se daly snadno bočně postřelovat, takže obvykle nejsou uspořádány rovnoběžně s bojovými zákopy.
40. Instalace probíhá zpravidla asi 40 m od palebných stanovišť v několika pásech, každý o šířce 5 až 10 m a s minimálně stejně velkými mezerami mezi nimi, aby se ztížilo jejich zničení. Podélné pruhy se místy spojují s příčnými.
Pro pohyb strážných a hlídek jsou nezbytné sapy vedoucí pod překážkou nebo úzké průchody v překážce v klikatém provedení. V překážkách týlových linií a příčných zákopů je třeba ponechat mezery pro vedení protiútoku.
41. Nejúčinnější překážkou je sloupková drátěná překážka. Postačuje výška 0,50 až 0,90 m nad zemí. Zpravidla jsou používány dřevěné sloupky, protože je nejsnazší je získat.
Překážky se železnými kůly jsou odolnější než ty s dřevěnými a jsou pro nepřítele méně viditelné. Všechny kůly musí být pevně zaraženy do země. Použití ostnatého drátu je vždy žádoucí. Pokud je ostnatého drátu nedostatek, měl by být ostnatý drát propleten s hladkým drátem.
42. Elektrické překážky jsou velmi účinné proti momentu překvapení, ale selhávají pod silnou nepřátelskou palbou. Není proto vhodné snižovat šířku překážky v závislosti na elektrifikaci.
Podklady pro stavbu elektricky nabitých drátěných překážek nebo drátěných plotů nebo jiných vysokonapěťových systémů si mohou ženijní generálové a ženijní štábní důstojníci vyžádat od generála ženijního sboru vrchního velitelství.
43. Pokud je nepřítel velmi blízko a ve střehu, lze s výhodou použít šroubované železné kolíky. Lze je snadno zašroubovat do země ležícími vojáky tím, že je otáčí pomocí sochoru, který provlíknou jedním z ok (obr. 8).
Sloupky se vyrábí v různých délkách. Jsou méně nápadné než dřevěné sloupky, ale drží méně pevně než dobře zatlučené železné nebo dřevěné sloupky. Muž může přinést 25 kusů různých délek. Povoz s jedním koněm přepraví až 1200 kusů.
44. Jednotlivé dráty natažené těsně u země (vypínací dráty), také nerovnoměrně rozmístěná drátěná oka a ježci stojící vzpřímeně na zemi (ve tvaru hvězdy s osmi a více hroty o délce až 20 cm) již tvoří pozoruhodné překážky, ale nemohou nahradit drátěnou překážku (viz obrázek 9).
45. Pro rychlé uzavření mezer, které jsou ponechány otevřené v drátěných překážkách, jsou svazky drátu zavěšeny na ohraničujících řadách kolíků.
Vedle průchodů jsou také připraveny drátem ovinuté a vypletené válce, které jsou připevněny pomocí závěsů k nejbližším sloupkům nebo jsou vhozeny do průchodů (obrázky 10 a 11).
Stejně tak lze tímto způsobem rychle zatarasit mosty, úzké uličky atd.
46. Za stejným účelem jsou v ženijních skladech skladováni španělští jezdci (viz obr. 12).
Bočnice „a“ se připevňují na vodorovnou středovou tyč „b“, takže pro transport lze španělského jezdce složit podobně jako stativ, s hmotností asi 20 kg. Jednomu muži tak lze vydat několik sloupků, které lze složit v zákopu, sešroubovat a obalit drátem.
Lze také použít španělské jezdce, ve kterých mohou být jednotlivé železné bočnice zasunuty skrz otvory ve středové tyči a svázány drátem.
Překážku lze vytvořit i v případě, že je nepřítel velmi blízko tím, že se sestaví několik španělských jezdců, spojí se v různých vzdálenostech dráty přímo v zákopu a potom se celá překážka přehodí přes palebnou linii zákopu a zatlačí se před předprseň.
Španělští jezdci jsou také k dispozici ve tvaru hvězdy a mohou být nahrazeni dřevěnými kříži, které lze složit v zákopech.
Ukotvení takové překážky pomocí drátů k zákopům je nutné, aby ji nepřítel neodtáhl pryč. Rovněž je třeba se pokusit tyto překážky následně připevnit k zemi pomocí šroubových pivotů. Překážka musí být pozvolna zesilována postupným budováním několika řad za sebou.
47. Z ženijních skladů je dodávána speciální válcová překážka z drátu smotaná do prstence. Viz obrázek 13.
Prstenec je možné uchopit na obou koncích (za ocelovou kuličku) a vytáhnout na válec dlouhý 15 metrů o průměru 0,75 m. Drátěný válec je upevněn k zemi třemi železnými sloupky, které se v prstenci nacházejí.
Drátěný prstenec může být roztažen přímo v zákopu a výsledný válec je následně posádkou odkutálen na předpolí. Překážku z drátěných válců je třeba považovat pouze za provizorní a musí být pokud možno zesílena španělskými jezdci, překážkou z ocelových kolíků nebo překážkami Lochmann.
48. Rychle stavitelná drátěná překážka ve tvaru střechy Lochmann se také osvědčila. Tvoří mezistupeň mezi pevnou drátěnou překážkou a výše uvedenými překážkami.
Skládá se z ostnatého drátěného pletiva, širokého 4 m a 50 m dlouhého, mezi které se vkládají železné úhlové tyče, které lze postavit ve tvaru střechy. Po navinutí má válec délku 4,50 m a průměr 1 m, což umožňuje jeho přenášení kamkoli skupinou od 6 do 8 osob.
Kotvení se provádí pomocí šroubových kotev, kterých je několik součástí každé role. K instalaci je potřeba 1 poddůstojník a 8 mužů. Viz obrázky 14 a 15.
49. Překážky uvedené v čl. 45 až 48 neodolají dělostřelecké palbě, mají být použity pouze k uzavření mezer nebo k rychlému nahrazení překážek, které byly rozstříleny.
