Obecné zásady výstavby opevněných pozic (15. srpna 1917)

Allgemeines über Stellungsbau Vom 15. August 1917

I. Obecné zásady

1. Opevnění slouží především k obraně. Hlavní aspekty obrany v pozičním boji jsou:

1. Úspora bojových jednotek,

2. snížení vlastních, zvýšení nepřátelských ztrát,

3. využití terénu tak, že pro vlastní jednotky představuje výhodné, pro nepřítele nepříznivé bojové podmínky.

To vyžaduje: Členění opevnění do hloubky a vedení boje převážně nikoliv v linii, ale v bojových zónách.

Tato bojová zóna zahrnuje objekty pro pěchotní a dělostřeleckou obranu, pro velitelské a komunikační spojení, jakož i pro zásobování a příznivé životní podmínky. Skládá se ze soustavy obranných objektů, překážek a zejména úkrytů pro posádku a munici a je určena pro obranu pěchoty – Pěchotní opevněné postavení – kterou tvoří zákopová síť mnoha souběžných linií probíhajících nepravidelně v rozestupech 150 až 400 m, s četnými spojovacími zákopy mezi sebou navzájem a přibližovacími cestami do týlu, stejně jako s opěrnými body, záchytnými body a skupinami úkrytů (srov. čl. 11).

Tímto způsobem je opevněn celý terén, který má být bráněn, s využitím všech přirozených výhod, které se nabízejí (vesnice, lesy, lomy, kryté cesty atd.) k vybudování úsekové obrany takovým způsobem, že vznikne jedna nebo více hlubokých opevněných bojových zón, ve kterých čím dále protivník postoupí, tím na více překvapivých těžkostí narazí. Ztráta nebo vydání jednotlivých částí nesmí ohrozit celkovou situaci.

Na mapách je vyznačena přední hranice pěchotních opevněných pozic a hloubka celé bojové zóny je vyznačena barvou nebo šrafováním.

3. Je nutné pečlivé budování opevněné pozice. Pouze průchozí bojové a spojovací zákopy, dobré překážky a úkryty umožňují trvale udržet postavení v běžné zákopové válce s malými silami, jsou také nepostradatelné ve velkých bitvách pro řádné velení, ubytování a zásobování vojska v týlových liniích, zvláště ve chvíli kdy se přední linie staly kráterovými opevněnými pozicemi. Pouze dobře připravené postavení nutí nepřítele k časově náročným přípravám a k použití neobyčejných sil a prostředků.

4. Odolnost bojové zóny nemůže být založena pouze na síle výstavby, protože i silné objekty časem vždy podlehnou soustředěné a nejtěžší nepřátelské palbě.

Je proto důležité rozbít nepřátelskou palbu časově a prostorově.

Čím více objektů všeho druhu je přítomno v bojových zónách a mezi nimi, čím více jsou rozmístěny po terénu a čím méně je nepřítel rozpoznává ze země a ze vzduchu, tím obtížnější je pro něj rozpoznat nejdůležitější místa a soustředit na ně svou palbu, tím více munice a času musí vynaložit na ničení opevnění. Účelem výstavby je klamat nepřítele v důležitosti jednotlivých staveb, svést v omyl jeho palbu a uchránit posádku během přípravné palby před jejími účinky. Masky a klamné objekty mají mnoho využití. Zásadní význam má nízká rozpoznatelnost všech objektů ze země i ze vzduchu. Velký význam je třeba přikládat maskování před letectvem.

Nadsazení odolnosti jednotlivých objektů je na škodu. Tam, kde je požadováno příliš mnoho (např. silné betonové konstrukce, příliš široké překážky), je možné postavit požadovaným způsobem méně objektů.

Práce, která neslouží k bojovým účelům, ale spíše ke kráse nebo přehnané čistotě, je zakázána.

5. Stavba opevněné pozice musí umožňovat i vhodné rozložení sil do hloubky.

Přední linie pěchotního postavení jsou tak vybudovány a obsazeny pěchotou a kulomety, aby posádka odolala každému překvapivému útoku. Nejpřednější zákop je často jen strážní zákop. Za určitých okolností se před něj předsouvají strážnice umístěné v prohlubních, sapách nebo kráterech. Velká část posádky (včetně kulometů) je umístěna v týlových liniích, v prostorech mezi nimi, v komunikačních zákopech a v terénu.

