1. Starší varianty tohoto předpisu by měly sloužit pouze jako vodítko. Za závazná jsou považována pouze ustanovení o tloušťkách betonu, od kterých je možné se odchýlit pouze za zvláštních okolností.
2. Konzultace geologů a dalších odborníků před zřízením opevněných pozic - pro výběr vhodných míst, zejména pro odvodnění, stavbu štol a tunelů, studní, těžbu stavebního materiálu - může ušetřit mnoho práce. Geologové jsou umístěni k zeměměřickým útvarům.
3. K podpoře velitelů vojsk při rozšiřování a udržování opevněných pozic slouží zákopoví důstojníci, kteří mají být vybíráni podle schopností a předchozího výcviku.
Správné vedení a rozdělování práce výrazně zvyšují výkon. Vyžaduje to prozíravé pracovní plánování. Úkolová práce je vždy žádoucí.
Efektivní betonování a rychlé ražení tunelů je výrazně podporováno sestavováním specializovaných betonářských, vrtacích a důlních oddílů, jejichž týmy jsou vojákům k dispozici jako předáci a instruktoři (srov. č. 58, 59).
4. Všechny objekty musí být udržovány trvale použitelné pro svůj účel v boji a v běžné zákopové válce. V boji ve velkém měřítku se však údržba musí omezit na to, co je nezbytně nutné. K provádění oprav je třeba mít připravené pytle s pískem a další stavební materiál. Za každou cenu je třeba zabránit jakékoli zbytečné spotřebě a plýtvání stavebními materiály, zejména pytli s pískem a nářadím. Je vyžadován přísný dohled.
Pro všechny stavby je obzvláště důležité maskování proti leteckému pozorování a odvodnění.
5. Je třeba v co největší míře minimalizovat nepřátelské pozorování všech objektů ze země i ze vzduchu. Staveniště musí být i během výstavby zabezpečeno proti pozorování.
Rozsáhlé stavební práce ve volném terénu jsou často možné pouze v noci nebo ve dnech, kdy není možné letecké pozorování.
6. Musí být použity všechny přírodní masky, které terén nabízí (řady stromů, živé ploty, náspy, rokle, strmé svahy). Je třeba se vyhnout vnějším okrajům měst a lesů.
7. Přirozená vegetace a zástavba by měly být měněny co nejméně. Palebné pole by mělo být vyčištěno pouze v rozsahu nezbytném pro vlastní pozorování, např. hluché prostory za živými ploty apod. je často lepší učinit nepoužitelnými pro nepřítele boční palbou než jejich odstraněním. Opevněné pozice v lese (zejména pozice dělostřelectva) mohou být prořezány pouze v rozsahu nezbytně nutném pro pozorování a vyčištění palebného pole.
8. Pokud možno je nutné se vyvarovat nepřirozeným liniím, zejména vodorovným liniím, ostrým hranám, vysokým valům a přístřeškům, náspům s různým sklonem, které vrhají stíny za různých světelných podmínek.
Svahy a nápadné náspy je vhodné již během výstavby maskovat překrytím materiálem z okolí. Toto maskování je nutné častěji obnovovat, jinak může nadělat více škody než užitku. Čerstvá zemina musí být často odstraněna nebo použita pro klamné objekty. Překážky jsou méně viditelné použitím tenkých železných kůlů a negalvanizovaného nebo žíhaného drátu.
Betonové objekty musí být vždy pokryty vrstvou zeminy. Mech s kořeny lze nanést na hrany nebo svislé plochy s použitím malty.
9. Střílny a pozorovací průzory je obtížné skrýt před pozorováním. Je tedy žádoucí zcela upustit od štěrbinového pozorování a spokojit se s pozorováním přes strop pomocí binokulárního periskopu, periskopu nebo zrcátka, doplněného otevřeným pozorovacím stanovištěm pro krátkou vzdálenost (obr. 26, 30).
Těžký kulomet pro přímou palbu se obecně doporučuje umístit na hranu zákopu ve spojení s betonovým úkrytem pro nestřílející těžký kulomet a obsluhou. Pokud se výjimečně k palbě používá střílna, musí být až do použití trvale maskována a nesmí být současně používána k pozorování.
10. Umělé masky se používají především ke krytí silnic a viditelných částí opevněných pozic a přibližovacích cest proti detekci ze země i ze vzduchu. Musí chránit před pozorováním z různých směrů, jsou odstupňovány a rozmístěny v prostoru, nikoli v bezprostředním okolí objektu, který má být ukryt, protože to by nepříteli usnadnilo jeho rozpoznání a střelbu na něj. Musí jich být tolik, že jednotlivá maska nemůže sloužit jako vodítko a značka. Masky se skládají z umělých řad stromů, drátěného pletiva s keři, rákosových rohoží, vrb atd. Vhodné látky (látky na terénní masky a závojové masky) jsou k dispozici v ženijních skladech.
11. Vstupy do úkrytů, pozorovacích stanovišť, kulometných, minometných a dělostřeleckých objektů je třeba zvláště pečlivě ukrýt. To lze provést umělou výsadbou nebo zakrytím terénními maskami nebo drátěným pletivem pokrytým větvičkami apod. Maskování úkrytů čl. 61 až 63 a 93 až 95 a zákopů viz čl. 34.
12. Za pevnostními objekty je třeba se vyvarovat nápadného provozu, vozové koleje se maskují zakrytím větví a kusů trávy, na otevřených polích bránami nebo orbou, v lese zavěšením větví na dráty přes cestu.
Zejména dělostřelecké a minometné objekty by měly být pokud možno napojeny na již existující cesty. Pokud musí být cesty nově vytvořeny, je účelné je vést souběžně s nebo na okraji rostlinných kultur nebo jako prodloužení stávajících opevněných pozic.
13. Klamné objekty jsou vyžadovány ve velkém počtu. Měly by být umístěny tak, aby na ně namířená palba zároveň nezasáhla skutečné opevněné pozice nebo hojně využívané cesty. Klamné objekty jsou budovány věrně a nadále probíhá jejich údržba, především nesmí být okamžitě rozpoznatelné jako klamné stavby. Obzvláště vhodné jsou klamné zákopy, falešné dělostřelecké baterie, falešné objekty pro boční palbu. Zákopy je třeba vykopat asi 50 cm hluboko, postačit mohou i brázdy vytvarované pluhem nebo nízké náspy světle zbarvenou zeminou získanou z výkopových prací. Jsou vybaveny vším, co je ve skutečných opevněných pozicích, dělostřeleckých bateriích atd. a co lze vidět okem nebo na leteckých fotografiích, falešné zbraně, střelba (palba děl), pohyb a provoz, stopy vozů, stopy dočasné obsazení a skutečná palba z jednotlivých dočasně rozmístěných děl umístěných ve falešných dělostřeleckých bateriích budou mást nepřátelský průzkum.
14. Veškerá ochranná opatření proti rozpoznání opevněných pozic je třeba neustále kontrolovat vlastní leteckou činností a odpovídajícím způsobem je doplňovat.
15. Vodní poměry jsou často rozhodující pro výběr stavenišť.
Vždy je nutné dbát na možnost odtoku vody. Je třeba se vyhnout oblastem s vysokou hladinou spodní vody a nízko položeným oblastem, kde se voda shromažďuje. Taková místa jsou přitom často nevhodná také kvůli nebezpečí zaplynování.
Pokud to taktické úvahy dovolí, jsou opevněné pozice a jednotlivé stavby umístěny na propustných vrstvách. Nepropustným vrstvám se lze často vyhnout posunutím objektu o několik metrů.
Před novou výstavbou je proto nutné zkontrolovat místní geologické podmínky, katastrální mapy, odvodňovací a nivelační plány. V případě potřeby se určí rozvodí a nivelační hloubkové linie a v případě potřeby se konzultují s odborníky na geologii nebo vodní inženýrství (srov. část 2).
16. Úspěch opatření přijatých pro odvodnění může mít rozhodující význam pro odolnost opevněné pozice. Jejich včasná příprava nesmí být opomenuta ani v období sucha.
17. Především je třeba dbát na to, aby povrchová voda okamžitě a rychle odtekla. To je třeba neustále sledovat. Tam, kde dochází k jejímu zachytávání, je nutné se co nejdříve postarat o její odvedení.
Dno zákopu má spád jak v příčném směru, většinou do týlu, tak i v podélném směru. Voda je odváděna kanály na dně zákopu do nízko položených sběrných míst – např. zakopaných sudů nebo vodních jam. Tyto žlaby musí být uprostřed dna zákopu a ne v blízkosti zadní stěny, kde se snadno zasypou. Dno zákopu je udržováno průchodné pomocí latí nebo sochorových roštů (viz obrázek 1).
Voda je ze sběrných míst odváděna odvodňovacími příkopy do přírodních kotlin a potoků. Tyto výkopy se vedou jako otevřené s opláštěním nebo jako potrubí s dostatečným průměrem. Stěny otevřených odvodňovacích příkopu je účelné zpevnit pomocí fašin (svazků proutí). Tam, kde to terén dovoluje, jsou nasměrovány k nepříteli pod předprsní zákopů a uzavřeny překážkou.
18. Jsou-li sběrná místa níže než terén, je třeba vodu vyčerpat a odvést ve žlabech apod. Pro malá množství vody k tomuto účelu postačí zákopová čerpadla, pro větší množství je třeba instalovat mechanicky ovládaná čerpadla.
Čerpadla musí být instalována a provozována podle jednotných zásad. Voda odebíraná z jednoho místa nesmí na níže položeném místě téct zpět do vlastních zákopů.
Správné zacházení se zákopovými čerpadly je důležité. Sací zařízení čerpadla je třeba chránit před znečištěním umístěním do malé čerpací jímky (vodopropustná nádoba, koš atd.). Samotné čerpadlo musí být postaveno na pevný, většinou dřevěný podstavec.
Tam, kde vodní poměry vyžadují použití velkého počtu čerpadel, je vhodné, aby zákopovým důstojníkům byli přiděleni armádní specialisté, kteří budou dohlížet na instalaci, provoz, čištění a výměnu čerpadel.
19. Voda může být v mnoha případech odváděna šachtami do níže položených propustných vrstev a tím vsakována. Za tímto účelem je třeba prověřit stav geologických vrstev pomocí geologických map a vrtů.
20. Povrchové vody v okolí zachycují a odvádějí hráze nebo odvodňovací příkopy, aby nemohly zatékat do zákopů. V případě opevněných pozic vybudovaných ve stahu musí být povrchová voda odváděna skrz zákopy.
21. U jednotlivých objektů musí být nízko položené vchody chráněny proti zatékání vody přehrazením. Před vchody jsou budovány sběrné šachty. Jsou budovány zvýšené prahy, odvodňují se stropy objektů a chrání se pokrytím lepenkou nebo linoleem.
Kamenné obložení stěn je vhodné jako vsakovací vrstva. Otvory skrz strop musí být opatřeny zvýšeným okrajem (vyboulením, nastavením potrubí), aby se zabránilo vnikání vody.
22. V horském a kopcovitém terénu a s příznivými půdními podmínkami obecně postačí jednoduchá opatření. V nízko položených oblastech, s vysokou hladinou spodní vody a nepropustnou půdou, je třeba celé území velkoryse odvodnit. Hladina spodní vody je za tímto účelem snížena zvýšením propustnosti podloží nebo je voda svedena do vodopropustných vrstev (čl. 19) nebo odváděna potrubím velkými elektricky poháněnými čerpacími systémy. Rozsáhlé zemní práce a větší technické objekty budou nevyhnutelné. V takových případech se doporučuje vytvoření pokud možno lokálně umístěných čerpacích oddílů.
23. Zákopy musí být dostatečně hluboké, aby zcela kryly pohyb před pozemním pozorováním, tj. nejlépe 2,5 m hluboké a tak široké, aby je nebylo možné snadno zcela zasypat a byl možný neomezený provoz (přeprava raněných, stavebního materiálu atd.). Tam, kde velmi stabilní půda nebo skála umožňují pouze užší průřez, musí být vytvořen dostatečný počet výhybných míst. Obrázek 1 ukazuje požadovaný průřez, kterého lze samozřejmě dosáhnout pouze postupně.