Je nutné se vyhnout těmto překážkám na předprsních, protože vlivem nepřátelské dělostřelecké palby mohou zcela zablokovat zákopy.
50. K zablokování větších vodních ploch se na vorech vybuduje drátěná překážka, která v zimě pevně přimrzne.
51. Překážky z poražených stromů a větví jsou kvůli své viditelnosti více vystaveny dělostřelecké palbě a nelze je považovat za plnohodnotnou náhradu drátěných překážek. Musí být pevně ukotveny a opleteny ostnatým drátem.
52. Podrost ohnutý ve výšce hrudníku nebo boků obalený drátem se může stát v lese účinnou překážkou.
53. Překážky mohou být doplněny dálkově ovládanými minami všeho druhu. Tyto miny však vyžadují neustálé kontroly a obsluhu odborným personálem. Samočinné miny se neosvědčily.
V. Objekty
a. Stavební materiál
54. Beton, železobeton, železobetonové tvárnice. Beton nabízí velmi dobrou ochranu proti účinkům dělostřeleckých granátů.
Beton je směs cementu, písku a kamenů (oblázků nebo drobného kameniva). Aby bylo dosaženo dostatečné pevnosti v krátké době, měly by být tyto materiály smíchány v poměru: 1 díl cementu, 2 díly písku, 4 díly kamenů. Míchací poměr je vytvořen pytli s pískem nebo jinými standardními nádobami, 5 cementových pytlů vyrobených v Německu pojme asi 1/5 m³.
Často lze nalézt oblázky a písek již smíchané - štěrkopísek - a lze ho dále zpracovat, pokud poměr odpovídá přibližně výše uvedenému, pokud tomu tak není, přidá se písek nebo jemný štěrk.
Písek a kameny musí být tvrdé a ostrohranné a neměly by obsahovat žádné hlinité nebo zemité složky. Kameny a písek, které jsou na místě k dispozici, jsou proto často nevhodné.
Použití nevhodných materiálů a nedodržení níže uvedených pokynů výrazně sníží pevnost betonových konstrukcí.
Pokud nejsou k dispozici žádné stroje na míchání betonu, rozprostře se písek na velké desce v tenké rovnoměrně vysoké vrstvě a na něj se nasype cement, nejprve za sucha, poté s vodou. Přidává se sprchou a vzniklá směs se promíchá pomocí lopatky, dokud nemá malta jednotnou barvu, měla by být jen tak vlhká, aby se dala ještě tvarovat rukou. Štěrk, který byl pečlivě vyčištěn a navlhčen na jiné míchací plošině je rovnoměrně rozprostřen, hotová směs je na něj rozložena a celá hmota je zpracována pomocí 2 až 3 lopat. Takto připravená směs musí být okamžitě dopravena do místa použití, rozprostřena ve výšce 20 až 30 cm, stlačena a poté může být nanesena další vrstva. Pro dosažení požadované pevnosti potřebuje beton tvrdnout po několik týdnů.
Ručně míchaný beton obecně nedosahuje pevnosti betonu vyrobeného pomocí strojních míchaček.
Někdy, např. při provádění betonářských prací v předních liniích, lze doporučit nejprve míchání betonu nasucho a až v místě použití přidat nezbytnou vodu.
Pokud je nutné betonovat za mrazu, je třeba kameny, písek a vodu zahřát a snížit množství přidávané vody. Chraňte čerstvý beton před větrem. Beton by se neměl nalévat na namrzlé betonové podloží. U částí stavby, u nichž není vyžadována bezpodmínečná suchost, lze do vody přidat 2% soli. Při teplotě pod -6 °C není povoleno žádné betonování.
Chlad, kterému je vystaven beton před začátkem tuhnutí, tzv. zatuhnutí, poškozuje beton více než chlad, působící teprve po zatuhnutí, tedy při pozdějším postupném tvrdnutí.
Kromě soli lze také přidat další činidla.
Železobeton vzniká vložením železa do betonu, obvykle ve formě sítě kulatých železných tyčí spojených navzájem. Je důležité, aby železné výztuhy stropů a stěn a také všech existujících podlahových desek byly navzájem zcela spojeny. Jako náhrada za železné pruty mohou být v jedné nebo více samostatných a křížově uložených vrstvách betonovány také železniční kolejnice nebo železné nosníky.
Železná výztuž nesmí být tak hustá, že není možné pečlivé dusání betonu. Aby byly železné výztuže zcela zality betonovou hmotou, měl by se poměr betonu namísto 1:2:4 změnit až na 1:2:2 a beton samotný by měl být připraven s trochou více vody.
Použitím železobetonu se značně zvýší odolnost, především celá stavba získá větší soudržnost.
Stavební materiál na 1 m³ betonu vyžaduje pro přepravu asi 80 nosičů. Tam, kde je zapotřebí vybetonovat velké množství objektů, je vhodné pro ulehčení postavit polní železnici nebo dopravníky materiálu.
Tam, kde je obtížné provádět betonáž přímo na místě, nabízí řešení betonáž betonových bloků hlouběji za frontou. Tyto bloky musí být při instalaci pevně spojeny. Takové bloky a tvárnice jsou však většinou těžké, odolnost staveb z nich se neblíží dobrým betonovým stavbám, ale lze ji zvýšit nárazovou vrstvou železničních kolejí nebo nosníků.
55. Železo
Železniční koleje se pokládají těsně vedle sebe, jak je znázorněno na obrázku 16 a musí být pečlivě navzájem k sobě spojeny pevnými šrouby, pomocí ocelových vázacích pásek nebo alespoň ovinutím drátem. Totéž platí pro T- a dvojité T-nosníky. K řezání nosníků a kolejnic je vhodný plynový hořák.