Také dělostřelectvo a moždíře jsou rozděleny a rozmístěny hluboko v terénu.

6. Vzhledem k tomu, že vedení boje je aktivní a mobilní také v obraně, nejsou jednotky vázány na bojové objekty.

Konstrukce opevněných pozic s tím musí počítat.

Objekty musí usnadňovat soudržnost, vedení a zásobování jednotek, ale nesmějí být budovány masově. Obzvláště pečlivě je třeba vybudovat velitelská a komunikační spojení, stejně jako spojení s týlem. Mezi jednotlivými objekty musí být možné vést protiútoky. Pro všechny zbraně, stejně jako pro velitelské a komunikační objekty musí být zajištěny záložní stanoviště.

II. Bojové zóny

7. V běžné poziční válce musí nejpřednější obranné objekty pěchotního postavení odpovídat nárokům probíhající bitvy, tj. musí chránit před překvapivým útokem při malém nasazení vlastních sil a poskytovat posádce krytí před pozorováním a palbou stejně jako snesitelné životní podmínky (možnost pohybu, zaopatření a přístřeší).

8. Umístění nejpřednější bojové zóny ne vždy odpovídá požadavkům těžkých bojů. Nezávisle na průběhu bojové zóny, která je obsazena v běžné zákopové válce, musí být již v rané fázi určena také poloha bojové zóny, ve které bude probíhat obrana před nejsilnější útoky (hlavní bojová zóna). Děje se tak bez ohledu na vzdání se území, výhradně podle hledisek uvedených v části I.

Hlavní bojová zóna a bojová zóna běžné zákopové války se mohou shodovat. Je však žádoucí použít posledně jmenovanou zónu jako předpolí a patřičně ji vybavit a hlavní bojovou zónu umístit dále v týlu. Za určitých okolností může být vhodné získat předpolí útokem.

Obranné zóny na předpolí upírají nepříteli výhled na skutečný bojový prostor, usnadňují jeho výstavbu a organizaci obrany v něm. Obranná zóna na předpolí je příznivě umístěna, pokud nutí nepřítele k tomu, aby použil velké síly a bojových prostředků k jejímu obsazení, které mu pak budou chybět v hlavním útoku. Ten bude také zdržován a ztížen tím, že vlastní přípravy k hlavnímu útoku lze provést až po dobytí předpolí. Umístění a výstavba obranné zóny na předpolí musí také zohledňovat tyto úkoly.

Obranná zóna na předpolí a hlavní bojová zóna jsou – v závislosti na terénu – přímo za sebou a splývají jedna v druhou, nebo mezi nimi může být větší či menší odstup.

První z variant je výhodnější, protože usnadňuje bojové operace a včasné vyklizení předpolí.

Zásadní rozdíl ve výstavbě obranné zóny na předpolí a hlavní bojové zóny je pouze v tom, že objekty v hlavní bojové zóně musí být ještě pečlivěji vybodovány a to také ve větším množství.

9. Za hlavní bojovou zónou je žádoucí alespoň jedna týlová bojová zóna, pro kterou platí stejné zásady. Odstup se měří tak, aby nebyl možný současný dělostřelecký útok na obě bojové zóny, to znamená, že bude minimálně 3 km od nejpřednější hranice hlavní bojové zóny.

Úkolem týlových bojových zón je zastavit nepřítele, který by prorazil přední bojové zóny a meziprostor na široké frontě. Zpočátku se zde lze spokojit s jednoduchými objekty.

Z taktického hlediska musí být výcvikové prostory nebo výcvikové objekty za frontou rozvrženy tak, aby je bylo možné začlenit do systému opevnění.

III. Umístění bojových zón

10. Rozhodující pro volbu celkového průběhu opevněných pozic a linií je ohled na týlové spojení stejně jako na vlastní i nepřátelské dělostřelectvo. Palebná pole mají malý význam.