Jak dalece se získá krycí výška zakopáním do země a z jaké části se získá násypem, záleží na místních podmínkách. Obecně platí, že násypy by neměly být umístěny výše, než je nezbytně nutné pro kontrolu okolního terénu a palbu do překážek přes hranu zákopu. Vysoké násypy usnadňují nepříteli pozorování a nabízejí menší ochranu proti palbě než přírodní zemina.
Tam, kde vysoká spodní voda znemožňuje hluboké kopání, jsou násypy nevyhnutelné. Postupně musí získat sílu alespoň 3 metry v případě bojových zákopů. Zeminu k tomu lze odebírat i z příkopu před opevněnou pozicí, ve kterém je pak možné skrytě vytvořit překážku.
24. Všechny stěny zákopů musí být rovně svažité, všechny násypy dostatečně široké, aby je nebylo možné lehce prostřelit nebo poničit přímou palbou. Týlové i čelní valy (násypy) musí být odděleny od okraje zákopu širokou bermou (plošinou), aby se zabránilo sesuvům půdy. Opatření pro odvodňování viz čl. 15 až 22.
25. Při kopání zákopů je třeba využít každé dostupné příležitosti pro boční palby. Za tímto účelem a na ochranu před podélným postřelováním se zákopy staví v klikatých nebo lomených liniích (viz obrázek 8, strana 26), nebo se zbudují, obvykle současně s hloubením zákopu, speciální boční násypy (traverzy). Ty omezují účinek palby na prostor mezi dvěma traverzami a zvyšují pevnost obrany. Lze je vytvořit i později pomocí pytlů s pískem, otepí, krabic, sudů atd., které se dobře ukotví a zasypou zeminou. Tím je získána šířka koruny 5 až 6 m nebo více. Tam, kde neutrpí škodu palebné linie, se doporučuje výstavba širokých ostrovních traverz. Viz obrázek 2. Koruna traverz musí vyčnívat alespoň 1 m přes zadní linii zákopu a nesmí být viditelná pro nepřítele.
26. Obecně by se měl mezi dvěma traverzami nacházet prostor 8 až 10 m. Na místech které jsou obzvláště vystavena boční palbě lze vytvořit mezi jednotlivými traverzami výklenky pro jednotlivé střelce.
27. Násyp na týlové straně zákopu chrání před střepinami. Zpravidla by neměl převyšovat předprseň.
28. Spojovací a přibližovací zákopy je nejlépe budovat v kroutivých liniích bez ostrých rohů, aby je nepřítel nemohl podélně postřelovat. U jednotlivých vinutí se musí náspy na obou stranách vzájemně překrývat natolik, aby byl zákop skutečně zajištěn proti podélnému postřelování. To je často porušováno. Výstavba traverz v tomto případě ztěžuje provoz.
Na druhou stranu jsou některé části vedeny v přímce, aby bylo umožněno vlastní podélné postřelování.
Spojovací zákopy vedené po svahu nakloněném k nepříteli se těžko vyhýbají nepřátelskému pozorování a účinkům palby, často se zde využívají ražené komunikační tunely a kryté cesty viz čl. 117.
29. V zásadě všechny spojovací a přibližovací zákopy musí být připraveny na vhodných místech pro střelbu na obě strany stejně jako vybaveny pro jejich rychlé opuštění (žebříky). Tyto zákopy se také často používají pro umístění těžkých kulometů určených k boční palbě, zejména tam, kde protínají pásy překážek. Zde je zároveň účelné připravit přehrazení zákopů pomocí španělských jezdců nebo podobných překážek naskládaných do rozšířené části zákopu a zajistit jejich podélné postřelování. Užitečné mohou být také pod palbou držené slepé odbočky, ve kterých se dotírající nepřítel ztratí.
30. Zákopy musí být zřízeny tak, aby odrážely nepřátelské útoky v celé jejich šíři přímou palbou přes hranu zákopu (předprseň). K tomuto účelu slouží střelecký stupeň, který by měl být v průměru 1,4 m pod hranou zákopu (palebnou linií) a nesmí být příliš úzký. Aby bylo možné jej všude snadno obsadit, je třeba mezi něj a skutečnou podlahu výkopu vložit schůdky (viz obrázek 1) nebo připevnit široké žebříky.
Je žádoucí, aby střelec stojící na střeleckém stupni mohl střílet také na terén nacházející se v týlu zákopu.
Stejně tak jsou i boční stěny traverz opatřeny schůdky, aby z nich bylo možné zadržet nepřítele, který pronikl do zákopu, a zákop znovu obsadit (obr. 2).
31. Pro rozšiřování opevněných pozic umístěných v kráterech po explozích granátů platí obdobně zásady části 1a a výše uvedená hlediska, čl. 23 až 30.
32. Pro pozorování z otevřených zákopů se používají zákopová zrcátka nebo v ojedinělých případech ochranné clony, pěchotní ochranné štíty nebo střílnové průzory, které musí být pečlivě zakryty zeminou, trávou, pytli s pískem a pokud se nepoužívají, jsou zamaskovány nebo přemístěny jinam. Střílny z pytlů s pískem nebo dřevěných vložek se nedoporučují.
33. Ochranné štíty (obr. 3) a pěchotní ochranné štíty (obr. 4) jsou vyrobeny ze speciální oceli, střílnové clony (obr. 5) jsou vyrobeny z plávkové oceli.
Ochranné štíty poskytují ochranu proti střelám s těžkou špičkou (s.G.) a to i na krátkou vzdálenost a v jakékoli poloze, proti střele s ocelovým jádrem se stopovkou (S.m.K.G.) pak na vzdálenost 30 m v předpisové zešikmené poloze.
Pěchotní ochranné štíty odolávají palbě ze vzdálenosti asi 70 m, střílnové clony asi 50 m střelou s těžkou špičkou (s.G.), ale ne střelám S.m.K.G.
34. Kryté ochranné výklenky a překrytí obranných zákopů (galerie) chrání sice za normálních okolností před šrapnely a účinky střepin, proti střelbě z pušek a povětrnostním vlivům, ale jsou okamžitě strženy přímými zásahy z polních děl a následně zablokují provoz v zákopech. Navíc obvykle vyžadují pravidelné uspořádání střílen, které vystupují směrem k nepříteli, oslabují parapet a palebnou linii. Na obranu před útoky zblízka jsou zcela nevhodné.
Nedoporučuje se ani zastřešování spojovacích a přibližovacích zákopů střepinám odolným zakrytím. Zákopy - včetně bojových zákopů - však mohou být maskovány před pozorováním, zejména ze strany letectva jejich zakrytím větvemi apod. na drátěném pletivu. To je zvláště účinné u menších objektů – např. objekty pro těžký kulomet pro boční palbu (viz odst. 11).
35. Pro skladování munice, protiplynových ochranných prostředků apod. se v násypech nebo u vchodů do krytů zhotoví výklenky chráněné proti ohni a povětrnostním podmínkám.
Do opevněné pozice jsou také zabudovány výklenky, ve kterých jsou uloženy dešti odolné boxy s připravenými ručními granáty. Podrobná individuální opatření jsou nezbytná pro lokální distribuci těchto zásob ručních granátů a pro rozmístění větších skladů ručních granátů, z nichž některé obsahují munici, která ještě nebyla připravena k ostrému použití (srov. Vybavení pro boj z blízka (Nahkampfmittel), Část 3 Sborníku).
Ve spojovacích a přibližovacích zákopech se hloubí jako ochrana před šrapnelovou palbou výklenky a malé úkryty, nejlépe v podobě krátkých tunelů s krátkou pravoúhle zahnutou chodbou. Pevnější úkryty, například pro uložení zbraní pro blízkou obranu, nářadí, zásoby stavebního materiálu, latríny atd., jsou účelně umístěny v krátkých bočních zákopech. Zbytek viz části o stavbách z betonu (Einbauten).
36. Stěny zákopů mají být opláštěny co nejméně, protože opláštění neodolá dělostřelecké palbě, jeho úlomky mohou zaplnit zákop a znemožnit provoz.
Opláštění je nepostradatelné pro výlezy ze zákopů a traverz (srov. Čl. 30) a pro ty části traverz, u kterých se sice nepředpokládá pohyb posádky, ale kde není pevný podklad, jakož i na vnitřních stranách vysokých násypů z měkké zeminy. Opláštění se smí skládat pouze z krátkých jednotlivých částí, jako jsou 1,0 až 1,50 m dlouhá žebrovaná dřeva, klacky, prkenné desky nebo trsy trávy. Trsy trávy nesmí být zajištěny drátěnou sítí, která snadno zablokuje zákop. Použitelná je také tenká vrstva betonu nanesená na lišty nebo na nepříliš velké kusy drátěného pletiva. Dlouhá prkna a trámy se nepoužívají, pláty z kůry mohou mít velikost pouze 1 metr čtvereční, lepší jsou balíky volného tenkého křoví.
Veškeré opláštění musí být velmi pečlivě ukotveno, kotevní dráty musí být šikmé, nikoli svislé a zapuštěné hluboko do země. Pevné ukotvení lze zřídit pomocí zemního kotvení s výsuvnými tyčemi (obr. 6), které umožňuje skrytou práci v podmínkách nepřátelské palby.
Často se doporučuje nášlapy výstupních stupňů a nejspodnější část násypu obložit suchým zdivem.
37. Výplně oblázky nebo kameny v předprsních, týlových valech a traverzách nebo jejich použití k obložení vyrobených balíků suti nebo cihel jsou nepřijatelné, protože značně zvyšují účinek nepřátelské palby.
Tam, kde je vzhledem k druhu zeminy nutné použít kameny, jsou vnitřní stěny postaveny na způsob suchého zdiva, vrchní vrstva je pokud možno překryta vrstvou zeminy.
Pytle s pískem se používají zejména tam, kde je potřeba rychle vytvořit krytí. Mají nevýhodu, že při delším skladování hnijí. Pytle s pískem musí být vždy umístěny na dobře připravený podklad a rovnány na sebe šikmo – ne svisle. Skládají se na sebe stejně jako cihly, protože to výrazně zvyšuje jejich pevnost (obr. 7a a b).
38. Útoky z bojových a spojovacích zákopů, zejména protiútoky posádky týlových linií, jsou usnadňovány výpadovými stupni, které jsou umístěny především u mezer v překážkách (srov. čl. 40) Obrázek 8 znázorňuje uspořádání, které podporuje vedení útoku na relativně široké linii v prostoru překážek.
Zkušenosti ukázaly, že rozdvojení a křížení zákopů jsou cílem nepřátelského dělostřelectva a minometů. Je lepší se křížením úplně vyhnout tím, že se přístupové cesty umístí na různá místa (obr. 9).
39. Všechny překážky musí být vedeny tak, aby je bylo možné snadno bočně postřelovat. Obvykle tedy nejsou uspořádány rovnoběžně s bojovými zákopy.
40. Husté překážky nelze ukrýt před pozorováním, a proto je snadno ničí nepřátelské dělostřelectvo a minomety. Brání vlastní palbě a vyžadují velké množství pracovní síly, pracovní doby a stavebního materiálu. Je proto výhodnější překážku rozdělit na jednotlivé samostatné silné řady (obrázek 10). V překážkách jsou ponechány mezery pro pohyb vlastních jednotek.
Překážky jsou skryty za živými ploty, v roklích a podobně. Často jsou vedeny tak, že útočníka zavedou do kotlů nebo ho jinak shromáždí do míst, kde je vystaven silné palbě. Tato metoda se osvědčila zejména v lesích. Tam při nedostatku stavebního materiálu dobře poslouží pletivové ploty – vysoké kolem 2,0 m. Také v zákopech mohou být překážky zřízeny tak, aby nepřítel, který do nich vstoupil, byl překvapen a dobře bočně postřelován. Pohyb v takových zákopech pak musí být zajištěn, pokud je to vůbec možné, nenápadnými obchvaty.
41. Pro pohyb strážných a hlídek pod souvislou překážkou jsou nutné ruské sapy, tj. tunely vyhloubené těsně pod povrchem, nebo úzké klikaté průchody v překážce.
42. Nejúčinnější překážkou je sloupková drátěná překážka. Vyrábí se z dřevěných nebo železných šroubovacích kolíků. Místo posledně jmenovaného lze použít také železné úhelníky. Šroubovací kolíky se používají zejména tam, kde je nutné se vzhledem k blízkosti nepřítele vyhnout hluku při zatloukání. Železné šroubovací kolíky jsou dodávány ve velikostech znázorněných na obrázku 11. Lze je snadno zašroubovat do země ležícími vojáky tím, že je otáčí pomocí sochoru, který provlíknou jedním z ok. Muž přenese 25 kusů různých délek, vozík tažený jedním koněm uveze až 1200 kusů. Šroubovací kolíky je třeba instalovat do země obzvlášť opatrně, jinak nebudou držet tak pevně jako dobře zatlučené železné nebo dřevěné piloty.