Železné plechy a desky lze použít pouze ve formě pancéřování nebo krytů střílen. Jakékoli jiné použití, například jako armatura do betonu nebo jako nárazová vrstva, je nevhodné.
Rovné i zakřivené vlnité plechy jsou velmi vhodné pro vnitřní obklady zejména betonových objektů.
56. Dřevo.
Dřevo je z hlediska trvanlivosti mnohem horší než beton a železo, i když je použito v silných vrstvách. Dřevo se používá hlavně tam, kde je ho dostatek a objekty jsou méně vystaveny dělostřelecké palbě.
b. Stavební principy
57. Objekty se budují buď povrchově ve vykopaných jámách (betonové objekty a objekty ze dřeva a železa), nebo ražbou (kavernové objekty).
58. Betonové objekty
Betonové objekty obsahují vnitřní konstrukci (vnitřní stropy a stěny). Nejlépe se budují z ohýbaných panelů z vlnitého plechu, které výrazně zvyšují pevnost, nebo z dobře vyztužených a podepřených dřevěných konstrukcí, které jsou pokryty T-nosníky, železničními kolejnicemi, rovnými vlnitými plechy nebo fošnami. Osvědčily se i dřevěné rámy (viz obr. 33 a 34). Vnitřní obložení z desek je dostačující pouze u malých staveb.
Potřebné odolnosti je dosaženo buď silnými betonovými stropy, stěnami a základovými deskami nebo betonovými ochrannými deskami.
Betonový strop leží přímo na vnitřním stropě, je silný 1,00 m pro odolnost proti bombám a 0,80 m pro odolnost proti palbě. V těchto hodnotách jsou zahrnuty železné části vnitřního stropu. Tyto rozměry platí pouze pro malá rozpětí maximálně 3,00 m pro stropy 1,00 m, 2,00 m pro stropy 0,80 m.
Betonové stěny jsou na stranách vystavených bombardování opatřeny silnou vrstvou zeminy a jsou 1,50 m silné pro odolnost proti bombám a 1,00 m pro odolnost proti palbě.
Základy objektu jsou zajištěny proti podstřelení hluboko pronikajícími granáty a minami.
Nejlepší ochranu poskytuje souvislá podlahová deska, která je dobře spojena se stěnami a je 0,80 m silná u staveb odolných proti bombám a 0,50 m u staveb odolných proti palbě (viz obrázky 29, 31, 33 a další). V případě podzemní vody je základová deska zvláště důležitá. U staveb ve skále lze základovou desku ponechat slabší nebo dokonce úplně vynechat.
Při chybějící základové desce, je ochrany dosaženo také hlubším zapuštěním betonových stěn na 5,50 m u budov odolných proti bombám a 4,00 m u budov odolných proti palbě (viz obrázky 17 a 41).
Betonová ochranná deska (viz obr. 35 a 36) se umístí přes spodní konstrukci dopředu a do stran v takové šířce, aby granáty nemohly přímo dopadat na stěny a podlahu. Betonová ochranná deska má stejnou tloušťku jako strop: 1,00 m pro budovy odolné proti bombám, 0,80 m pro budovy odolné proti palbě, musí vyčnívat tak daleko za spodní konstrukci, aby granát pronikající pod úhlem 45 až 60° s hloubkou průrazu 6,00 m byl vzdálen ještě 3,00 m od spodního okraje vnitřní místnosti, která má být zabezpečena. U palbě odolných staveb musí být střela pronikající pod úhlem 45 až 60° stále ještě vzdálena 2,00 m od stěn při hloubce průrazu 4,00 m.
Při použití ochranné betonové desky mohou být stěny úkrytů pouze tak silné, aby vydržely zemní tlak, u konstrukcí odolných proti bombám je žádoucí vyztužení zabetonovanými železničními kolejnicemi nebo nosníky. Celková tloušťka takových stěn včetně železa musí být minimálně 0,30 m.
Týlové stěny, které mají ochránit pouze proti střepinám vybuchujících granátů, musí mít tloušťku alespoň 0,40 m, pokud nemusí být jako nosné části pevnější.
Vstupy do betonových objektů je nejlepší vést jako zalomené, aby byl interiér chráněn před těžkými výbuchy.
59. Místo betonových stěn a stropů lze použít i kamennou rovnaninu, která je vyplněna cementovou maltou (1 díl cementu, 3 díly písku). Kameny musí být pevné a tvrdé, nevhodné jsou křídy a měkký pískovec.
Instalované přímo na spodní konstrukci jsou tyto stěny a stropy palbě odolné při tloušťce 1,20 m. Na mezivrstvě minimálně 0,50 m písku nebo zeminy stačí tloušťka 1,10 m (Obr. 18 a 19).
60. Objekty ze dřeva a železa.
Objekty ze dřeva nebo železa mohou být vybudovány pouze jako palbě odolné, nikoli jako bombám odolné.
Spodní konstrukci tvoří pevné dřevěné nosníky, jejichž sloupky musí mít průměr 20/20 nebo 25 cm. Vzdálenost je mezi sloupky ve vnějších stěnách ne větší než 1,00 m, maximální přípustné rozpětí pak 2,00 m, stropní nosníky 30/25 nebo 30 cm v průměru. Je vyžadováno dobré vyztužení a pevné spojení pomocí čepů, šroubů, svorek, spojovacího pásového železa.
Pokud je k dispozici pouze dřevo, skládá se strop z vnitřního stropu vyrobeného z 20/25 cm trámů nebo 2 vrstev 25 cm silné kulatiny, nad nimiž je vrstva zeminy o tloušťce alespoň 0,50 m, a druhé vrstvy kulatiny o síle 25 až 30 cm, druhé vrstvy zeminy 0,50 m a nakonec třetí vrstvy trámů s asi 0,30 m zeminy.
Vrstvy trámů se kladou střídavě kolmo a rovnoběžně se směrem palby. Nutné je velmi dobré spojení trámů jedné vrstvy k sobě.