Čím více jsou zásobovací cesty k opevněným pozicím chráněny před nepřátelskou palbou, tím snazší je udržet bojovou sílu a zásobování jednotek. Pokud neexistují žádná přirozená krytá spojení, musí být vybudovány četné přibližovací cesty.

Dělostřelecká pozorovací stanoviště a terén, který nabízí vhodná místa pro dělostřelecké baterie umístěné ve vhodných palebných vzdálenostech, skrytých před pozemním a leteckým pozorováním, musí být chráněny umístěním předsunutých bojových postavení pěchoty. Na druhou stranu, umístění opevněných pozic by mělo nepříteli poskytnout nepříznivé pozorovací podmínky a špatná palebná postavení pro jeho dělostřelectvo.

Obranná zařízení jsou pokud možno výhodně umístěna na svazích odvrácených od nepřítele, těsně za hřebenem (pozice na odvráceném svahu). To je nejlepší způsob, jak opevnění udržet mimo dosah nepřátelského dělostřeleckého pozorování ze země.

Pokud však musí být přední pěchotní linie předsunuta na hřeben nebo na svah svažující se k nepříteli (Pozice na svahu k nepříteli) s ohledem na potřebu vlastního dělostřeleckého pozorování nebo týlových komunikací, pak budou ostatní objekty vybudovány dále v týlu, aby alespoň tyto byly odsunuty z přímého pozorování nepřítele.

Zásadní rozhodnutí pro nebo proti opevněné pozici na svahu k nepříteli nebo na odvráceném svahu nelze učinit. Jako podklad pro posouzení slouží přiložený obrázek.

Jestliže strmost svahů znemožňuje stažení obranných linií za hřeben, je udržení nebo znovudobytí těchto pozic usnadněno úpravou terénu na týlových svazích, stejně jako oboustranným bočním postřelováním pomocí dělostřelectva, minometů, těžkých kulometů a pušek.

IV. Obranné objekty pěchoty

11. Pěchotní obrana se skládá ze systémů zákopů, opěrných bodů, opevněných míst, jednotlivých úkrytů všeho druhu a skupin úkrytů a je chráněna v závislosti na poloze a terénu překážkami.

Pěchotní opevněná pozice je vybudována jako zákopový systém několika souvislých zákopů, nepravidelně rozmístěných v intervalech asi 150 až 400 m. Jednotlivé linie zákopů musí být navzájem spojeny dostatečným množstvím spojovacích zákopů, které nejsou nikdy dostatečně početné a vytvářejí napojení na týl. Všechny zákopy musí být přizpůsobeny terénu takovým způsobem, aby se do nich nepřítel nemohl dívat z žádné strany a aby bylo obtížné je prozkoumat ze vzduchu. Postačí omezené palebné pole. Boční palby jsou zvláště efektivní.

Mezi jednotlivými liniemi, mezi a za zákopovými systémy musí být využita a připravena každá příležitost k obraně. K tomuto účelu slouží opěrné body - větší, často uzavřené obranné systémy využívající vesnice, lesíky atd. - opevněná místa - malé příkopy, krátery, zříceniny domů, lesíky, živé ploty a podobně. Opěrné body a opevněná místa jsou postupně vzájemně propojovány zákopy, překážkami a přibližovacími cestami tak, aby se vytvořily nové zákopové systémy.

Vesnice vyžadují i při silném opevnění hodně posádky a jsou zvláště dobrým cílem pro dělostřelectvo. Je tedy třeba čelit snaze o přílišné zesílení obrany a přestavbě obcí pro potřeby poziční války při tuhých bojích. Obce mají svůj význam pro ubytování vojáků v klidném období, jejich úprava k boji a využití k ubytování je často snazší než vytvoření nových objektů v otevřeném terénu, ale je dobré zahrnovat obce do obranných linií obezřetně, aby nebyly v boji o ně vázány příliš velké síly.