Při pokládání překážkových pásů (obr. 12) je třeba si uvědomit, že drát o tloušťce 5 mm se přeřezává obtížněji než drát ostnatý. Ostnatý drát však ztěžuje překonání překážky, proto a pro úsporu materiálu je vhodné použít oba druhy drátu současně a to tak, že základní síť se zhotoví z drátu tloušťky 5 mm a oplete se ostnatým drátem.
43. Jednotlivé dráty natažené těsně u země (vypínací dráty), nepravidelně rozložené, ale i vzpřímené smyčky (obr. 13) a nášlapní oceloví ježci (ve tvaru hvězdy s 8 a více hroty dlouhými až 20 cm) tvoří pozoruhodné překážky, nicméně nemohou nahradit drátěné překážky na kůlech.
44. Pro rychlé uzavření mezer, které jsou ponechány v drátěných překážkách, jsou svazky drátu zavěšeny na řadách kolíků ohraničujících průchod.
Vedle průchodů jsou také k dispozici drátem omotané a spletené válce nebo provizorní španělští jezdci, které lze přichytit k nejbližším sloupkům nebo vhodit do průchodů (obrázky 14 a 15).
Stejně tak lze tímto způsobem rychle zatarasit mosty, úzké uličky atd.
45. Za stejným účelem jsou v ženijních parcích skladováni železní španělští jezdci (obr. 16).
Bočnice „a“ (na obrázku) se připevňují na vodorovnou středovou tyč „b“, takže pro transport lze španělského jezdce složit podobně jako stativ, s hmotností asi 20 kg. Jednomu muži tak lze vydat několik sloupků, které lze složit v zákopu, sešroubovat a obalit drátem.
Tímto způsobem, i když je nepřítel velmi blízko, může být vytvořena překážka tím, že se spojí několik španělských jezdců, ještě v zákopu se různě vyměřené mezery mezi jezdci spojí dráty a pak se celá překážka přehodí přes palebnou linii zákopu a zatlačí před předprseň.
Ukotvení takové překážky pomocí drátů k zákopům je nutné, aby ji nepřítel neodtáhl pryč. Rovněž je třeba se pokusit tyto překážky následně připevnit k zemi pomocí šroubových pivotů. Překážka musí být pozvolna zesilována postupovým budováním několika řad za sebou.
46. Z ženijních skladů je dodávána speciální válcová překážka z drátu smotaná do prstence (obr. 17), pomocí které lze rychle vytvořit překážky před pozicemi, které vznikly v boji nebo před pozicemi, které byly získány.
Prstenec je možné uchopit na obou koncích (za ocelovou kuličku) a vytáhnout na válec dlouhý 15 metrů o průměru 0,75 m.
Drátěný válec je upevněn třemi železnými kolíky, které se v prstenci nacházejí, a přišroubován k zemi.
Drátěný prstenec může být roztažen přímo v zákopu a výsledný válec je následně odkutálen na předpolí. Překážku z drátěných válců je třeba považovat pouze za provizorní a musí být pokud možno zesílena španělskými jezdci nebo překážkou z ocelových kolíků.
47. Španělští jezdci a drátěné prstencové překážky nesmí být umístěny na předprsni, protože by byly rozstříleny dělostřelectvem a mohou zcela zablokovat zákopy.
48. K přehrazení větších vodních ploch za mrazu jsou stavěny drátěné překážky na vorech, které za chladného počasí pevně přimrznou. Je žádoucí dobré ukotvení nebo zaražení jednotlivých kolíků až do dna. Pokud se provádí instalace na ledu v místech, kde voda není příliš hluboká, je nejlepší prorazit otvory v ledu a hloubce odpovídající delší kolíky zarazit do dna.
49. Překážky z poražených stromů a větví jsou kvůli své viditelnosti více vystaveny dělostřelecké palbě a nelze je považovat za plnohodnotnou náhradu drátěných překážek. Musí být pevně ukotveny a opleteny ostnatým drátem.
50. Podrost ohnutý ve výšce hrudníku nebo boků obalený drátem se může stát účinnou překážkou v lese nebo v horách.
(Viz také Úvod do betonáže v polních podmínkách/Betonierungsanleitung für das Feld)
51. Beton, zejména ve formě železobetonu, je nejpevnějším stavebním materiálem, který lze ve velkém měřítku použít při výstavbě palbě odolných a bombám odolných úkrytů; je nepostradatelný v určitých terénních a půdních podmínkách (vysoká hladina spodní vody, obtížně zpracovatelná půda, rozpadající se skály, dunový písek) a pro stavby pro speciální účely (strážnice, úkryty pro kulomety, pozorovací stanoviště pěchoty a dělostřelectva, velitelská stanoviště, signalizační objekty).
Požadované ochrany lze dosáhnout pouze tehdy, pokud jsou stavební práce bezchybné. To vyžaduje: klidnou bojovou situaci, dostatečné zajištění stavebního materiálu a vyškoleného personálu pod odborným dohledem, maskování proti pozorování ze země i ze vzduchu během výstavby.
Pro založení a provádění stavby betonových konstrukcí, zejména pro uspořádání železné armatury a pro správné stanovení tloušťky stěn a stropů, jsou méně určující čistě technické podmínky, které je třeba dodržovat při výstavbě, a o to více jsou důležité praktické zkušenosti z účinků dělostřeleckých granátů dopadajících na stropnice a stěny a jejich efekt na ně v místě dopadu.
52. Srovnání betonových a kavernových úkrytů ukazuje následující výhody a nevýhody betonových staveb:
Výhody:
Nevýhody:
53. Hlavní nevýhody kavernových úkrytů (málo prostupné východy a neúplná ochrana vchodů) lze i při napojení na betonové objekty odstranit jen částečně.
V každém případě je nutné vždy určit, jaké nevýhody výstavby převažují a kde v závislosti na tom betonovat nebo budovat kaverny.
54. Beton se skládá z dokonalé směsi cementu, písku a kamene (oblázků nebo kamení), která po přidání vody ztvrdne do jednotné hmoty podobné kameni. Pevným dusáním vlhké betonové hmoty - dusaného betonu - se pevnost výrazně zvýší, přidáním většího množství vody - litého betonu - se sníží. Nevhodně vyrobený beton má malou hodnotu. Železná výztuž v podobě sítě vzájemně propojených kulatých železných tyčí - železobeton - dává betonu houževnatou soudržnost, čímž se výrazně zvyšuje jeho odolnost proti ostřelování.
Další informace o požadavcích kladených na jednotlivé stavební materiály naleznete v Úvodu do betonáže v polních podmínkách/Betonierungsanleitung für das Feld, body 4 až 11.
55. Železná výztuž není nutná pro vnitřní stěny, které nejsou vystaveny tlaku vzduchu nebo účinkům nepřátelské palby, ale všude jinde je žádoucí. Při nedostatku železné kulatiny, lze od jejího použití upustit v případech, kdy jsou vnitřní stěny osazeny zakřivenými pláty vlnitého plechu, stejně jako v případě základových desek v pevném, suchém podloží.
Nahrazení železné armatury pevnějším profilovým železem (nosníky, kolejnice, železné pražce), železnými deskami nebo plechy není dovoleno, protože tyto snadno tvoří dělicí spáry v betonu a zkušenosti ukazují, že pákový efekt těchto železných konstrukcí uvolňuje celé vrstvy betonu v případě dopadu dělostřeleckého granátu. Používají se tedy pouze jako vnitřní obklad nebo nosná vrstva (čl. 83). Pouze k zesílení základové desky v případě vysoké hladiny podzemní vody lze použít profilová železa – nikoli však desky nebo plechy (čl. 77).
56. Pokud betonáž na místě není možná z důvodu velkého chladu nebo jiných důvodů, lze jako náhradu zvážit použití továrně vyráběných betonových bloků produkovaných za frontou. Každý blok musí být opatřen železnou výztuží a otvory a drážkami, které umožňují vložení vodorovného a svislého kotvení. Aby bylo možné tyto bloky prokládat do vazby, měly by být produkovány jako celé, poloviční a tříčtvrteční. Čím větší bloky, tím větší odolnost, ale váha nad 60 kg je pro přepravu nevhodná. Obrázek 18 uvádí příklad takových betonových bloků.
Ani při nejpečlivější stavbě z betonových bloků, které v sobě obsahují železné výztuhy a s provedením vodorovného a svislého kotvení nedosahují stavby odolnosti dobrých betonových objektů. Jsou považovány pouze za provizorium.
(Podrobnosti naleznete v Úvodu do betonáže v polních podmínkách/Betonierungsanleitung für das Feld)
57. Předpokladem profesionálního a rychlého provedení betonových staveb je sjednocení podoby staveb a zřízení úzké organizace, zejména na lokální úrovni.
58. V čele této organizace stojí ženijní generál nebo štábní důstojník. V případě potřeby vydává vzorové projekty jednotlivých objektů v armádním úseku, které je třeba přizpůsobit místním podmínkám. Prověřuje stavební plány a projekty objektů zpracované podřízeným místním úřadem a dohlíží na realizaci výstavby objektů a jednotný výcvik personálu na betonářských kurzech, které zřizují armády a armádní skupiny.
59. Místně příslušné úřady musí zajistit, aby při rotaci divizí nově příchozí jednotky pokračovaly v práci podle stavebních plánů a návrhů, které byly vypracovány, aniž by však v jednotlivostech bránily nezávislosti příslušných stavebních orgánů.
60. Doprava stavebního materiálu polní nebo dopravníkovou dráhou na místo použití je vždy žádoucí, a to i u těch nejmenších betonových konstrukcí.
61. Polní betonové konstrukce, jejichž polohu identifikoval nepřítel, nemohou dlouhodobě odolávat na ně zaměřené dělostřelecké palbě. Opatření uvedená v čl. 5 až 14 tohoto předpisu proti rozpoznatelnosti jsou proto pro tyto stavby zvláště důležitá. Viz část B.
62. Úkryty, které jsou nepravidelně rozmístěny v terénu, budou hůře identifikovatelné a budou méně přitahovat nepřátelskou dělostřeleckou palbu, než když jsou vybudovány v souvislých liniích.
63. Nádvoří a svislé, zeminou nezakryté betonové stěny, jsou skryty před leteckým pozorováním tak, že jsou vchody, nádvoří a betonové stěny chráněny před leteckým pozorováním pomocí protileteckého maskování.
Podrobněji viz čl. 93, 95.
64. Použití střepinám a bombám odolných konstrukcí a vysvětlení těchto pojmů je uvedeno v Části 1a Předpisu pro zákopovou válku.
Nejdůležitější stavby, tedy objekty pro ubytování posádky, pro kulomety, pro pozorování a pro vydávání rozkazů a odesílání zpráv, by měly být pokud možno bombám odolné, všechny ostatní by měly být palbě odolné.
Nejlepší ochranu je třeba spatřovat v tom, že úkryty jsou skryty před leteckým průzkumem.
65. Tloušťky betonu uvedené v čl. 79 až 88 se ukázaly jako dostatečné za předpokladu, že je stavba dobře provedena. Tam kde nelze zaručit kvalitu výstavby (v blízkosti nepřítele, noční práce), lze tloušťku zvýšit v mezích uvedených v čl. 80 a 84.
Je však třeba poznamenat, že horší stavební práce způsobené bojovými podmínkami lze pouze ve velmi omezených mezích kompenzovat větší tloušťkou betonu a že každý nárůst hmoty způsobuje snížení počtu budov, které lze celkově postavit, protože tím rostou nároky na pracovníky a stavební materiál na jednotlivé stavby. Při dnešním mobilním stylu boje, s typem dělostřelecké přípravy a s ohledem na použití tanků je většinou důležitější mít mnoho palbě odolných úkrytů než málo bombám odolných.
66. Čím je menší stavba, tím větší je potřeba betonu na metr čtvereční vnitřního prostoru. Velmi malé stavby, například strážnice pro jednoho muže, jsou neekonomické. Silná dělostřelecká palba je navíc snadno převrátí. Pokud jde o velikost staveb apod., viz zbytek Části Ia „Předpisů pro poziční válku“.