Stropnice, které jsou vyrobeny pouze ze železa, vyžadují jen o něco menší tloušťku. Vnitřní strop musí sestávat ze dvou vrstev železničních kolejnic nebo 1 vrstvy silných nosníků, pokrytých vrstvou zeminy minimálně 0,50 m silnou, poté následuje vrstva na sebe položených a pevně spojených kolejnic nebo nosníků a slabý násyp, aby se zajistilo maskování.
Dřevo a železo se často používají společně. Vrchní vrstvu je vhodné zhotovit zejména ze železničních kolejnic. Krátké železné nosníky nebo kolejnice mohou být použity jako vnitřní krycí vrstva, zatímco horní vrstvy jsou vyrobeny z dlouhých trámů. V obou případech jsou nutné tři vrstvy.
Vrchní vrstva trámů nebo nosníků může být nahrazena 0,50 m silnou vrstvou betonu nebo vrstvou kamenné rovnaniny spojené cementovou maltou. Nárazová vrstva z plochých kamenů, asi 0,20 m nad horní vrstvou trámů, zvyšuje pevnost.
Na stranách vystavených nepřátelské palbě musí stropy co nejvíce přesahovat interiér tak, aby granát pronikající pod úhlem dopadu 45 až 60° zůstal 2 m od vnitřního prostoru při hloubce průrazu 4 m (obr. 20). V tomto případě stačí stěny místnosti pouze tak pevné, aby vydržely zemní tlak, stačí jednoduché trámy nebo kolejnice nebo, je-li podloží stabilní, pevná prkna.
Pokud strop nepřesahuje tak daleko a granát může vybuchnout ve vzdálenosti menší než 2 m od vnitřního prostoru, musí být stěny zhotoveny z dvojitých trámů minimálně 25 cm silných nebo z vrstvy kolejnic podle obrázku 16.
Přesahující část stropnice lze obloukem zahnout dolů k okolnímu terénu (viz obr. 72 a 73).
Týlové stěny, které jsou ohroženy pouze úlomky granátů nebo střepinami, mohou být zhotoveny z prken se zemním překrytím o tloušťce 1 m (obr. 21) nebo z dvojitých prkenných stěn, dobře sešroubovaných, s minimálně 0,30 m silnou štěrkovou výplní. Místo prken lze také použít panely z vlnitého plechu.
61. Ražbou vybudované (kavernové) objekty
Ražbou vybudované (kavernové) objekty jsou odolné proti bombám, pokud jsou v případě jílovité půdy asi 10 m pod povrchem země a v případě křídového podloží 7 až 8 m. Jsou palbě odolné v hloubce 5 až 6 m. Pokud vrstva zeminy není dostatečná, lze potřebné ochrany dosáhnout tvrdými detonačními vrstvami (beton, železniční kolejnice, vrstvy kamene zalité v cementu).
Dobrá výdřeva a obklady stěn jsou nutné také ve stabilním podloží, jinak se při bombardování ze stropu uvolní velké kusy zeminy. Objekty odolné proti bombám vyžadují kromě dobrého vyztužení silnými nosníky (železem) s roztečí sloupků maximálně 1 m také silné vyztužení a ukotvení ocelovými lany (Schürmann-Eisen).
Vstupy jsou vybudovány ideálně jako schodišťové šachty se sklonem 45° a musí být konstruovány zvláště pečlivě. Schodišťové šachty jsou opláštěny dobře spojenými ochrannými rámy, v lepším případě dřevěnými hranoly. Je nutné silné vyztužení a pevné zajištění horní části vstupu železem, betonem nebo kolejnicemi.
Nedostatečně zajištěné a nevhodně upravené východy vedou ke snadnému zasypání a znesnadňují včasné obsazení palebné linie. Východy musí být vzdáleny minimálně 1,50 m od parapetu. Nedoporučují se střepinám odolné přístavby. Obrázky 23 a 24 znázorňují vyztužení východů obetonováním, obrázky 25 a 26 vyztužení betonovou ochrannou deskou. Obě varianty lze vybudovat i dodatečně.
Jednotlivé úkryty je výhodné propojit pod zemí a zvýšit tak počet východů pro každý z nich. Musí být připravena obrana těchto podzemních chodeb, jednotlivé části musí být možné uzavřít, pokud nepřítel pronikl do části z nich.
62. Sklepní prostory.
Sklepní prostory lze upravit do podoby bombám odolných úkrytů buď nanesením vrstvy betonu na klenbu a vyztužením stěn betonem, nebo vestavěním konstrukce z vlnitého plechu nebo dřevěných konstrukcí s obedněním a vyplněním prostoru mezi touto konstrukcí a stávajícím zdivem betonem.
c. Podoba objektů
63. Obecně.
Nejdůležitější objekty, tedy ty pro ubytování bojové posádky, pro kulomety, pro pozorování a velení, by měly být pokud možno odolné proti bombám, všechny ostatní by měly být palbě odolné.
Nejlepší ochranu lze nalézt ve skutečnosti, že úkryty jsou umístěny skrytě a jsou tak zajištěny proti leteckému pozorování (srov. B I).
Pokud je práce prováděna v dosahu nepřátelské palby, je výstavba objektů odolných proti bombám stěží možná, zatímco palbě odolných je sice obtížná, ale možná. Realizovatelné jsou pouze jednoduché stavby. Realizace obtížnějších bednění a železného armování se v tomto případě zakazuje.
V tomto případě je vhodné budovat objekty s bedněním z vlnitého plechu a z dřevěných rámů s obetonováním, které je prováděno proti stěně výkopu nebo proti pytlům s pískem.