Všechny objekty za první linií musí být umístěny tak, aby bylo usnadněno znovu získat ztracené části opevněné pozice. Šikmo k frontě probíhající příčné zákopy, opěrné body a opevněná místa mají zabránit tomu, aby se protivník po částečném proražení přední linie rozvinul a roztáhl se do boků obsazením linie z týla. To je obzvláště důležité na hranicích sektorů. Útočící jednotky se v případě průlomu musí ocitnout vpředu a na bocích obklopeny zákopy a překážkami a musí být rozstříleni dobře skrytými kulomety a zákopovými moždíři, jakož i dělostřelectvem působícím ve vlastním bojovém prostoru.

Hloubka takto připravené zóny by měla být až několik kilometrů, její hranice musí být špatně rozpoznatelná.

Je účelné některé bojové linie určit pro zvláštní ochranu dělostřelectva (Ochranné postavení dělostřelectva).

V lesích, dokud ještě není porost rozstřílen dělostřelectvem, může být místo zákopového systému užitečný systém do hloubky strukturovaných, vzájemně se palbou kryjících blokhausů.

12. Kostru všech pěchotních bojových objektů tvoří pozice těžkých kulometů a úkryty.

13. Kulomety jsou umístěny do hloubky a většinou nasazeny pro boční palbu tak, aby ležely všechny zákopy a každý bod v mezilehlé oblasti před a za vlastní přední linií pod boční křížovou palbou kulometů, aniž by nepřítel poznal, odkud palba vychází. Umístění na nízko položených skrytých místech je proto často účelné.

Do první linie patří méně kulometů. V týlu umístěné kulomety, které jsou šachovnicově rozmístěny po terénu, musí být schopny zasáhnout pomocí přímé nebo nepřímé palby na velké vzdálenosti přední bojovou zónu. Nasazení v četách je pravidlem. Je třeba zajistit náhradní pozice.

Jednotlivé kulometné čety nebo družstva jsou rozmístěny tak, aby mohly být v přední linii použity pro boj s nízko letícími letadly.

14. Úkryty jsou umístěny skrytě a rozmístěny v terénu tak, aby bylo možné jednotky držet pohromadě a zásobovat je. Za tímto účelem lze často použít skupiny úkrytů. Je žádoucí, aby veškeré bojové jednotky, s výjimkou předních strážnic (srov. čl. 15), jakož i pohotovostní jednotky a zálohy byly umístěny v úkrytech, pokud jsou v dosahu nepřátelské dělostřelecké palby.

Všemi prostředky musí být u objektů zajištěna odolnost proti palbě, tedy odolnost proti nepřetržité palbě ráží 15 cm, navíc konkrétně v týlových partiích bojové zóny i odolnost proti bombám, tedy ochrana proti nepřetržité palbě ráže 22 cm, těžkých min a jednotlivých zásahů ještě těžšího dělostřelectva.

Odolnost proti palbě a bombám je u úkrytů nejlépe dosažena pomocí hluboko umístěných kavernových staveb nebo pomocí betonových konstrukcí. U prvně jmenovaného znesnadňuje hluboké umístění posádce rychlé obsazení zákopů, zatímco úkryty z betonu nebo ještě lépe z železobetonu zajišťují rychlou připravenost posádky k boji.

V předních liniích opevněné pozice je při stavbě úkrytů třeba klást hlavní důraz na rychlou bojovou připravenost, zde jsou vhodné strážnice s malou kapacitou a v malé hloubce (beton, železo, trámy). Velké a hluboko ražené úkryty v přední linii jsou lidské pasti. Jsou zničeny nejpozději ve chvíli, když jsou nepřítelem zničeny překážky.

V meziprostoru a dále v týlu mohou mít úkryty větší kapacitu (pro 1 až 2 družstva), jejich kavernové provedení zde není nebezpečné. Protože se však v průběhu boje mohou zadní linie stát předními bojovými liniemi, je třeba od počátku zajistit, aby ve všech liniích byla zřízena strážní stanoviště (srov. také čl. 15). Čím větší jsou úkryty, tím jsou vyžadovány pohodlnější, skryté a dobře zabezpečené východy. Výhodné je podzemní propojení mezi úkryty a napojení na spojovací cesty.