67. V případě úkrytů pro pěchotu musí být požadovaný prostor dimenzován tak, aby celá ubytovaná posádka mohla odpočívat na lůžkách nebo houpacích sítích. K tomu je pro muže zapotřebí 1,0 až 1,5 metru čtverečního podlahové plochy. V bojových podmínkách je obvykle nutné dovnitř natěsnat mnohem více vojáků. Úkryty by přesto neměly být příliš velké.
68. Čím jednodušší jsou návrhy, tím lehčí je jejich stavební provedení a tím odolnější je také samotný objekt. Je třeba se vyhnout silně vystupujícím vnějším stěnám a také vnitřním výklenkům, které by zeslabovaly stěny nad přípustnou míru. Ubikace je od vstupní chodby oddělena zdí. Tvar vchodů viz čl. 92 a následující.
69. Střepinám odolné části stavby, např. Pozorovací stanoviště se střepinám odolnými pancéřovými deskami, které jsou součástí jinak palbě nebo bombám odolných objektů, musí být odděleny protitlakovými dveřmi (čl. 90 a obr. 30).
70. U každého betonového úkrytu bez ohledu na to, k jakému účelu byl původně určen, by měla být vždy zajištěna možnost bezpečného pozorování. Více informací viz body 85 a 109. Musí být připravena zásoba zrcátek, které se podle zkušeností rychle zničí. Sklo musí být chráněno proti zamlžení mýdlem a podobně.
71. Úkryty musí být vybaveny bezpečným poplašným zařízením. K tomuto účelu se osvědčila mechanická poplašná zařízení, jako jsou gongy z trubek, železných panelů, radlic, kusů železničních kolejnic a podobně s kladivy. Zvonky a všechny alarmy, které vyžadují kabelové vedení, se neosvědčily, zvukovody jsou dostatečně spolehlivé pouze na krátké vzdálenosti. Alarmy ovládané ústy, jako jsou signální píšťalky a houkačky, jsou přehlušeny bojovým poplachem a nelze je používat s plynovými maskami. Pro použití různých typů poplašných zařízení viz zbytek Části 9 „Předpisů pro poziční válku“.
72. Je žádoucí, aby vstupy do úkrytů mohly být postřelovány zevnitř místnosti střílnami (čl. 81 a obrázky 26 a 28).
73. Pohodlí úkrytů zvyšuje pohodu a tím i bojeschopnost jednotek. S tím souvisí utěsnění stropu střešní lepenkou, obložení vnitřních stěn (č. 82), podlahová prkna, kamna, odvody kouře, osvětlení, vybavení stoly, lavicemi, úložnými prostory, obložení stěn, stojany na zbraně atd. Péče o správné odvodnění je velmi důležitá (srov. zejména odstavce 15 a 21). Díky otvorům ve stropě pro pozorování lze často upustit od speciálních ventilačních systémů.
74. Železné zásoby potravin a minerální vody se umisťují v úkrytech nebo na jiných místech, kam se lze dostat i při bubnové palbě. Ve vlhkých úkrytech se skladují v boxech vyložených plechem nebo lepenkou, na vysokých nohách nebo zavěšené, neopírající se o stěny.
75. Doporučují se studny přímo v úkrytech nebo v jejich blízkosti. Osvědčily se bombám odolné objekty pro polní kuchyně s kopanými studnami.
76. V úkrytech musí být připraveno nářadí k vyčištění vchodů v případě jejich zasypání.
77. Základy konstrukce musí být zajištěna proti podstřelení hluboko pronikajícími granáty a minami.
Nejlepší ochranu poskytuje souvislá základová deska, která je dobře spojena se stěnami s tloušťkou 0,50 m pro palbě odolné stavby a 0,80 m pro objekty odolné proti bombám.
Je-li hladina spodní vody vysoká, je nutné podlahu vyztužit až na 1 m a opatřit ji silnou železnou výztuží. Protože základová deska je vystavena pouze explozivnímu účinku a nikoli přímému dopadu dopadajících projektilů, lze železnou armaturu nahradit příčně uloženými nosníky nebo kolejnicemi.
U staveb ve skále lze základovou desku ponechat slabší nebo dokonce úplně vynechat.
78. Pokud je podloží suché, může být užitečné ponechat v základové desce otvor, aby bylo později možné vybudovat šachtu pro připojení k podzemní komunikaci (obr. 28).
79. Vnější stěny jsou často postaveny příliš slabé ve srovnání se stropy. Stěny jsou daleko více než stropy vystaveny střelám s plochou trajektorií, které s velkou energií narážejí kolmo do betonového tělesa. Silněji na ně působí výbušné nálože. Příliš silné stropy na slabých stěnách jsou bezcenné.
80. Vnější stěny vystavené ostřelování musí mít tloušťku 1,50 m pro ochranu proti bombám a 1 m pro ochranu proti palbě, a pokud je to možné, musí získat nejméně 4 m silné zemní krytí. V případě horší konstrukce způsobené bojovými podmínkami lze palbě odolné stěny zpevnit na 1,25 m.
Zadní stěny, které nejsou vystaveny ostřelování, jsou postavena s tloušťkou 0,60 m na ochranu před tlakovou vlnou, pokud jako nosné stěny nevyžadují větší tloušťku. Pro vnitřní stěny zalomených vchodů stačí tloušťka stěny 0,40 m.
Nezbytné je dobré spojení všech stěn se základovou deskou a stropem (železnou výztuží).
81. Je třeba se vyhnout všem nepodstatným otvorům ve vnějších stěnách.
S okny a větracími šachtami se nepočítá, otvory pro ventilaci a komíny mají pouze nezbytně nutný průměr a jsou pokud možno vedeny zahnutě.
Střílny a pozorovací průzory vystavené řízené nepřátelské palbě jsou bezcenné. V týlových stěnách umístěné střílny je třeba budovat co nejmenší a tak, aby je bylo možné uzavřít železným posuvníkem (obr. 19). Potřebné prvky jsou skladem v ženijních parcích.
82. Vnitřní povrchy stěn jsou obloženy dřevem pro ochranu proti odletujícím betonovým úlomkům, pro tlumení hluku a pro zvýšení komfortu. Pokud není ponecháno dřevěné bednění potřebné k betonáži, zabetonují se dřevěné latě podle obrázku 20 pro jejich upevnění.
83. Každý betonový strop obdrží na ochranu před odpadávajícími betonovými úlomky pevné vnitřní bednění z prken, kolejnic, železných pražců nebo vlnitého plechu.
Aby bylo provedení v souladu s pracovními podmínkami v terénu, neměly by být překročeny na obrázcích uvedené rozměry pro rozpony (světlé vnitřní šířky) stropů.
Železobeton nad zakřivenými panely z vlnitého plechu "Heinrich" (obr. 25 a 28) poskytuje obzvláště velkou odolnost stropu; méně silně zakřivené nebo rovné stropy (obr. 26 a 27) umožňují lepší využití prostoru při stejné celkové výšce objektu. Pokud podmínky umožňují větší výšku stavby, je vhodné umístit pole z vlnitého plechu na 20 až 40 cm vysoký podstavec a tím zvýšit výšku místnosti (obr. 21). Boční stěny úkrytů z vlnitého plechu jsou použity jako klenuté opěry, takže musí mít stejnou sílu i v místech, kde nejsou vystaveny nepřátelské dělostřelecké palbě. Instalace vlnitých plechů souběžně s palebnou linií se obecně nedoporučuje. Vhodná instalace je znázorněna na obrázcích 25 a 28.
Ploché nebo mírně zakřivené vlnité plechy (vzory David a Isidor) jsou přípustné bez podepření nanejvýš s rozpětím stropu do 1,0 m, dvojitě kladené vlnité plechy nebo jednovrstvé železniční pražce do 1,50 m.
Při navrhování stavebních vzorů je třeba vzít v úvahu rozměry dostupných panelů z vlnitého plechu a železných profilů.
84. Silné stropnice vyžadují vysoký profil objektů, což ztěžuje jejich maskování a ochranu východů před zasypáním. Na to je třeba dbát také při zvažování výšky místností v interiéru.
Pro odolnost proti bombám stačí tloušťka stropu 1,0 m, pro odolnost proti palbě 0,8 m. V případě horší konstrukce způsobené bojovými podmínkami lze např. bombám odolný strop zesílit na 1,25 m a palbě odolný na 1,0 m.
Kvůli příliš silným stropnicím v porovnání se stěnami viz. čl. 79.
Následující tabulka slouží jako vodítko:
Provedení ze železobetonu do 3 m rozpětí | Palbě odolný | Bombám odolný |
---|---|---|
Základové desky | 0,5 | 0,8 (s nosníky) |
Stěny: | ||
-vystavené palbě | 1,0 | 1,5 |
-týlové | 0,6 | 0,6 |
-vnitřní, ne nosné | 0,4 | 0,4 |
Stropnice | 0,8 | 1,0 |
85. Otvory ve stropě pro pozorování (čl. 70) tvoří slabé místo stropu. Nesmí být větší, než je nezbytně nutné, a procházejí vrstvou zeminy ležící na stropnici betonovým kuželem (obr. 25 a následující).
Požadovaný průměr otvoru je:
Délka periskopu mezi zrcadly je u:
Při nepoužívání lze otvor uzavřít vsunutím dřevěné kulatiny z interiéru, která vyplní otvor ve stropnici po celé délce a je zajištěna tak, že jí nelze zvenku zasunout zpět dovnitř.
86. Je třeba se vyhnout všem ostatním otvorům ve stropnici. Pozorovací otvory jsou dostatečné pro větrání; komíny nemají být vyvedeny stropem, ale do týlu objektu.
87. Povrch stropu by měl být opatřen mírným sklonem pro odtok povrchové vody a omítnut nebo vyrovnán cementovou maltou. Zakrytí střešní lepenkou zajistí sucho v interiéru pouze v případě, že jsou jednotlivé pásy vodotěsně spojeny asfaltem, dehtem a podobně.
88. Na stropnici musí být nanesena vrstva zeminy o tloušťce nejméně 30 cm.
89. Pro pozorování určené svislé otvory v betonovém stropě neumožňují použití binokulárního periskopu. Pokud je přesto potřeba, např. při dělostřeleckém pozorování, musí být betonová stropnice nahrazena pancéřovou. Manipulace s binokulárním periskopem vyžaduje otvor o průměru minimálně 30 cm a tloušťce desky maximálně 4 cm.
90. Obrázky 22 a 30 znázorňují instalaci vhodně tvarované krycí desky. Důležité je zejména dobré ukotvení. Vzhledem k tomu, že deska je pouze střepinám odolná, tvoří slabou část v jinak palbě odolném nebo bombám odolném objektu. Pozorovací stanoviště je proto nutné oddělit od ostatních místností protitlakovými dveřmi (č. 69 a obr. 30).
91. Jiné formy polních pancířů (kopule, zaoblené pláty, sestavitelná pozorovací stanoviště) se již nedodávají. Případné stávající zásoby lze vyčerpat.
92. Vždy je vhodné, aby každý úkryt měl alespoň dva východy. Pouze u malých strážnic lze od tohoto požadavku upustit (obr. 26).
93. Pro tvar vnějších vchodů je kromě zohlednění rizika zasypání zvláště důležité, aby na leteckých snímcích neodhalovaly polohu úkrytu. Proto by měly být vždy zakryty protileteckým maskováním, které je co nejrovnější a zajišťuje vytvoření pouze malých stínů. K uchycení protileteckého maskování slouží zabetonované háky. Ostatní aspekty je nutné v tomto případě upozadit.
94. Je třeba se vyhnout hlubokým, úzkým vchodům nebo strmým násypům vedle vchodů kvůli riziku zasypání a dřevěnému obložení apod. kvůli obtížím při odklízení. Samostatně stojící zdi, valy atd. postavené před vchody na ochranu proti tlakovým vlnám a střepinám jsou zbytečné; pouze zvyšují riziko zasypání.
95. Vnější vstupy mohou být umístěny buď v přírodních nebo umělých prohlubních (obr. 26), nebo mohou vycházet z nádvoří za objektem, které je překryté maskováním proti leteckému pozorování.