64. Východy musí být umístěny zvláště pečlivě a zajištěny proti zasypání. Je třeba se vyhnout vysokým násypům vedle východů, pokud je to možné, jsou ponechány u vchodů volné prostory v podobě nádvoří. Pro každý úkryt musí být vytvořeny minimálně 2 východy, které mají ideálně velikost člověka a nejsou příliš úzké, musí být uzavřeny dvojitými závěsy zabraňujícími pronikání jedovatých plynů, za tímto účelem jsou zvlhčovány vápennou vodou apod. V případě zasypání ztěžují sklopné zástěny posádce rychlé opuštění objektu a měly by být používány pouze tam, kde toto nebezpečí nehrozí. Pevné dveře jsou obecně neúčelné, protože jejich úlomky vzniklé nepřátelskou dělostřeleckou palbou blokují provoz a jejich panty mohou být tlakem výbuchů tak ohnuty, že otevření není možné. Železné protitlakové dveře lze použít pouze ve výjimečných případech.
65. Obyvatelnost krytů, jak v první linii, tak dále v týlu, zvyšuje pohodu a tím i bojeschopnost jednotek.
Prostor úkrytů je dimenzován tak, aby pokud možno mohla všechna družstva odpočívat na palandách či matracích nebo v houpacích sítích. Prostor pro ležícího muže je kalkulován od 1 do 1,50 m2. Obecně je třeba se vyhnout výstavbě větších krytů kvůli množství obětí při zničení těžkým dělostřelectvem.
K lepší obyvatelnosti přispívá také izolování pomocí střešní lepenky nebo vlnitým plechem, palubky, kamna, odvody kouře, ventilační potrubí, osvětlení, vybavení lavicemi, stoly, nástěnnými deskami, stojany na zbraně a podobně.
66. Železná zásoba potravin a minerální vody na 6 až 10 dnů se umístí do úkrytů nebo na jiná místa, kam se lze dostat i při bubnové palbě, ve vlhkých úkrytech se umístí do boxů vyložených plechem nebo lepenkou, na vysokých nohách nebo zavěšených, neopírajících se o zeď.
67. V úkrytech nebo v jejich blízkosti se vykopají studny. Bombám odolné objekty pro polní kuchyně s raženými studnami se osvědčily.
68. Úkryty jsou vybaveny bezpečnými poplašnými zařízeními. K tomuto účelu se osvědčila mechanická poplašná zařízení, jako jsou gongy z trubek, železných panelů, radlic, kusů železničních kolejnic a podobně s kladivy stejně jako sirény. Zvonky a všechna poplašná zařízení, která vyžadují kabelové vedení, se neosvědčily. Zvukovody jsou dostatečně spolehlivé pouze na krátké vzdálenosti.
Alarmy ovládané ústy, jako jsou signální píšťalky a houkačky, jsou přehlušeny hlukem bitvy a nelze je používat s plynovými maskami.
69. Úkryty pro pěchotu
Pokud jsou určeny pro 1 až 2 výpadové jednotky, východy se nacházejí na obou stranách traverzy tak, že jsou užitečné pro 2 jednotky (obr. 27), pokud se oba východy nacházejí mezi dvěma traverzami, jsou určeny pouze pro jednu výpadovou jednotku.
Obrázky 28 a 29 ukazují úkryt odolný proti bombám pro dvě výpadové jednotky ze zakřivených panelů z vlnitého plechu a betonových stěn.
Na obrázcích 30 až 32 je úkryt pro 2 výpadové jednotky s upraveným přístupovým zákopem.
Na obrázcích 33 a 34 je znázorněn železobetonový úkryt s použitím ochranného dřevěného bednění.
Obrázky 35 a 36 znázorňují bombám odolný úkryt pro výpadovou jednotku s betonovou ochrannou deskou.
70. Úkryty pro ležící vojáky
Tam, kde velmi vysoká hladina podzemní vody znemožňuje budování hlubokých základů, lze stavět úkryty pro ležící vojáky, jak je znázorněno na obrázcích 37 až 40. Desky vlnitého plechu mohou být také umístěny bez bednění na pytle s betonem.
71. Pěchotní pozorovatelny
Objekty pro pěchotní pozorování musí být uspořádány podle jejich polohy a konstrukce tak, aby nebyly nepřítelem pokud možno identifikovány, ale přesto poskytovaly dostatečný výhled. Vysoké stavby přitahují palbu nepřátelského dělostřelectva. Pečlivé provedení a zručné přizpůsobení terénu by proto mělo zajistit, že pozorovatelny nebudou vyčnívat nad okolním terénem. V úvahu přicházejí pouze betonové a pancéřové stropnice.
Pozorování probíhá buď vodorovnými střílnami nebo štěrbinami nebo přes zrcátka (periskopy), která jsou prostrčena otvory ve stropě. Je také vhodné oba typy kombinovat.
Tvar střílen v každém případě závisí na místních podmínkách, zvenku by měly být co nejmenší.
Bombám nebo palbě odolný betonový strop přímo nad hlavou pozorovatele vyžaduje prostor alespoň 1 m nad okolním terénem. Pokud musí být objekty umístěny níže, lze tuto část stropu provést jako palbě odolnou pouze pomocí kolejnic, nosníků nebo pancéřových desek. Pancéřové desky odolné proti bombám jsou velmi těžké a jsou proto použity pouze ve výjimečných případech.
Pozorovací stanoviště musí nabízet místo pro minimálně 2 osoby a musí být vybaveno zabezpečeným poplašným zařízením.
V případě zrcátek a podobných zařízení, která se podle zkušeností snadno zničí, musí být připravena jejich dostatečná zásoba. Sklo je nutné chránit proti opocení ošetřením mýdlem a podobně.
Pozorování pomocí zrcátka nebo periskopu lze zajistit také v úkrytech pěchoty.
Obrázky 41 až 44 ukazují pozorovací stanoviště odolná proti bombám s ochranou pozorovatele v odolnosti proti střepinám. V těchto malých objektech je nutné hluboké zapuštění stěn nebo základové desky, aby se zabránilo převrácení celého objektu účinkem nepřátelského těžkého dělostřelectva.