Velkou důležitost je třeba věnovat přípravě úkrytů pro blízkou obranu instalací pozorovacích a kulometných stanovišť, přípravou zákopů a také instalací překážek, které však nesmí prozradit polohu objektu.

15. Pro včasné odhalení útoků nepřátelské pěchoty musí být zajištěna možnost pozorování prostoru před a uvnitř bojové zóny i za nejsilnější nepřátelské palby. Pro úspěšnou bojovou činnost je pozorování rozhodujícím způsobem důležité.

V blízkosti nepřítele nelze s jistotou počítat se zachováním svépomocí vybetonovaných pozorovacích stanovišť, neposkytují spolehlivou záruku včasné detekce nepřátelského útoku, výstavba takových stanovišť je proto nutná i v týlu, aby bylo možné pozorovat také odtud. Existence takového pozorování však nezbavuje žádnou jednotku povinnosti zajistit si vlastní bezpečné pozorování, které může být za určitých okolností prováděno nekrytými pozorovateli stojícími v kráterech.

16. Nepostradatelné jsou četné překážky rozmístěné v celé hloubce bojových zón v síťovém uspořádání. Jsou vedeny nepravidelně a s ohledem na vlastní dělostřelectvo a zákopové moždíře v několika oddělených pásech tak, aby bylo obtížné je odhalit a aby zmátly nepřítele pronikajícího do obranné zóny. Jejich poloha nesmí umožňovat vyvozování závěrů o jiných bojových objektech a nesmí bránit volnému pohybu bojových jednotek. Překážky musí být pod vlastním pozorováním a chráněny blízkou palbou.

17. Také zákopy jsou konstruovány především tak, aby byly co nejvíce skryty před pozorováním přizpůsobením terénu a půdním krytím. Ze stejného hlediska se při přestavbě kráterů na zákopovou pozici musí zákopy co nejvíce přizpůsobit kráterům.

Hluboké a úzké zákopy sice poskytují dobré krytí, ztěžují ovšem dopravu a snadno se zasypou. Jsou užitečné pouze tam, kde není zamýšleno dlouhodobé obsazení a ostřelování velkým množstvím těžkého dělostřelectva není pravděpodobné.

Obecně platí, že bojové a spojovací zákopy jsou hluboké a široké s nepříliš strmými stěnami, všechny násypy jsou udržovány nízké a oddělené od zákopů širokou bermou. Obložení na stěnách zákopů je omezeno, protože vynaložené množství práce není ve správném poměru k prospěchu. Nadměrná výzdoba zákopů je zakázána. K tomu potřebná práce je lépe vynaložena na výstavbu dalších objektů.

Vysoká hladina podzemní vody si může vynutit zvláštní opatření. Velký význam je kladen na odvodnění zákopů.

Aby se pěchota mohla bránit útoku, musí střílet z pušek a kulometů přes parapet. Za tímto účelem jsou všechny zákopy, včetně spojovacích a přibližovacích na vhodných místech upraveny pro střelbu a pro rychlý výpad na povrch (výpadové žebříky).

Všechny bojové, komunikační a přibližovací zákopy jsou také označeny barevnými tabulemi, směrovkami atd., aby se také cizí jednotky (zálohy, pracovní oddíly, lékařské týmy atd.) mohly kdykoliv zorientovat.

18. Místo přibližovacích zákopů mohou ve zvláštních případech usnadnit podzemní spojení (tunely) provoz v bojových zónách a umožnit ho i v případě nepřetržitého těžkého ostřelování. Pokud slouží zároveň i jako místo koncentrace týlových záloh, je třeba nebezpečí udušení zabránit četnými východy a vzduchovými šachtami. V blízkosti přední bojové linie jsou tunely hodnoceny stejně jako hluboké kavernové úkryty (srov. čl. 14).

V. Objekty pro dělostřelectvo a vrhače min

19. Dělostřelectvo potřebuje dobré, terénu přizpůsobené krytí pro munici, obsluhu a děla, stejně jako pro velitelská a pozorovací stanoviště a komunikaci. Celkové rozestavení je silně členěno do hloubky.