96. Vstupy, které vedou přímo do místnosti (obr. 25), jsou povoleny pouze v malých stavbách. V opačném případě musí být vstupy vždy zalomeny jako ochrana před střepinami a tlakovými vlnami tak, aby vnitřní vstupní dveře, které uzavírají interiér, nemohly být přímo zasaženy střepinami. Nejlepší půdorysy znázorňují obrázky 27, 28 a 30.
97. Čím užší jsou vstupy, tím lepší je ochrana proti tlaku vzduchu a účinkům střepin. Pro mužstvo a pro těžké kulomety bez polní lafety stačí šířka chodbičky 0,70 m, pro kulomety na polní lafetě je potřeba šířka 0,90 m a v místech zlomu uličky 1,25 m (obr. 28a), protitlakové dveře vyžadují mezeru 30 cm, tj. šířku vstupní chodby 1,0 m pro dveře o šířce 0,70 m.
98. Výška vchodů by měla být dimenzována tak, aby zůstávala světlá výška 1,80 m také u dorazů dveří i pod případnými příčnými nosníky. V prostoru schodů je nutná světlá výška 2,00 m.
99. Instalace protitlakových dveří je vždy žádoucí, obzvláště ale ve větších, bombám odolných objektech. Musí být chráněny před přímým dopadem projektilů a jejich úlomků a jsou vlastními silami vyrobeny buď jako jednodílné (obrázek 23) nebo dvoudílné (obrázek 24). Oba typy lze použít do šířky dveří 1 m. Kování pro dveře o šířce 70 cm a 1 m jsou skladem v ženijních parcích. Při objednávce hotových dveří je nutné specifikovat, zda se mají dveře otevírat vpravo (obrázek 24) nebo vlevo (obrázek 23), protože kování je u obou typů připevněno odlišně. Pro označení pravý nebo levý je rozhodující pohled pozorovatele stojícího v interiéru objektu.
Dvoudílné dveře mají tu výhodu, že horní část lze stále otevřít, i když je vstupní chodba zasypaná. I přes poněkud těžkopádnější instalaci je tento typ konstrukce jednoznačně preferován pro všechny vstupy bez zahnuté chodby, tedy pro boční přístup a tam, kde je výjimečně pouze jeden vchod.
Protitlakové dveře musí mít na obou stranách asi 5 cm široký doraz, co nejtěsněji se uzavírat a být zajištěna na místě silnou závorou. Mezi dveřmi a základovou deskou musí být mezera minimálně 5 cm. Této vůle a spodního dorazu je dosaženo buď zeslabením základní desky (obr. 28c), nebo 10 cm vysokým dveřním prahem.
100. Následující metody se osvědčily pro instalaci těžkých dveří.
a) Panty a dveře se instalují při přípravě šalování;
b) Při betonáži se vynechají otvory v betonu potřebné pro instalaci dveřního závěsu a protitlakové dveře se závěsy se instalují až po dokončení konstrukce objektu, a to při dodržení následujícího sledu prací:
Závěs se strčí do otvoru, pevně zasune a zaklínuje – zahákne se za ně závěs dveří – zarovnají se obě části protitlakových dveří, seřídí a pevně zaklínují (dřevěné klíny) – upevní se panty ke dveřím – zabetonují závěsy - po zatvrdnutí se odstraní dřevěné klíny a otevřou se dveře.
Zde je vyžadován specialista, zedník nebo tesař; speciální zvedací zařízení nejsou nutná.
101. Je třeba se vyvarovat dveří slabší konstrukce, protože mohou být rozbity nebo se stát nepoužitelnými vlivem účinku tlakových vln. Sklopné dveře v případě zasypání znesnadňují úklid a rychlé opuštění objektu.
102. Aby se zabránilo vnikání toxických plynů, musí být zarážky dveří utěsněny tkaninou, slámou nebo podobně. Pokud nejsou instalovány protitlakové dveře, musí být vchody uzavřeny dobře se uzavírajícími a zatíženými dvojitými závěsy ve vzdálenosti minimálně 1 m od sebe. Závěsy je třeba dle potřeby navlhčit vápennou vodou nebo podobně; když se nepoužívají, jsou srolované ke stropu nebo složené. Pro více podrobností viz Služební předpis pro boj s plynem a ochranu před plynem, část II – Ochrana před plynem, čl. 9 a 55 – a „Směrnice pro ventilaci a ochranu před plynem v kavernových systémech“.
103. V bočních stěnách východů je počítáno s výklenky pro ruční granáty a těžké kulomety, pokud to umožňuje dostatečná tloušťka stěn. Těžké kulomety vzor 08 v polní lafetě vyžadují výklenek hluboký 60 cm a dlouhý 2 m.
104. Je žádoucí, aby východy zevnitř objektu byly chráněny střílnami (srov. čl. 81).
105. Je dobré se starat o kvalitní odvodnění vchodů.
106. Následující příklady poskytují vzory pro strážnice a úkryty s větší kapacitou – úkryty pro výpadovou jednotku – a také návrh pro některé objekty pro speciální účely. Orientační pracovní doby jsou za průměrných podmínek a za předpokladu, že na začátku je k dispozici dostatek stavebního materiálu a že jeho přísun se během doby výstavby nezastaví.
107. Na obr. 25 je ukázka malého palbě odolného úkrytu - strážního stanoviště - který lze výjimečně využít i jako úkryt pro výpadovou jednotku. Dá se využít i jako pozorovací stanoviště, telefonní místnost, muniční sklad a podobně.
Pokud je potřeba více místa, lze úkryt mírně prodloužit směrem k nepříteli. Vždy je do něj možné umístit lehký kulomet. Lze zvážit také provedení odolné proti bombám.
Obrázek 25 ukazuje konstrukci s vnitřním obložením vlnitým plechem na rozdíl od obrázku 26 (následující čl.), který má vnitřní strop z I-nosníků. Konkrétní požadované množství betonu při použití vlnitého plechu nebo I-nosníků je zde zhruba stejné, strop z vlnitého plechu je odolnější, strop z nosníků umožňuje příznivější využití vnitřního prostoru.
108. Na obr. 26, 27, 28 jsou ukázky úkrytů pro výpadovou jednotku, a to na obr. 26 normální palbě odolný úkryt, na obr. 27 běžný palbě odolný úkryt, na obr. 27 a 28 jsou naopak větší úkryty v provedení odolném proti bombám, které mohou být stavěny jen výjimečně pro speciální účely. Tyto dva typy umožňují ubytovat dvě až čtyři výpadové jednotky nebo dvě výpadové jednotky se dvěma kulomety s obsluhou, velitele roty s útočnou jednotkou a podobně. V případě potřeby většího prostoru (velitelské stanoviště, ošetřovny) se nedoporučuje výrazné prodlužování místností. Přístup do ošetřoven, zejména v rozích, musí být rozšířen tak, aby bylo možné se zde pohybovat s nosítky (obr. 29). Často stačí palbě odolné provedení.
Obrázek 27 ukazuje verzi s vnitřním obložením z I-nosníků, obrázek 28 s obložením z vlnitého plechu. Obrázek 28 také uvádí příklad použití schodišť ve vstupech s opěrnými stěnami na křídlech a s otvorem v základové desce pro případné napojení svislé šachty pro spojení s podzemní komunikací.
109. Pozorování periskopem a zrcátkem je snadno možné z jakéhokoli úkrytu opatřeného stropním otvorem vhodné šířky (čl. 85). Zvláštní opatření jsou nutná pouze pro použití binokulárních periskopů. Obrázek 30 uvádí příklad umístění binokulárního periskopu v úkrytu, Obrázek 22 uvádí podrobnosti pro instalaci pancéřové krycí desky.
110. Tam, kde velmi vysoká hladina podzemní vody znemožňuje zapuštění objektu, mohou být budovány ploché úkryty, jak je znázorněno na obrázcích 31 a 32. V těchto objektech není potřeba plně zabezpečit vstupy proti střepinám a tlakovým vlnám. Obrázek 32 ukazuje, jak lze při nízkých stěnách upustit od jejich obložení.
111. O úkrytech se střílnami pro kulomety lze uvažovat pouze ve výjimečných případech a pouze pro boční palbu, kdy mohou být snadno skryty před pozorováním atd. Jsou proto většinou budovány na svazích odvrácených od nepřítele a jejich rozmístění je nutné přizpůsobit místním podmínkám. Je třeba zajistit uzávěr střílny podobný jako v případě vchodových střílen pro pušky (obr. 19).
112. Pro skladování munice, zbraní na blízkou obranu apod. se používají úkryty běžného provedení a variabilní velikosti. Dělicí stěny nebo mezistěny ze dřeva nebo zdiva, ventilační průduchy, výklenky pro osvětlení a podobně je třeba zajistit podle potřeby. Pokud se jedná o skladování pouze malého množství munice, lze uvažovat o úkrytech podobných obrázkům 31 a 32 (srov. také čl. 145).
113. Palbě odolné a bombám odolné bojové objekty pro zákopové moždíře vyžadují velké a široké střílny. Spotřeba materiálu a pracovní síly na stavbu jsou zřídka v souladu s dosaženou ochranou. Při střídání umístění zákopových moždířů, obvykle stačí palbě odolné nebo bombám odolné úkryty pro obsluhu a munici a pouze lehké stavby pro samotné zbraně, které zajistí jejich zamaskování.
114. Informace o betonových objektech pro děla viz odstavec 147, o ošetřovnách odstavec 108.
115. Pro prostorové požadavky, velikost otvorů ve stěnách a další požadavky na instalaci komunikačních prostředků viz Část 9 "Předpisů pro poziční válku pro všechny zbraně". Pokud jsou průzory signalizačních místností namířeny na protistanici, jejich rozšiřování ve směru zevnitř ven bude obvykle zbytečné. Aby se zamezilo vyčnívání objektu nad okolní terén, jsou průzory umístěny pokud možno co nejvýše v místnosti, případně se v jejich prodloužení vyhloubí příkop, který musí být všemi možnými způsoby zakryt před leteckým pozorováním.
(Viz Předpis: Úvod do stavby kavernových úkrytů (štol))
116. Výhody a nevýhody ražených (důlní činností vytvořených) objektů v porovnání s betonovými jsou uvedeny v odstavcích 52 a 53.
117. Ochrana proti bombám je dosažena až v hloubce 12 m i ve stabilní půdě (hlinitá nebo křídová půda), proti palbě středních ráží bez zpožďovače v 5 až 6 m. Zpevnění příliš slabého zemního krytí tvrdou nárazovou vrstvou (betonová deska, kolejnice, vrstva kamene prolitá cementovou směsí) je užitečné pouze tehdy, pokud má tato ochranná vrstva přesah směrem k nepříteli i do stran, je tedy velmi velká. Vzhledem k pracnosti a požadavkům na stavební materiál lze jen zřídka ospravedlnit jejich použití.
118. Dobrá výdřeva, pevné obložení stropů a stěn, jsou nutné také ve stabilním podloží, protože jinak by se při ostřelování ze stropu uvolnily velké kusy zeminy. Pro vstupy a celkové zpevnění se používají silné trámy ze dřeva nebo železa s roztečí maximálně 1 m, silné výztuhy a vzpěry a podélné a příčné železné spony (Schürmanneisen) a podobně.
119. Každý podzemní úkryt musí mít alespoň dva vchody. Nejlépe jsou vedené jako schodiště se sklonem 45° a jsou obzvláště pečlivě vybudovány, vyztuženy a zajištěny.
V horní části, která je zvláště ohrožena, přichází v úvahu betonové opláštění, ale pouze v případě, že lze zaručit dobré provedení. Musí být provedeno také pod schody vstupů. Opláštění o tloušťce menší než 80 cm má malou hodnotu. Teprve dodatečné provedení opláštění je možné ve stabilním terénu. Železobetonové nosníky se jako stropní výztuže pro vstupy neosvědčily.
Schodišťové šachty, které ústí do betonových úkrytů, jsou založeny směrem do týlu, aby horní část šachty byla chráněna betonovou stropnicí úkrytu (obr. 33).
Za určitých okolností může být vchod nebo jeho horní část vedena vertikálně, aby sloužila současně jako otevřené pozorovací stanoviště nebo ve spojení s betonovým objektem zajišťujícím vchod (čl. 78 a obr. 28).
120. Otevřené východy schodišťových šachet jsou vystaveny riziku zasypání. Je třeba se vyhnout vysokým násypům v jejich blízkosti.
Musí být nejméně 1,50 m daleko od traverz. V žádném případě by neměly ústit v úzkém, prudce zahnutém zákopu. Za určitých okolností je zákop rozšířen do podoby menšího nádvoří nebo může v úvahu přicházet také vyústění do ploché prohlubně.