Je lepší zkombinovat pozorovatelnu s úkrytem a vytvořit tak jednotnou stavbu. Na obr. 45 až 48 je znázorněno spojení s betonovým, na obr. 49 s kavernovým úkrytem. U druhého jmenovaného je vstup do schodišťové šachty obzvláště chráněn a strážný může posádku upozornit křikem.
72. Bojové objekty pro kulomety.
Vzhledem k tomu, že umístění bombám nebo palbě odolných bojových objektů v první linii je možné jen zřídka, musejí těžké kulomety v přední linii střílet většinou z otevřených pozic přes parapet. Pokud nejsou potřeba, jsou ukryty ve speciálních betonových úkrytech vedle otevřených palebných postavení.
Pro obsluhu by měly být co nejblíže zajištěny palbě odolné úkryty.
Nedoporučuje se, aby byly těžké kulomety až do použití skladovány v hlubokých úkrytech, protože je obtížné je odtud vynést.
Bombám nebo palbě odolné bojové objekty pro těžké kulomety lze obvykle použít pouze pro boční palbu a pouze na takových místech, kde může být střílna dobře maskována proti pozorování z předpolí, např. umístěním za vyčnívající části předprsní, v lesích, pahorcích, ve strmých svazích nebo na vyvýšených místech za linií, která má být bočně postřelována.
Protože je třeba se vyhnout vysokému profilu staveb, lze uvažovat pouze o betonových nebo železných stropech.
U betonové stropnice odolné proti bombám se horní hrana stropu nachází nad patou střílny asi 1,50 m vysoko. Může být vhodné střílnu položit níže a vytvořit před ní mělkou prohlubeň. Přitom ovšem nesmí být omezeno palebné pole. Jsou také nezbytná opatření k ochraně střílny před zasypáním.
Na obrázcích 51 až 55 jsou znázorněny objekty pro boční palbu těžkého kulometu.
Obrázek 56 ukazuje ochranu těžkého kulometu pomocí skládací pancéřové desky.
73. Ostatní objekty.
Velitelská stanoviště by měla být co nejmenší, aby se dala vhodně přizpůsobit terénu. Nemají tedy být současně určeny k ubytování štábu.
Pro vyšší štáby musí být objekty větší. Zde je třeba mít na paměti, že během bitvy se v blízkosti velitele trvale zdržují také poslové a ordonanc důstojníci.
Pro nižší štáb může být často vytvořena místnost pod velitelským stanovištěm. V opačném případě by měl být poblíž zřízen speciální objekt nejjednoduššího typu.
74. Obdobným způsobem se zhotovují úkryty pro zvláštní účely, jako jsou světlomety, optická signalizace, pro vrhače min, granátomety, muniční sklady, sklady výzbroje pro blízkou obranu, ošetřovny atd. Obvykle nejsou umístěny v bojových postaveních, ale za nimi v komunikačních zákopech nebo v bočních zákopech na stranách komunikačních zákopů.
Na obrázcích 59 až 61 je objekt pro optickou signalizaci.
Na obr. 62 je betonová, na obr. 63 a 64 kavernová ošetřovna, druhý z nich uvádí příklad interiéru. Jsou nutné pohodlné a bezpečné vchody.
Obrázek 65 znázorňuje objekt pro vrhače min. Na jednom místě nesmí být skladováno příliš mnoho střeliva.
75. Úkryty pro pohotovostní jednotky a rezervy.
Pro pohotovostní jednotky a rezervy se buď využijí budovy a další objekty, sklepy atd. upravené do bombám nebo palbě odolného provedení, nebo se postaví speciální bombám nebo palbě odolné úkryty.
Jejich stavbu lze značně usnadnit použitím strmých svahů, lomů, pískoven.
Zásadním požadavkem je, aby seskupení jednotlivých úkrytů, uspořádání východů a existující výstražná zařízení umožňovala posádce rychle obsadit pozice směrem k nepříteli.
Obrázky 66 a 67 znázorňují betonové úkryty z vlnitého plechu.
Na obrázku 68 je kavernový úkryt.
VI. Dělostřelecké baterie
Výstavba dělostřeleckých baterií
76. Volba pozic dělostřeleckých baterií se přizpůsobuje terénu, přičemž je nutné se vyvarovat výrazných bodů za využití výhod převýšení a záhybů terénu, jakož i krytých míst (lesy, vesnice, sady atd.).
Svažitý terén a měkká půda za palebným postavením snižuje tříštivý účinek nepřátelských střel. Blízko za palebnou pozicí stoupající terén je nevýhodný.
I u dělostřeleckých baterií s plochou dráhou střelby je požadováno, aby jejich záblesky z hlavní byly skryty před pozemním pozorováním nepřítele a pokud možno také z pozorovacích balónů.
77. Půdorysné uspořádání. Příklad viz Obrázek 69.
Frontová linie se přibližuje pravoúhle k hlavnímu palebnému směru, šířka baterie závisí na terénu, rozestup děl obecně není menší než 20 m.
Uspořádání úkrytů pro obsluhu, munici a spojovacích zákopů závisí na umístění dělostřeleckých zbraní.
Úkryty pro obsluhu jsou umístěny blízko děl, aby bylo zajištěno jejich rychlé obsazení.
Střelivo skladované přímo v baterii - včetně ručních granátů - se skladuje odděleně od obsluhy v malých množstvích (střely a kartuše odděleně, kromě patronové munice) v přiměřeném počtu úkrytů přímo mezi zbraněmi nebo na jejich křídlech.
Velitelské a komunikační objekty jsou obvykle umístěny na křídle baterie, ale pokud to prostor dovolí, může být účelné jejich umístění také mezi jednotlivá děla, a to v závislosti na vzdálenosti mezi děly a rozmístění úkrytů pro obsluhu a munici. Dělostřelecká postavení a další objekty jsou propojeny průběžnými zákopy s traverzami nebo ve tvaru vlnovky.