Nejdůležitější je vybudování četných palbě odolných úkrytů pro uložení munice. Skladování příliš velkého množství střeliva na jednom místě je zakázáno. Úkryty jsou proto rozmístěny v terénu. Žádoucí jsou také palbě odolná skladiště munice v blízkosti dodatečných baterií a předem připravených baterií určeným pro změnu umístění děl, stejně jako v blízkosti pozic, které lze použít v případě pohyblivého boje bez speciální přípravy.

Stejným způsobem je vyžadováno také rozmístění palbě odolných a bombám odolných úkrytů pro obsluhu.

Samotná palebná postavení musí být nenápadná a navržena s nerovnoměrným rozestupem zbraní. Vyžaduje se pečlivé zakrytí proti pozorování z předpolí a ze vzduchu.

V boji ve velkém měřítku a pro speciální bojové úkoly se často hodí střídání pozic v nepřipravených místech. V mnoha případech se na to stačí připravit průzkumem palebných postavení a zřízením nenápadných úkrytů munice a obsluhy. Vybudovaná palebná postavení lze nepřítelem snadno předčasně detekovat.

Pozorovatelny, které jsou připraveny v dostatečném počtu, musí být ukryty se zvláštní péčí a pokud možno vybudovány jako bombám odolné. Je nutné se vyhnout silné nepřátelské palbě. Pozorovatelny v linii pěchoty nebo blízko za ní jsou obvykle předčasně zničeny. Nejdůležitější pozorovatelny musí být proto umístěny dostatečně daleko v týlu, aby byly chráněny před dělostřeleckou palbou směřovanou na přední pozice.

Je třeba připravit opatření pro rozmístění dělostřeleckých posil, především pro velitelská a pozorovací stanoviště. K tomu lze využít předem připravených baterií, které měly původně sloužit pro změnu pozice.

Velitelské objekty viz čl. 21, spojení čl. 23.

Každá baterie a velitelská a pozorovací stanoviště jsou nenápadně vybavena pro blízkou obranu.

20. Vrhače min (zákopové moždíře) vyžadují objekty podobné těm pro dělostřelectvo. Způsob rozmístění odpovídá tomu jako u kulometů, tedy šachovnicovému rozmístění a rozdělení v terénu. Musí být usnadněno jejich seskupování. Je třeba se vyhnout oblastem, kde je pravděpodobné, že budou silně postřelovány, a obzvláště důležité je nenápadné střídání pozic.

Lehké zákopové moždíře sloužící k obraně před útočící pěchotou jsou instalovány tak daleko v týlu, aby byly chráněny před nepřátelskou dělostřeleckou palbou zaměřenou na přední část bojové zóny.

Naproti tomu musejí být zákopové moždíře (zejména střední nebo těžké) určené k účinné palbě proti nepřátelským objektům umístěny tak vpředu, aby byly jejich cíle v příznivé palebné vzdálenosti.

Výstavba palbě nebo bombám odolných objektů pro zákopové moždíře je časově velmi náročná. Navíc jsou jejich pozice při střelbě většinou nepřítelem brzy rozpoznány a zničeny. Stavba mnoha, byť slabších objektů – často otevřených – je proto výhodnější než menší počet silných. Mobilita je hlavní ochranou proti nepřátelské dělostřelecké palbě.

VI. Ostatní objekty

21. Velitelská stanoviště jsou postavena v palbě nebo lépe bombám odolném provedení. Měla by být umístěna takovým způsobem, aby velitelé velitelského stanoviště měli výhled před, za a do boku objektu směrem k dalším velitelským stanovištím, nebo alespoň by měli být schopni s nimi udržovat kontakt pomocí poslů.

Průzkumné a úderné jednotky by měly být umístěny v blízkosti velitelských stanovišť.

22. Pro pozorovací důstojníky vyšších štábů jsou na vhodná místa předsunuty pozorovatelny umožňující pozorování na dlouhé vzdálenosti.

23. Výstavba velitelských a komunikačních spojení a poplašných systémů vyžaduje pečlivé zvážení použitých prostředků.

Vzniká řada telefonních sítí. Pro jejich vedení se osvědčily otevřené, ne příliš hluboké, kabelové výkopy. Ústředny vyžadují výstavbu bombám odolných objektů.