Je nutné se vyhnout střepinám odolným přístavkům nebo zakrytím vchodů prkny, plechy atd., protože znesnadňují odstraňování závalů. Na druhé straně je třeba zajistit dvojité závěsy proti vnikání toxických plynů (čl. 102).
Jako maskování proti leteckému pozorování plně postačuje pletivo s lehkým pokrytím křoví nebo podobně.
121. Může být výhodné propojit mezi sebou podzemní úkryty, čímž se zvýší počet východů pro každý z nich. Musí být připravena obrana těchto podzemních spojovacích chodeb.
122. Pro poplašné systémy, opatření zajišťující ubytovací komfort atd. platí čl. 71 a 73 obdobně.
123. Podrobnější informace o stavebních a technických podrobnostech výstavby podzemních tunelů jsou obsaženy v „Úvodu ke stavbě ražených úkrytů (tunelů) z dřevěných rámů a vlnitého plechu“ a „Směrnice pro větrání a plynovou ochranu tunelových systémů“.
124. Pomocí stavby podzemních štol lze často vybudovat nenápadná kulometná hnízda, jak je znázorněno na obr. 34 a 35.
Je vyžadováno dobré a nenápadné rozložení vytěžené půdy do týlu staveniště. Nenápadné překrytí malého otvoru šachty s postavením pro kulomet nepředstavuje žádné potíže. Stavějí se pouze ve směru z týlu, aby poloha těžkého kulometu nebyla rozpoznatelná podle stop po přístupových cestách a pracovní činnosti.
125. Stavby ze dřeva a železa mohou být nanejvýš palbě odolné, nikoli bombám odolné, a jejich konstrukce obecně vyžaduje méně stavebního materiálu a práce než při použití betonu. Obdobně platí obecné zásady uvedené pro betonové konstrukce. Zvláštní pozornost je třeba věnovat maskování před nepřátelským pozorováním a ochraně před vlhkostí. Dřevěné části, zejména ty z čerstvě pokácených, vlhkých kmenů, brzy hnijí a ztrácejí svou nosnost.
Dřevo se používá především tam, kde je ho dostatek a objekty jsou méně vystavena dělostřelecké palbě. Železo přichází primárně v úvahu pro stropy. Pro použití zakřivených panelů z vlnitého plechu viz. čl. 134.
126. Základ se skládá ze silných dřevěných sloupků, které musí mít průměr 20/20 nebo 25 cm. Vzdálenost mezi sloupky ve vnějších stěnách a pod záklopovým stropem není větší než 1 m, maximální přípustné rozpětí je 2 m, trámy záklopových stropů jsou tloušťky 30/25 nebo 30 cm. Vyžadují se pevné podpěry, dobré vyztužení a pevné spojení kolíky, šrouby, sponami a ocelovými stahovacími páskami.
127. Pokud je k dispozici pouze dřevo, strop se skládá z vnitřního stropu z trámů 20/25 cm nebo 2 vrstev 25 cm silných kulatin, přes ně je položena vrstva zeminy o tloušťce alespoň 0,50 m a druhá vrstva kulatiny o tloušťce 25 až 30 cm, druhá vrstva zeminy o síle 0,50 m a konečně třetí vrstva trámů s překrytím 0,30 m zeminy.
Vrstvy trámů se kladou střídavě kolmo a rovnoběžně se směrem palby (obr. 36). Nutné je velmi dobré spojení trámů jedné vrstvy k sobě.
128. Pro stropy železné postačí poněkud menší tloušťky, a to vnitřní strop ze dvou na sebe kolmých vrstev kolejnic nebo T-nosníku standardního profilu č. 18, nebo z jedné vrstvy silných nosníků, řekněme NP 30, překrytých vrstvou zeminy minimálně 0,50 m a dále vrstvou do sebe zapadajících a pevně spojených kolejnic nebo nosníků se slabým zemním překrytím pro ochranu proti leteckému pozorování (obr. 37 a 38).
Horní vrstva kolejnic se položí tak, jak je znázorněno na obrázku 38, kolejnice se k sobě pevně spojí pevnými šrouby, ocelovou páskou nebo alespoň omotáním drátem. Také nosníky potřebují silné vzájemné propojení.
Kolejnice a nosníky se nejlépe řežou na míru pomocí plynového řezacího hořáku.
129. Dřevo a železo se často používají společně. Vrchní vrstvu je vhodné zhotovit zejména ze železničních kolejnic. Krátké nosníky nebo kolejnice mohou být použity jako vnitřní vrstva stropu, zatímco horní vrstvy jsou vyrobena z dlouhých dřevěných trámů. V obou případech jsou nutné tři vrstvy.
130. Na stranách vystavených ostřelování musí stropy co nejvíce přesahovat tak, aby granát pronikající pod úhlem dopadu 45° až 60° do hloubky 4 m zůstal 2 m od vnitřního prostoru (obr. 36).
131. Pokud stropní deska dostatečně přečnívá, jak je popsáno výše, potřebují mít stěny pouze takovou sílu, aby vydržely tlak zeminy; postačují jednoduché trámové nebo kolejnicové podpěry nebo při stabilním půdě pouze silná prkna.
Pokud strop nepřesahuje dostatečně daleko a granát může vybuchnout na vzdálenost menší než 2 m, musí být stěny zhotoveny z dvojitých trámů o tloušťce nejméně 25 cm nebo z vrstvy kolejnic podle obrázku 37a.
132. Zadní stěny ohrožené pouze úlomky granátů nebo střepinami mohou být zhotoveny z prken se zemní výplní o tloušťce 1,0 m (obr. 37a) nebo z dvojitých prkenných stěn, dobře sešroubovaných, se štěrkovou výplní o tloušťce nejméně 30 cm. Místo prken lze také použít panely z vlnitého plechu.
133. Výše popsané dřevěné a železné stropnice mají pouze omezenou odolnost proti palbě, jejich odolnost se zvyšuje zhotovením tvrdé nárazové vrstvy z dlažebních kostek, tvrdých kamenů zalitých cementovou maltou nebo z 50 cm silné vrstvy betonu. V posledním případě lze horní vrstvu nosníků znázorněnou na obrázku 36 vynechat. Je však třeba poznamenat, že betonová stropnice o tloušťce 80 cm vybudovaná přímo na vnitřní železné nosníky je často ekonomičtější než tenčí betonová deska, která tvoří výše položenou vrstvu, a navíc musí být dále překryta zeminou.
134. Jako náhradu betonu lze použít kamennou rovnaninu, která se ve vrstvách zalije cementovou maltou (1 díl cementu, tři díly písku). Kameny musí být pevné a tvrdé, nevhodné jsou křídy a měkký pískovec.
Jako vnitřní opláštění slouží panely z vlnitého plechu Heindrich. Stěny a stropy o tloušťce 1,20 m, postavené přímo na toto opláštění, jsou palbě odolné; v případě mezivrstvy minimálně 50 cm písku nebo zeminy postačí tloušťka 1,00 m (obr. 39 a 40).
Kamenná rovnanina bez pojiva nenabízejí žádnou ochranu proti dělostřelecké palbě, je jí možné při tloušťce 1,50 m čistě prostřelit již lehkou polní houfnicí.
135. Sklepy lze úpravami zesílit do odolnosti proti bombám buď nanesením vrstvy betonu na klenbu a vyztužením stěn betonem, nebo výstavbou konstrukce z vlnitého plechu nebo dřevěných trámů s bedněním v interiéru a vyplněním prostoru mezi touto konstrukcí a stávajícím zdivem betonem.
Zpevňování sklepního stropu bez současného zpevňování sklepních zdí je zbytečné. Často je nejlepší odstranit strop sklepa a do získaného sklepního prostoru vestavět nový úkryt, který je následně opatřen i betonovou podlahou.
Je třeba počítat se dvěma vchody zajištěnými proti zasypání. Pro snížení rizika zasypání je často vhodné zbourat horní části budovy.
136. Při absenci palbě odolných a bombám odolných objektů mohou být takovéto lehké kryty postaveny na ochranu před leteckým pozorováním, proti povětrnostním vlivům nebo jako ochrana proti šrapnelové palbě (obr. 41 až 46). Pokud je to možné, nejsou umístěny v samotných bojových pozicích, ale v týlu ve zvláštních zákopech, kráterech po střelách atd. a podle toho také označeny. Za žádných okolností nesmějí tyto stavby ani jejich trosky bránit účinnosti palby ze zákopů, provozu v nich nebo odstraňování závalů. Je proto nezbytné se vyhnout zakrývání zákopů.
137. Stavby v týlu pro ubytování vojáků a skladování munice, jejichž rychlá výstavba vyžaduje lehkou konstrukci, jsou často provedeny tak, že je lze později zesílit obetonováním.
138. Pro větší úkryty jsou vhodné zaoblené panely z vlnitého plechu Heinrich, pro menší dřevěné rámy nebo plechové rámy Siegfried, ale lze použít i dřevěné trámy, prkna, nosníky atd. v široké škále podob. Jako ochrana proti leteckému pozorování a šrapnelové palbě je vyžadována vrstva zeminy 30 až 50 cm.
Články 71 až 73 platí i pro tyto objekty z důvodu bojové připravenosti a obyvatelnosti.
139. Nejdůležitější částí přípravy dělostřeleckých baterií je jejich zaměřování; jeho provedení však nespadá do působnosti tohoto předpisu.
V zásadě je pro časově omezenou bojovou činnost lepší neopevněné postavení skryté před leteckým pozorováním než objekty, které nejsou maskované vůbec nebo špatně.
Při stavbě permanentních objektů má maskování před leteckým pozorováním zásadní význam již při výstavbě. Vhodné klamné objekty se střílejícími děly musí oklamat nepřítele (srov. čl. 5 až 14).
140. Volba pozic dělostřeleckých baterií se přizpůsobuje terénu, přičemž je nutné se vyvarovat výrazných bodů, za využití výhod převýšení a záhybů terénu, jakož i krytých míst (lesy, vesnice, sady atd.).
Svažitý terén a měkká půda za palebným postavením děl snižuje účinek nepřátelské palby. Stoupající terén blízko za palebným postavením je na škodu.
U dělostřeleckých baterií s plochou dráhou střelby je také požadováno, aby jejich záblesky z hlavní byly skryty před pozemním pozorováním nepřítele a pokud možno také z pozorovacích balónů.
141. Obrázek 47 poskytuje příklad půdorysného rozvržení.
Frontová linie se přibližuje přibližně v pravém úhlu k hlavnímu směru palby baterie, šířka baterie je stanovena v závislosti na terénu, rozestup děl je obecně ne menší než 20 m.
V závislosti na umístění hlavních zbraní se řídí rozmístění úkrytů pro obsluhu a munici a rozložení spojovacích zákopů.
Úkryty pro obsluhu jsou blízko děl, aby bylo zajištěno jejich rychlé obsazení.
Střelivo skladované přímo v baterii - včetně ručních granátů - se skladuje odděleně od obsluhy v malých množstvích (střely a kartuše odděleně, kromě patronové munice) v přiměřeném počtu úkrytů přímo mezi zbraněmi nebo na jejich křídlech.
Velitelské a komunikační objekty jsou obvykle umístěny na křídle baterie, ale jejich umístění mezi jednotlivými děly může být také účelné, pokud to ovšem umožňuje odstup děl a umístění úkrytů obsluhy a munice.
Průběžné zákopy s traverzami nebo zahnutými liniemi spojují postavení děl a všechny další objekty.
V případě potřeby jsou týlové náspy opatřeny střílnami pro děla podle stanovených referenčních bodů.
Ochrana dělostřelecké baterie drátěnými překážkami před neočekávaným útokem může být nezbytná. Překážka by za žádných okolností neměla prozrazovat polohu baterie. Z tohoto důvodu se často nezřizují v bezprostřední blízkosti baterie, ale v širším okolí a ve formě drátěných plotů, takže mají vzhled oplocení polí (srov. i čl. 39 až 42).
142. Výstavba je prováděna tak, že se nejprve postaví objekty pro pozorování a velitelství, poté pro obsluhu, pak munici, zatímco jako poslední obdrží ochranu děla.