Může být vhodné propojit dělostřelecké objekty zákopy nebo podzemními chodbami umístěnými na vnitřní straně předprsně.
V případě potřeby jsou týlové náspy opatřeny střílnami pro děla podle stanovených referenčních bodů.
Ochrana dělostřelecké baterie drátěnými překážkami před neočekávaným útokem může být nezbytná. Překážka by za žádných okolností neměla prozrazovat polohu baterie.
78. Výstavba objektů se provádí tak, aby byla chráněna nejprve obsluha, pak munice a nakonec zbraně.
79. Pro obsluhu a munici je třeba vyžadovat alespoň ochranu proti palbě. Následně je třeba usilovat o odolnost proti bombám.
Konstrukce dělostřeleckých objektů odpovídá aspektům uvedeným u ostatních objektů.
Pro odpočívající část obsluhy a pro muniční sklady jsou postaveny speciální kryty v určité vzdálenosti od baterií a mimo směr palby a je-li to nutné, jsou propojeny s palebnými postaveními děl klikatými spojovacími zákopy, ve kterých se také nacházejí ošetřovny a toalety.
Jako vzory betonových úkrytů munice viz obrázky 70 a 71.
Úkryty podle obr. 72 a 73 se osvědčily.
U munice skladované dále v týlu je přípustné i společné skladování větších zásob.
V rámci účinného dostřelu nepřátelského dělostřelectva je však nutné usilovat o skladování munice v palbě odolných úkrytech, ve sklepech, na strmých odvrácených svazích a skladovat munici do té míry ve skupinách, aby výbuch jednoho skladu munice nepoškodil i ostatní.
Obzvláště vhodné je skrýt veškeré větší množství munice před leteckým pozorováním.
80. Dělostřelecká postavení.
Pravidlem je dělostřelecké postavení zahloubit do země, aby se dosáhlo bez nutnosti navršení vysokých předprsní co největšího krytí.
Výška krytí před dělem je závislá na palebné výšce a minimálním náměru, se kterým bude vedena palba. V případě ploché trajektorie palby mohou být vybudovány střílny, které musí být uzavřeny pytli s pískem, jakmile je z děla stříleno s větším náměrem.
Je nutné snižovat množství prachu vznikajícího při střelbě, který by mohl odhalit polohu děla (polévání, zakrytí). Předprsně by měly mít tloušťku nejméně 4 m.
Velikost postavení děla závisí na palebném poli a zpětné rázu zbraně.
Větší šíře palebného pole - 120 stupňů a více – je s výjimkou děl se zvláštním určením, téměř vždy nezbytná.
Se zakrytými dělostřeleckými postaveními, tj. se zastřešením, je odměr zbraní obecně menší než u otevřených postavení. Zakryté postavení také vyžadují obzvláště pečlivé maskování, protože jinak střílny pro děla snadno prozradí polohu objektů.
Navzdory těmto nevýhodám je třeba vynaložit úsilí na výstavbu palbě odolných krytých dělostřeleckých postavení, aby baterie zůstaly bojeschopné i v případě nepřátelské palby. Zvláštní pozornost je třeba věnovat podepření stropnic vzhledem k jejich vystavení velkému namáhání vzhledem k jejich velkému rozpětí (nosníky).
V dělostřeleckém objektu může být nasazena vždy pouze jedna zbraň.
Vzory viz obrázky 74 až 80.
Stavba objektů, které jsou odolné pouze proti střepinám, není obecně vhodná. Otevřená postavení je třeba skrýt před pozorováním ze vzduchu zakrytím drátěným pletivem, použitím zeminy z okolí, větví atd.
Pokud jsou baterie umístěny na strmých svazích, lze tunely vyražené do úbočí hory použít jako úkryt pro děla během přestávek v palbě.
Pokud budou dělostřelecká postavení používána po delší dobu, je vhodné zesílit jejich podlahy. Za tímto účelem jsou všechny druhy dřeva, které jsou k dispozici, zakopány pod kola lafet v pravém úhlu ke směru palby a pod chobot lafety a následně pokryty vrstvou zeminy asi 3 prsty vysokou. U lafet s ostruhou nedostává chobot lafety žádnou podložku, zatímco ostruze je poskytnuta opora vyrobená z kmenů stromů apod.
V případě houfnic a větších ráží se doporučuje pouze navršení zeminy za lafetu. Zpevnění palebného postavení pod zbraní musí být dostatečně široké, aby dovolovalo otáčení zbraně při změně směru palby.
81. Objekty pro rychlopalná děla.
Rychlopalná děla proti pěchotě (Sturmabwehrgeschütze), která se používají k bočnímu postřelování prostoru před vlastními zákopy nebo k podélnému postřelování nepřátelských spojovacích zákopů, se obvykle používají jednotlivě nebo v četách.
Krytá postavení (viz obr. 74 až 80) budou často používána k tomuto účelu. Kromě nenápadnosti celého objektu je hlavním požadavkem kompletní maskování střílen.
Otevřená postavení budou pokud možno co nejvíce zahloubena. Přicházejí v úvahu obzvláště pro v týlových postaveních umístěné kanóny a tam, kde je možné dobré krytí a maskování podle terénu a přírodních podmínek (instalace za keři, na okraj lesa, do budov).
82. Dělostřelecké pozorovatelny.
Konstrukce dělostřeleckých pozorovacích stanovišť by měla kromě nepřímého pozorování prostřednictvím vertikálně umístěných periskopických dalekohledů (Scherenfernrohr), zrcátek a periskopů také umožnit přímé pozorování skrz štěrbiny a střílny.
Pro hlavní pozorovací stanoviště se často doporučují vysoká místa na stromech, věžích, komínech apod.