Kromě toho jsou pro radiové stanice, signální spojení a pro zemní telegrafii (obvykle v blízkosti štábů) nezbytné speciální úkryty.

Pro zbývající informace porovnejte sborník předpisů pro poziční válku, Sešit 9.

24. Rozšíření silnic a železniční sítě má zásadní význam pro budování opevněných pozic, při dodávkách střeliva, potravin, stavebních materiálů atd.

Železnice a úzkorozchodné železnice, polní a dopravníkové dráhy s dostatečnou vykládací kapacitou musí být co nejblíže předním pozicím všech zbraní. Cesty musí být k dispozici ve značném množství. Je žádoucí oddělit příjezdové a odjezdové trasy.

Musí být zajištěny náhradní cesty pro silnice, které se nacházejí pod nepřátelskou palbou. Dobré značení cest je výraznou úlevou pro provoz a zabraňuje přerušení provozu.

Zásadní je neustálé sledování stavu silnic a železnic a včasná příprava materiálu pro jejich opravu. Neprovedení okamžitých oprav v případě drobných škod často následně povede k nenapravitelnému poškození.

25. Klamné objekty a masky (viz čl. 4) jsou velmi cenné pro zmatení nepřítele. Jednotky musí být vyškoleny, aby je používaly při každé příležitosti. Jejich použití však nesmí být zřejmé.

26. Budování opevněných pozic obecně zahrnuje také zlepšení životních podmínek vojsk. To by nemělo být podceňováno, aby se zachovalo zdraví a vnitřní síla vojsk.

Patří mezi ně: výstavba kasáren, ochrana před chladem a vodou, sklady potravin, zlepšení zásobovacích tras atd.

VII. Výstavba opevněných pozic

27. Při budování opevněných pozic je pro dosažení cíle rozhodující dobré plánování práce a správné rozdělení pracovních sil a zdrojů. Pokud tomu tak není, bude dosaženo jen pomalého pokroku navzdory výdajům velkých zdrojů a času, zatímco naopak lze v překvapivě krátké době vybudovat četné a dobré objekty.

Proto musí být pro všechny stavby v opevněné pozici vypracovány pracovní plány na základě pečlivého průzkumu a výpočtů. Je však třeba se vyhnout nadměrnému papírování. Náhlé změny plánů, jakmile jsou jednou odsouhlaseny a náhlé přesunutí pracovní síly vždy vedou ke značnému zpoždění a snížení výkonu.

Při změně stavebního dozoru dané lokality proto není vhodné, aby chtěl nový dozor implementovat své taktické představy, které se mohou lišit od názorů jeho předchůdců.

28. Před zahájením výstavby opevněných pozic musí být v dostatečném předstihu provedena konzultace s geology přiřazenými k zaměřovacím pracovištím. V mnoha případech mohou ušetřit spoustu práce. Jejich nejdůležitější oblastí činnosti pro vojsko je výběr vhodných půdních vrstev pro výstavbu (např. pro stavbu tunelů), nalezení stavebních materiálů (např. štěrk) a pomoc s odvodněním a zásobováním vodou.

Rovněž je nutné včasné zaměření a výroba nebo příprava četných map a náčrtů pro všechny typy zbraní.

29. Řízení výstavby opevněných pozic je zásadně záležitostí taktického velitelského úřadu (Armádní vrchní velitelství – Armeeoberkommando, A.O.K., Velení armádního sboru – Generalkommando, Genkdo., divize). U opevněných pozic, které nejsou prováděny jednotkami (týlové bojové zóny), jsou zapotřebí zvláštní stavební štáby, které musí mít dostatek personálu na to, aby bylo možné přiřazené pracovníky řádně zaměstnat a kontrolovat. I v místech, kde jsou nahrazeni vojáky, je žádoucí udržovat kontinuitu práce (např. při výstavbě skupin úkrytů určených pro frontové rezervy).

30. Nejpřednější a často také druhá bojová zóna, pokud je v dosahu nepřátelské palby, musí být vybudovány bojovými jednotkami s podporou rezerv (ženisté, zeměbranci) a zvláštních pracovních sil (armovací jednotky).