Pro pozorovací a velitelská stanoviště se předpokládá odolnost proti bombám, stejně jako pro úkryty obsluhy. Palbě odolné jsou objekty pro munici. Konstrukce objektů odpovídá aspektům uvedeným v oddílech F až H. Pro munici zejména čl. 112.
143. Kromě pozorování přes stropnici pomocí binokulárního periskopu, periskopu a zrcátek (viz čl. 89, 90) může být často využíváno přímé pozorování z pozorovacích štěrbin, střílen nebo otevřených stanovišť. Nebezpečí, že zdaleka viditelné štěrbiny nebo střílny prozradí polohu objektu (č. 81), je třeba čelit pečlivým zakrytím křovím a podobně. V každém případě se v bezprostřední blízkosti baterií vyvarujte střílen a pozorovacích průzorů.
144. Pro pozorovací stanoviště se často doporučují vysoko položená stanoviště na stromech, věžích, komínech apod. Budovy lze nenápadně zpevnit vnitřní betonáží nebo instalací kolejnic, železných nosníků nebo silného dřeva. Za určitých okolností lze uvažovat o podzemních objektech (štolách) s pozorováním z jedné nebo lépe ze dvou vertikálních šachet ústících nenápadně na povrch, podobně jako na obr. 34 a 35.
145. Pro odpočívající část obsluhy a pro větší sklady munice se budují speciální úkryty v určité vzdálenosti od baterií mimo palebnou linii a v případě potřeby se spojují s palebnými postaveními děl klikatými spojovacími zákopy. Ve spojovacích zákopech jsou dle potřeby rozmístěny ošetřovny, toalety a podobně.
U munice umístěné dále v týlu je povoleno skladování větších zásob pohromadě. V dosahu nepřátelského dělostřelectva je však nutné usilovat o skladování munice v palbě odolných úkrytech, ve sklepech, na strmých odvrácených svazích a skladovat munici do té míry ve skupinách, aby výbuch jednoho skladu munice nepoškodil i ostatní.
Obzvláště vhodné je skrýt veškeré větší množství munice před leteckým pozorováním.
146. Pravidlem je dělostřelecké postavení zahloubit do země, aby se dosáhlo bez nutnosti navršení vysokých předprsní co největšího krytí.
Výška krytí před dělem je závislá na palebné výšce a minimálním náměru, se kterým bude vedena palba. V případě ploché trajektorie palby mohou být vybudovány střílny, které musí být uzavřeny pytli s pískem, jakmile je z děla stříleno s větším náměrem.
Je nutné snižovat množství prachu vznikajícího při střelbě, který by mohl odhalit polohu děla (polévání, zakrytí). Je také důležité vyhnout se stopám ožehnuté země vznikající vlivem palby před zbraněmi, které se jasně projeví na leteckých snímcích.
Předprsně by měly být dimenzovány tak, aby nemohly být proraženy nebo provaleny přímými zásahy. K tomu obvykle postačí tloušťka od 4 do 5 m.
Velikost palebného postavení závisí na palebném poli a zpětném rázu zbraně.
Větší šíře palebného pole - 120°a více – je s výjimkou děl se zvláštním určením, téměř vždy nezbytná.
147. Krytá dělostřelecká postavení, tj. ty se zastřešením, vyžadují, zejména při velkém bočním odměru a při velkém náměru, vnitřní prostory velmi velkých rozměrů a střílny zasahující daleko do stropu. Vzhledem k rozmanitosti tvarů děl nelze takové objekty vybudovat pro použití několika typů zbraní. Poskytovaly by nedokonalé krytí a bylo by obtížné vyhnout se nepřátelskému pozorování. Betonové objekty jsou proto vhodné pouze pro určité typy děl s určitými bojovými úkoly (úhel odměru maximálně 40°, náměru maximálně 30°), např. pro boční palbu nebo pro postřelování ohraničených důležitých částí terénu.
Obrázek 48 uvádí příklad.
Budování objektů s odolností pouze proti střepinám není praktická.
148. Pokud ve zvláštních případech nemají být betonové prostory pro posádku a munici umístěny způsobem znázorněným na obrázku 48, ale spíše v blízkosti zbraně, lze uvažovat o konstrukcích, pro které poskytují vodítko obrázky 49 a 50. Vysoký počet člověkodní a pracovních dnů, které jsou uvedeny na obrázku, ukazuje, že tyto stavby mají své opodstatnění pouze tehdy, když jejich výstavbu vyžaduje zvláštní nutnost. Jsou maskovány před leteckým pozorováním zakrytím drátěným pletivem a položením přírodního maskování z okolí, jako jsou větve atd. Barevné drátěné pletivo protkané tkaninou (maskovací sítě) jsou pro tento účel zvláště vhodné pro svou nízkou hmotnost. V případě vysokého pnutí je potřeba síť podepřít. Pro upevnění těchto sítí se do stropů příčně navazujících staveb zabetonují háky (viz obr. 50).
149. Při umístění baterií na strmých svazích mohou tunely vyražené do úbočí poskytnout úkryt pro zbraně během přestávek v palbě.
150. Pokud budou dělostřelecká postavení používána po delší dobu, je vhodné zesílit jejich podlahy. Za tímto účelem jsou všechny druhy dřeva, které jsou k dispozici, zakopány pod kola lafet v pravém úhlu ke směru palby a pod chobot lafety a následně pokryty vrstvou zeminy asi 3 prsty vysokou. U lafet s ostruhou nedostává chobot lafety žádnou podložku, zatímco ostruze je poskytnuta opora vyrobená z kmenů, stromů apod.
V případě houfnic a větších ráží se doporučuje vynechat překrytí podlahy zeminou a pouze ji navršit za lafetu. Zpevnění palebného postavení pod zbraní musí být dostatečně široké, aby dovolovalo otáčení zbraně při změně směru palby.
151. Děla pro blízkou obranu, určená k přímému postřelování terénu a k boční palbě uvnitř vlastní bojové zóny, nebo k podélnému postřelování nepřátelských komunikačních zákopů, se obvykle používají jednotlivě nebo v četách.
Krytá postavení (čl. 147) mohou být často používána k tomuto účelu. Kromě nenápadnosti celého objektu je hlavním požadavkem kompletní maskování střílen.
Otevřená palebná stanoviště jsou co nejvíce zahloubena. Přicházejí v úvahu tam, kde je možné dobré krytí a maskování terénem a vegetací (umístění za křovím, v okrajích lesů, budovách).
152. Zastavěné oblasti i bez opevnění poskytují krytí před pozorováním a před slabší nepřátelskou palbou. V případě silné dělostřelecké palby je však pobyt v zastavěných oblastech nevýhodný, neboť pozorování těchto oblastí zejména jejich okrajů je snadné, budovy a obyčejné sklepy dlouho nevydrží a zřícené domy hrozí zasypáním.
153. Zpevňovací práce na domech a sklepech až do úrovně odolnosti proti bombardování jsou technicky náročné, i když práce lze díky snadnému zakrytí proti pozorování a většinou dobrému silničnímu spojení provést rychleji než ve volném terénu. Ve většině případů je možné pouze přestavět jednotlivé sklepy na bombám odolné úkryty (čl. 135) a připravit domy, zdi atd. k odpálení.
154. Proto není vhodné držet v zastavěných oblastech silné posádky pro případ nepřátelského útoku, ale raději je bránit pomocí těžkých kulometů v silně vybudovaných objektech určených k boční palbě ve spojení se zátarasy a toto opevnění podporovat pevnostními objekty umístěnými mimo zástavbu.
155. V zásadě i při budování opevněných obcí musí být rozhodující úseková obrana a vzájemná, v co největší míře boční palbou prováděná podpora
156. Nachází-li se zastavěná oblast v bojové zóně, jsou bojové pozice obvykle umístěny před okrajem zástavby a spojeny se zástavbou zákopy. Na okraji zástavby jsou umístěny ve vhodných úkrytech odolných proti bombám pohotovostní jednotky, obsazující první bojovou linii, přičemž domy slouží pouze jako krytí proti pozorování.
157. Ke krytí prostoru mezi přední linií a okrajem zástavby souží silné betonové kulometné objekty sloužící zároveň k postřelování bočních ulic, v kombinaci s vhodně uspořádanými zátarasy.
158. Větší obce jsou vždy připraveny na tvrdou úsekovou obranu. Vzhledem k tomu, že i menší jednotky se obecně nemohou pohybovat volně po ulicích, je třeba přestavět zvlášť robustní domy a jednotlivé vhodné komplexy budov k bočnímu postřelování ulic.
159. Všechna tato opatření mají znemožnit nepříteli proniknout a pevně se usadit v obci, aniž by obránce v místě držel silnější jednotky. I se slabou posádkou může být boj na takových místech velmi tvrdý. Při evakuaci vesnic musí být důkladně zničeny jednotlivé domy, sklepy atd., které by mohly poskytnout nepříteli ochranu.
160. Vhodným vedením bojových linií v návaznosti na zastavěné oblasti má být zajištěno, aby útočící nepřítel byl odříznut a účinně postřelován.
161. Obce za bojovou frontou jsou zvláště cenné pro zastavení případných průlomů a zabránění obklíčení dosud držených opevněných pozic. Objekty musí umožňovat palbu na všechny strany a bránit nepříteli v jejich infiltrování.
Což také zahrnuje:
a) vyčištění palebného pole na všechny strany,
b) Vybavení domů, zdí atd. k obraně nebo stavbu zákopů na a za okrajem zástavby s čelním a bočním účinkem palby na celý prostor.
c) Instalace překážek bránících nepříteli, včetně tanků, ve vstupu do zástavby, především před vjezdy a bojovými objekty
162. Vytváření lesních opevněných pozic, stejně jako zastavěných oblastí, je usnadněno počátečním krytím před pozorováním a krytými komunikacemi směrem do týlu.
Stejně jako u zastavěných oblastí je třeba se vyhnout vnějšímu okraji lesa. Opevněná pozice tedy musí být předsunuta před hranu lesa, nebo je předem umístěna dovnitř lesa. V druhém případě by mělo být cílem postřelovat přední hranu lesa ze strany nebo zezadu.
Na klidných částech fronty často stačí zřídit v hloubi lesa linii Blokhausů, tj. vzájemně se kryjících objektů se širokými překážkovými pásy mezi nimi. Je však třeba mít na paměti, že při silném ostřelování dojde postupně ke zničení celého lesního porostu. Opevněná pozice pak bude použitelná pouze tehdy, bude-li postavená stejně jako opevněná pozice v otevřené krajině.
O překážkách v lesních opevněných pozicích viz zejména čl. 40 a 50, o opevněných pozicích na pasekách čl. 5 a 7.
Zvláštní význam by měl být kladen na výstavbu a navázání komunikačního spojení.
163. Při dělostřelecké palbě střely dopadají více či méně nakloněným směrem, strop objektu je v místech styku se stěnami vystaven možnosti zásahu, boční stěny jsou vystaveny přímým zásahům, může dojít k podstřelení objektu. Letecké pumy naproti tomu dopadají na objekt svisle, pouze strop lze zasáhnout přímo, a to útokem se svislým dopadem, nicméně pumy mohou zasáhnout také bok stavby, zejména ty se zpožďovačem a mohou vyvinout silný výbušný a boční tlakový účinek proti stěně. Základové desky jsou méně vystaveny přímému účinku, ale jsou stále důležité, protože musí absorbovat boční tlak stěn.
164. Pokud je strop objektu dostatečně pevný a bočně přesahuje stěny natolik, že dopadající bomby nemohou ohrozit boční stěny, postačí na stěny lehčí typ konstrukce a lze upustit od souvislé základové desky. Tento typ konstrukce je vhodný zejména pro vyztužení stávajících sklepů a podobně, kde by např. zesílení bočních stěn nepřípustně stísnilo místnost. Je důležité zajistit, aby boční stěny měly dostatečnou nosnost. Velká namáhání stropu lze snížit vložením mezilehlých podpěr (trámy, pilíře, stěny). Zahnuté vchody, pokud možno ve spojení s protitlakovými dveřmi, jsou vždy žádoucí. Vzhledem k tomu, že se kryty používají pouze dočasně a krátkodobě, stačí pro každého muže asi 0,5 m2 podlahové plochy. Zejména ve velkých místnostech je třeba počítat s dostatečným větráním.