Budovy mohou být nenápadně vyztuženy vnitřní betonáží, vestavěním pozorovacích kopulí, železobetonových kopulí, použitím kolejnic, železných trámů a silných prken.
U hlavních pozorovacích stanovišť v rovinatém terénu přichází na řadu stavby dle obrázku 81 a také podle obrázku 82. Ve vrchlíku pancéřové nebo železobetonové kupole musí být ponechán otvor pro periskopické dalekohledy nebo zrcátkové pozorování.
Pokud musí být výjimečně hlavní pozorovací stanoviště umístěna v přední linii, je nutná zvláště pevná konstrukce.
Obrázky 41 až 44 znázorňují pomocné pozorovací stanoviště v betonovém provedení.
V ostatních aspektech platí pro dělostřelecké pozorovací stanoviště to samé jako pro pěchotní pozorovací stanoviště.
C. Zastavěné oblasti a lesy
83. Zastavěné oblasti i bez opevnění poskytují krytí před pozorováním a před slabší nepřátelskou palbou. V případě silné dělostřelecké palby je však pobyt v zastavěných oblastech nevýhodný, neboť pozorování těchto oblastí zejména jejich okrajů je snadné, budovy a obyčejné sklepy dlouho nevydrží a zřícené domy představuje vážné riziko zasypání, navíc vedení boje v zastavěných oblastech je obtížné.
Zpevňovací práce na domech a sklepech až do úrovně odolnosti proti bombardování jsou technicky náročné, i když práce lze díky snadnému zakrytí proti pozorování a většinou dobrému silničnímu spojení provést rychleji než ve volném terénu. Ve většině případů je možné pouze přestavět jednotlivé sklepy na bombám odolné úkryty.
Proto není vhodné držet v zastavěných oblastech silné posádky pro případ nepřátelského útoku, ale raději je bránit pomocí silně vybudovaných objektů určených k boční palbě ve spojení se zátarasy a toto opevnění podporovat pevnostními objekty umístěnými mimo zástavbu. Je třeba čelit snaze vojsk soustředit se ve městech.
V zásadě i při budování opevněných obcí musí být rozhodující úseková obrana a vzájemná, v co největší míře boční palbou prováděná podpora.
Podrobně platí následující aspekty:
I. Zastavěné oblasti v přední bojové linii
1. Je vhodné umístit první bojovou linii před okraj zástavby. Vybavení je stejné jako v případě každé první linii. Napojení na zástavbu zajišťují spojovací zákopy.
2. V nejpřednějších částech zástavby jsou zřízeny silné vybetonované úkryty, kde domy apod. slouží pouze jako vhodný krytí proti nepřátelskému pozorování. Tyto úkryty slouží k ubytování pohotovostních jednotek obsazujících linii před zástavbou.
3. Výstavba silných betonových objektů pro těžké kulomety v domech a na okrajích obcí k postřelování prostoru mezi přední linií a okrajem obce.
4. Výstavba silných betonových objektů pro těžké kulomety podél ulic určených k jejich postřelování ve spojení s vhodně uspořádanými překážkami.
V případě větších měst je třeba poznamenat, že se zde vždy nacházejí jednotlivé zvlášť odolné domy nebo komplexy budov atd. Často je možné tyto stavby upravit pro trvalou obranu. Kromě toho nabývá na významu také možnost bočně postřelovat ulice a bránit se tak po úsecích, protože volný pohyb po ulicích je v takovém případě nemožný. Boj v takových lokalitách lze tedy vést velmi houževnatě i se slabou posádkou.
5. Nepoužívané domy jsou zničeny do takové míry, aby poskytovaly nepříteli co nejmenší ochranu (stropy sklepů).
Všechna tato opatření mají nepříteli ztížit průnik do zastavěných oblastí a znemožnit mu se v nich uchytit, aniž by zde byly umístěny silnější jednotky a vystavovaly se riziku zničení nebo zajetí.
Vhodným vedením bojových linií v návaznosti na zastavěné oblasti má být zajištěno, aby útočící nepřítel byl odříznut a účinně postřelován.
Je nutné se pokud možno vyvarovat pouličního boje a boje dům od domu za použití velkého množství pěchoty, protože jsou tyto boje spojeny s mnoha ztrátami a jejich úspěch je nejistý.
II. Zastavěné oblasti za bojovou linií
Pokud již nejsou zahrnuty v týlových pozicích nebo nejsou připraveny jako základ pro takové pozice, které mají být zřízeny později (srov. I), jsou zvláště cenné pro zastavení případných průlomů a zabránění obklíčení dosud držených opevněných pozic. Objekty musí umožňovat palbu na všechny strany a bránit nepříteli v jejich infiltrování. Což také zahrnuje:
- vyčištění palebného pole na všechny strany,
- přípravu domů, zdí atd. k obraně nebo stavbu zákopů na a za okrajem zástavby s čelním a bočním účinkem palby na celý prostor,
- instalaci překážek bránících nepříteli ve vstupu do zástavby, především před vjezdy do obcí a před bojovými objekty
III. Lesy
84. Vytváření lesních opevněných pozic, stejně jako zastavěných oblastí, je usnadněno počátečním krytím před pozorováním a krytými komunikacemi směrem do týlu.
Stejně jako u zastavěných oblastí je třeba se vyhnout vnějšímu okraji lesa. Opevněná pozice tedy musí být předsunuta před hranu lesa, nebo je předem umístěna dovnitř lesa. V druhém případě by mělo být cílem postřelovat přední hranu lesa ze strany nebo zezadu.
Na klidných částech fronty často stačí zřídit v hloubi lesa linii Blokhausů, tj. vzájemně se kryjících objektů se širokými překážkovými pásy mezi nimi. Je však třeba mít na paměti, že při silném ostřelování dojde postupně ke zničení celého lesního porostu. Opevněná pozice pak bude použitelná pouze tehdy, bude-li postavená stejně jako opevněná pozice v otevřené krajině.