Řízení je obvykle v kompetenci divize dislokované v nejpřednější zóně (ovšem srov. čl. 29).

Dále v týlu přebírá toto vedení Armádní vrchní velitelství (A.O.K.) nebo Velení armádního sboru (Genkdo.). Z větší části budou pro výstavbu k dispozici pouze pracovní oddíly, které mohou být pouze na významných úsecích vedeny a podporovány rezervami a ženisty, zeměbranci a rezervisti. Frontové jednotky musí být průběžně informovány o průběhu práce.

31. Nejpřednější zóna, bude-li získána v boji a následně vybudována, bude mít často nedostatky v rozvržení a provedení. Úkolem budování pozice v klidném období je napravit takové nedostatky.

V těžkých bojích se přední zóna brzy stane kráterovou pozicí. Obnovovací práce během boje jsou obecně beznadějné. Během silných bojů nezbývá než pracovat výhradně na týlových pozicích. Po pominutí bojů mohou být v poli kráterů postupně vybudovány úkryty a překážky a krátery mohou být nenápadně spojeny bojovými a spojovacími zákopy, případně, protože práce blízko nepřítele je velmi únavná a postupuje jen pomalu, je možné pracovní síly a stavební materiál použít i po pominutí bojů pouze v týlu. V tomto případě může být při obnovení těžkých bojů nutné opustit kráterové postavení. Rozhodující pro jejich opuštění jsou pouze obecná hlediska, zejména čl. 1 a čl. 7 a následující. Rozhodnutí musí být učiněno včas, aby nedošlo ke ztrátě bojové síly, pracovních sil a stavebního materiálu.

32. Stavba každé opevněné pozice začíná - poté, co byly odsouhlaseny stavební plány (viz čl. 27) - zajištěním stavebního materiálu a dalších zásob. Předpokladem je rozšíření silniční a železniční sítě. Kromě toho je třeba vytvořit dostatečně velká skladiště odpovídající vysoké poptávce po stavebním materiálu a včas rozšířit možnosti ubytování.

Z jednotlivých objektů opevněných pozic jsou nejdůležitější úkryty, objekty pro boční palbu, pozorovací a velitelská stanoviště. Dále přicházejí na řadu překážky a rozšiřování spojovacích zákopů. Čistě zemní práce jsou jako poslední. Pokud nejsou neustále udržovány, což vyžaduje silnou pracovní sílu, rychle se rozpadají. V týlových bojových zónách a často i v týlových částech hlavní bojové zóny je proto nutné zcela nebo částečně upustit od zemních prací.

Při výstavbě musí být zohledněny změny ročních období. Přibližovací zákopy v úžlabinách by neměly být např. kvůli vodě umístěny na jejich dně, ale na svazích. V suchém období musí být instalovány odvodňovací systémy, instalace kamínek musí být provedena včas atd.

VIII. Stavba opevněných pozic během útoku

33. Pro přípravu útočných operací musí být opevněné pozice náležitě upraveny.

K tomu patří:

1. Rozšíření předních zákopů pro jednotky zahajující útok proti nepříteli, odstranění překážek a označení útočných cest,

2. výstavba úkrytů a krytých zákopů pro umístění útočících jednotek a jejich rezerv,

3. vytvoření spojovacích zákopů až k přední linii, zvětšení dopravních a komunikačních spojení,

4. stavba nebo zaměření nových pozic dělostřelectva a zákopových moždířů, příprava změny jejich umístění do přední linie,

5. vytvoření skladů munice, vybavení a proviantu, rozšíření ženijních skladů,

6. práce na objektech pro ubytování a stravování, výstavbě silnic, rozšíření klasické, úzkorozchodní a dopravníkové železniční sítě.

Podrobnosti se liší případ od případu (terén, existující pozice, síla a aktivita nepřítele a vlastních jednotek). V zájmu zachování překvapení, které je obvykle klíčové pro úspěch, je rozsah práce extrémně omezený a je nutné vynaložit značné úsilí na jeho zamaskování.