165. Vzhledem k velkému rozdílu v hmotnosti leteckých pum a ve velikosti jejich náloží nelze uvést konkrétní informace o tloušťce stropnic atd. Plné ochrany proti nejnovějším, zvláště velkým leteckým pumám nelze zajistit v polních podmínkách, včetně polních betonových objektů. Pokud nejsou k dispozici hluboko položené sklepy, jeskyně, tunely nebo kavernové úkryty s dobře zabezpečenými východy, bude nutné hledat ochranu před nejsilnější dělostřeleckou palbou, jako je tomu v případě polního opevnění, skrytím úkrytů před pozorováním a řadou menších objektů místo několika málo větších. V mnoha případech bude nutné se spokojit s ochranou proti střepinám a proti vlastní protiletadlové palbě (čl. 136 až 138). Silnější kryty jsou stavěny ve velikosti úkrytů pro výpadovou jednotku (čl. 108) a v souladu se zásadami ochrany proti palbě (čl. 77 a následující a čl. 125 a následující), případně s přihlédnutím k hlediskům v čl. 164.
166. Aktivní protitanková obrana musí být podporována pasivními prostředky vysvětlenými v následujících odstavcích.
167. Nejlepší ochranu poskytují přírodní překážky, jako jsou řeky, potoky nebo přehrady široké nejméně 5 m a hluboké 1 m, bažinaté louky bez pevné půdy nebo vysoké lesy se silnými kmeny. Dokonce i nízký les, větve stromů a strmé svahy nad 45° jsou pro tanky obtížně překonatelné.
Proti menším tankům stačí slabší překážky.
Terén plný kráterů komplikuje a zpomaluje pohyb tanků a u některých typů ho zcela vylučuje.
Přírodní překážky, které původně k ochraně proti tankům nestačily, lze výrazně posílit opevňovacími pracemi, např. v lese kácením kmenů ½ až 1 m nad zemí, kopáním zákopů na strmých svazích, přehrazením vodních překážek, rozšířením a prohloubením zákopů.
168. V otevřeném a schůdném terénu se hojně využívají minová pole se samočinnými minami, a to nejen na předpolí, ale i daleko v týlu, např. před zastavěnými oblastmi.
169. Minová pole se pokládají střídavě tak, aby meziprostor mezi minami nebyl větší než šířka malého tanku, tedy maximálně 1,80 m.
Počet řad, ve kterých by měly být miny uspořádány za sebou, závisí kromě taktické situace na dostupných výbušninách, pracovnících a pracovní době.
Roznětky musí být nastaveny tak, aby neexplodovaly, když přes ně procházejí hlídky.
Vlastní miny a zejména roznětky musí být zabezpečeny proti povětrnostním vlivům. Je možné, že je bude třeba za nějakou dobu obnovit.
170. Aby se předešlo vlastním ztrátám, je účelné propojit minová pole s drátěnými překážkami. Je pravda, že pokud má nepřítel podezření na miny v okolí překážek, zaměří na ně dělostřeleckou palbu. To mu může umožnit zničit miny, ale nikdy neví, zda se mu to podařilo úplně. Ostřelování každopádně vyžaduje značné výdaje na munici, přičemž takto vynaložené úsilí může přijít vniveč. Vzniklé krátery navíc komplikují jeho vlastní pohyb.
171. Minová pole nespojená s překážkou musí být opatřena jednoduchým, nenápadným oplocením. Průchody musí být zřízeny pro vlastní jednotky a hlídky a tyto jednotky o nich musí být informovány. Užitečné mohou být tabulky s fluorescenční barvou umístěné na nenápadném místě.
172. Na jiných místech budou zřízena klamná minová pole, jejichž skutečná povaha je často skryta i před vlastními jednotkami. Minová pole, jejichž rozmístění je nepříteli známé z průzkumu, leteckého snímkování nebo od zajatců na sebe stáhnou nepřátelskou palbu a mohou odrazovat od postupu nepřítele těmito místy.
173. Níže jsou uvedeny příklady protitankových min, ale měly by být použity pouze pro inspiraci:
Stojící těžká nebo střední mina s tlakovým zapalovačem v dřevěném pouzdře. Víko se opírá o 4mm silný drát pomocí dřevěné příchytky a snese zatížení jednoho člověka. Při připevňování drátu je třeba dávat značný pozor. Pod vedení drátu kolem okraje bedny je třeba umístit kus plechu, jinak se drát při zatížení víka zatlačí do dřeva a to může způsobit předčasnou explozi miny. Jako zapalovač se používá roznětka pro okřídlené miny s našroubovaným držákem přítlačného šroubu a šroubovým mezikusem.
Ležící těžká nebo středně velká mina s jednoduchým tlakovým zapalovačem (obr. 53). Mina je umístěna v asi 40 cm hluboké prohlubni s roznětkovou deskou položenou směrem nahoru. Nad ní je umístěna 5 cm silná deska sloužící jako spouštěč na 2 příčných popruzích. Ta je ve vzdálenosti cca 80 cm od zapalovače podepřena vpravo a vlevo sloupkem o tloušťce 4 cm, takže délka nepodložené desky je cca 1,50 m. Kolíky drží desku asi 5 cm nad úderníkem, dokud na desku nepůsobí velká zátěž, která ji zarazí hlouběji do země. Zatížení desky lidmi nestačí k protlačení úderníku. Samotná mina je upevněna pomocí kůlů.
Zapalovač: Zahnutá plynová trubka o vnitřním průměru 18 mm se našroubuje do železného uzávěru střední nebo těžké miny. Ta obsahuje závit pro úchyt zapalovače (roznětkový klobouček pro lehkou minu) a přes něj našroubované pouzdro s úderníkem a pružinou. Úderník je opatřen závlačkou, která se při aktivování miny vysune. Pro vložení do miny se koleno plynové trubky a uzávěr naplní výbušninou a našroubuje se zapalovač.
Ležící těžká nebo středně velká mina se zapuštěnou nebo do betonu zapuštěnou nárazovou pojistkou (obr. 54).
Mina: Při instalaci se mina umístí do žlabu hlubokého cca 40 cm. Deska nese zarážku směřující dolů, která je opatřena háčkem určeným pro vysunutí závlačky. Zajištění proti předčasnému spuštění zaručují 2 sloupky. Závlačku lze také vytáhnout pomocí drátu nataženého mezi 2 sloupky, který prochází okem závlačky. Drát je poté stlačen dolů dvěma příchytkami připevněnými k desce vpravo a vlevo od závlačky.
Zapalovač: Nad zápalnou trubičkou nárazové rozbušky je umístěna výbušná kapsle, výbušná kapsle a zápalná trubice jsou umístěny v perforované dřevěné zátce, která uzavírá zápalnou trubičku miny. K těsnění se používá pryžové mazivo. Nárazová rozbuška se poté omítne nebo zabetonuje (beton je po 1 dni dostatečně ztvrdlý, aby bezpečně držela na místě).
Ležící těžká nebo střední mina s nárazovým zapalovačem Schlagzünder 09 upevněným v plynové trubce (obr. 55).
Mina: z náčrtu je patrná jáma, její zakrytí a uložení miny. Kámen by měl narazit na prostřední část tanku a promáčknout obložení jámy, když tank projede přesně nad středem jámy a pásy jedou kolem jámy s minou po obou stranách.
Zapalovač: Nárazový zapalovač 09 (Schlagzünder 09) je upevněn v závitové plynové trubce o vnitřním průměru 48 mm, která se našroubuje na těžkou nebo střední minu. Nárazový zapalovač ústí do pikrinového těla s výbušnou kapslí normálního dvojitého zapalovače. Po jednom jsou přivařeny na horním a spodním konci plynové trubky, kryt s otvorem pro nárazový zapalovač zajišťuje zapalovač proti posunutí. Pocínovaný uzávěr umístěný nad zapalovačem chrání před vniknutím vody.
Ležící výbušná mina střední velikosti v dřevěné bedně s nárazovým zapalovačem v dřevěném těle nebo železném kotouči (obr. 56).
Bedna je sbita 5 hřebíky o délce dva a půl palce. Víko má na vnitřní straně 2 výztužné pásy, každý přibitý 5 hřebíky. Kruhový otvor označený písmenem a je uzavřen plechovým krytem.
Zapalovač: Hlava zapalovače vyrobená z železného kotouče a dřevěného těla nebo celá ze dřeva je zašroubována do objímky miny. V hlavě zapalovače je nárazová roznětka. Na spodním konci je přišroubovaná schránka s náplní zapalovače (od zápalnice střední a těžké výbušné miny nebo zápalnice Iko). Dvoudílné zapalovací háky spočívají svojí částí z železného plátu (5 x 18 mm) ve 2 plechových krabičkách instalovaných v horním rohu bedny nebo na jejím stropě. Do otvoru nárazového zapalovače se zahákne spodní částí, kterou lze seřídit pomocí šroubovacích matic. Společným stlačením v rohu umístěných plechových krabiček se vytáhne závlačka zapalovacích háků nárazového zapalovače, načež dojde k odpálení. Dřevěné tělo zapalovače je nutné pečlivě utěsnit dehtovou smolou, úderník nárazové rozbušky mazadlem Stauffer.
Mina z výbušniny umístěné v dřevěné bedně (obr. 57). Uprostřed ploché dřevěné bedny leží vodotěsná balená nálož s asi 10 kg výbušniny. Při najetí tanku prolomená horní deska odlomí jeden nebo oba kolíky připevněné k bočním deskám, a tím aktivuje alespoň jeden ze dvou mechanických zapalovačů připevněných k dřevěnému špalíku. Z nich se přenese zážeh pomocí zápalné šňůry na rozbušku v náloži.
Tanková mina 18 (obrázek 58).
Před použitím se vyjmou bezpečnostní šrouby a muniční bedna pak spočívá pouze na 2 bezpečnostních napínacích drátech, které jsou ohnuty nebo přetrženy přejíždějící těžkou zátěží, ovšem mohou unést lidskou zátěž.
V případě hrozícího útoku tankem nebo obrněným automobilem se tanková mina 18 umístí v předpokládaném směru jízdy, chráněna před zpozorováním, nebo se tanková mina vrhne proti přibližujícímu se tanku pokud možno z krytu.
Při pokládání tankové miny patří spodní část dolu, naproti tomu při házení pokud možno nahoru.
Pokud je tanková mina 18 stlačena na jednom konci nebo uprostřed tankem nebo obrněným vozem, dojde k aktivaci jednoho ze dvou nárazových zapalovačů.
Plochá mina 17 (obrázek 59). Plochá mina slouží jak k rozmístění na požadovaných místech na způsob minových polí, tak k vrhání na blížící se tanky speciálními jednotkami (celková hmotnost 6 kg). Lze ji vyrobit v ženijním parku. S výbušnou náplní asi 15 až 20 výbušných těles nebo 3 až 4 kg výbušniny je určena k znehybnění tanku poškozením pásů.
174. K zablokování silnic proti tankům, kde nepřichází v úvahu vlastní postup, může být účelné předem vytvořit výbuchem větší krátery nebo umístit větší samočinnou minu. Případně je v tunelu pod silnicí instalována výbušná nálož, která je neustále hlídána a odpálí se v okamžiku, kdy po ní přejíždí tank. To však vyžaduje mnoho pracovních sil (obrázek 60). S jistotou nelze zaručit moment překvapení.
175. Výjezdy z obcí, stejně jako silnice, mohou být blokovány většími krátery a hlídanými výbušninami pod silnicí nebo betonovými nebo cihlovými zdmi, barikádami z poražených stromů, zazděnými kolejnicemi nebo I-nosníky atd. Pokud musí být možný vlastní provoz, musí se tyto uzávěry objíždět (obr. 61).
Často se doporučuje neumisťovat zátarasy na vnější okraj města, ale raději je umístit za zatáčky dovnitř zástavby. Boční postřelování kulomety, protitankovými děly, děly, minomety, plamenomety nebo náložemi promění takové zařízení v past na tanky.
176. Mosty, které jsou ponechány otevřené pro vlastní provoz, jsou nejlépe chráněny skrytou aktivní obranou. Jakmile přestane být vlastní provoz po mostě nutný, je zničen nebo připraven k odstřelu. V druhém případě dojde k detonaci ve chvíli, kdy na most vjede tank, a to buď ručním, nebo automatickým odpálením.
Mosty o nosnosti menší než 130 set (6,5 t) se pod malými tanky (hmotnost 6,5 t) hroutí. Větší tanky vyžadují výrazně silnější mosty. Za určitých okolností tedy budou silné mosty nahrazeny slabšími.